NFFORPG - Kirigakure no Sato

Satsuk Min, tým D

Podivná to prázdnota

Satsuki se cítila tak spokojená, klidná a hlavně šťastná. V křesílku zalezlá poslouchala, jak její manžel předčítá pohádku dceři po odpoledni strávené hraním. Kdo by řekl, že malý uzlíček štěstí může být tak akční, že unaví dva jonini. Pohádka nejen že uspala malé dítko, ale i zkušenou senzibilku a známého doktora.

Z poklidného spánku ji vzbudilo ticho, žádné chrápaní ani pláč dítěte. Ale to nebylo to ticho, které ji vadilo, spíše ticho po čakře. Nic necítila, nikoho necítila. Zvedla se z křesílka a vyrazila k ložnici, cestou uzmula schovaný kunai pro všechny potřeby. S rukou třesoucí se nad klikou a s druhou schovanou za zády se zhluboka nadechla a vydechla a otevřela dveře. Nikdo. Nikdo tam nebyl až na plyšového komára, který vypadal, že se jí vysmívá. Nikdy s tímhle plyšákem nesouhlasila, ale když viděla Ieyasua, jak mu oči zářili, když jí ho dával, nemohla mu prostě říct ne.
“Ieyasu? Miya?“ rozlehl se prázdným pokojem dívčin hlas. Sat si vzala do ruky komára a zamračila se na něj.
“Ty asi nevíš, kde jsou, že,“ optala se plyšového stvoření pochybovačně. Kdyby Ieyasu vzal dceru ven, řekl by ji o tom, strach z hněvu manželky by mu to jinak nedovolil. Komára odložila na postel, načež se vydala pryč z bytu, kunai stále sevřen v ruce.

Venku panoval klid a ticho. Stejné ticho jako v bytě, nikde nikdo. Nikdo neslyšel křik ženy hledající své dítě. Kam se dívka vydala, tam byla jen prázdnota. Prázdnota se stahovala kolem dívky jako had kolem své oběti. Něco šeptala, ale Sat se drala skrz, bojovala, chtěla bojovat. Tohle musel být jen sen, ještě určitě spala, nebo si to aspoň namlouvala. Dál se drala temnotou, křičela a volala dvě jména. Nic se neozývalo, až na ozvěnu dvou jmen.
Byla opět sama. Noční můra se stala realitou. Tělo bloudilo pustým městem a nechávalo za sebou slané kapičky. Přišla o ně. Neudělala vůbec nic, nemohla udělat vůbec nic, prostě byli a najednou zmizeli. Něco tu nesedělo. Ta prázdnota po čakře, ta tu neseděla. Pro lásku mizukage si ale nemohla vzpomenout proč. Něco ji našeptávalo, že ví přesně, kde je a vesnice to není. Vesnice ani neexistuje, je to jen přelud, ostrov je tou odpovědí. Hodila kunai, který se následně zabodl ostřím do země. Nic nedávalo smysl. Jaký ostrov? Proč sakra ostrov?!

Tým G: Ztracený ostrov

"Nisááán!" ozval se vystrašený výkřik, z poza trůnu se vyřítila dívenka a vrhla se Kenshinovi okolo krku. Ten se sotva stačil dostat na obě kolena, aby ho dívenka nesrazila z zpět. Technika, která jí bránila mluvit byla zlomena.
Kenshin obejmul svou sestru tak pevně, jak si jen mohl dovolit, aby ji nerozmačkal.
"Přišel jsem si pro tebe Kaeru," pronesl tichým konejšivým hlasem, když se dívka v jeho náručí rozplakala, "všechno dobře dopadne," prohlásil tónem, který nepřipouštěl námitky a zvedl oči k Renjirovi s Yui.
"Na to už je pozdě," odpověděl na Yuino naléhání, "musíme to zničit," prohlásil pevně, "duše v kouscích artefaktů se spojili v jednu a teď bojují s duší Inariho o nadvládu nad tělem."

Inari se zmítal ve vzduchu a jeho příšerný řev vyplňoval místnost. Jeho kůže se kroutila, napínala a bobtnala, jak se různé části jeho těla přesouvali. Dokknce i oblečení popraskalo a tričko dokonce odpadlo úplně, jak postava nabyla na větší mohutnosti. Souboj vůlí byl nejspíše prohrán dávno před tímto okamžikem. Nebylo pochyb, že Inari prohrál.

Řev ustal a vzduchová bariéra se rozptýlila do okolí. Ve vzduchu se vznášel dvoumetrový muž ve středních letech s rudě planoucíma očima. Byl samý sval a jeho tělo se lesklo potem. Pomalu se snesl na zem, jako by to pro něho bylo naprosto přirozené.
"Tsuini yaritogeta... ,"(Konečně hotovo) prohlásil hlubokým basem a shlédl na své vlastní ruce. Fungovalo to! Byl zpět!
"Uchi ni oide!"(Přijďte ke mě!) vykřikl velitelským hlasem, složil zvláštní pečeť jenou rukou a položil dlaň na zem. Chvilku se nic nedělo, načež se zem začala otřásat v rytmu jednotného kroku tisíců kamenných soch.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
„He?“ zarazila se při tom podivném pocitu, načež vytřeštila oči. Neviděla! A ke všemu ty oči!
Dívka překvapeně vyjekla a dopadla tvrdě k zemi, kde se ještě chvilku kutálela. Co to mělo být? Ten děsivý pohled! Mohly to být oči toho vědomí v helmě? Jak měli něco takového porazit?
Někdo na ni volal. Trhla sebou, nejspíš na chvíli omdlela. Jenže ta věc nezmizela! Yui se se strachem v očích přitiskla k Renjirovi a objala ho. „Ta helma-nyan. Ovládá ho-nyan. Ta helma je jako další člověk-nyan! Myusíme… Myusíme ji sundat!“ naléhala.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
genjutsu svět

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Zrovna když se začal shánět po zelenovlásce, zjevila se ta na scéně a zaútočila na Inariho ze zálohy, čímž Kenshinovi, který padl na kolena, zachránila život.
Yuin výpad jejich nepřítele nepěkně zranil, ale namísto akrobatického doskoku, jak Renjiro čekal, se dívka zřítila na zem, jako kdyby ztratila vědomí.
„Yui!“ vykřikl Renjiro a vyrazil k dívce, dokud ho sochy nechaly.
Zraněný Inari, řvoucí bolestí, která musela mít zdroj v něčem mnohem horším než bylo zranění od zelenovlásky, se v tu samou chvíli vznesl do vzduchu jako kdyby ho někdo vytáhl za neviditelné provázky.
„Co to sakra je!?“ mračil se Renjiro, zatímco dobíhal ke Kenshinovi s Yui.
„Yui-chan, taichou, shikarishite! (Yui-chan, kapitáne, vzchopte se!)“ sehnul se k oběma starostlivě, načež vzhlédl k Inarimu, levitujícímu nad nimi.
Co se to s ním jen dělo?! Vypadal, jak kdyby byl posedlý nějakým démonem!

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Cvičiště
Být šermířem neznamenalo mít meč nebývalých schopností a kvalit, ale dokázat odhadnout soupeře a pochopit jeho styl boje. Jedině tak bylo možné najít skulinu v jeho obraně a tu pak přesně zasáhnout. Ať už to bylo mečem, nebo klackem.
Poryv chakry, který Ryo vyvolala donutila Taka změnit strategii. Místo, aby vyskočil z mlhy a zasadil ránu, rozhodl se donutit svou novou sensei k ústupu a tehdy zasáhnout. Složil tedy pečetě a rukama plácl o zem. Ze země, pod nohama Ryo, se prudce vysunul kamenný bodec. Tako počítal, že žena stihne zareagovat, protože bodci předcházeli vibrace v zemi. Díky tomu také přesně věděl, kam žena uskočí.
Neslyšně se vynořil ze stínu a pokusil se jí probodnout pravý bok. Rána nebyla myšlena, jako vražedná. Tako, jako medik, dobře znal lidské uspořádání orgánů a proto mířil tak, aby nezasáhl nic, co by nešlo vyléčit. Na místě se však nezastavil. Ať už zasáhl, nebo minul, zmizel zpět v mlze.
Díky své schopnosti cítit vidět skrze vibrace v zemi si byl jistý, že žena nepoužila kawarimi.

Tým G - Ztracený ostrov

Socha přepadla přes okraj a zmizela z Renjirova zorného pole. V tuhle chvíli měl bělovlásek několik vteřin času se připravit, protože sochy, které před okamžikem povalil jako kuželky, pomalu vstávali. Díky tomu mohl zahlédnout, jak se Kenshin, který právě našel příležitost zranit svého bratra, zlomil, padl na kolena a kašlal krev.
Úžasná příležitost pro zasazení rány z milosti. V tu chvíli se však na scéně objevila Yui, která a zaúočila drápy na přilbu. Tu zasáhla, ale muselo se něco stát, protože se dívka včas nepřetočila a rozbila se tvrdě o zem.

Už v poslední vteřině bylo jasné, že Yui svého nepřítele zasáhne. Nemohl se vyhnout něčemu, o čem nevěděl. A taky že ne. Drápy se prošli masem na krku a zachytili se za okraj helmy a jistě by ji i schodily, kdyby helma nedržela na kožených řemíncích. Takhle ho jen donutila cuknout hlavou do strany a drápy se svezly po černém kovu, ze kterého vykřísly proud jisker. Když se však Yui dotkla drápy přilby, zatmělo se jí před očima a dívka spatřila rudě žhnoucí pár očí a mohla na okamžik pocítit ochromujcí vůli, jež se jí pokusila natlačit do vědomí. Byť to byl jen okamžik, ztratila dívka povědomí o tom, kde je. Cítila jenom JEHO. Z toho jí probrala až tvrdá kamenná podlaha.

"Gruááh... ," vykřikl bolestně Inari a přitiskl ruku na rozpárané rameno. Tak malá holka mu tam něco přesekla, protože to nejenom hrozně bolelo, on dokonce nemohl rukou ani pohnout. Muž se pokusil ustoupit, ale zarazil se, když ho TO vědomí přemohlo a donutilo ho sáhnout po meči, který se válel Kenshinovi u nohou. Nikdy předtím to vědomí nebylo tak silné, ale teď, když už měl ty artefakty dva, nedokázal se mu nepodvolit.
Co ale Inari chtěl, nebo nechtěl, ztratilo význam, když jeho prsty sevřeli rukojeť meče. Muž se začal kroutil a křičet tak, až tuhla krev v žilách. Jeho tělo se navíc vzneslo do vzduchu a utvořila se kolem něho neprostupná vzduchová bariéra. Vše bylo ale vidět. Inariho tělo se násilně transformovalo v někoho úplně jiného.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
Ryo se dál mračila a četla v jeho tváři. Bude s ním mít těžké pořízení, ale nehodlala se vzdát. Už srovnala horší parchanty. Jakmile se kolem nich rozprostřela mlha, ženiny plné rty se vyzývavě ušklíbly. Sama složila pečetě a Tako mohl ucítit, jak ho ošlehl závan chakry. Závoj mlhy se ale nerozplynul.
I ona zavřela oči. Byly jí k ničemu. Z pouzdra na stehnu vytáhla kunai a připravila se na útok větví.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Cvičiště

Dívčiny oči chvíli těkaly z místa na místo, než se konečně usadily na jednom ze stromů na druhé straně cvičiště. Nebylo tomu tak dávno, co přesně pod tím stromem naposledy stanula se svým bývalým týmem. Jestli náhodou zrovna teď nesedí v té zapadlé čajovně nedaleko lázní, kde se vždycky v tenhle čas scházeli? Jako by si ale najednou uvědomila, nad čím vlastně přemýšlí, a rychle zakroutila hlavou. Na její tváři se při tom opět objevil chladný výraz. Nemělo pro ni smysl nad takovými věcmi přemýšlet. Vybrala si a tohle teď byla její cesta. Její pohled se při tom opět přesunul na Ryo, která zrovna dávala Takovi kázání.
Takže Tako zabil nějaké lidi? Pomyslela si dívka a s povytaženým obočím pohlédla na černovláska po svém boku. Že by ho ta vina dohnala až k tomu, že se z něj stala taková troska? Pomyslela si dívka, ale od téhle teorie ustoupila stejně rychle, jako k ní přišla. Důvodem taky mohl být Takův smích, který na dívku působil jako směsice opilecké mánie a černosláskova zoufalého psychického stavu. Než se k tomu však dívka stačila vyjádřit, pozornost Ryo se přesunula k ní. Ena si dokázala představit, o čem bude zelenovláska mluvit, ale i tak se musela držet, aby na sobě nedala znát žádnou reakci. Její oči se přimhouřily, ale výraz v její tváři byl stále relativně nečitelný. Když je však Ryo po svém proslovu vyzvala k tomu, aby na ní zaútočili, trochu jí to zaskočilo. Tako však na nic nečekal a ujal se si vytvořit zbraň z větví nedalekého stromu.
„Tako!“ Zvolala na černovláska, ale ten už složil pečeť a kolem se velkou rychlostí začala tvořit hustá mlha.
„Tss.“ Zasyčela dívka a dokud měla výhled kolem sebe, saltem vzad odskočila tak, aby si mezi sebou a Ryo vytvořila nějakou vzdálenost a levou rukou vytáhla kunai. Ten poté položila na plocho na zem tak, aby jeho hrot mířil směrem, kde naposledy spatřila Ryo před tím, než jí zrak zastřela mlha. Zády stála k vysokému stromu, aby si zajistila, že ji zelenovláska nepřekvapí zezadu. Situace ale nebyla ideální. Jako uživatel Genjutsu pro ni mlha byla nejenom ztěžující faktor, ale zároveň to umožňovalo Ryo se jednoduše přiblížit a přesunout boj na blízko. Potřebovala najít Taka, ale dobře věděla, že kdyby ho teď šla hledat a pobíhala by v mlze, akorát by se vystavovala nebezpečí. Rozhodla se tedy prozatím zaujmout obranný postoj a čekat.

Mitsuo Yuki
Tým C
Severní cvičiště
Neměl v plánu mu nechávat žádný čas na nějakou větší přípravu, nebo počkat než sensei zápas odstartuje. Hned jak se postavil na místo a pozvedl svůj boken, tak zaútočil.
Možná to byl jen on, ale myslel si, že by měli všichni brát trénink jako by to byl opravdový zápas. A v opravdovém zápase se na druhého také nečeká než se druhý připraví. Když někdo nebral trénink vážně, nemělo to smysl, mohl prostě odejít.
Útok vedl z levé strany mírně pod Renovo rameno.

Tým C
starý sklad –> molo

Měli štěstí. Nehorázné štěstí.
Jakmile se Fun – s krvácející Mikki na rameni – a s Isamem a Seiichim v závěsu protáhli ohořelou dírou ve stěně kolabujícího skladu, ozvalo se hlasité zapraskání, evokující pocit ze zvuku čerstvě podseknutého stromu, padajícího na zem. Byly to nosné trámy, bez jejichž pomoci nemohla budova setrvat v podobě, kterou jí přiřknuli architekti.
Výbuch rovněž způsobil nemalý požár, který vmžiku zachvátil vše, co z do vody se bortící dřevostavby zbývalo.
Neměli na vybranou, museli běžet dál.
Jakmile jejich smysl alespoň částečně procitly od praskotu dřeva, tepla plamenů, jež ho olizovaly, a dusivého kouře, zpozorovali, že se všudypřítomná mlha, ještě před chvílí obklopující celé molo, rozplynula. Zdejší typické mlhavé počasí tak vystřídaly skrze mraky prosvítající paprsky slunce.
„Polož ji na zem,“ ozval se hlasitý, ale zato klidný hlas. Před čtveřicí prchajících geninů se zničehonic objevila trojice v pláštích zahalených postav s maskami na tvářích. Oinini.

Yuri Gateba
Tím D
Genjutsu svet

Ren Nagayama
tým C
severné cvičisko

Prikývol na senseiove slová a zobral so od neho boken. Prezeral si ho zo zamysleným pohľadom a v mysli sa mu objavila spomienka na deň keď po prvý krát držal v rukách skutočnú katanu. Presunul ruku na rukoväť svojej katany a zavrel na malú chvíľu oči.
Pozrel na Mitsua a tvári sa mu objavil malý úsmev. Odložil katanu aj so sayou bokom aby neprekážala a zastavil na rovnakom mieste kde stál pred tým.
"Ide sa na to" povedal potichu a pozdvihol boken. Postavil sa do pozície ako bol určený a čakal čo bude ďalej.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Cvičiště
Ena toho o sobě moc neprozradila, ale i to stačilo, aby si vysloužila Takovo nadzvednuté obočí. O uživatelích genjutsu se dalo říct ledacos, ale rozhodně ne, že by byli hloupí. Ti co hloupí byli se ze zásady nedožívali moc velkého věku. To znamenalo, že mladá kunoichi jistě bude mít co ukázat.
Když promluvila Ryo, Tako nevědomky nakrčil nos v nesouhlasu. Urážky na jeho hlavu snášel snadno. První o co přišel, když se mu celý svět sesypal, byla právě sebeúcta. To však neznamenalo, že mu nevadilo, když to toho někdo zatahoval Mikayo. Byla to nejlepší ženská na světě a Ryo jí nesahala ani po kotníky.
Od nějaké hnusné poznámky ho však odradila zmínka o tom, kam vlastně byli zařazeni.
"Onini?" utekla mu otázka a na okamžik vypadal lehce zaskočeně. Do této chvíle ho ani nenapadlo, že by mu někdo nabídl místo ve speciální jednotce. Roky čekal na takovou příležitost a teď tu byla. Teď poprvé si Ryo získala jeho pozornost.
To co prohlásila poté v Takovi nevyvolalo zrovna reakci, která by se dala čekat. Mladík se pobaveně rozesmál, až málem upadl, jak v opileckém omámení zavrávoral. A stejně tak, jak smích přišel, zase odešel a mladík zůstal s úšklebkem zírat na Ryo.
"Jestli si myslíte, že mě trápí, poprava zrádců, co se otočili ke Kirigakure zády, tak máte špatnej úsudek," ošklíbl se, "ze začátku možná, ale po čase mi došlo, že kdybycb byl postaven do stejné situace, udělal bych to znovu," odfrkl a v očích se mu nebezpečně zablísklo, jako kdyby se za jeho mírně ignorativním postojem spočívala spousta uzamčené chladné a vypočítavé nenávisti. Byl to ale jen okamžik, který již pominul. Už tu zase stál ten zoufalec, kterému je všechno ukradené a nejraději by se vrátil do hospody, kde by mohl všechny své strasti zapít.
"Kdybych vás pozvracel, tak se omlouvám" prohodil k Ryo a rozhlédl se kolem sebe. Pomalu došel k nejbližšího stromu a dvěma prsty odřízl větev, dostatečně tlustou na boken, ze které si v okamžiku dalším odříznutím vyrobil jednoduchou zbraň s jedním bodcem. Poté se schoval za strom, kde v rychlém sledu poskládal pečetě.
"Kirigakure no jutsu!" zvolal a dal do techniky obrovské množství chakry, aby dokázal vyvolat mlhu tak hustou, že ji nemohl rozvířit ani výbušný lístek. Tako moc dobře věděl, že kousek od nich je velká vodní plocha, díky které bude jeho technika fungovat.
Mladík se tiše rozběhl ke své sensei a zavřel oči. Zrak v tuto chvíli vůbec nepotřeboval. Každý sebemenší otřes mu mapoval terén. Na druhou stranu jeho pohyby nevydávali žádný zvuk a proto mohl svou oběť překvapit.
Technika tichého zabíjení byla mezi šermíři proslulá a Tako byl pyšný na to, že ji dokázal ovládnout.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui na ní dál vyjeveně koukala, dokud nezačala kreslit do písku. Pak ji to konečně trklo. „Ta helma má vlastní mysl-nyan!“ šeptla objevně a vzhlédla k dívce. „Proč jsi to nyeřekla hned!“ zazubila se a zahleděla se na Tsuki. „Běž to vyřídit Renchanovi-nyan, já to zkusím zařídit!“ přikázala jí. „Ty se prosím někam schovej-nyan,“ řekla pak dívce a vyklonila se tak, aby na Inariho nenápadně viděla. Nyní k ní stál zády.
„Nyah, nyah, nyah,“ ozvalo se zadýchaně za Renjirem. Tsuki ho konečně doběhla a rychle mu vylezla na záda. „Renchan!“ vyhrkla. „Ojousama něco zjistila-nyan!“ šeptala k němu. „Ten chlap a ta helma jsou dvě mysli-nyan. Pokusí se mu tu helmu sundat-nyan!“
Yui se mezi tím vyplížila z úkrytu tak, aby na ni Inari stále neviděl. Pomocí chakry pak vyběhla po jedné ze stěn a složila pečetě. „Neko no Ashi,“ hlesla a na rukou se jí objevily sotva viditelné drápky. S tím se pomocí chakry odrazila přímo šikmo se shora Inarimu do zad a hodlala mu švihnutím sundat helmu. Z jeho pohledu to ale mohlo bypadat, jako kdyby do helmy chtěla dát pěstí.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
Ryo mladíka pozorovala s přimhouřenýma očima. Stále se tak moc lišil od profilu, který měl před misí. Fakt, že byl kuřák, byla ochotná odmávnout jen v případě, že ho jeho závislost neovlivňovala. O alkoholu se to ale říct nedalo. Vážně vypadal jak troska. Ten minulý čas ji dokonce vytáčel, což ale na jejím klidném výrazu nebylo znát.
„Mika-chan z tebe musí mít fakt radost,“ odfrkla si a obrátila oči k dívce. „Máš pravdu. Na tvým osobním cíli vlastně nezáleží. Vy dva máte být onini. Psi mizukage. Jen to je důležitý,“ odvětila, potáhla z dýmky a pomalu vydechla.
„Jak vás ale pozoruju, bude to sakra práce. Tako,“ oslovila jej a dala ruku v bok. „Ty jsi totální zklamání. Mika-chan se za tebe fakt musí stydět. Taks pozabíjel nějaký lidi a co? Myslíš si, že si z toho někdo sedne na zadek? Potřebuješ tvrdou ruku, tak si piš, že ji teď dostaneš. Udělám z tebe zase takovýho vojáka, jako jsi byl.“
Pak se obrátila na Enu. „Eno, zlatíčko,“ oslovila ji mile. „Tvoje akce v hospodě byla směšná. Máš nemožnou představu o tom, co to znamená bejt nenápadná. Bude na tobě potřeba spousta práce, ale nebojte. Já si vás vypiluju,“ oznámila.
„Teď na mě vy dva zaútočte. Znáte to. Chci si ještě okusit vaše bojový schopnosti. Snad nebudou tak mizerný jako vaše inteligence,“ prohlásila, vyklopila obsah dýmky do malé krabičky a dýmku si zastrčila za pas.“

Mitsuo Yuki
Severní cvičiště
„Yo.” Pozdravil Rena nazpět, když ho viděl přicházet za ním a senseiem. Fakt, že začali ihned trénovat mu vyhovovalo, nechtěl marnit čas žádným zbytečným vykecáváním. Bokken, který mu podal sensei bez váhání vrátil zpět, odkud mu ho sensei podal. Odložil si svou zbraň, kterou měl na zádech a vzal si z jedné z polic hůl “bo”.
Párkrát si s ní protočil, aby zjistil, jestli mu sedne a poté se vrátil na místo vedle Rena. „Tak, já jsem připraven.” Řekl Mitsuo a připravil se k boji.
Přátelský souboj byla skvělá příležitost pro Mitsua zjistit, jestli to co si myslel o Renovi byla pravda nebo ne.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
genjutsu svět

Miki Yuki
Tým C
Těžká rána od samuraje --> cesta do nemocnice

Ve skladě se odehrával těžký boj mezi třema geninama proti velmi obtížnému soupeři samurajovi. Tyto děti si do určité chvíle vedli velmi dobře, ale pak se stalo, že Miki byla těžce zraněna čepelí nepřítele. Dívka byla nejspíš nepozorná a proto taky na to takto doplatila. Ostrá čepel přejela břichem dívky a začala dost krvácet. Schoulená na zemi se snažila masivní krvácení si zastavit rukama. Takovou bolest ještě nezažila a tak se tam krčela v nesmírné bolesti. Miki už viděla,že zde její cesta kunoichi končí v tom, ale uviděla Funa jak k ní přiběhl a přehodil si jí přes rameno. Fun s Miki na rameni utíkal pryč. "D-děkuji.. ti..za .. záchranu". Hlesla Miki k Funovi, horko těžko se držela při vědomí kvůli ztrátě krve se při vědomí nejspíš dlouho neudrží. Dívka se během cesty snažila držet při vědomí,ale po nějaké době vědomí ztratila.

Jirou Kitabatake
Tým C
severní cvičiště

„Ještě jednou vás zdravím,“ pozdravil energickým tónem dvojici geninů, „čas je velice cenná komodita, takže rovnou začneme.“
Popošel až ke zdi, u které byly stojany se všemi možnými druhy zbraní – hotový ráj pro každého uživatele bukijutsu. Po několikavteřinovém pátrání se jeho pohled zastavil u dvojice dřevěných bokenů. Bez váhání se obouchaných, časem zkoušených zbraní chopil a s úsměvem je předal svým studentům.
„Pokud vím, oba se zaměřujete na boj zblízka, takže to dnes zahájíme přátelským soubojem,“ začal s rozdáváním příkazů. Sám se opřel zády o dřevěné obložení zdi a pokračoval. „Chci, abyste používali pouze cvičné zbraně – pokud vám boken nevyhovuje, klidně si račte vybrat něco jiného, jsou tu toho plné police.“
Nakonec zatleskal a dodal: „Tak, začněme.“

Satsuki Min, tým D

Poslouchala sensei a nadšení z ní jen sálalo asi jako život ryby z Bečvy. Ruce založené na hrudi dávaly jasný signál, co si o tomhle myslí a Kaijův odchod její postoj nijak nezměnil. Vyšlo z ní něco ve stylu, že mu závidí a v rámci možností i ahoj. Na pokyn od dikobraza se podívala na lesknoucí se ostny. Ač to nechtěla přiznat, ostny měly něco do sebe, záhadnou auru, která nutila dívku pozorovat lesknoucí se pýchu hlodavce.

***

Dopolední sluneční paprsky se odrážely od obřích skleníků rodiny Min. Nejen v zemi Vod bylo bylinkářství Min známo jako jedno z nejrozsáhlejších a nejvelkolepějších. Na výběr mělo od nejběžnějších domácích bylin až k bylinám do různých léčebných tinktur či jedů. Jak lidé s nimi nakládali byl očistě na nich. Dveře do obchodu se neměly šanci ani zavřít, jak dav štěbetajících lidí chodil dovnitř a ven. Spousta zzákazníků navštěvovala i tamní čajovnu, která nabízela nejrůznější dobroty z bylin.
Ve velkém dobře zařízeném bytě bylo slyšet pouze šustění novin a krákání vrány.
“Ale ticho, však svůj kousek už jsi dostala, budeš tlustá,“ okřikla vránu černovlasá dívka sedící u stolku se snídaní. Satsuki zrovna dojídala jeden z koláčků a četla si noviny. Nevěřila by, že jednou bude až takhle úspěšná ohledně malého bylinkářství, které se vyšvihlo do výšin díky lidem, kterým by to nikdy nepřiznala. Moc ji kolovala v žilách, nikdo se to nepokoušel zpochybňovat, jak k takovému úspěchu přišla. Nikdo totiž se neodvažoval zpochybnit někoho s mocí a penězi a kontakty mezi klany Kiri, maximálně si to šeptali mezi sebou a záviděli. Nikdy by neřekla, že klany budou na její straně. Už od mala si jí dobírali a šikanovali, neboť byla jiná a její nenávist v ní zakořenila, a co se zakoření v dětské duši se prolíná i do dospělosti. Jenže vše se změnilo po poslední misi s týmem D. O úspěchu mise si každý šuškal. Byl to její tým, kdo tenkrát odhalil spiknutí menších významnějších rodin žijících ve stínu obřích klanů a tím zachránil hlavy vůdců klanů. Ráda na tu misi vzpomínala, kór u šálku dobrého čaje. Yuriho idiocie a chuť se rvát, zabijácké jedy Ieyasua a jeho bystrý mozek a její schopnost senzibilky a ledový klid s těmi dvěma tenkrát do sebe zapadli a dali do pohybu nebezpečný stroj. Po té misi se stali váženými a slavnými a jejich tým se rozpadl, neboť se každý vydal svojí cestou a některé cesty se sešly.
Z vedlejšího pokoje se ozval pláč dítěte. Sat si povzdechla, odložila noviny a vydala se za pláčem.
“Copak, malá vránko?“ Jsi stejná hysterka jako tvůj otec,“ usmála se na malou holčičku. Vzala ze země plyšového komára a podala ho dítěti. Všechno bylo tak dokonalé, nemohla by si přát nic jiného.

Seiichi Oshitari
Tým C
Cesta do nemocnice

Pozoroval svojich tímových kolegov a premýšľal nad tým ako sa dostať s tej situácie v sklade. Tak trochu sa spoliehal že niečo vymyslia ostatní a jeho prianie sa splnilo. Nijako sa nenechal Funovým počinom vyviesť z miery. Počul čo Fun povedal a iba sa pozrel na Isamua, skoro okamžite šiel k nemu a pokúsil sa podoprieť správcu. Vedel že sa ho musí pokúsiť zachrániť. Čo najrýchlejšie vyrazil za Funom a sám vedel že je to ich jediná šanca. Spoznal smer kam Fun zamieril a snažil sa ísť čo najrýchlejšie aby sa mu nestratil z dohľadu.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
„Yosh!“ usmál se v duchu Renjiro, když jeho manévr vyšel a Kenshin se dostal z obklíčení, díky čemuž mohl zaútočit na Inariho. Ten ale stihl dát povel sochám k útoku, a ty se teď všechny vrhly na Renjira.
Mladík se proto dal rychle do vyhýbání, šetřící chakrou, aby si trochu lépe zmapoval pohyby soch. Byly podstatněn hbytější, než ty ostatní, co doteď potkali!
Jedné se během toho podařilo dostat se mu do slepého místa a zasáhnout ho úderem do zad.
„Guh!“ hekl Renjiro, když ho výpad odmrštil a on udělal pár kotrmelců.
Ve snaze nabýt znovu rovnováhu skončil z kotoulu v podřepu, přímo před další sochou, která měla nakročeno svou mohutnou nohou k rozšlápnutí bělovláska.
Ten se ale jen zamračil a napřáhl proti ní modře zářící dlaň, čímž kamennou nohu zastavil hned, jak se jí dotkl.
„Na tohle nemám čas!“ zavrčel bělovlásek a sehnul se. Noze sochy v tu samou chvíli dodal kinetickou energii a mrštil s ní za sebe, kde se socha srazila s další, která se k mladíkovi hnala.
To bylo ale jen dočasné řešení. Renjiro se už přesvědčil, že se sochy umí znovu poskládat, takže bylo nutné se jich zkusit zbavit jinak, jestli je chtěl vyřadit ze hry na dobro.
„Shunshin no Jutsu!“ rozproudil po svém těle chakru a rychle se přemístil k nejbližší ze zbývajících tří soch, načež jí plácl oběma dlaněmi do trupu. V tu ránu se socha rozletěla k okraji sopky, jako kdyby ji srazil vlak. Snad ji aspoň pád do propasti s lávou vyřadí z boje na dobro.
„Kde je Yui!?“ rozhlédl se kolem bělovlásek, hledající svou kamarádku.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka –> genjutsu

Přemýšlením nad Kaijuovými rozkazy nehodlal ztrácet čas. Intuice, ten tichý šepot uvnitř hlavy, kterému se při práci v nemocnici naučil naslouchat, mu radil být na pozoru. Varoval ho před blížícími se událostmi. Medik ho vyslyšel.
Jakmile se ozvalo zašustění vějíře ostnů a jeho sítnici oslnila notná dávka jeho odlesků, posadil se Ieyasu v klidu na zem do tureckého sedu a ruce složil volně do klína. Cítil, jak ho opouští vědomí, jak se celý svět točí. Bylo mu na zvracení. Instinktivně zavřel oči, než se dostal do moci dikobrazovy iluzorní techniky.

Jakoby vzduch kolem prošel znatelnou obměnou. Byl sušší, sladčí, voňavější… zkrátka příjemný. Ten pocit mu nebyl příliš známý. Čistý filtr masky poskytoval čichovým buňkám zona olfactoria spíše sterilní podněty – jako v nemocnici – a vydechované vodní páry pod ním tvořily jakýsi vlhký opar. Obojí však bylo pryč.
Vztáhl ruku k výměníku filtru. Místo kovově chladného plátování respiračního přístroje však jeho prsty zachytily krátce střižené vousy.
Nával nových podnětů byl tak značný, že si ani neuvědomil, kde je. Kovový stůl s plastovou, lehce omyvatelnou deskou bílé barvy, posetý lejstry papírů, odrážel lenivé letní paprsky – podobně jako dikobrazův ostnatý vějíř, jenž z hlavy úspěšně vytěsnil. Prostě zařízené místnosti dominovala kartotéka srovnatelné barvy jako stůl. V rohu, hned vedle ní, byla skříň, na jejímž madle byl zavěšený stestoskop. V druhém rohu se nacházela váha s metrem.
Celý zmatený si promnul oči, vstal z kancelářské židle a namířil si to k otevřenému oknu. V čerstvě pokosené trávě pobíhaly mezi venkovskými domy děti. Smích byl slyšet snad i za nedalekým kopcem a listnatým lesem na jeho pravém srázu.
Tmavovlasý chlapeček kopnul fotbalový míč mezi improvizovanou branku, sestávající se z obyčejných sandálů, rozhozených zhruba metr a půl od sebe. Devčátko s vlasy barvy seschlé slámy míč hbitým kopem odrazilo a donutilo tak hocha pro míč běžet až mimo Ieyasovo zorné pole. Upravujíce si vlásky v roztomilém drdolu zamávala směrem do okna a zazubila se na mladého lékaře.
Ieyasu jí nejprve věnoval rozpačitý úsměv, poté však odhodil rozpaky stranou a energicky jí zamával nazpět. Poté se zpoza rohu ozval další dětský smích a holčička také odběhla.
Vztáhl oči směrem k obloze. Zlatavě naoranžovělá barva v kombinaci s pohybem slunce za kopec naznačovaly, že se blíží večer. Táhlým pohybem v ramenou ze sebe shodil bílý lékařský plášť a pověsil ho na židli, jakoby to dělal snad už milionkrát. Chmátl po klíčích, volně visících v zámku dveří a s pískotem opustil svou ordinaci.

Měl pocit, že se štěstí přeměnilo do plynného skupenství a zaplavilo celou vesnici. S veselým hvízdotem oblíbené písničky zdravil jednoho ze sousedů za druhým.
„Dobrý podvečer, Shinza-san,“ zazubil se na staříka se slaměným kloboukem. Ten mu jeho pozdrav oplatil zamáváním rozklepanou rukou plnou mozolů.
„Dobrý den, pane doktore!“ Shluk dívek blízko místní hospůdky ho odměnil sladkým zaštěbetáním. Opáčil jim úsměvem od ucha k uchu a milým pokýváním hlavy.
Oranžová koule nad hlavou ho provázela po prašné cestičce až k malému domku s papírovými zdmi. Z komína se vinuly dlouhé kudrlinky šedavého dýmu.
Malou předsíň s dřevěným stojanem na boty, věšákem a šatní skříní osvětlovala olejová lampička na nosném trámu z dubového dřeva, natřeného příjemně vonící pryskyřicí. Vyzul tmavě modré sandály a vložil je do škvíry v botníku mezi černými botami a malými bačkůrkami. Při vstupu do kuchyně se neubránil a koutek úst mu zacukal úsměvem.
Na pánvi rozjařeně poskakovala dvě smažící se vejce a v plechovém hrnci spokojeně bublala voda. Žena v zástěře stála u kuchyňské linky a za rytmického klapání čepele nože o prkénko připravovala čerstvé bylinky do zeleninové polévky.
Tichými kroky připlul až k ní, lehce ji zezadu chytil za boky a věnoval jí něžný polibek do havraních vlasů.
„Jsem doma,“ zašeptal. Zmatenost a nejistota byly tatam.

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu

Ren Nagayama
tým C
Cintorín, severné cvičisko

Ani neuvažoval že by teraz vyrazil domov. Poznal svojho otca až moc dobre a tak vedel že ak by teraz prišiel domov už by nesmel opustiť dom kde býval.
Šiel rovno na cintorín ku hrobu svojich sestier a posadil sa tam. Chodil tam často keď si potreboval utriediť svoje myšlienky.
"Tak som sa dnes stretol so svojím senseiom a členom tímu kde som bol zaradení v hostinci Samekiba" začal potichu hovoriť, akoby mu mohli jeho sestry odpovedať alebo ho čo i len počuť. "Volá sa Mitsuo a myslím že by som ho mohol nazývať priateľom, ak by som mu dovolil spoznať ma takého aký som skutočne. Už je to dlho čo som mohol byť sám sebou. Viete aký je náš otec, takže určite chápete prečo sa musím pretvarať" pousmial sa a položil ruku na rukoväť svojej katany. "Viem že kedy ste tu boli so mnou, už dávno by som mal ľudí ktorých by som nazýval priateľmi a trávil by som s nimi svoj voľný čas" položil obe ruky na svoje kolená. "Ďakujem že ste ma vypočuli a verím že Vám nebude vadiť keď tu ešte chvíľku pobudnem" sklonil hlavu a zavrel oči. V mysli si prechádzal spomienky na posledných pár hodín a to ako sa správal. Už dlho sa chránil takým správaním voči všetkým vo svojom okolí, vedel že to nebude tak jednoduché zmeniť z hodiny na hodinu, či zo dňa na deň. Mohol sa iba snažiť o to aby sa pred senseiom a ostatnými s tímu správal normálne, nechcel sa už pred nimi pretvarať.
Pri tom hrobe sedel ešte hodinu než sa zo sestrami rozlúčil a vybral sa na severné cvičisko. Nejak sa neponáhľal a ešte si v hlave prechádzal čo bude robiť. "Dobrý deň a ahoj Mitsuo" pozdravil keď zastal pri nich a mierne sa uklonil.

Satsuki Min, tým Delta

Tvářila se, jak se normálně tváří a k tomu přihodila složené ruce na prsou, takže celkově u ní normálka postoje. Sledovala sensei a psychicky se připravovala na to, co je tentokrát čeká. Horší než obří dikobraz či prase to být nemohlo. I když tyto věci lehce přehodnotila, když byl povolán jiný dikobraz. Ohromná velikost chyběla, ale velkolepost a jistá elegance tu byla. Díky Ieyasuovi, který si nějak stihl zapamatovat složité jméno, se dikobrazovi mírně uklonila, dokonce i ruce svěsila, a pravila:"Utoakupion-san,"načež se narovnala. Jejich dokonalá sensei nebyla ve všem dokonalá. Sat to velmi potěšilo. Na druhou stranu, dikobraz, který ovládá iluze nezněl zrovna nejlépe. Dívka na sucho polkla a zamračila se. Jestli přežijí i tohle, tak přežijí cokoli, co jim hodí život pod nohy.

Fun Kotoshi
Tým C
Boom!

Když se Fun přiřítil zpoza hromady beden od stěny skladu, řinčení samurajovy zbroje prozrazovalo, že se těžkopádnými kroky opět blíží ke slepému chlapci. Přes to všechno ale Fun dokázal zachytit slabé sténání Miki.
BOOM!
Svět se zatřásl, když samuraj vkročil na hranici Funovy techniky. Přerušil tak pomyslný čtverec a všechny výbušné lístky, které byly připevněny na bednách u samurajových nohou se naráz odpálily. Všem v blízkosti musel výbuch mírně zhoršit orientaci díky záblesku světla a hlasitému zvuku. I Fun byl mírně dezorientovaný. Výbuch sice neviděl, tudíž ho nemohl oslepit, ale jeho technika využívala sluch a proto, když se vrhl pro Miki, musel se orientovat skoro výhradně podle paměti. Když k ní běžel, hlasitě kašlal z kouře, který si vtahoval do plic spolu se vzduchem. Našel ji zkroucenou na zemi kus od místa výbuchu. Rychle si ji přehodil přes rameno a když ucítil železitý pach její krve, která mu začala stékat po krku, ještě zrychlil.
Isamu se Seiichim viděli výbušné lístky předem a Funovi nezbývalo nic jiného než doufat, že pochopili jeho plán a nenechali se výbuchem příliš rozhodit. Když s Miki vstal a vyběhl ke stěně, z plných plic na ty dva zakřičel, „za mnou!“ Sám sebe slyšel tlumeně a s trochou štěstí neměli jeho společníci příliš zraněné uši a oba ho zaslechli. Za rohem přibrzdil a složil oběma rukama pečeť. „Kai!“ Ozval se další výbuch. Tentokrát ale mnohem menší. Znovu se rozběhl před sebe a když dorazil ke stěně, mohl ještě cítit i teplo plamínků na okrajích kusů dřeva, které odlétly od stěny díky jeho výbušnému lístku. Ještě dvakrát musel botou kopnout do dřeva, aby vytvořil dost velký otvor a mohl se s Miki na rameni protáhnout skrz. Pak už jen s občasným kašlem a pálením v očích utíkal směrem k nejbližší nemocnici.
Ti dva musejí běžet za mnou! Museli to zvládnout, opakovalo se mu bez přestání v hlavě.

Tým C
starý sklad

Neurčité řinčení oceli a šum, tvořený pohybem všech zúčastněných, najednou pročísl nepříliš hlasitý, ale i tak snadno rozpoznatelný zvuk. Zvuk čepele, projíždějící masem. Lidským masem. Celá nešťastná scéna se odehrála v několika málo vteřinách, nebylo však pochyb, že mnohým mohla ta chvíle připadat více než dlouhá, ne-li přímo nekonečná.
Kolos podrážděně zamrkal, když mu vystříknuvší kapičky krve z Mikina břicha vlétly až do očí, a s hrdelním zavrčením jediným mocným švihem zbavil svou čepel nabodnuté dívky. Ta dopadla na zem mezi Isamovy klony a s hrůzou v očích se rukama marně snažila zastavit rozsáhlé krvácení z proťatého břicha.
Ve stejnou chvíli dorazil slepec k dřevěné zdi skladu a umístil na ni poslední z výbušných lístků; samuraj vyrazil těžkopádným poklusem naproti němu.

Tým G: Ztracemý ostrov

Socha vystřelila proti Inarimu takovou rychlostí, že se představa, jak tomu uhýbá, musela být směšná. Inari však zareagoval. Složil v rychlém sledu několik pečetí a plácl rozevřenými dlaněmi do země. Z té, těsně před ním vyrazil kužel kamene a odklonil dráhu letu sochy mimo něj.
"Shiné!" zařval zuřivě a napřáhl ruku v rozkazu. Po tomto rozkazu se do boje zapojil i zbytek soch, takže Renjiro proti sobě neměl dvě, ale rovnou pět soch, které se pohybovali rychleji, než bylo příjemné. První dvě si dokázal udržet od těla, ale třetí zaútočila bez varování nic zezadu a jediným tvrdým žderem mladíka odhodila několik metrů směrem ke třetí, která se upřipravovala svou oběť jednou pro vždy rozšlápnout.

Kenshin mezitím využil příležitosti a proskočil právě vytvořenou mezerou, aby zaútočil na svého bratra, který si stihl vytvořit raitonovou hůl. Zbraně se v jeden okamžil složili, jen proto, aby se od sebe opět oddělili a znovu spojili. Z bratrů se stal rozmazaný propletenec, jak spolu dva zbraňový specialiste sváděli nelítostný souboj.

Mezitím se za trůnem dívka snažila znovu vysvětlit Yui, jak to celé je a zuřivě gestikulovala. Yui se zdála, že to není schopná pobrat, proto nakonec pokrčila rameny a naznačila jí, aby počkala. Musela si to lépe promyslet. Kdyby jen mohla mluvit, hned by jí vysvětlila, jak se situace má, ale takhle... .
Dívka to zkusila naposledy. Ukázala dva vztyčené prsty. Poklepala na jeden a ukázala Yui na hlavu. Na to poklepala na druhý a ukázala na hlavu Tsuki. Poté uzálaza palcem na Inariho, vztyčila jeden prst, ukázala si na hlavu a zavrtěla jí v nesouhlasu. Poté vztyčila oba prsty, poklepala si na spánek a souhlasně přikývla. Kdyby ani nestačili, načrtla v popelu na zemi několik znaků pro dvě mysly v jednom těle. K jedné mysli udělala šipku s jménem Inari a k druhé šipku se znakem helmy.
Dívka zvedla hlavu a se zoufalstvím v očích upřela zrak na Yui.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Cvičiště

Tako, huh? Zopakovala si černovláskovo jméno ještě několikrát ve své hlavě. Před očima se jí při tom objevila rovnou celá řádka obličejů, ale nehledě na to, jak moc se dívka snažila, si je nedokázala správně přiřadit. Kolikátý člověk už to byl? Kolikátý člověk, který se v jejím životě objevil jen pro to, aby zase stejně rychle zmizel? Tok jejích myšlenek přerušil až hlas zelenovlásky.
Po oficiálním představení Ryo následovala jejich část. Slova se k jejímu překvapení ale ihned ujmul Tako. Bylo jí jasné, že Ryo s největší pravděpodobností dostala jejich spisy, takže nemělo sebemenší smysl si cokoliv vymýšlet. Takovi sice chvíli trvalo, než se vůbec dokázal vrátit k tématu, ale po jeho spíše strohé odpovědi nakonec přišla řada na ní.
„Okeda Ena. Jsem bývalou členkou týmu Hikigaya. Mojí specializací je Genjutsu. Mým cílem je…“ Zasekla se dívka na chvíli. Její oči se při tom podivně přimhouřili. „Na tom vlastně nezáleží.“ Dodala chladně nakonec a své oči opět rozevřela. Její pohled se při tom v očekávání upřel opět na Ryo