Fantasy

Chodila som v tmavom lese. Neprenikalo ku mne žiadne svetlo, len som kráčala a kráčala.
Predo mnou sa zrazu objavila nejaká biela obluda so šupinami. Pozrela som sa tomu rovno
do očí. Boli prenikavé, žlto-zelené so zúženými zreničkami. Zadívala som sa do nich,
až kým ma tá potvora nezačala naháňať. Utekala som čo mi nohy stačili, ale zrazu som sa
potkla a potvora ma chytila. Jediné čo som počula bolo syčanie, ktoré bolo sprevádzané
hovorením môjho mena a opakovaním, že zomriem. Pred mojimi očami sa objavovalo jasné

1

"Myslím, že tímto tahem se naše šance uspět dramaticky snížila, obranná opatření budou nyní ještě přísnější," konstatuje Onoro a pohledem důkladně prohledává hořící trosky vesnice.
"Máš pravdu, obranná opatření budou přísná... Naštěstí zde máme i hada řad ANBU, možná nám pomůže," odpoví Nero, rovněž pátrajíc po známkách života. *Měli bychom se klidit, brzo přijdou hlídky z Konohy.*

Kapitola 21.
Bestie v kápi nevinnosti

"Nevíte co se mu stalo, Sarne-sensei?" zeptá se Muku s povzdechem, při pohledu na obvazy a ortézy, do nichž je spící Minato kompletně zabalený, jenom hlava se bez nich obešla, tedy až na oči, které má rovněž zalepené krycím obvazem.

1

Spokojne som si vydýchol, v okamihu, ako som odložil posledné dopísané dokumenty k blížiacim sa chuunínskym skúškam. Bolo s tým neskutočne veľa práce. Viac ako po iné roky. Bolo to zapríčinené tým, že tento rok sa ku skúškam hlásilo oveľa viac genínov aj mimo hlavných krajín a miest. Bolo ich oveľa viac ako som si pôvodne myslel a mnohé z nich boli ukryté pred svetom na miestach, o ktorých sme doteraz ani nevedeli.

Zdravím vás čitatelia pri ďalšej časti, v ktorej si konečne vychutnáme aj romantiku
Vychutnajte si dnešný diel a pre tých, ktorým sa páčil film The Great Gatsby sa bude páčiť aj nasledovná skladba, ktorá bola k dielu pridelená
Ako vždy neváhajte zanechať hodnotenia, názory i postrehy- Za všetko vám budem vďačný a na prípadné komentáre sa náramne teším

1

1

Ešte som mal jeden deň. Jeden deň, kým sa vráti Sakura a Tami. Posledný deň na to, aby som to celé uzavrel.
Aby som pochopil pravdu.

Kapitola 20.
Řev temnoty

"Zajistěte to děcko k rychlému přenosu, musí se okamžitě dostat na ošetřovnu Centrály!" přikáže medik ANBU vojákům.Prozatím sáhne do kufříku pro plastovou krabičku s modrým gelem. Toho nanese silnou vrstvu na krvácející ránu kolem pečetícího ostří, krvácení se okamžitě zastaví.

Kapitola 19.
Šepot stínu

Tým 5 má za sebou další společný týden. Týden, který byl znovu věnován plnění zdánlivě nepodstatných misí, kde nejnebezpečnějším nepřítelem byl ostrý okraj odhozené plechovky nebo mraveniště v záhoncích jedné staré paní, které nemohl přijet na pomoc syn, protože si zlomil nohu. Nenašlo se ani moc času na společný trénink a tak musel každý pracovat na svých schopnostech samostatně, což není pro rozvinutí týmového ducha zrovna ideální.

Prví část:
„Tady si odpočineme. Jsme už jen kousek od Písečné.“ Řekne Akemi. Běžely jsme pár hodin, ale už jsme byly vyčerpané. Je už skoro tma. Strašně se těším, až Sasukeho uvidím.
„Asi si nevzala hřeben, co?“ Zeptám se mrzutě.
„Děláš si srandu? Jasně, že jo.“ Odpoví, jako by bylo normální brát s sebou hřeben kamkoliv. Nevím, kde ho schovávala, ale podá mi malý kartáč bez rukojeti s gepardím vzorem. Začnu pomalu rozčesávat černé lokny, rozcuchané od větru.

Konohagakure, sídlo hokage

Nastalo před podzimní období. Listy se sypaly ze stromů jedna báseň. Jistá postava v černém plášti a šedou kapucí na hlavě procházela nepozorovaně ulicemi, hledala jednu budovu. Ino se zachmuřeně krčila za pultem v květinářství, někdo zase zapomněl zavřít pytle s hnojivem, tak měla co uklízet. Z nadávání ji ale vytrhlo cinknutí zvonku u dveří. Blondýna vykoukla zpoza pultu, stála tam ta zahalená postava. Na první dojem působila hrůzostrašně, ale část obličeje vykukující zpod kápi vyjadřovala smutek.

Ako každé ráno som sa zobudila a kŕčovito vstala z postele. Pozrela som sa z okna a videla som, že vonku strašne lialo. Dnes asi von nepôjdem. No, možno keď prestane pršať.

Kapitola 17.
Ráno

"Povstaňte k zahájení mimořádného jednání," vyzve Hokage všechny přítomné.

Prohlížela si mě a bavila se tím, jak jsem nebyl schopen fungovat. Byla to.....
Maiya. Přestože vypadala trochu jinak, byla to ona. Z tohoto obličeje se dívaly její hnědé oči, ale nebyly to oči, které jsem znával. Tatam byla teplost a vřelost jejího pohledu i láska, která z jejích očí vždy vyzařovala. Tyhle oči byly studené, plné pohrdání, arogance a výsměchu – i tak ale nebylo pochyb, že byly její.

„Atsushi!“ zvreskla Mira, keď precitla ležiac na zemi. Chcela sa rýchlo posadiť, no zatočila sa jej hlava, takže takmer znova skončila v polohe ležmo. Na poslednú chvíľu sa stihla podoprieť a jednou rukou si chytila hlavu a držala si ju až kým sa fakľami osvetlená miestnosť neprestala točiť. Bolo jej trochu nevoľno, no dokázala sa postaviť a rozhliadnuť sa okolo seba.

Čas je irelevantní. Takto aspoň říkal můj otec. Co je pro člověka 76 let, je pro svět tisícina mrknutí oka a pro přírodu ani ne okamžik. Často jsem si o něm myslela, že je hloupý pošetilec snažící se o návrat něčeho, co by mělo být už dávno mrtvé. Na rovinu. Byl to hlupák, protože zaplatil životem a nechal mě tu samotnou. Šestnáctiletou, téměř mrtvou holku, s mocí, která ji usilovala o život. Dnes je to už 5 let, co jsem ho zabila a dva roky, co jsem se setkala s nesmrtelným. Stále mi to připadá, jako by se to stalo včera.

Vesnice Hyoko, země Mrazu