Here we are - IV. Druhý svět

„Něco se děje!” zakřičel medik na své kolegy. „Zrychluje mu puls!”
„Kruci! Potřebujeme Tsunade, kde k sakru vězí?” zařval jiný lékařský ninja na celý sál.

„Cože? M-můj otec? Čtvrtý Hokage? Jeden z nejlepších shinobi v historii vesnice?” vyjekl udiveně Naruto.
„Přesně ten.” odvětil Kakashi.
„A taky ten co ze mě udělal monstrum.” zamračil se blonďák.
Kakashi si povzdechl.
„Naruto ty nejsi monstrum. Jediné monstrum je to uvnitř tebe. Tvůj otec věděl, že se nenecháš ovládnout tak jako Gaara. Věděl, že si dokážeš najít přátele, kterým budeš moct důvěřovat a oni budou důvěřovat tobě. Víš, on nechtěl, aby tě lidé brali jako monstrum, ale jako hrdinu, díky němuž Kyuubi neběhá volně po světě a neničí vše, co mu přijde do cesty.”
Naruto jen udiveně zíral na svého senseie.
„Promiň, ale je na čase abych odešel.” promluvil po chvilce Kakshi. Jestli chceš můžeš jít kousek se mnou.”
Naruto jen přikývl. Vydali se přes celé bojiště směrem do lesa. Naruto pozoroval okolí a divil se kolik škody napáchalo jeho jutsu. A pak si něco uvědomil. Jeho ruce! Mohl s nimi hýbat. Už před útokem měl pravou ruku ochromenou, ale teď hýbal oběmi bez problémů. Takže je mrtvý. Je mrtvý a Kakashi ho vede k bráně do Druhého světa.
„Kakashi-sensei?” začal jen, ale hned ohromeně ztichl.
Před nimi se mezi stromy začala rýsovat úplně jiná krajina. Krajina plná lidí, kteří se všichni smáli a mávali na Naruta.
„Co tam vidíš?” usmál se Kakashi.
„Je tam spousta lidí a všichni na mě mávají.” odpověděl Uzumaki. „Proč se ptáte senseii?”
„No, říká se, že každý má Druhý svět jiný, jsou tam stejní lidé. Ti co zemřeli, ale krajina, věci, doba a chování těch lidí se může lišit.” vysvětloval šedovlasý muž.
„Jaký je váš Druhý svět?” neubránil se blonďák otázce.
Kakashi se rozpačitě poškrábal na hlavě.
„V podstatě je to přesná kopie děje série knih Icha Icha.” zasmál se. „A já jsem jedním z hlavních aktérů.”
Naruto na svého senseie chvíli zaraženě koukal, ale potom se začal nahlas smát. Smáli se tak dlouho, dokud Naruta nezačalo bolet břicho.
„Budeme se teď muset rozloučit.” pravil po chvíli Kakashi.
„C-co? A-ale p-proč?” zarazil se blonďák.
„Do Druhého světa můžou jenom mrtví.” vysvětloval Hatake
„Takže já nejsem mrtvý?”
„Nepatříš mezi mrtvé ani mezi živé.” pravil Kakashi. „Je mi líto, ale budeš muset počkat tady, dokud nezemřeš, nebo tě neoživí. Má to ale jednu výhodu.”
Naruto zvedl hlavu a zadíval se na Kakashiho.
„Můžeš se potulovat po Konoze a nikdo tě neuvidí. Teď jsi něco jako duch. Duše odříznutá od svého těla, které se ještě stále nesmířilo se smrtí. Jsi bojovník Naruto.” pokračoval Kakashi a při poslední větě se usmál.
„Ještě jedna otázka. Co jste dělal tady? Proč nejste už dávno ve Druhém světě?” zajímal se Naruto.
Kakashi mu okamžitě odpověděl. „Každý má právo na jeden den v měsíci pobytu mimo Druhý svět. Může se jako duch toulat po okolí a pozorovat své blízké.”
„Takže i můj otec?” zajímal se dál blonďatý shinobi.
„Samozřejmě, že i on. Však on se na tebe díval od začátku té velké bitvy.”
„Tak proč tady teď není s námi?”
„Pár hodin po mé smrti mu vypršela lhůta čtyřiadvaceti hodin, kdy může být pryč. Řekl mi, že je na tebe pyšný, ještě než se stihl vrátit. A já mu slíbil, že zůstanu a podám mu zprávu o výsledku bitvy a o tvé odvaze.”
Narutovi se začaly po tvářích koulet slzy. Kakashi mu položil ruku na rameno. Najednou začal maskovaný ninja jakoby zářit.
„Aha, je čas. Už musím odejít Naruto. Pozdravuj ode mě všechny z tvého týmu, Tsunade, Kurenai, Hinatu a malého Jiraiyu. Jo a vyřiď Gaiovi, že jsem ho porazil, nakonec to zůstalo sto výher pro mě a jenom devětadevadesát pro něj.” zasmál se a začal pomalu mizet.
„Kakashi-senseii, ještě ne! Ještě mám spoustu otázek!” zakřičel Naruto na mizející postavu.
„Pamatuj si jedno, Naruto: pokoj dvacet tři.” zamával ještě Kakashi a pak se zábleskem zmizel.

Naruto tam stál sám uprostřed lesíka. Jeho otec byl tak blízko, a přitom tak daleko.
„Jednou se shledáme otče, ale dnes to nebude. Dnes ne.” zašeptal Naruto a rozhodným krokem vyrazil vstříc nemocnici v Konoze.