Dívka ze záhrobí - 2. kapitola - Mistrovské dílo

Orochimaru zálibně pohlédl na svůj nejnovější výtvor. Ani černovlasá z něho nespouštěla oči. Kabuto si pohrdlivě odfrkl a odložil chirurgické nástroje, které měl schované po kapsách.
„Výtečně!“ Hadí ninja si mnul ruce. „Pověz nám, kdo jsi!“
Mladá žena pokrčila rameny. Zůstaly v ní jen pocity, které měla zaživa. Všechno ostatní zakrývala neprostupná černá mlha. Kabuto k ní přistoupil, aby zkontroloval životní funkce. Nekladla mu odpor. Dokončil prohlídku a ustoupil od ní.
„Je jako kus ledu,“ pronesl směrem ke svému veliteli.
Ten se ušklíbl, došel k mladé ženě a slavnostně prohlásil: „Křtím tě jménem Rina!“
„Hm, trefné,“ zaškaredil se brýlatý mladík.
„Ty mlč, Kabuto!“ zasyčel Orochimaru.

Jeho poskok nosící neustále oblečení laděné do fialova ho našel až pozdě k večeru, byl ve své pracovně. Díval se právě do nějakých lejster a zkoumal nákresy. Byl do nich tak zabrán, že si jeho přítomnosti vůbec nevšiml.
„Orochimaru-sama?“
Ninja se ohnal rukou, druhou shodil papíry do šuplíku. „Copak dělá naše bledulka?“
„Nic zvláštního. Pozorovala se v zrcadle a teď spí.“
„A mluví?“
„Umí pěkně nadávat,“ přikývl Kabuto a zakabonil se.
„Takže operace se zdařila.“
Orochimaru se usmíval a něco si pro sebe mumlal. V hlavě měl velké plány. Brýlatý už o části věděl, přesněji o jedné třetině. Chystal se pomstít Akatsuki za to, že ho vyštvali ze svého středu. Přišel o svou prostornou laboratoř, některé recepty, které už nestačil ukořistit a také o možnost jednoho dne tuhle organizaci vrahů převzít.
„Nebude přece jen poněkud nápadná?“
„Máš zbytečné obavy, Kabuto. Oni berou všechno a já už se postarám o to, aby se dostala až k nim. A ona nám bude oddána tělem i duší.“
„Dovolte mi se zasmát!“ namítl Kabuto. „Chápal bych, kdyby jen tělem, ale nesedí mi tam ta duše.“ Malinko ustoupil, aby ještě nakonec nebyl potrestán za svou troufalost.
„Jak jsem tě to učil, můj milý pomocníčku, člověk bez vzpomínek je jako bez duše. Její duši máme teď v rukou my.“
„Ach, tak. To je ovšem jiná!“ přikývl brýlatý mladík.

Orochimaru považoval dívku za své vrcholné dílo. Až se přesvědčí o jejích dalších kvalitách, jistě bude ještě spokojenější. Jakmile se ukáže, že by mohla být špiónem, vyšle ji do akce. A ona přitom o svých vnitřních kvalitách nemusí ani vědět.

Rina se posadila na posteli, na její postavu dopadalo měsíční světlo přes nezakryté okno. Poněkud udiveně si neustále prohlížela své dočista bílé ruce, chladné a zvláštní. Prošla se po pokoji, shlížela na svět oříškově hnědýma očima. Kdyby si sáhla na záda, jistě by její pozornosti neunikla obrovská řezná rána, táhnoucí se po celých zádech, z níž už sice zůstala pouhá jizva, ale která by živého jedince až nesnesitelně pálila. Památka na souboj…
Jmenovala se Ume Wakanaki a byla právoplatnou členkou Vesnice ukryté ve vodopádu. Jako osamělý lovec plnila funkci pohraniční hlídky. Dávali jí tolik volnosti, že tato kunoichi si prakticky mohla dělat, co chtěla.
Dočkala se vetřelců, byli všehovšudy tři. Boj s nimi byl vyčerpávající, ale nepolevovala. Zbývalo zneškodnit posledního protivníka, pohyboval se proti ní skutečně obezřetně.
Byla zaměstnána natolik, že si nevšimla brýlatého ninji, co se schovával poblíž. Jeho pán mu nařídil přinést mrtvou ženu, která nebude úplně bez schopností. Ano! Tahle bude zcela jistě ta pravá. Ve chvíli, kdy získala Ume převahu a zabořila nůž do těla soupeře, přiskočil lékařský ninja k ní a řízl ji do zad. Rána byla natolik hluboká, že se dostavil šok, ještě než dívka vůbec mohla vykrvácet. Další kunoichi přišla nesmyslně o život, aby se stala nástrojem nekalých praktik. Kabuto ji vzal do náručí a pomalu odcházel, ale napřed rychle zastavil krvácení. Za sebou nechal tři mrtvá těla a krajinu potřísněnou kapkami krve.