Nováčci

„Píp, píp," zapípal budík černovlasého chlapce.
„Áhh!" To už vážně začal další den? Chjo... Doufám, že aspoň dneska dostanem nějakou misi, vzdychl a protáhl se. Asi bych se měl začít chystat, řekl si a vstal. Přišel k oknu a podíval se na oblohu. Kéž bych mohl být mráček, který nemusí nic dělat a jen tak si plout oblohou... z přemýšlení ho vytrhlo zaťukání na okno. Za oknem seděla malá černá vrána. Chlapec otevřel okno a hleděl na malé opeřené stvoření. Pták mu pohled opětoval. Sakan si všiml ptákových očí. To je...sharingan? Po chvilce přilétaly další vrány a utvořily postavu, mužskou postavu. Ve chvíli, kdy se začal zobrazovat obličej muže, vtrhla do Sakanova pokoje jeho matka.

Odrazu som zastala. Jedna zo zložiek patrila mužovi, ktorý pochádzal z listovej. Už som vedela kto bol ten muž, čo ma neustále prenasledoval. Uchiha Sasuke. Nemohla som prestať na tú fotku hľadieť. Bola som z toho zmätená. Prečo by sa niekto ako on zaujímal o mňa? Rozbolela ma hlava. Dúfala som však, že ho už viac neuvidím. A ak áno, presne som vedela čo urobím. Zabijem ho. Alebo on zabije mňa.

Shino to nechtěl použít, ale neměl rád zbytečné rozebírání věcí. Navíc by se mohlo zjistit, že jeho výpověď není pravdivá, a už tak bylo nepříjemné být bez brouků, což mu vlastně zavinila ona. Rád by šel s nimi do kavárny, rozhodně by pak napětí povolilo. Bude to těžké, uvědomí si. Ale takováhle příležitost by už nemusela přijít. Připadá si jako zloděj, ale má jasno, tohle se už nesmí opakovat. Počkal, až budou z dohledu a vlezl do jejího pokoje otevřeným oknem. Aspoň k něčemu to bylo, pomyslí si trpce.

Jiraiya byl zasažen Bijuudamou, což ho odhodilo pěkných pár metrů než jutsu explodovalo. Ovšem Jiraiya se tak snadno nedal. Použil Kawarimi. Věděl, že proti ní nemá šanci, bylo to stejné jako boj a trénink s Narutem. Zvolil proto taktický ústup. Dat měl habaděj a nechtěl za ně položit život. Snažil se dostat od lázní i od ní, co možná nejdál to šlo.

Ako o život rýchlo beží
Okolo hradieb dediny
Na ktorých ninja okom orlím
Všetko prísne stráži

Uteká, len čo mu nohy stačia
Vôkol samí les
Životy sa raz ukončia
Ale jeho určite nie dnes

Shino se probudí ve své posteli a má zvláštní pocit, že něco není v pořádku, proto vstane a jde do koupelny. Ruce mu nepřirozeně plandají, tak je automaticky vsune do kapes u pyžama. Najednou mu to však dojde, brouci jsou pryč. Zkusí je přivolat a ono nic, ani jeden.

Otočila som sa. Bol tam. Ostala som stáť ako prikovaná a šokovane som naňho hľadela. Stál predo mnou ten istý muž, o ktorom sa mi toľko snívalo. Premeriaval si ma tými tmavými očami. Potom podišiel o pár krokov ku mne. Priložil si prst ku perám a naznačil mi, aby som ostala potichu. V tom momente som precitla. Presne som vedela, ako to bude pokračovať. Pevne som stisla katanu a rýchlim pohybom som mu zmizla z dohľadu. Využila som príležitosť a zaútočila som ako prvá. Vyrútila som sa zaňho z boku a chystala sa ho zasiahnuť. On bol však rýchlejší ako ja.

Svítá, Mikoto se nadechne svěžího voňavého vzduchu. Dnes bude horko. Je čas vyrazit na cestu.
„Dneska,“ zašeptá. Pevně stiskne ucho batohu, kde má dva svitky. Oba jsou od Kazekageho, jeden je pro Hokageho se žádostí o pobytu v Konoze za účelem jejího vyučení ovládat brouky, druhý svitek obsahuje žádost pro klan Aburame. Zažene pochybnosti a vyrazí na cestu.
Do Konohy dorazí za tři hodiny, u brány ji zapsali a dali jí mapu. U Šestého to bylo rychlé, chápal závažnost jejich problému. Teď už zbývá to hlavní, najít někoho z klanu, kdo by ji učil. Zarazí se. Jak je najdu? Zapomenula se zeptat. Váhavě udělá pár kroků zpět. Z přemýšlení ji vyruší hlasitý hovor. Dva muži vycházejí z vedlejší pracovny.

Vzduch chladného podzimního rána byl nasycený vůní vlhké půdy a kouře. Syté sluneční světlo zaplnilo ulice, ve kterých se pomalu shromažďovali lidé.
Seděl sám v jejich domě a v rukou držel kus na první pohled obyčejné tkaniny. Při bližším pohledu bylo patrné, že se jedná o šálu.

V Listové je rušno. Lidé si šuškají, že Akatsuki chce zaútočit na vesnici. Proto pátá Hokage povolala všechny Chuuniny, Jouniny a Anbu.
„Jak víte, Akatsuki chce zaútočit na vesnici," začala. „A kvůli tomuhle jsem vás sem zavolala. Akatsuki by se měli schovávat někde poblíž Listové. Chtějí zaútočit jen pro-,"
„Proč na nás útočí!?" křikl blonďatý chlapec v místnosti.
„Protože tě potřebují získat. Jsi poslední žijící Jinchuuriki, Naruto," vysvětlila pátá.
„Hmm... Tak se prostě nechám chytit!" vyhrkl ze sebe.

Zake nás zaviedol do nenápadného rohu medzi dvoma budovami. Ich tieň nám poskytoval dobrý úkryt. Ak by išiel niekto okolo, určite by sa o nás nedozvedel.

„Myslím, že sme toho počuli dosť. Dozvedeli sme sa práve to, čo potrebujeme. Je už skoro noc. Počkáme do úplnej tmy a potom sa vyberieme preveriť si tieto informácie rovno do hlavného sídla klanu. To by nemalo byť už ďaleko. Mana, si si naozaj istá, že to zvládneš?“

Po opuštění své rodné vesnice Fuu zamířila k potoku, souběžně letěla s tou vodní tepnou země neznámo kam. Jen chtěla být co nejdál od vesnice, kde ji nenáviděli a vůbec se tvářili, že neexituje. Proto si zvolila tuhle nelehkou cestu, kde, jak tušila, bude zažívat nejedny obtíže, hlavně proto čím a kým byla.

[hide=Autorská poznámka]Jak je (možná) z názvu poznat, povídka s určitými nevyhnutelnými odchylkami napodobuje děj známé divadelní hry Edmonda Rostanda Cyrano de Bergerac. Nerada bych si přivlastňovala obsah, který není můj, a proto hned v úvodu upozorňuji na to, že zhruba uprostřed textu se objevuje citace přímo z Vrchlického překladu této hry (zaručeně ji poznáte).

[center][i]Najednou signál budíku,
odplavil všechnu paniku.
Krásné ráno střídá temnou noc,

Kráčala som von smerom do lesa, kde som sa mala stretnúť so svojimi priateľmi. Určite tam na mňa už čakajú. No nemuseli by, keby ma otec ráno nezdržal. Stále som myslela na ten sen, čo sa mi sníval. Bol taký živý, taký skutočný no predsa som vedela že neexistuje. Precitla som z myšlienok a poobzerala som sa dookola. Stromy tu boli priveľmi nahusto a mne neušlo, že jeden bol sotva viditeľne označený neurčitým znakom. Bola som skoro na mieste. Ešte chvíľu som kráčala, kým som sa neocitla na malej čistinke zakrytej stromami.

Jako každé ráno se Slunce probouzí a když vyleze zpoza hor, probudí se celá Konoha.
Do pokoje černovlasé dívenky vnikla malá černá fena. Přešla k posteli, vyskočila na ni a olízla jí tvář.
Dívka se probudila s hlasitým zívnutím: „Áhh..!" všimla si fenky.
„Dobré ráno, Sinsi," usmála se na ni a Sinsi jen vesele zavrtěla ocáskem. Podívala se na budík ve tvaru psa.
„Hmm... Je půl osmé a my musíme být na cvičišti přesně v osm. No, tak pojď, jdeme se chystat," rozhodla a vstala z postele. Namířila si to ke skříni a začala se oblékat.

Bolo už skoro po polnoci, keď som započula ten zvuk. Sedela som na kraji postele, snažila som sa upokojiť, nech môžem zaspať, ale nešlo to. Bola som priveľmi zamestnaná vlastnými myšlienkami, ktoré mi nedovolili niekoľko dní zaspať. Vonku niečo zaprašťalo a o chvíľu sa po dvore feudálnej záhrady rozlial výkrik. Do tmy prenikol ďalší rámus tentokrát prerytý aj hlasitým volaním o pomoc. Potom ostalo ticho. Ten, čo vykríkol, mohol byt nanajvýš niekoľko metrov od hlavného vchodu.

Jednoho krásného rána se v pokoji blonďatého Jounina přes žaluzie prodíraly sluneční paprsky. Svítily mu přímo do očí, což ho probudilo.
„Áhh... No, to je probuzení...“ mumlal si pod nosem. Pomalu se podíval na budík ve tvaru žabího šéfa Gamabunty.
„Do háje! Je půl osmé!“ zaklel. Vyskočil z postele a běžel ke skříni. Když měl oblečené černé kalhoty, zkontroloval svůj čas. Měl ještě chvilku. U jouninovské zelené vesty se mu zasekl zip.