Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 3

Minule: Sasuke se po dvanácti letech vrátil domů, aby dokázal Sakuře, že drží slovo, jenže ta z něj není právě nadšená. Má strach, jak bude reagovat, až zjistí, že mají s Narutem dítě. Zatím co Naruto se snaží ze všech sil, aby z něj byl dobrý otec a manžel a čím dál víc přemýšlí o tom, co ho má na jeho práci dělat šťastným.

„Shikamaru!“ rozléhalo se celou Konohou.
„Řekla jsem cibuli a neseš mi hrášek!“ rozčilovala se Temari.
„Ale taky si řekla rajčata, vepřové, vajíčka, máslo a čokoládu.“ odpověděl a nevinně ukázal na polo plný košík.
„Ale tohle je hrášek!“ odbyla ho neústupně Temari.
„Jdi a dones cibuli! Jo a ještě papriky a hušky, taky zavařeninu a chleba.“ komandovala ho.
„Ano, nediv se kdybych se pak vrátil s králíkem místo chleba.“ brblal si pro sebe a šoural se k regálu s ovocem.
„Shikamaru! Přidej spěcháme!“ ozvalo se za ním.
„No jo, ženské, já pořád říkal...“
„Shikamaru! Já tě slyším, tak sežeň taky sýr, když máš čas si stěžovat.“
Shikamaru si jen povzdechl a raději už mlčel, bez tak už ho pozoroval celý hypermarket.
Sakura už mezitím mířila k pokladně.
„Broučku nechceš bonbóny?“ zeptala se starostlivě Sakura, ale Naoki jen kroutil hlavou.
„Celý den mi na všechno říkáš, že nic nechceš, je ti dobře? Nebo něco ve škole?“
Chlapec zakroutil hlavou znovu.
„Kazumi?“
„Ne.“
„Tak co bys chtěl, řekni si cokoliv a dojdeš si pro to.“ navrhla Sakura když zaplatila.
„Tohle.“ ukázal od dveří směrem k výloze přes ulici, kde byl obrovský fuuma shuriken.
Sakuře málem vypadly oči z důlků.
„Tohle?“ zeptala se překvapeně.
„Ale broučku vždyť je větší než ty.“ namítla.
„To nevadí.“
„Co s ním chceš dělat? Tatínek se zmínil, že ve škole si házel po někom kunai.“ zeptala se ustaraně.
„Trénovat. Protože ze mě brzo bude genin a musím být nejlepší.“ vysvětlil chlapec.
„Brzy? Vždyť je ti jedenáct! A už teď jsou tvoje schopnosti na úrovni čtrnáctiletých dětí...“ pomyslela si.
Sakura se na něj smutně podívala.
„Proč o to tolik stojíš? Být nejlepší.“
„Protože pak budu nejsilnější ninja ve vesnici, né ve vesnici, ale na celém světě!“ nedal si pokoj chlapec.
„Měl bys míň trénovat a víc se bavit s kamarády.“ snažila se mu to Sakura rozmluvit.
„Nepotřebuju je, mám jednu kamarádku a ta mi stačí. Já chci být hlavně nejsilnějším ninjou.“
„Kdo ti sakra tohle řekl?! Takovou hloupost, že nepotřebuješ kamarády, tohle tedy poslouchat nebudu! Říkají to hlupáci! Jednou až se opravdu staneš geninem, budeš v týmu s dalšími dětmi a víš co? Jestli nepřestaneš s těmihle pitomostmi a včas si neuvědomíš, co je opravdu důležité, tak tím všem kolem zničíš život a jednou až na to přijdeš, bude už moc pozdě to napravit!“ přestala křičet, několik lidí se na ni otáčelo, vzala Naokiho a vyvedla ho ven.
Chlapec na ni koukal s němým výrazem, jako by nepřijal vůbec nic z toho co řekla.
„Tak promiň.“ sklonila se a objala ho.
„Proč tě to tak rozčílilo mami?“ zeptal se chlapec.
„Znala jsem někoho kdo takhle všem i sobě hrozně ublížil. Mám tě moc ráda a nechci abys tak skončil.“
„Ale já chci přece jen být silný. Kluci ve škole říkali, že to je smyslem toho proč jsem ninja.“
„Podívej se tátu i on chtěl být nejsilnějším ninjou z vesnice a je a vypadá šťastně? Podívej se na mě, myslíš, že jsem z toho šťastná? Mnohem radši bych byla, kdyby byl s námi.“
Chlapec sklopí hlavu.

Hudba...

Do konce tohohle odstavce: http://www.youtube.com/watch?v=p9HadQ2kTT0&feature=related :)

„Síla a moc sebou přináší i zodpovědnost a bolest. Naoki, musíš mi něco slíbit. Ať se stane cokoliv, nikdy nesmíš pochybovat o tom, jak moc tě máme s tatínkem rádi i kdyby ti někdo řekl opak i kdyby to tak vypadalo, pro nás si to nejdůležitější. Nikdy jsem ani na okamžik nelitovala, že jsi se mnou. I Kazumi tě má ráda, toho si važ, to je to nejdůležitější. Lidé, kterým na tobě záleží, pro ně musíš žít a ochraňovat je, to je smyslem toho, proč si ninja.“ Sakuře začaly téct slzy.
„Tak mi promiň mami, proč pláčeš? Tak proč pláčeš?“
„Protože lidé zapomínají na tyhle důležité věci, někteří prostě zapomenou co je skutečně důležité a pro mě si to ty Naoki a vždycky budeš a budu tě chránit a starat se, abys měl krásný a šťastný život...“
„...protože na tom co chci já, mi přece přestalo záležet v den kdy si se narodil, mám-li volit, vždycky si vyberu tebe, protože si to poslední co mi a tomhle světě ještě zbylo a teď je tu něco co musím udělat i když mě to bolí. Nikdy bych tě neopustila, nikdy bych ti neublížila, pro mě budeš vždycky na prvním místě.“
„Naoki!“ ozýval se dívčí křik.
Kazumi mířila k nim a v ruce držela dvě lízátka, jedno mu dala a druhé začala sama cucat.
„Tak mi už bychom měli jít.“ usmála se Sakura.
„Sluší jim to spolu.“ dloubla do ní Temari a obě se rozesmáli, jak tak pozorovali ty nevinné dětské pusinky, špulící se na lízátka a vyplazující na sebe jazýčky.
„Ženský...“ prohodil Shikamaru než se stihli rozloučit.

Sakura přišla unavená domů, složila tašky a poslala Naokiho umýt si ruce, zatím co si sama sedla na pohovku.
„Kde si tak dlouho?“ ozvalo se od schodiště, po kterém právě přicházel Naruto.
„Už jsi doma?“
„Jasně, říkal jsem ti přeci, že chci být víc s vámi.“
„Co si dělala celý den?“
„Celý den jsem uklízela dům, odpoledne šla vyzvednout Naokiho a nakupovat.“ řekla chladně.
„Tak se přece hned nečerti.“ obejmul jí a políbil.
„Jsem hrozně unavená.“
„Chápu, uvařím.“ popadl Naruto tašky.
„Ne, já jíst nebudu, dejte si s Naokim sami.“ upřesnila to.
„Děje se něco?“
„Nic.“
To už vběhl do pokoje Naoki.
„Tati!“ porazil ho téměř k zemi.
„Co to do tebe vjelo?“ rozesmál se Naruto.
„Mám tě rád tati, chyběl si mi.“ odpověděl spokojeně chlapec.
Sakura se konečně cítila trochu šťastně, což ovšem nemělo dlouhého trvání.
„Sakuro, podívej, má na zádech tu mikinu nějakou rozpáranou.“ ukázal Naruto.
„Jasně, zašiju to.“
„Nemyslel jsem...“ řekl zaraženě.
Sakura už neposlouchala. Vstala a zmizela za rohem, za chvíli se vrátila s jejím svetrem a podala ho Naokimu.
„Na, vezmi si to, než ti jí zašiju.“
Když si ho oblékl vysel mu až ke kolenům a připomínal spíše rolák. Naruto několikrát přejel oblečení které mu podala pohledem.
„Proč ho pořád oblékáš do černé? Kup mu něco veselejšího. Nemusíš to přece šít, prostě ji vyhoď. Co kdybys mu raději koupila novou mikinu?“ chtěl jí mikinu vzít, ale ona ucukla.
„Co kdybys mu ji koupil sám, když se ti můj vkus nelíbí!“ otočila se a mířila po schodech do ložnice.
„Sakuro stůj! Já to tak přece nemyslel, zapomeň na to, jen jsem ti chtěl ušetřit práci.“
„Ušetřit práci?“ zarazila se v polovině schodů.
„Ne každý má čas jako ty, chodit s dítětem po městě a vybírat mu oblečení které si ti bude zrovna zamlouvat. Když nemám misi sedím doma, vařím, peru a uklízím, protože ty coby Hokage si dřepíš v kanclu a doma nic neuděláš! Dítě ze školy nám vyzvedávají známí a mise mi dáváš čím dál těžší a nudnější. Máme to ale skvělý život, že!“ vykřikla a vběhla do ložnice.
Naruto se otočil k chlapci.
„To nic Naoki, maminka je unavená.“ vysvětlil mu.
„Pojď, půjdeme taky spát.“ natáhl k němu ruku.

Když chlapce uložil, šel za Sakurou.
Zůstal stát ve dveřích, seděla na posteli a tvářila se tak ztrápeně, jak už ji dlouho neviděl.
„Promiň.“ řekl, ale ona neodpovídala.
Chvíli ji pozoroval.
„Nejspíš má pravdu, kdybych jí občas pomohl, možná bysme se pak tolik nehádali, ona a Naoki nejvíc doplácejí na to, že je ze mě Hokage, kdybych věděl, co to bude znamenat, nikdy bych...“ přestal si litovat a začal přemýšlet, jak to vyřešit, jak jí udělat alespoň trochu šťastnou.
„Chceš na čas zrušit mise?“ zeptal se.
Sakura prudce zvedla hlavu a zaměřila na něj vražedný pohled.
„Ani náhodou, jak tě něco takového mohlo napadnout?! Zbláznila bych se tu!“
„Myslel jsem, že by sis odpočinula.“
„Naruto jdi pryč, prosím tě, nemám náladu s tebou teď o čemkoliv mluvit.“
„Ale nepřeháněj, můžeme to spolu přece...“
„Naruto vypadni!!!“ vykřikla nepříčetně a hodila po něm vší silou polštář.
On se jen mlčky otočil a odešel. Jakmile se dveře zavřely, svezla se z postele na zem na všechny čtyři a začala hlasitě plakat.
„Promiň, promiň mi. Tohle není tvoje chyba. Ty si pro mě udělal víc než dost. Za nic nemůžeš, to ty bys měl být naštvaný na mě, za to jak se k tobě celou dobu chovám. Nemám ti co vyčítat.“

Naruto stál za dveřmi a slyšel její pláč.
„Řekl jsem jí přece, že ať se stane cokoliv, vždycky tu pro ni budu.“

Jako obvykle v odpoledních hodinách se začal budovou Hokage rozléhat křik, po čerstvě vytřené chodbě dovnitř vbruslil Shikamaru.
„Naruto to je hrůza dneska se...“ Shikamaru se zarazil.
„Naruto ty tady spíš?“
Blonďák si odlepil dokument z čela a otráveně se na něj podíval.
„Ne, hraju chodí pešek okolo.“ řekl ironicky. Shikamaru na něj chvíli koukal s tupým výrazem ve tváři.
„Ano! Pracoval jsem přes noc a asi sem usnul.“
„Nebyl si v noci doma?“ naklonil se k němu přes stůl jako drbna.
„Ne, nebyl.“
„Sakura tě vykopla?“
„Pokud vím měl si pro mě nějakou důležitou zprávu, ne?“ zeptal se Naruto, aby mu připomněl proč vlastně ještě stále nespí a dal najevo, že do jeho potíží se Sakurou rozhodně nikomu nic není.
„No promiň, já jen, že Temari říkala, že se jí Sakura včera svěřila, že vám to nějak neklape.“
„Shikamaru ta důležitá zpráva!“ připomněl mu znovu.
„No jo ta zpráva...“ zamyslel se Shikamaru „Už vím! Naoki normálně... ..no dneska byly ve škole takový ty přípravný boje, znáš to a...“
„Shikamaru zkrať to!“
„On je všechny vyhrál.“ vyklopil nejkratší verzi jaká ho napadla.
„Když si s křikem probíhal okolo vázy, neječel si náhodou, že je to hrůza?“ zvedl Naruto významně obočí.
„No ale jak je vyhrál... On prej ani jednou neminul a všechny ty dětska porazil jejich vlastníma zbraněma, ta jeho schopnost uvažovat...“
„Tím jako myslíš co?“
„Já nevím, takhle mi to řekla Kazumi, ale prej na něj byli všichni krátký!“
„Tak znovu a co je na tom jako hroznýho?“ otázal se ho Naruto se zbytky trpělivosti.
„Že je tak děsivě silnej! Nenapadlo tě někdy, že je s nim něco v nepořádku? Že je třeba nějakej poznamenanej něčím...“
„Shikamaru!“
„No tak promiň. Já jen, že je to zvláštní.“
„Co je na tom divnýho? Je to syn svého otce. Celej po mě.“ pyšnil se Naruto.
„No pokud si matně vzpomínám ty si jediný z akademie propadl u maturity.“
„Říkáš něco?“
„Ani ne.“ povzdechl si Shikamaru.
„Kakashi prej chce mluvit se Sakurou.“
„Kakashi?“ podivil se Naruto.
„No ohledně tvýho syna.“
„Proč právě Kakashi a proč ne se mnou?“
„No je to i její syn, ne?“ dovtípil se Shikamaru.
„Dobře, ale...“
„Naruto prostě on dnes sledoval ty zápasy a požádal mě, ať jí to vyřídím.“ řekl zcela jasně a začal nervózně přešlapovat.
„Co je s tebou, bejval si takovej pohodář?“
„Jenže od doby co si ze mě udělal svýho tajemníka lomeno chůvu, to zase taková pohoda není. Nemám chvíli, abych si mohl odpočinout, už se měl určitě někde být. To bude mít zase Temari řečí.“
„Vždyť ti toho zase tolik nedávám, co děláš celý den?“
„Ráno odvedu tvoje plus moje děti do školy, když se vrátím, mám sotva čtyři až pět hodin na pozorování mraků, než zavolá Temari a začne mě komandovat, ať už jsem doma. Když vyzvednu děti, musím sem za tebou, říct ti co je novýho a když to nestihnu přesně za pětatřicet minut přes celou vesnici sem a zase zpátky, nemám čas zahrát si s Choujim při obědě shoggy, protože on dýl jak tři hodiny nikdy neobědvá. Pak musím domů pomoct Temari s domácností, nákupy, dětma, dokonce to musím zvládat sám, když má misi, nemluvě o večerním ukládání do postýlek, slyšel si někdy o tom, aby chlap četl dětem pohádky? Pak se vysprchuju, celej unavenej si jdu lehnout a to bys neuhod na co si moje drahá Tem nevzpomene...“
Naruto se na něj se zájmem podíval.
„Ehm, no samozřejmě, že chce taky spát.“ utnul to Shikamaru a dal se na odchod.
„Počkej.“ zavolal na něj Naruto.
Shikamaru se s několika poznámkami otočil.
„Tak teda zejtra je vyzvednu já.“ řekl přátelsky Naruto.
„Ale jak to chceš stihnout?“ zajímal se Shikamaru.
„Dám si pauzu.“
„Jasně.“
„Jak jinak.“

Naruto se odpoledne dovlekl domů, sedl si na gauč a začal číst noviny. Po několika minutách sešla dolů překvapená Sakura.
„Už jsi tady?“ zeptala se.
„Hm.“
„Zlobíš se?“
„Že si mě v záchvatu hysterie vyhodila z vlastní ložnice? Ne. Ale nemusela bys o tom vykládat všem po okolí!“ řekl a dál si četl.
„Promiň, nějak jsem...“ Sakura doufala, že se na ni alespoň podívá „..tak už se nezlob.“
„Nezlobím.“ odpověděl, aniž by zvedl hlavu od novin a nevypadal tak. Sakura zůstala stát jako zařezaná.
„Sedni si, vážně se nezlobím.“ řekl už o něco přívětivěji, když uznal, že ji už trestá dost dlouho.
Počkal až se posadí a spustil.
„Naoki je nahoře?“
„Ano. Mám ho zavolat?“ ptala se překvapeně Sakura.
„Ne, jen ho nech.“ usmál se tajuplně.
„Tak co se děje?“
„Dnes ve škole měli přípravné souboje a on měl tak dobrý výsledky, že mistr Kakashi který ho pozoroval s tebou chce osobně mluvit, ještě mi nic neřekl, ale myslím, že bude maturovat už letos.“ křenil se Naruto.
„Kakashi?“ zeptala se překvapeně Sakura.
„Ano, sledoval je při tom.“
„Říkáš, že si Naoki vedl dobře?“
„Podle mých informací nejlíp ze třídy.“ odpovídal klidně.
„A řekl, že chce mluvit výslovně se mnou?“ ptala se dál Sakura jako u výslechu.
„Jo, ale nedělej si starosti, určitě ho chce jen pochválit...“ Naruto se namáhal zbytečně, dívka ho už dávno neposlouchala.
„Věděla jsem to. Už je to tady.“ ztěžka polkla.
„..no a máš se za ním teda zastavit, fakt nechápu, proč tyhle věci neoznamuje nejdřív mě, měl bych přece všechno vědět první.“
„Půdu hned.“ vyhrkla Sakura a vyběhla ze dveří.
„Co je to s ní, že je pořád tak roztržitá.“

Sakura se blížila k nově natřeným dveřím. Zvedla ruku a bála se zaklepat.
„Pojď.“ ozvalo se zevnitř.
Sakura opatrně vešla.
„Věděl jste, že jsem tu?“ zeptala se překvapeně.
„Viděl jsem tě z okna.“ řekl přátelsky.
„Dáš si čaj?“ ptal se zatím co si Sakura sedla do křesla.
„Ne, raději mi řekněte, proč jste se mnou chtěl mluvit.“ podívala se zcela vážným pohledem k zemi, jako by čekala nejhorší.
„Jde o Naokiho.“ řekl jí a posadil se naproti.
„Vím.“ odpověděla.
„Sakuro, tohle je důležitá věc, řekni mi pravdu, víš o čem s tebou chci mluvit, že? Chtěl jsem mluvit záměrně nejdřív se tebou, ale jestli ani ty nemáš ponětí...“ zvážněl.
„Týká se to toho, jak Naoki používá techniky, že?“ podívala se na něj.
„Takže si si toho vědoma?“ uklidnil se trochu.
Sakura přikývla a znovu sklopila zrak.
„Nemusíš se tak tvářit, já jsem na tvé straně a pomůžu ti, ale musíš mi říct celou pravdu. Sakuro, my oba víme, co se s Naokim děje. A co Naruto?“ zeptal se zcela vážně a ona zakroutila hlavou.
„Jak dlouho to víš?“ pokračoval, ale mlčení se Sakuře zdálo dostatečnou odpovědí.
„No tak Sakuro, já tě nechci soudit. Tebe, Naruta i Naokiho mám moc rád. Tohle je jen tvoje rozhodnutí, ale jestli na něj jednou někdo doplatí, bude to ten chlapec! Vážně chceš dál pokračovat? Umíš si představit, co se stane?!“ naléhal Kakashi.
„Nechci aby mu Naruto ublížil!“ vykřikla a slzy měla na krajíčku.
„Je to přece jen dítě.“ řekla šeptem.
„Dítě které neví co dělá. Právě proto Sakuro, problém není v jeho schopnostech, ale v jeho nevědomosti co jimi může způsobit.“
„Nechte to na mě, mám to pod kontrolou.“ prosila.
„Ale takhle to nezůstane na pořád, to přece víš, jednou ho stejně neuhlídáš, je to jen otázkou času!“
„Prosím, zatím to nechejte na mě, Naoki musí vyrůst jako normální dítě!“
„Já ti nebudu bránit, to se neboj, jak říkám, ty si jeho matka, ale jak sis to představovala? Jestli se to nenaučí ovládat, mohl by taky někoho zranit nebo i sebe a to dobře víš!“ ptal se a kroutil hlavou.
„Copak je už až tak nebezpečný?“ zeptala se zoufale.
„To co předvedl dnes ve škole rozhodně nebezpečné bylo. Ty to nechápeš správně Sakuro, nejde o to, že by se naučil něco až tak strašného – zatím, ale i nožík je nebezpečný v rukou dítěte které neví, že bodá! Chceš-li slyšet můj názor, on neví co dělá, měl by to vědět a naučit se to kontrolovat, jestli to bude takhle zkoušet dál...“ nemusel pokračovat, věděla co chce říct.
„Kolik mám času?“ zeptala se.
„Než někoho zabije?“ odpověděl Kakashi „Říkám, že rok, ale nečekal bych.“
„Myslela jsem, že mu všechno vysvětlím, až bude dost starý, nemohla jsem vědět, že bude dělat takové pokroky. Naopak, doufala jsem, že když nebude nic tušit a nikdo ho to nenaučí, třeba se to v něm ani neprobudí.“ zatvářila se ztrápeně.
„Jenže jak oba víme, on není obyčejné řadové děcko. Dobře, ale uvědom si, že všechno má svoje hranice a čím víc Naoki poroste o to to bude horší. Ten kluk zatím neví co se s ním děje, ale až si toho všimne, bude to chtít zjistit a nerad bych, aby na to někdo doplatil.“ řekl Kakashi.
„Co mám ale dělat?“ zeptala se zoufale.
„Až ucítíš, že už na něj sama nestačíš, vysvětli to Narutovi, protože až se něco stane, stejně se to dozví.“
„To přece nemůžu, Naruta by to zničilo a všechna moje snaha to napravit by byla zbytečná, vždyť já jsem to celou dobu dělala jen pro Naokiho! Chci aby měl klidný normální život jako ostatní děti.“
„Já vím. Ale jedno mi věř, Naruto to pochopí, on sám měl těžké dětství, Naoki je jednou jeho syn a on mu pomůže uvidíš. Dobře víš, že na světě jsou jen dva lidé, kteří to dítě mohou zachránit, tak na to mysli.“ řekl Kakashi a položil jí ruku na rameno.
„Jenže v tuhle chvíli už nemáš moc na výběr.“ vysvětlil „A co ta druhá věc? Slyšel jsem to a vypadá to jako další problém.“ zeptal se pak nečekaně.
„Tam už jsem se rozhodla.“
„Jsi si tím jistá?“
„Byla jsem si jistá před dvanácti lety, teď už se to nezmění.“ řekla.
„Dobře, jen doufám, že děláš správně.“
„To je to jediné čím jsem si jistá, že je to v tuhle chvíli správné.“ usmála se Sakura, ale v její tváři byla znát i bolest.
Kakashi se otočil ke stolu kde vedle staré a zaprášené fotky týmu sedm stála ještě jedna, fotka Naruta, Sakury a Naokiho ze dne, kdy se s ním Sakura vrátila z porodnice. Prohlížel si jí, když v tom se ozvalo klepání.
Sakura otevřela dveře a tam stál Naoki.
„Mami, táta vzkazuje, ať už jdeš domů.“ řekl chlapeček.
Kakashi k němu přišel a projel mu rukou vlásky.
„Tak utíkej a řekni mu, že už jdu.“ usmála se Sakura.
Kakashi sledoval chlapce jak utíká po prašné ulici.
„Tak se měj a pozdravuj otce, ať se zastaví, až si najde chvilku.“
„A co mám Narutovi říct, až se bude ptát, co jste mi pověděl?“
„Neříkej mu nic, zítra bude mít na stole správu o dnešních soubojích ve škole, ze které se dozví, že Naokimu doporučuju, aby šel letos k maturitě.“
„Ale jeho třída měla jít nakonec přeci až za rok?“
„Neboj, nebude jediný, mimo jiné nepochybuju, že to zvládne.“

Sakura po rozloučení s Kakashim mířila rovnou domů. Bylo už celkem pozdě a šeřilo se. Přemýšlela o všem, co musí udělat a doufala, že až jednou nadejde její soudný den a ona bude muset platit za svoje hříchy, Naoki z toho vyvázne v pořádku. Jak se tak zaobírala svými myšlenkami, narazila do tmavé postavy. Opatrně zvedla hlavu.
„Jen tohle ne!“ pomyslela si a litovala, že se neumí teleportovat.