Nováčci

Prší. Mihla se ke dveřím osamocené chalupy. Jounin vedle ní rozkopl dveře a vrazil dovnitř. Skočila za ním, v pravé ruce kunai. Místnost byla prázdná. Ticho, přerývané jejich oddechováním, rozrazil náhle veselý dětský hlas:
„Konan-neechan? Jsi to ty? Už můžu vylézt?“
Společník na ni kývl. Vběhla do pokoje po levé straně. V šeru rozeznala skrovně zařízenou místnost - stůl,skříň, nějaké poličky a vyřezávanou truhlu. Vydala se k ní, hnědovlasý muž zamířil k almaře. Pevně svírajíc kunai, prudce otevřela víko.

Procházel důležité listiny o vesnici, které mu po sobě jako vždy Tsunade nechala nepořádně rozházené. Povzdychl si a rukou si prohrábl divoké blond vlasy. Stočil pohled na hodiny a zaúpěl, už dávno bylo po půlnoci a on tu pořád strašil. Chtěl mít všechno, co nejdřív hotové, ale nějak mu toho neubývalo. Sakuru poslal domů už před dobrými třemi hodinami. Od té doby se prodíral jedním svitkem za druhým.
„Toliko ke snu stát se Hokage.“ Povzdechl si Naruto a sáhl po dalším svitku.

„Co si o sobě myslíš, spratku?“ Naruto ležel v posteli, když se ozval hřmotný hlas v jeho hlavě. Naruto se rozhodoval, zda ho má ignorovat, či nikoliv. Chvíli přemýšlel. Když se rozhodl, přemístil se do temné místnosti hluboko uvnitř něj. Podivná kapalina na podlaze mu sahala po kotníky. Stál proti velikým, červeným mřížím se zapečetěným zámkem. Za nimi se nacházelo to, co na něj před chvílí promluvilo.
„Co tím myslíš?!“ okřikl lišáka, který měl položenou hlavu na předních tlapách a ležérně po něm pokukoval.

[center]„Neuvědomil jsem si tvoji bolest.
Byl jsi v útápí, v hrozném stresu a utrpnení.
Hluboce v sobě jsi měl o mě strach.
Být tu teď s tebou mi vrací vzpomínky.

[i]Raz ma uniesli.
Moja mama ma uniesla. Niekam ďaleko, do úkrytu, kde bola vždy tma a ticho. Ale pamätám si dobre, že ak sa človek dobre započúval, veľmi vzdialene sa z múrov ozývali náreky, plač a utrpenie.
Neuniesli ma ako jedinú. Ale na rozdiel od iných, ja som bola dôležitá.
„Špeciálna,“ vraveli mi.

Zabuza a Haku

Obloha se zatáhla a začal padat sníh.

Prašná zem utíchla pod náporom mierneho vánku, ako útlo niesol tie najposlednejšie zrnká, ktoré sa ešte odvážili postaviť do kruhu naoko zajatej ženy. Vzduch pobral najvýraznejšiu záťaž, akú doteraz na ceste cítila. Poobzerala sa dokola ako laň, čo ešte s istotou nevie, že jej hrozí nebezpečenstvo, ale niečiu prítomnosť cíti. S podstatným rozdielom toho, že ona vie, že to nebezpečenstvo určite je existujúce a v najväčšom rozmere, stála ako prikovaná a snažila sa nepodľahnúť nijakému tlaku.

Kapitola 8 - Souken

Haru ráno vstal a šel do koupelny provést běžnou ranní hygienu. Přišel do kuchyně a zarazilo ho, že nikde není připravená snídaně. Jedna z mála dobrých vlastností jeho spolubydlícího byla, že vždy udělal snídani.
„Hej, Shinro! Ty ještě spíš?“ Žádna odpověď nepřišla a tak se vydal do jeho pokoje „To jsme ti tak nakopali zadek, že ani nemůžeš vstát z postele?“ ptal se posměšně Haru a otevřel dveře. Postel byla prázdná.

„Boru? Mám udělat večeři i pro Konohamara a Oppai?“ otázala se jemně.
„No… asi jo, nebo počkej, zeptám se jich,“ odvětil blonďáček a vyskočil ze židle a běžel ke dveřím vedoucím do Oppaina pokoje. Zaklepal a přes dveře se optal.
Inokiss zatím krájela zeleninu do polévky. Po chvíli ji ze zadu objal její milý.

Byla bouřka. Šumění vydatného lijáku se mísilo s šuměním říčky protékající krajinou s několika stromy a skálou, uvnitř které byla zavalená jeskyně. Celá tato krajina byla zahalena do noční tmy, skrz kterou pronikalo světlo několika hvězd a couvajícího měsíce. Tma byla občas přerušena světlem pocházejícím z blesku, který sem tam ledabyle udeřil do země. Blížila se půlnoc a déšť se začínal pomalu tišit, blesky přestaly osvětlovat krajinu a hromy se přestaly ozývat. A najednou do země uhodil obrovský blesk.

1. Na cestě

Izumi zaklela. Už týden byla na cestách a pět dní z toho propršelo. Dnes ráno jí probudilo slunce, prosvítající mezi mraky a tak si myslela, že by se konečně mohla přestat brodit bahnem a večer usínat v suchu, ale když kolem poledne opět ucítila na obličeji kapky deště, pochopila, že jí nic takového dopřáno nebude.

Jsou to už dva roky, co jsem se rozhodla vyměnit Listovou za zemi věčného písku a spalujícího horka. Seděla jsem na nejvyšší budově Písečné a sledovala její obyvatele. Bylo to jiné než v Konoze. Lidé se tu více smáli, více se bavili, více se milovali. Ulice byli plné šťastných lidí, jen já jsem byla mimo tuto atmosféru. Vždy jsem si myslela, že jsem sama, ani lidé z mého týmu mi tolik nerozuměli. Kiku a Renji byli skvělí, měli mě rádi a já je, ale oba byli vždy tak šťastní a mě stále sužovala minulost. Dlouho jsem měla před očima tu scénu.

Kapitola 7 – Trénink

Všichni tři ze studentů, usnuli hned, jakmile se dostali domů, do postele. Zatímco Haru tvrdě spal, seděl Shinra na lavičce před domem a popíjel saké.
„Věděl jsem, že se ukážeš.“ Promluvil, když se ze stínu vynořila Gaarova tvář.
„Nebyl jsem si jistý, jestli je dobrý nápad se ptát před ostatními, zvlášť potom jak reagovali, když jsem se tě zeptal, jestli zůstaneš.“
„Zajímají tě moje vzpomínky, že?“
„Ano.“

Blonďatá dívka se ráno probudila dříve než její milý, a proto se rozhodla, že svému miláčkovi udělá příjemné ráno. Oblékla si jeho tričko a potichu vyběhla z pokoje, její kroky směřovali do kuchyně. Z lednice vyndala pár vajíček, která rozklepla na pánev, poté je osolila a rozmíchala. Mezi tím dala vařit vodu na čaj. Když měla vše hotové, nakrájela ještě chléb a vše dala na tác, který našla ve skříňce. Musela se pousmát nad svoji prací. V duchu si řekla jak je šikovná a když chtěla uchopit tác, ozvali se za ní lehké kroky.

Vyvedli mne z tmavé chodby, ruce svázané za zády. Nikdy jsem si nemyslel, že skončím takhle. Slunce mě ostře udeřilo do očí, musel jsem sklonit hlavu. Strážím se můj čin nezdál, donutily mne ji znovu narovnat.

Byl jsem doveden až k široké římse vysoko nad hlavami zástupu tísnícího se pode mnou. Dav se vzdouval jako voda velkého oceánu čeřená silným, divokým větrem. To já jsem byl onen vítr. Já jsem bouřil davy a stavěl nejlepší přátele proti sobě. Celou vesnici jsem rozdělil na dva tábory. Co jsem to provedl?

„Půjdeme?“ otázala se blondýnka. Její společník jen kývl a převzal od dívky batoh s věcmi. Cesta netrvala dlouho a tak se brzy ocitli před domem Hokage. Jako gentleman otevřel dveře své krásné dámě a poté vstoupil. Sundali si boty a vydali se ho chlapcova pokoje, cestou ji ukazoval kde, co mají, aby měla přehled, kdyby náhodou něco hledala.
„Čí je to pokoj?“ otázala se blondýnka a ukázala na dveře ořechové barvy. Chlapce lehce píchlo u srdce.
„To je pokoj Oppai.“ Odvětil.
„Oppai?“ otázala se nechápavě.

Ja nechcem mať v sebe zlobu len,
chcem, aby sa mi matné svetlo, ako tieň,
vkradlo do duše.
A nádej so svetlom pokluše.

Temnota, len tá spoločnosť mi robí,
každým dňom i nocou, mojej duši škodí.
Trhá ma to zvnútra, tá samota, strach,
a niečo vo mne stále bije na poplach.

Byť bijuu, démonom, čo vždy strach naženie,
to je to najhoršie, diabolské väzenie.
Opantaný reťazami, ktoré v sebe má,
to chlapča modrooké, bez rodiny, bez mena.

Ten chlapec, ktorého sa všetci boja,
ten, ktorý vrhne sa do každého boja.
Neprávosti cesty zhatí,

Kapitola 6 – Rád tě zase vidím

Tým byl na cestě už několik hodin, ale do jejich cíle zbýval ještě velký kus cesty.
„Sensei, kdo myslíte, že za tím stojí?“ zeptala se Mirai.
„Nevím.“
„Záleží na tom? Prostě ho porazíme a vrátíme se domů.“
„Neměl bys podceňovat nepřítele, Haru.“