Spoluautorská
[hide=Po dlhom čase]:) Zdraví Vás všetkých Sabaku no Tanaris a so mnou aj moja kolegyňa Mešteková. Áno, vieme dlho sme sa tu neobjavili. Mrzí nás to, ale myslím, že veĽa ľudí z nás už nezavíta na Konohu tak často ako kedysi. My to máme taktiež. Škola, práca...a iné veci. 
Každopádne, to neznamená, že našu poviedku nikdy nedokončíme! Máme to rozhodne v pláne! Tak sa prosím usaďte a prečítajte si diel po dlhej dobe 
[left]Byl druhý den, pozdní odpoledne, kdy se konečně Naruto a Hikari opět setkali – jako celkem obvykle - nad miskami ramenu.
„Tak co, jakej je váš jounin, dattebayo?“
„Ani mi nemluv. Je šílená. Jmenuje se Mitarashi Anko. Podle toho, co říkal Yomi-kun, patří prý do týmu speciálních operací,“ rozhovořila se Hikari o tom, jak proběhlo jejich setkání. „I když jsme se jí představili, neříká nám jinak, než spratci. Koho jste nakonec vyfasovali vy?“
[hide= Prečítať 
] ehm... takže kde začať... asi začnem videom, ktoré Tanaris uverejnila -> https://www.youtube.com/watch?v=yIV683rUsgI čo je obsahom videa: je to speedwrite dvoch rpg z dielu, ktoré napísala Tanaris. Takéto videá bude Tanaris občas pridávať na jej účet na youtube a samozrejme Vás budeme aj tu informovať chystáme sa spraviť takýto speedwrite na celý 17.diel, takže dúfame, že sa budete tešiť a napíšte nám, čo si o nich myslíte ďalšia vec: Nanabi Nara... povedala som týždeň?
Nebozkával som ju tak dlho, že som nechcel ani pomyslieť na tú dobu bez jej pier. Potreba ukázať jej, ako veľmi mi na nej záleží bola nesmierna. Nežne som pritláčal pery na jej ústa, snažil som sa ovládnuť pudy, ktoré sa vo mne prebúdzali. Jednoducho som mal chuť ju drviť v objatí a bozkávať ju s takou intenzitou, aby pochopila, aká obrovská je moja láska k nej, hoci... sa udialo toho tak veľa, ale to je teraz zabudnuté.
[hide=Ahojte][i]Sabaku no Tanaris: Spoluautorská dvojka Tanaris & Mestekova sú zase pohromade! Resp. Tanaris sa znova rozhýbala k písaniu (konečne už bolo na čase, že? ). Mestekova síce toľko času nemá, takže dieli budem prevažne vydávať asi ja. (neviem uvidíme) Ale každopádne naša spoločná poviedka sa dočká konca! Prosím tak sa usaďte a prečítajte si staro-nový diel. Myslím, že si ale budete musieť prečítať aj ten predtým. Odkaz ako vždy nájdete dole.
[hide= Áno, žijeme :D] Hikari Animaru -> Vy, čo ste to s touto FF ešte nevzdali, oslavujte! je tu ďalší diel :3 skoro po roku... ak dobre rátam a pozerám na 13. diel... hups! [b]WE ARE SO SORRY!
Nasledujeme tmu
Prach sa pohol smerom od Leery a utvoril akýsi plochý útvar vo vzduchu.
Buď teraz, alebo nikdy!
Leera naň naskočila akurát včas, inak by sa zrútila spolu s uvoľnenou skalou. Postavila sa a obzrela sa cez plece na spúšť za seba. Sopka začala chrliť dym.
Určite je to dym, nie prach. Nie je to typická sopečná erupcia. Asi niekto vedel, že tu sliedim.
Buď..., alebo...
Ino ticho sedela na prevrátenom kmeni stromu, jej pohľad blúdil po takmer pustej čistinke. Na chvíľu sa zapozerala na Leeho, ako bleskovou rýchlosťou klikuje.
„Tristoosem, tristodeväť, tristodesať...“
Pregúlila svojimi zelenými očami a vtom si všimla Linu, ako sa hrá so svojím vĺčaťom.
Och, aký je zlatý, keď je taký drobunký, Ino sa nežne usmiala, je úplne ako malé šteňa.
„V pohode. Existuje spôsob, ako zistiť, kto má pravdu.“
Hatsuyuki sa naňho pozrela s vďakou v očiach, ale ešte neznamenalo, že má vyhraté.
„Pokračujte ďalej v ceste. Ak sa k nám pridajú, sú na našej strane. Ak ide iba o to, že neveria mne, nechám sa zatiaľ zajať ako rukojemník. Ak sa ťa aj tak pokúsia zastaviť, sú na strane nepriateľa a ja ich tu zdržím, aby si ty mohla zabrániť oslobodeniu Jashina.“
„Sakrajz, nemôžeš sa nechať zajať len tak, bez boja!“ vykríkol Danno.
Prechádzka na sopku
Jediným zdrojom svetla v lese bol pomaly dohasínajúci mesiac. Mal v tvare kosáčika a na oblohe svietil sám. Hviezdy si na túto noc asi vzali dovolenku.
V povetrí bolo úplné ticho a takmer nič sa nehýbalo, až na lístie, ktorým občas zaševelil vietor. Takto to trvalo dovtedy, dokedy na sa na zemi neobjavili dva tiene. Hneď na to bolo počuť jemné žuchnutie a štyri páry labiek sa ocitli na zemi. Dva patrili majestátnemu vlkovi a tie druhé rysovi bez škvŕn.
„Koľko by ma stálo poštovné do Zeme železa? Chcela by som svojej tamojšej priateľke poslať pozdrav z dovolenky.“
„Listová zásielka bude stáť tri ryu alebo pohľadnica dve.“ odpovedal poštár pri priehradke.
„Alebo viete čo? Priamo ju navštívim. Pošlem pozdrav radšej bratrancovi do Čajovej zeme.“
„Nech sa páči, za tú zaplatíte sedem ryu, alebo päť za pohľadnicu.“
„Keď sa nad tým tak zamyslím, nemám ho až tak rada. To už radšej kamarátovi zo Zeme vetra a jeho dvom sestrám.“
Pár osamocených oken už svítilo do tmy, jak se Yugakure začínala pomalu probouzet, ale její ulice byly ještě stále téměř liduprázdné. Vyhovovalo mu to. Řítil se tak rychle, jak jen byl schopen, a oceňoval, že nemá žádné zvědavé diváky. Poslední, co by teď potřeboval, bylo šíření paniky. Konečně dorazil na místo, ale zarazil se. Stál před domem, kde před deseti lety bydlela Hatsuyuki, ale kde bral tu jistotu, že v něm stále žije? A i kdyby ano, má šanci ji tady teď nalézt?
Naruto sa do sýta najedol. Večera mu chutila a bolo to jeho prvé poriadne jedlo za tento deň. A jedáleň konečne nebola plná duchov, ale džavotajúcich ľudí. Jedálňou sa ozývali hlasy a smiech. Panovala dobrá nálada.
Stál v pitevně a mžoural do ostrého kuželu světla, které osvětlovalo střed jinak potemnělé místnosti.
Hana síce hovorila, že má relaxovať, kým je možnosť a užívať si hru na turistku, no Tenten predsa len nedokázala nájsť ten správny pôžitok v kúpaní sa v horúcich prameňoch, masážach a ochutnávaní lahôdok, akými turistická destinácia ako Yugagakure oplývala. Mnohé z toho mohla aj v Konohe, hoci na vlastné náklady. Hana aspoň dostala zmysluplnú úlohu, na ktorej sa však Tenten ako genin nemohla podieľať. Sledovať iného shinobiho je zatiaľ mimo jej kvalifikáciu. Jej nádej, že by mohla na tejto misii robiť čokoľvek zaujímavé postupne pohasínala.
Ještě ani nebylo sedm a už bral za kliku místního archivu. K jeho milému překvapení se dveře otevřely, i když na nich vysela cedule s otevírací dobou začínající až v půl deváté.
„Čekal jsem vás,“ dostalo se mu podivného pozdravu ze zadní části místnosti, kde si ho od stolu měřil vytáhlý muž skrze opatlané brýle.
„Skutečně?“ podivil se a zabouchl za sebou.
„Jistě jste přišel vrátit to, co jste minule přirozeně nedopatřením odnesl,“ zaskřehotal škrobeně archivář.
„Přirozeně, ale ne,“ odbyl ho otráveně.
Odmítal uvěřit tomu, co mu Hatsuyuki právě prozradila. Jedna věc je čelit těm sektářským vymaštěncům, ale on? Snad je jenom přecitlivělá nebo si to jenom namlouvá.
„Jsi si jistá?“
„Jsem,“ ujistila ho chladně.
„Ale to není všechno, že ne?“ pobídl ji, když si všiml, jak si nervózně přejíždí prsty přes klíční kost. Už před lety ho fascinovalo, že má stejný zlozvyk, jako mívala Shizune, když přemýšlí, zda smí prozradit tajemství, či ne.
„Ne, není,“ špitla a sklopila oči.
