Hledání pokladu

(Omlouvám se za kvalitu takřka zapomenutého příběhu o mých prarodičích a i o zavádějícím názvu, neboť jsem nesehnala dostatečný materiál pro ucelený děj. Takže je to z poloviny smyšlenka. Dokonce ani v Archívu o tom dni nepadla ani zmínka. Jen Sandaime o tom dni mluvil dosti vyhýbavě. Úplné svědectví by mohl podat jen záznam, držený v rukou přímého potomka Madary, nikdo přesně neví proč Madara udělal to, co udělal; Uchihy Itachiho… jakožto nehledanějšího nukenina se ptát nemohu, ani nevím, kde jsou všechny jejich znalosti ukryty, navíc je to nepřítel Konohy, proto je příběh tak chudý na podrobnosti. – pozn. samotné autorky; Godaime Hokage)

Tento den začal úplně stejně a úplně obyčejně jako každý den, který byl a bude. Slunce už započalo svou dráhu po obloze, nejdřív nesměle se ukazovalo na horizontu, jako dívka toužící po pozornosti svého milého, poté se osmělil a kousíček se vyloupl a zalil okolní krajinu svým hřejivým teplem, tolik potřebným po temné chladné noci, až se ukázala jeho polovina. Netrvalo dlouho a už třpytivý kotouč svítil do oken, halil vše do nového. Dával pocit znovuzrození. Jako tomu bylo dnešního rána. Jenže o něco více neobyčejného. Zvláště pak v těchto krušných časech. Krutá válka sice skončila, ale její následky tu budou patrny ještě hodně dlouho. Proto se současný nově zvolený Hokage rozhodl odlehčit život těm, které slíbil chránit i za cenu svého života. Zavedl pro tento den kratochvíli, jenž se líbila hlavně mladší generaci. Vzbuzovala naději na lepší časy a také zvyšovala šance pro zrod nových životů, aby nahradili ty zbytečně ztracené.
Tato nová tradice se jmenovala Hledání pokladu, princip hry byl jednoduchý. Každý zapsaný pár dostal instrukce, které je navedly na další a pak na další, až se dostali k vytouženému cíli. Nezáleželo na jakém jste byli místě. Důležitým cílem bylo upevnit vztahy a trochu se odreagovat od současného světa, zapomenout na ty hrůzy z války, aspoň na chvíli. Proto se tato hra stala tolik oblíbenou.
Toho čtvrtého roku od zvolení Hokageho, druhého měsíce a čtrnáctého dne se tato hra měla znovu konat. Tentokráte spolu se samotným vůdcem vesnice… osud tomu chtěl jinak.
Ovšem než slunce vykouklo, jeden pár už byl na nohou. Seděli spolu u snídaně, pili čaj a o něčem debatovali.
„Ano, pojďme tam také,“ naléhala Senjuu Mito na svého manžela.
„Zní to lákavě, ale nebude to divně trapné?“ podivil se Senjuu Hashirama, vždyť ty úkoly pomáhal svému bratrovi dávat dohromady.
„A to jako proč? Že jsi jejich vůdce, nebo z toho důvodu, že to byl tvůj nápad?“ rázně na něho udeřila, založíc si ruce na prsou.
„Oba dva, plus jeden menší důvod. Nechají nás vyhrát. Přece jsem ty úkoly sám tvořil. Takže znám správná řešení, i místo cíle. Byla by to nuda.“ Dodal docela pádné argumenty, které byly záhy smeteny jako smítka prachu.
„I na to jsem myslela, z toho důvodu nám švagr dal úplně jiné úkoly než ostatním, aby tak vyrovnal skóre, jak mi s radostí sdělil.“ Usmála se tak krásně, až Hashirama zaťal zuby, v duchu posílal hromy a blesky na Tobiramu. Určitě je tvořil s velkým potěšením.
„Tomu rád věřím. Znám svého bratra,“ významná krátká odmlka. „Dokonale,“ snažil se tvářit nezúčastněně. No, moc mu to nešlo. Mito s ním byla krátce, ale i to stačilo, aby ho poznala.
„Něco podobného říkal taky. Tak jdeme?“ pronesla jen tak mimochodem. Shodaime neměl moc na výběr. Souhlasil tedy. Mito se rozzářila, samou radostí ho políbila. A neskončilo jen u líbání…
Poté dojedli, Mito sklidila ze stolu, Hashirama chtěl pomoci, byl však odmítnut, ať si jde po své práci v kanceláři.
Na odchodu políbil svou ženu, oblékl se do formálního obleku a vydal se do kanceláře. Začínal to nekončící papírování nesnášet. Zdálo se mu, že i malinko přibral. Bude muset více cvičit s Hiruzenem. Proč musel pracovat zrovna dneska? Když chtěl být s Mito? Do toho měl potíže s Uchihy a Tobirama celé situaci vůbec nepomáhal. Naopak, lil do ohně stále víc oleje. Byl ze srdce rád, když pomyslel na rychle se blížící soutěž.
Tobirama už čekal s malým štosem papírů. Hlavně potvrzení o účasti.
„Tak ti pěkně děkuju,“ Hashirama zamýšlel říct tuto větu méně sarkasticky, hlavně proto jak pomale si sedal.
„Za co zase já? Vždyť jsem se Madarovi řádně omluvil. Co po mě ještě chceš?“ zavrčel nevrle Tobirama. Div, že nemrskl ty papíry po bratrovi.
„To je pasé. Zapomeň na to, ano? Chtěl jsem ti poděkovat, žes upravil pravidla, abychom se s Mito mohli účastnit toho klání.“ Nach se mu vedral do tváří.
„Tak ti to už řekla?“ Tobirama se snažil o lepší tón, ovšem jakmile se jednou dostal do ráže, horko těžko se z ní dostával.
„Ano, zprvu jsem nebyl moc nadšený, ale pak jsem souhlasil. Neboť chci, aby se Mito moc netrápila nad tím, že má v sobě toho netvora.“ Povzdechl si Hashirama. Vypadalo to, jakoby se problémy vršily jeden na druhý.
„To je dobře, jak je jí? Skoro o tom nemluvíme. Koneckonců je to moje švagrová.“ Tobirama položil konečně ty papíry na stůl, když mu bratr pokynul.
„Snaží se předstírat, že dobře, ale já vím jak uvnitř trpí nad tím, že zrovna ona musela být ze svého klanu jediná, co dokáže nést takové břemeno a byla dost zralá na to stát se mojí ženou. Opustit domov, rodinu, přátele. Není to lehké, časem se to možná zlepší. Teď je důležité být ji oporou jak jen to půjde.“ Vyslovil svoji utajovanou teorii.
„Na mě se můžeš spolehnout.“ Pousmál se mladší Senjuu.
„To vím, díky bratře.“ Podali si ruce i jako smíření za všechny neshody, majíc mezi sebou. Tím klidem měl den pokračovat, ale nestalo se tak. Mladičkou Konohou otřásl tak mocný výbuch, až se zatřásla země a každá budova ve vesnici. Pak byl slyšet jen řev jednoho muže, vypadajíc, že se nadobro zbláznil.
„Hashiramo! Kde seš ty parchante! Vylez ze své směšné kanceláře! Nebo si snad v posteli s tou tvojí nestvůrnou bě*nou? Dáváš ji i svému bratrovi?“ Sotva řev utichl, Hashirama polkl na prázdno, Tobirama se zachvěl.
„Až tohle uslyší…“
„… nebude moc nadšená.“ Dokončil větu Senjuu mladší.
„Pojďme než dojde na úplné zničení vesnice.“ Věta ještě nedozněla, oba bratři jako jeden muž vyrazili otevřeným oknem ven do ulic. Najít majitele toho rozruchu nebylo vůbec těžké. Zvláště pak, měl-li na sobě své pověstné brnění.
Než dorazili k němu, udal bratrovi dva úkoly. Zajistit bezpečnost a neplést se mezi ně. Měl v plánu odlákat ho z vesnice na volné prostranství. Kde rozhodně nadělají méně škod. Odběhl bez řečí splnit rozkazy. Tobirama nestál o další problémy.
„Madaro! Hej, tady jsem, chyť si mě ty padavko!“ vykřikl Shodaime a třešničkou byl vypláznutý jazyk.
Užuž to vypadalo na zdárný úspěch, narušil ho jeden element.
„Hej, ty zbabělče! Tady jsem! Chyť mě! Pokud mi stačíš!“ Jeho žena řvala na Madaru! V duchu vulgárně zaklel. Teď byl Madara zmatený. V jeho pomatenosti se nemohl rozhodnout na jaký cíl se má zaměřit. Nakonec se rozhodl pro svého bývalého druha ve zbrani. Vždy mu byl rovnocenným soupeřem.
Hashirama začal běžet jako o život. Mohl využít své chakry a dostat se na místo poměrně rychle, ovšem potřeboval si šetřit chakru jak jen to šlo. S Madarou to nikdy nešlo hladce.
Ani ho nepřekvapila rychlost s jakou se Mito uměla přesunovat. Přidala se k němu v běhu.
„Co to jako mělo znamenat?“ houkl při nabrání dostatečného množství kyslíku.
„Nazval mě bě*nou! Nemíním to snášet, ani od tvého bývalého přítele.“ Řekla razantně Mito. Vypadalo to, že běh ji nevyčerpává tolik jako Shodaimeho.
„Fajn, ale odteď děláš přesně to, co ti přikážu, jinak jsme oba v háji.“ Dovolil si zpomalit. Netoužil, aby Madara bezcílně bloudil po ulicích, ničil to, oč se tak dlouho usiloval. Jenže ho už nebylo slyšet jako předtím. Jakoby někam zmizel…
„Je mi to jasný, jen je škoda, že nestihneme tu kratochvíli.“ Její hlas zněl lítostivě.
„Cože?“ Hashirama se z ničeho nic zastavil při východu z vesnice. Zmražen na místě, neschopen jakéhokoliv pohybu.
„Ano, za chvíli měla začít, kousek od vesnice. Co se děje?“ zeptala se Mito s obavami.
„Podívej se sama,“ hlavou ukázal na místo, kam směřoval jeho nyní zoufalý pohled, vbrzku se z toho místa ozýval smrtelný křik.
„U všech hromů!“ Hashirama ze sebe setřásl hrůzné ochromení, kdežto Mito se ještě za běhu rozběsnila jako nikdy předtím nebo potom. Vydala ze sebe nelidský výkřik. Její vzteklá nenávist zabíjet oslabila pečeť držící Kyuubiho pod zámkem. Měla ho sice zčásti pod kontrolou, hlavně kvůli případným přeživším, ačkoliv záhy zjistila, že to nebylo třeba. Neměli šanci.
„Za to tě zabiju!“ vykřikla Mito v podobě Kyuubiho. Boj to byl vskutku impozantní, leč krátký. Bezbřehá živočišná zuřivost ukončila šarvátku, kterážto sotva začala. Výhodou byl moment překvapení. Madara totiž nepočítal s tím, že se tak rozlítí. Počítal s Hashiramou jakožto soupeřem, ne s ní. Pomatenost, znejistění a hlavně oslabení chakry brněním vykonaly své.
Hokage se na místo dostavil včas, aby zabránil své ženě, aby zabila. Nebyla od toho úmyslu daleko.
„Nedělej to! Nebuď jako on! Žádám tě ve jménu všeho, co je ti drahé, on za to nestojí!“ prosil Mito jak neúpěnlivěji dokázal.
„Zaslouží smrt! Podívej co udělal!“ vrčela Kyuubiho hlasem. Ohnala se tlapou, aby upozornila ten děs.
„Máš pravdu, ale tím, že ho necháš žít, mu jen prodloužíš utrpení jeho šílenství. Uvažuj o tom, prosím, ve jménu lásky!“ Snažil se krotit emoce nad tou hrůzou. Sám ho toužil zabít.
„Dobře, ovšem na tvoji osobní odpovědnost!“
„Souhlasím.“
Mito se měnila zpátky jen velice neochotně, ne, že by nechtěla, leč Kyuubi na chvíli získal plnou kontrolu. Pečeť byla naštěstí pořád silná. Za minutu zde stála v objetí muže oslabená plačící žena, zhnusená sama sebou. Stále cítila jeho nenávist ke všemu. Téměř ji brala za vlastní…
„Madara měl pravdu,“ vysoukala se zebe mezi těžkými vzlyky Mito.
„Jako v čem?“
„Jsem nestvůrná bě*na! Sama se divím, že se mnou dokážeš být! Když víš, co jsem!“ Slzy nebraly konce. Hashirama ji držel v náručí, konejšil ji, blábolil jeden nesmysl za druhým. Po několika minutách, kdy se uklidnila z nejhoršího záchvatu pláče, vzal její hlavu do svých dlaní a lehce ji políbil na rty, odtáhl se, podíval se jí dlouze do očí.
„Miluji tě, ať chceš nebo ne. Miluji tě takovou jaká jsi, pro mě jsi ta nejkrásnější žena. Jsi můj poklad, moje všechno. Miluji tě víc než jsem si ochoten přiznat. Stačí to? Nebo mám pokračovat? Sama víš jak mi tohle nejde.“ Pokoušel, co nejvíce zlehčit situaci. Také se mu to povedlo. Potichu se zasmála. Pro jeho uši to byla hudba z nebes.
„Taky tě miluju, vím, že to se mnou není lehký. Pokusím se to zlepšit a být ti dobrou manželkou, popřípadě matkou našich dětí. Ne, nic nemusíš, odveď mě z toho místa, nebo ho vážně dorazím!“ Vymanila se z jeho náruče, a koukla kolem sebe, zavřela oči, párkrát se nadechla. Pak vykulila oči!
Madara zmizel!
„Ach, to ne!“ zaúpěla. „Co budeme dělat?“ zoufalství se vrátilo do tónu jejího hlasu.
„Nic, můj bratr ho už chytil. Koukej.“ Pak se pozastavil nad těmi několika slovy. „A s těmi dětmi si to myslela vážně?“
„Ano.“ Jejich další rozhovor byl přerušen. Opravdu se za chvíli vynořili z lesa. Madara v poutech a Tobirama si užíval svoji roli věznitele. Dokud nespatřil to místo. Musel se držet zuby nehty. Skřípal zubama od touhy zlomit mu vaz!
Za chvíli se místo tragédie hemžilo všemi možnými složkami Konohy, od zbytečných zdravotníků, přes pozůstalé až po joniny, kteří hlídali místo kvůli případné pomoci rodinám.
Madara byl pečlivě uvězněn, byly mu podány extra silná sedativa.
Hashirama, Mito a Tobirama se sešli v kanceláři, kde rokovali, co bude dál. I několika hodinová debata nepřinesla kýžený výsledek. Motali se v kruhu. Usnesli se však na jedné věci. Už nikdy se nebude konat na svátek zamilovaných hra s názvem Hledání pokladu. A tento den se vymaže z historie.
Bylo už hodně pozdě, když Hashirama a Mito šli spát. Čekali je ještě dlouhé výslechy, nechtěli na to ani pomyslet. Neměli už sílu na nic. Toužili jen spát. Načerpat nové síly. Usnuli si v náručí jako když je do vody hodíte.
Čtvrtý rok od zvolení Hokageho, druhý měsíc a čtrnáctý den přestal skoro existovat…