Mise FF

nettie,

moc mě potěšilo, když ses přidala, chybí mi tvoje ffky. Sama jsem psát neplánovala, doufala jsem, že počty vyjdou. Už vůbec by mě nenapadlo, že se nakonec budu snažit splnit zrovna tvoje přání. Bohužel nejsem na tematiku „Haku a šťastný moment“ zrovna z těch nejpovolanějších, navíc jsem netušila, co vymyslet. I tak doufám, že si v tom něco najdeš a odpusť OC postavu, žila vlastním životem. Hezký nový rok, ať se ti v něm daří. A taky všem, kteří si tenhle příběh (určitě spolu s hide) přečtou

Haku si pamatoval ty ulepené ruce, pamatoval teplé slunce ve svých dlaních. Na hlavu se mu sypaly studené mokré vločky, vůně rybí polévky lákala a otevřené dveře zvaly k úprku. Poslouchej, šeptala maminka nábožně, když budeš poslouchat, uslyšíš, jak padá sníh. A tak poslouchal, protože byl zvyklý poslouchat. Proč měla maminka tolik ráda sníh? Jemu přišel náladový, rozmarný, sypal se z nebe po malinkatých roztomilých vločkách, tu po větších mokrých kuličkách, a někdy dokonce zběsile útočil ze všech stran a snažil se vniknout za límec.

Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí půl osmé a skrz dlouhé béžové závěsy do kanceláře pronikají první sluneční paprsky. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál.

Pětiletý Zabuza pevněji stiskl matčinu ruku. Ona, stejně jako všichni ostatní dospělí, měla tvář staženou úzkostí. I na něho se nálada dospělých pomalu přenášela, tiskla se mu k hrudníku jako předoucí kočka, roztahovala své drápky a zatínala se hlouběji a hlouběji…
Zabuzovi každý krok připadal těžší.
Proč?
Vždyť on přeci není na řadě.
Ale bráška ano.
Došli na svá místa. Zabuza se pustil maminčiny ruky, vyškrábal se na sedadlo a zvědavě se rozhlédl kolem sebe.

Ten den se v Konožském sídle Hokage rozbila centrální kopírka (Shizune onemocněla), a protože si chtěla Tsunade ušetřit práci s přepisováním misí na vývěsku, raději svolala všechny ninji do Akademie a začala rozdělovat úkoly tak, že přečetla jejich náplň a vše ukončila otázkou:
„Kdo se hlásí?"

Písčitou cestičkou směrem k odpočinku si to štráduje nadupaný rapper v širokém okolí známý jako legendární a nezapomenutelný Killer Bee.
„Hele Bee, co na to řekne Raikage, až zjistí, že ses zdejchnul a dáváš si voraz? Víš, jak se chová, když ho neposloucháš.“
♪ „Hele tohle vůbec neřeš, Osmo, teď dáme si lázeň zkusmo. Dřív než se brácha něco doví, budeme už dávno vycachtaní. Ou jee!“ ♫

Stále tomu nemohl uvěřit. Myslel si, že tentokrát už doopravdy zemře. Jenže osud asi považoval smrt za příliš mírný trest pro jeho činy. Činy, které nikdy nemůže smazat. S jejich následky, které změnily celý svět. Ačkoliv ke konci války, když se Narutovi konečně povedlo jej zachránit z temnoty, se rozhodl mu pomoci porazit své bývalé spojence. Jenže to byla jen drobná splátka za všechny ty životy, které sebral kvůli svému hloupému snu, který se nikdy nesměl uskutečnit. Neměl nikdy věřit, že život ve snu je lepší než ten skutečný.

„Áno otče, beriem so sebou všetko potrebné. Rozumiem, dozvieš sa ako prvý, keď sa to začne!“
Hanabi vedela už z doby, kedy sa mal narodiť Boruto, že otcovi nemá zmysel ani náznakom oponovať, nech sú jeho očakávania akokoľvek nezmyselné. Akokoľvek sa za posledné roky zmenil, jeho pýcha mu ešte stále nedovolí uznať, že niet rýchlejšieho posla, než je Narutov klon.
„Ctihodný Hiashi-dono, svojím životom Vám ručím, že sa to dozviete ako prvý!“ slávnostne prehlásil Kō, ktorý po Hanabinej pravici div neurobil čelom dieru do tatami.

Bojoval jako lev, nehledě na to, kolik bylo protivníků, díky svým očím dokázal vykrývat ty nejhorší útoky, když potřeboval místo, použil svoji bleskovou techniku. Na chvíli to pomohlo, jenže nepřátel jako by neubývalo. Už nevěděl, jak dlouho bojoval a jak dlouho to vydrží, což bylo důležitější. Začínalo se to projevovat na jeho zpomalení a reakce už neměl tak rychlé jako na počátku střetu, rozhodl se tomu učinit přítrž.

Príbeh je z čias kedy bol Kakashi ešte veľmi malý. Mal len pár dní pred nástupom na akadémiu. S Obitom Uchihom boli veľmi dobrí kamaráti. Trávili spolu veľa času. Aj keď Kakashi nebol typ na bláznovstvá a veľa kamarátov, s Obitom si ako priatelia sadli.

1. septembra sa oslavuje ukončenie Štvrtej veľkej vojny nindžov. Ľudia všetkých veľkých národov si pripomínajú obete, ktoré táto vojna spôsobila a prejavujú vďaku padlým, aj živým – jej účastníkov. Oslavy sa usporadúvajú v každom národe odlišne, napríklad v Kamennej majú pochod veteránov a ukážky nindžovských techník. V Hmlistej zas robia večerný program pre veteránov na lodiach a ponúkajú im pritom občerstvenie zadarmo.

Následujícími řádky nechci nějak zpochybnit umění kolegů umělců, ani to nemám v úmyslu, ale přiznejme si to veřejně. Už se nám to někdy stalo. Aspoň jedinkrát v životě.
Ano, mluvím o neschopnosti něco napsat. Koukáte na ten zatraceně provokativně bílý nepopsaný papír, zcela vnímáte jak se vám potutelně vysmívá, a zpropadeně nevíte, kde byste měli začít vyprávět svůj příběh. Ať už píšete brkem, nebo na stroji, je to je pořád ten čistý papír, kde není ani vidu ani slechu po nějakých slovech, natož písmenkách, která ne a ne přijít. Víte, co psát, ale slova nikde. Víte přesně o čem chcete psát, máte postavy, hlavní zápletku, konec, ale co začátek?

Popravdě už ani nevím, kdy to začalo, a ještě víc popravdě, je mi to úplně jedno. Babča se svým typickým patentem na rozum řekla, že se mnou tříská puberta, a já jí řekla, že to teda fakt netuším, protože na sobě žádný modřiny nepozoruju. Poslala mě s košem, prej vystřízlivět.
Před barákem jsem narazila na Yukatu a čahly jsme obě. Absolutně mi nezáleželo na tom, že ten pytel v chodbě páchl ještě dva dny a babča demonstrativně omdlévala při každým kroku. V Rudým údolí pálilo slunce a připíkalo nás dozlatova.
„Vidělas ho dneska, Matsuri?“ přetočila se Yukata na bok.

Dívám se na něj a je mi zle. Tak rychle se změnily mé city.
Kde je ten muž, který vášeň v mém nitru dokázal rozdmýchat?
Kde je ten muž, který lásku ve mně probudil a spolu se mnou ji v extázi vykřičel do černočerné noci?

Zamyšleně procházel nočním městem a přemýšlel. Zkoumal své vnitřní, temné prázdno, v kterém slabě, téměř bez života poblikávala jiskřička. Orochimaru ji neznal, objevila se teprve před nedávnem.
Co byla zač? Jaký byl její význam?
Nevěděl, a to ho trochu děsilo.
Myšlenky mu ledabyle zabloudily k jeho zbrusu novému citu. Touze. Po vědění, poznání nepoznaného.
Poznání zakázaného.

Trmácím se ulicemi, už ani nevím, kde přesně jsem. Snažím se soustředit, vnímat, přemýšlet, ale je to tak těžké. Zatřepu hlavou s nadějí, že se vše vyjasní, docílím jen pravého opaku. Vše je nesrozumitelně nejasné. Hlava se motá, srdce splašeně buší, ruce něco pevně svírají a nohy. Ach, ty mé ubohé nožičky se do tohoto všeho snaží tančit. Světlo lamp mě bodá do očí. Snažím si je zakrýt, ale docílím jen toho, že se do hlavy něčím praštím.

Bojoval jsem s bohy a démony, ale to, čemu mám čelit teď, je daleko horší. Pořád nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. Vlastně vím, jak se to stalo, ale nedokážu to pochopit.
Oknem nemocniční chodby se dívám na zuřící bouři venku. Je stejná, ne, je menší, daleko menší než ta, která zuří v mém nitru.
Bouře strachu a obav, která mi svírá útroby z pocitu, že vše bude jiné. Už ne stejné a klidné, jako to bylo dřív.

„Čekám dítě,“ řekla, instinktivně svírajíc roh stolu v očekávání bouře. Nemýlila se.
„Ty ses snad zbláznila?!“ reakce byla téměř hysterická, „dobře víš, že nesmíš!“
„A napadlo vás někdy, jak se bude cítit muž, kterého jsem si vzala? Nemysleli jste si snad, že si ho beru jen tak pro legraci?!“ rozčílila se hned na počátku, i když si předsevzala nehádat se.

Čakali sme na úsvit a ocitli sme sa v pekle. Bez svetla, bez spravodlivosti, kde ľudia robia to, čo robiť nechcú. Vedel som, že ty na toto miesto nepatríš. Že to nezvládneš. Ale jej život mohol byť vykúpený len mojou smrťou. A ona musela žiť, pretože som ju miloval. Tak veľmi, že som nezaváhal ani na sekundu. Musel som svoju smrť zobrať do svojich rúk, rovnako ako tvoj nôž v mojej hrudi.