Nabídka, která se neodmítá XIX.

Od doby, co za sebou zanechal umírajícího loutkáře z Písečné – byli teď dva, opakoval si neustále – tak mluvil ještě méně než obvykle. Deidara po něm chvílemi pokukoval, a s každým dalším pohledem byl o něco nápadnější a otravnější. Odkašlal si a Sasori se obrnil. „Hele, mistře,“ začal ten mameluk. „Jsi v pohodě? Co jsi sejmul toho kluka, je s tebou ještě větší sranda než obvykle. Jsem z té srandy celej nesvůj.“

„Zbloudil jsem,“ hlesl Sasori. Vlastně to ani říct nahlas nechtěl.

„Vždyť víme, kudy…“ Deidara umlkl. „Ah.“ Pak se díval zase před sebe.

Sasori mu málem všechno vyklopil. Že mu došlo, že za to jeho zbloudění nemohl žádný zatracený had. Že si ten had klidně mohl nechutně žít dalších tisíc let. Že tady mohl otravovat vzduch všem ostatním klidně donekonečna. Že už mu byl ukradený. Že ho Orochimaru jen trošku nalomil, a že za ten zbytek si Sasori mohl sám. Že kdyby mu teď dal někdo na výběr a ukázal mu zase jeho staré tělo z masa a kostí, byl by se do něj vděčně nasoukal a děkoval za všechny útrapy a bolesti, které to přinášelo. Že mu bylo nanic ze svých loutek, z celého jeho života. Z toho, že za sebou nakonec zanechá jen přeškrtnuté jméno v Bingo knize. Proč vůbec opouštěl svou dílnu v Písečné, jestli v ní chtěl učit děti? Byl sám, byl vždycky sám a nikdy si neuměl představit, že mu to začne vadit. Armády nevýznamných loutek nikoho nezajímaly. Spálí se, když nebude nikoho, kdo by s nimi uměl zacházet. Nikdo se s nimi nebude učit, nikomu na nich nebude záležet. Nikoho nenapadne si je vzít do péče. Nikdo jim nedá jména. A jediného ubožáka, co se o ně zajímal, nechal Sasori v prachu. Stále věřil, že Chiyo ho umřít nenechá. Na Komushiho byla krátká, ale to byl tehdy podstatně prudší jed. Komushi zemřel o dost rychleji.

Stejně ho občas napadlo, jestli právě nezabil jedinou naději na to, aby se jeho dílna v Písečné otevřela a provětrala. Aby tam někdo cítil upřímnou radost z dobře odvedené práce. Mohl toho kluka jenom praštit po hlavě. Mohl. Snad by ho mohli nařknout z toho, že se bál protivníků, a že tomu chtěl učinit přítrž. Vlastně si myslel, že tak reagovat bude, až potká více loutkářů.

Jenže… jenže. Odkdy on chtěl někoho učit? Neměl trpělivost. Neměl ji od svých šesti.

„Jsme tady, mistře,“ řekl Deidara a ukazováčkem namířil na jeskyni, kde se měli spojit s ostatními členy organizace. Vůdce – totiž jeho hologram – tam na ně už čekal. Gaaru si prohlédl téměř bez zájmu a pak svolal ostatní. Načež začal ten nechutný proces, kdy z Jinchuurikiho extrahovali démona. Byl to nejen proces nechutný, ale taky nechutně dlouhý. Navíc je vždy zanechal k smrti unavené. Až na Uchihu, který snad z pýchy odmítal vypadat unaveně, a Kisameho, který unavený skutečně nebyl, protože měl ze všech největší zásobu chakry.

„Ho-ho-ho,“ vyhrkl Zetsu po nějakých minutách, hodinách, dnech. „Jsou poblíž. Musím říct, že cestují rychleji, než jsem předpokládal. Posily z Listové, zdá se.“ Sasori si neslyšně odfrkl. Posily, to určitě. Pár nebohých pěšáků, kteří měli jen dostát mírovému slibu, že si vesnice budou navzájem pomáhat. Fraška, nic víc. A proč vůbec posily? Sebrali jednoho chlapa. A druhého jen vyřadil z provozu. To už jim došli lidi? Ta vesnice byla ubožejší, než si ji pamatoval ze svých časů. „Budeme je muset trošku zdržet,“ dodal Zetsu opatrně a Sasori si odfrkl pro změnu nahlas.

„Je to nutné?“ zavrčel. Ne že by chtěl, aby je ta slavná Listová posila přerušila a tím veškerou dosud odvedenou práci vynulovala, ale k tomuhle zdržování, jak to nazval Zetsu, se používali jeho lidé. Jeho agenti, jeho takzvaní podřízení. Nepotřeboval jim vymývat mozek, prostě si je najal. Peníze byly mnohdy podstatně spolehlivější. Tito lidé tohle zdržování někdy nepřežili. Sasori měl všechny z Akatsuki proti sobě, když se za své lidi snažil orodovat. Jakmile vychytrale zmínil, že to bylo plýtvání penězi, dostal na svou stranu Kakuzeho, ale ten byl stejně za vraždy svých partnerů permanentně v nemilosti, takže jeho hlas příliš nepomohl a Sasori byl přehlasován. Jako by jim nestačil přístup k jeho agentům, teď chtěli i ostatní jeho pěšáky. Dal jim je. Nerad, ale dal. Pořád to bylo lepší než riskovat ostatní členy.

„Je. A víš proč?“ otočil se k němu Zetsu. „Protože jste udělali pěkný bordel. Vidím přicházet další. Taky z Listové. To už je slušný tým.“

Sasori se v loutce málem nafoukl. „Deidarovy útoky nejsou na tiché mise dvakrát stavěné,“ odsekl.

„Ha!“ ozvala se potrefená husa. „No ta tvoje past taky nebyla zrovna ticháček, mistře.“

Vůdce ztratil trpělivost ještě dřív než Sasori. „Oba zmlkněte a soustřeďte se na techniku. Itachi, Kisame. Jděte a získejte nám trochu času. Chci alespoň třicet procent vaší chakry. Se zbytkem si dělejte, co chcete.“

Mohly uběhnout tři hodiny nebo tři léta, Sasori to nedokázal v té tmě rozpoznat. Věděl jen, že byl rád, že nemá svaly, které by teď mohly na tu zimu a ztuhlost naříkat. Už tak ho začínalo vyčerpávat, jak z něj neustále unikala chakra. Kdyby jejich nepřátelé věděli, co tady vyváděli a jak je to pokaždé zanechalo unavené, hrnuli by se sem o to nadšeněji. Měli by podstatně větší šanci je všechny pobít. Vůdce najednou vzhlédl. „Jste zpátky. Dobrá, času jste nám získali dost.“ To znamenalo, že byli po smrti buď ti z Listové, nebo ti od Sasoriho. „Děkuji za skvělou práci, Itachi, Kisame. I malé zdržení postačí.“

K čertu s nějakou úctou. „Trocha vděku za to, že na tuhle věc používáte moje lidi, by taky neuškodila,“ zavrčel Sasori. O vděk by mu ani tolik nešlo, ale tohle bylo opravdu zbytečné. Kdyby se jim bylo povedlo zajmout Jinchuurikiho potichu… ale Yuura v tomhle zklamal. Jinak to zkrátka nešlo. Sasorimu se tenčily řady poddaných. Takhle je bude muset zase začít rekrutovat násilím.

„Mně bys měl děkovat. Díky mé technice dokonalé výměny těl se stali tví lidé právoplatnými členy Akatsuki. I když jen na chvilku. A to je přece čest,“ odvětil jejich ostrovtipný vůdce. Sasori radši zmlkl. Pein mu nevěnoval další pozornost. Taky dobře. „Zetsu, odkliď ty dva, které jsem použil na výměnu těl. A Itachi – ty nás seznam s těmi, s kým budeme mít brzy tu čest.“

Itachiho rudé oči ve tmě zářily jako dva rubíny. „Je to čtyřčlenný tým z Konohy. Vede jej Hatake Kakashi. Dále je s nimi Haruno Sakura. Uzumaki Naruto, Jinchuuriki devítiocasého. A pak starší člen z rady Písečné – Chiyo.“

Sasori zpozorněl. Babička Chiyo se tedy vrátila z důchodu? Bezpochyby slyšela o tom jedu. Ale co by dělala mezi lidmi z Listové, pokud se je nesnažila zabít? Nesnášela Listovou.

„Je hotovo,“ řekl vůdce spokojeně. Na zem dopadlo Gaarovo bezvládné tělo. „Jste tu sami,“ obrátil se k Sasorimu a Deidarovi. „Postarejte se o naše hosty, až dorazí. Věřím, že to zvládnete.“

Deidara si promnul ruce. „Připravíme jim překvapení.“ Sasori na něj nadzvedl obočí, i když ho nešlo vidět. Deidara ten výraz většinou vycítil i přes loutku. Sasori počkal, až se ostatní členové rozplynou a vrátí zpět do svých těl. Pak se otočil k Deidarovi, který se mezitím bez okolků posadil na padlého Jinchuurikiho. „Tohle je to překvapení. Nic moc, ale k rozbouření vášní dostačující, řekl bych.“

Sasori si ho prohlédl. „Bezpochyby. Já bych tě nejradši zabil, jen se na tebe podívám.“

Pak se postavil vedle něj a čekal. Čekali tiše až do doby, kdy se vchod do jeskyně rozstřelil na tisíce kousků a dovnitř vtrhli ninjové, kteří jim byli na stopě. Počkali, až se usadil prach, a teprve potom jim pohled padl na ně dva, a pak i na bezvládného Jinchuurikiho. V očích se jim zračil šok, bolest, hrůza, nevěřícnost. Jako kdyby ten pohled nebyl jeden z tisíců dalších. Jeden z nich, blonďatý kluk, se začal třást vztekem. Z hrdla se mu dralo vrčení jako od vzteklé šelmy. Nepochybně jejich malá liška.

„Asi se na mě naštveš, mistře,“ začal Deidara, jako by k nim nevtrhli rozzuření nepřátelé na válečné stezce, ale jejich dlouho očekávané publikum, „ale já bych si vzal toho ocasého spratka na starost. Vypadá to, že chce tady svýho parťáka zpátky.“

Sasori se na něj skutečně naštval. „Každý dostane svého, Deidaro. Nebuď nafoukaný, ten poslední tě málem odrovnal.“

„Je třeba se vystavovat novým a novým výzvám. Obzvlášť jako umělec. Aby nezapomněl, co je pro něj důležité a nezabloudil na své cestě,“ odvětil Deidara mírumilovně a položil si dlaň na hruď. Jednu jedinou zbylou dlaň, nutno dodat.

„Ty tvoje prskavky nejsou žádné umění,“ odsekl Sasori. Jak se ten mizera opovažuje! Deidara se zazubil. Pak přivolal zas to své jílové zvíře a nechal ho, ať si do zobáku nacpe Kazekageho tělo. Sasori ho tady těžko mohl zabít, i když momentálně netoužil po ničem jiném. Potřeboval dohlížet na ty, co se k nim právě připojili. Blonďák, kterému podezřele zrudly oči, se na ně pokoušel vrhnout, pokaždé ho však zablokoval shinobi se stříbrnými vlasy a maskou přes půlku tváře. Chiyo stále zírala jenom na Sasoriho. Ona Hiruko znala. Tedy kdysi, než ji trošku vylepšil.

Deidara naskočil na jílového ptáka, udělal jednu posměšnou otočku a vyletěl ven. Na rozloučenou Sasorimu zasalutoval. Dle očekávání se Jinchuuriki devítiocasého o Sasoriho vůbec nezajímal a vydal se za Deidarou a Gaarou. Sasorimu tady zbyla jedna přestárlá důchodkyně a jedna vychrtlá holka, které si poprvé všiml až teď.

Jen si na ten pohled povzdychl. „Myslel jsem, že jsi dávno v důchodu,“ řekl na pozdrav.

„Najednou jsem zatoužila vidět vnukovu tvář,“ odvětila Chiyo pochmurně.

„Doufám, že ti bude stačit tato.“ Chiyo jen zakroutila hlavou. Holka vedle ní se začala třást, sotva se na ni Sasori podíval. Jak očekával, Listová se skutečně vytasila s elitou.

„A ty se neboj,“ pokračovala Chiyo ke Konožance, aniž by ze Sasoriho spouštěla oči. Moc dobře věděla proč. „Bojovat s ním budu já.“ A bez dalších cavyků, tak, jak to měl rád, na něj vytáhla techniku letících čepelí.

Byla pořád rychlá, velice rychlá, a stejně tak její čepele. Odrazil je, ale ne dost dobře. Na několika místech mu potrhaly plášť. Té ztráty sotva bude někdy truchlit, ale nečekal, že se jim Hiruko ukáže v celé své kráse hned v první minutě boje. „Uvidím tvou pravou tvář, než zemřu,“ řekla Chiyo odhodlaně.

Technicky vzato, tu už neuvidí nikdy nikdo, ale to jí říct ještě nechtěl. Jestli ho donutí vylézt z téhle ulity, čeká ji velice nemilé překvapení. „Bude tedy boj,“ řekl místo toho. „Staneš se součástí mé sbírky jenom ty, nebo mám přidat i toho spratka?“

„Sbírky?“ vyhrkla ta dívka zděšeně. „Vnuk?“ Pak se ztišila. „Chiyo-sama, váš vnuk? Totiž… není vám moc…“

„Podobný?“ rozchechtala se Chiyo bezstarostně, jako by se všichni tři sešli u rámenu na přátelský pokec. „To mi není ani ve své skutečné podobě. To před námi je Hiruko, Sasoriho osmnáctá loutka. Neboj se, uvidíš ho,“ chlácholila ji. Chtěla ho jenom naštvat. Horší bylo, že se jí to dařilo. Chiyo se nikdy nemusela moc snažit. Bába jedna praštěná.

„Loutka. Rozumím. Kde je tedy on?“ rozhlédla se ta holka zmateně. Musela být úplně pitomá.

„Loutkář je v boji na blízko zpravidla docela slabý. Tím, že se musí starat o loutku, je vydán napospas nepřátelům, kteří jeho loutce proklouznou. Mají spoustu slabin. Tento loutkář se takových slabin chtěl vzdát a schoval se do loutky. Má velice nízkou toleranci bolesti.“ Teď už věděl s jistotou, že se ho snažila naštvat. Kdyby jen tušila, že se Sasori bál natolik, že utekl i z vlastního těla, tak by se nejspíš umlátila smíchy. Nesmí ho spatřit v pravé podobě. Ale tak daleko se v boji nedostanou.

„Budete si tam špitat ještě dlouho? Zdržujete,“ řekl jim, schválně velice klidně. Aby babča viděla, že ho nenaštve. I když jeho pomyslná krev se vařila docela slušně.

Chiyo po něm najednou vrhla pohled, ze kterého jej až zamrazilo v zádech. Byl v tom odpor a znechucení. Zklamání. Hraná lehkost z ní opadla. „A co se té sbírky týče… musel utéct z vesnice, protože dělal z lidí loutky. A nazýval to uměním.“ Skoro to slovo vyplivla.

Holka z Konohy zalapala po dechu. Co měl Sasori asi tak dělat? Přiznat, že je chtěl mít naživu o trochu déle? Že chtěl zase slyšet Komushiho smích, když si uvědomil, že mu vlastně chyběl? Bylo to až po něm, co Sasorimu došlo, že mrtvým už bylo všechno jedno. Raději být za blázna než za prosťáčka. Raději jejich strach než posměch. Zabíjel stejně jako všichni ostatní. Zabíjel ty, kteří by jinak zabili jeho. Někdo by ho po jeho smrti přehodil přes rameno a šel ho vyvěsit někam pro odměnu, nebo jako výstrahu pro další zběhy. A všichni ti shinobi, co padli ve válkách, docela určitě nebyli vhozeni do hromadného hrobu jako kusy smotaného plátna, že? Všem jistě prokázali patřičnou úctu. Nějaká úcta k mrtvým – k čemu to bylo? Byly to jen skořápky. Nebylo v nich nic hodnotného, nebylo v nich to, co z nich dělalo… je.

„A víš, jak jsem to přesně dělal?“ usmál se. To děcko bylo celé vyklepané. Možná i odejde a nechá je o samotě, jestli Sasori přilije krapet oleje do ohně. Taky uměl lézt na nervy, když chtěl. „Napřed jsem jim vyrval vnitřnosti. Pak vysál krev. A pak, když jsem se ujistil, že se mi už nebudou rozkládat a nezabydlí se v nich červi, nainstaloval jsem do nich různé vychytávky. Budou se ti líbit. Budu tě muset trošku rozšířit. Jak jsi teď, nacpal bych do tebe sotva tři kunaie.“

Holka sice neutekla, ale po tváři jí stékala poměrně výmluvná kapka potu. Sotva domluvil, vrhly se na něj obě jeho protivnice zaráz. Taky bylo načase. Strhnul si masku a Hiruko otevřela dokořán ústa. Vypadala, jako by si vymkla čelist. Pak vypustil tisíce a tisíce jehliček napuštěných jedem. Chiyo s Konožankou uhýbaly. Nepříliš ladně, nepříliš důstojně, ale zatraceně, netrefilo je vůbec nic. Byl to dlouhý a únavný tanec a Sasori zvažoval, že přestane plýtvat, když viděl, že Chiyo nejspíš zavčasu prokoukla naplánovanou trajektorii a ta holka její manévry velice dobře okopírovala. Nemohly ty jehličky vidět. Ale z těch pár změn, které na Hiruko Sasori provedl, trajektorie jedovatých jehlic k nim nepatřila. Zato k nim patřila levá ruka a jeho podstatně silnější krunýř. Ruku vystřelil a nechal vybuchnout. Na obě bojovnice poslal oblak dalších jehlic. Jiný směr, jiná rychlost. Že se vyhnuly i tomuto útoku, bylo mrzuté. Respektive u babči ho to nepřekvapilo, ale děcko na něj udělalo docela dojem.

Sotva nastal na bojišti klid, rozběhla se na něj ta holka znovu, tentokrát sama. Chiyo zůstala vzadu. A stála. A stála… a nehýbala se. To nebylo dobré. Konožanka zaútočila jedním sprostým kunaiem, a Sasori ho odrazil dřív, než si stačil uvědomit, že to musela být past. Taky že byla, uvědomil si, když ocasem Hiruko chtěl oplatit výpad a prohnat jej mozkem své mladé protivnice, ale zarazil se nedobrovolně asi centimetr od jejího čela.

Zatracená bába a její chakrová lanka. Přilepila je na ten zatracený kunai, a kunai zase na jeho ocas. On nebude ničí loutkou.

Věděl, že ten vztek, který se v něm na tu představu zvedl, není pro vyrovnaný boj příliš přínosným.

Ale on se nemohl hýbat. Nemohl se na okamžik vůbec hýbat, a ten okamžik stačil k tomu, aby mu ochrnul i mozek. Než se vzpamatoval a lanko přeřízl, nebo ještě lépe, přitáhl si na něm tu zákeřnou bábu blíž, holka z Listové se na něj vrhla pěstí. Jenom pěstí.

Náraz otřásl nejen jeho loutkou s extrémně silným pancířem, ale i celou jeskyní. Měl pocit, že ho ta rána dokonce i bolela. Hiruko byla na kousky. Vymotal se z ní a odkulil se stranou do stínu. Tohle se nemělo stát. Takhle daleko to nemělo dojít. A už vůbec ne tak brzy, a tak pitomě. Co z toho bylo vůbec horší? I s jejich těly ve sbírce to pořád byla potupa. Zetsu ho určitě sledoval. A Zetsu to všem řekne. Nejen že za sebou Sasori nezanechá žáky a loutky a odkaz, ale ani pořádný boj.

S kým to měl vůbec čest? Nechtělo se mu věřit, že by takové děcko dokázalo…
Hm. Bojoval přece hlavně s loutkářem, že.

Nechal hlavu od Hiruko vznést se do vzduchu, stačilo jen pár cuknutí prsty. Z hlavy vystřelilo dalších pár stovek otrávených jehel. Ta loutka jich byla plná od hlavy k patám. Zamířil jenom na tu holku, co mu z Hiruko udělala kůlničku na dříví. Sílu měla pořádnou, tu si od nikoho vypůjčit nemohla. Ale…

Jak očekával, Chiyo vzadu trhla rukama a holka vepředu mapovala její pohyby. Ladně se vyhnula i té poslední jehličce. Připisoval tomu spratkovi babiččiny zásluhy. Nevadí. „To se od mé pramáti dalo čekat. Už jsem si myslel, že ta holka něco umí a dokáže se vyhnout mým útokům. Máš z ní živou loutku.“ Usmál se. „Příliš živou.“

Chiyo se narovnala a do tmy na něj zamžourala. „Tak se konečně ukaž,“ vyzvala ho. No, co jiného než prachsprostý útěk mu zbývalo? Připadal si jako nahý, když se k babičce otočil a nechal kápi, ať mu sklouzne z hlavy dolů.