Spoluautorská
„Sakra!“ se s pachutí kovu rozlehlo temnou jeskyní, když dva kameny s rachotem dopadly na zem. „Nestůj tam tak blbě a najdi nějaký lepší šutry!“
Nentou zaskřípal zuby, stejně se ale sehnul na zem a pohmatem vybral dva potenciální křemene. Šouravými kroky došel ke svému společníkovi a s hlubokým nádechem je položil vedle mokrých a prohnilých kusů dřeva.
„Stejně to nechytne.“
Sluneční paprsky bezstarostně osvěcovaly nazdobenou zahradu a zvyšovaly tak míru Sasukeho frustrace.
Na uslzená blahopřání se připravil. Na široké úsměvy taky. Dokonce i na přeslazené komentáře.
Ale zlatavý třpyt slunce v už tak rozjasněných tvářích ho oslepoval.
A rozčiloval.
Ani nemuselo pršet. Jen kdyby bylo alespoň zataženo.
Cokoliv, co by vneslo alespoň trochu stínu do všeobecného bujarého veselí.
Nejiho probudil pohyb druhého těla, přitisknutého k jeho hrudi. Zamrkal a jeho ruka se instinktivně napjala a přitáhla postavu blíže.
„Hmmm.“ Ozvalo se z jeho objetí. Jedno bílé oko se opatrně otevřelo.
Byla k němu otočená zády. Její lopatky se povědomě tiskly k jeho žebrům. Místa, kde se ho dotýkaly, příjemně hřála.
„Už jsi vzhůru?“
Místnost byla tmavá a studená. Přes zatažené závěsy nepronikalo dovnitř žádné světlo a vypnutý radiátor ani nebránil chladu a vlhkosti prolézt staršími dřevěnými okenicemi.
Seděla v rohu pokoje na přistýlce s dekou vytaženou až ke krku a s pohledem upřeným na rám postele se kývala ze strany na stranu. Na nočním stolku ležela vyčištěná hitae-ate na černém šátku a starý kunai s rozedřenou koženou rukojetí.
Proč. Proč ona? Proč vždycky ona?!
Blonďatá postava vystřelila na chodbu a těžké dveře z masivu za ní s prásknutím zapadly. Muž se ani neohlédl a svižným krokem míjel vyjevené tváře, opatrně pozorující napjatý výraz v jeho obvykle veselém obličeji. Ignoroval je, a dál si probojovával cestu ven z budovy.
Pryč.
Utéct.
Nebýt.
Nemuset.
Nevědět.
Zapomenout.
Zmizet a nevrátit se.
Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.
KAPITOLA XIII – Španielsku inkvizíciu skutočne nikto nečaká
„Setsuko, ó Setsuko, keby som mal jazyky aj na dlaniach, to by som si len s tebou užil, Setsuko.”
Vykračoval si ulicí se samolibým úšklebkem na tváři a pohledem zvednutým vysoko ke střechám, které obalovala mlha. Pravá střídala levou, ruce se kmitaly sem a tam stále rychleji a ve větším rozsahu a krev prudce vyháněná srdcem mu šuměla v uších. Vzrušení mu kapalo z vypoulených očí, kterým vévodily masivně dilatované panenky.
Adrenalinová nálož neodeznívala ani po dalších sto metrech, ani po dvou stech. Neustala vlastně od doby, co opustil arénu s novým titulem jounina a bílýma očima vyděšeně mu probodávající záda.
Ha!
Tribuny bzučely živým hovorem, smíchem a nadšeným očekáváním. Davy lidí – ninjů i civilistů – se tlačily úzkými uličkami. Část příchozích spěšně usedala do v řadách rozestavených sedaček, ostatní se hrnuli do oddílu na stání, kde se nakláněli přes zábradlí a zvědavě nakukovali do obrovské kruhovité arény pod sebou.
Hlava ho bolela jako střep, když se líným krokem ploužil ke cvičišti. Ranní vlhkost se mu srážela na vlasech a stékala po krku až dolů na záda.
Ošil se.
A zrovna dneska to musí být povinný. Protože tam budou všichni. Zahořklej zm*d, úchylák, vocas a paralýza. A taky kráva.
Bledé tváře, černé vlasy. A ty oči.
Opíral se zády o kmen bytelného jasanu a se zájmem pozoroval bojový tanec na palouku před sebou. Na zádech ho chladil pot a v puse převládala nepříjemná pachuť špatně udělaného onigiri. Se znechucením kousl do poslední koule a její zbytek odhodil do keře opodál.
Neji se rychlými kroky vzdaloval z tréninkového prostoru. Jeho obočí bylo stažené a ruce napjaté. Jeho krok byl ale pevný – a taky rychlejší než obvykle. Dnes se obzvláště nemohl dočkat toho, až bude doma. Přesto ho tentokrát do domku s terasou a pelargoniemi v oknech, který se během let stal jeho domovem, nelákal ani Hinatin laskavý úsměv ani veselé brebentění jeho syna.
Koleno chlapce bylo škaredě odřené. Kůže z jeho povrchu byla stržena a okraje rány byly rámovány jejími cáry. V odřenině se jako láva v jícnu sopky zuřivě hromadila krev smíchaná s pískem a drobným štěrkem a hrozilo, že každou chvíli přeteče.
Když malý chlapec rozeklanou ránu na svém koleni pozoroval, namísto slz se v jeho očích zračilo jen zamračené odhodlání.
„Suiton: Mizu Rappa!“ Nishin s nezájmem sledoval, jak jeho týmový kolega z posledních sil dotvořil pečetě a prudce z úst vychrlil silnou vodní vlnu. Tmavovlasý sensei technice bez problému uskočil a Nishin se neubránil posměšnému úšklebku. Kdyby nebyl Nentou takovej dement, tak nejdřív senseie nějakou technikou zpomalí nebo spoutá.
Nishin sáhl do sáčku s chipsy pro další hrst křupavé pochoutky a s rostoucím potěšením sledoval, jak neúspěšný Nentou zatnul zuby a odskočil, aby měl prostor na zanalyzování situace.
„No a pak prostě bouchnul pěstí do stolu a zmizel. Šéf zuřil, že ho nechali odejít bez zaplacení, a dal jim všem místo osmiček celej tento tejden dvanáctky. A zrušil volno.“
Setsuyaku položil na bar čistě umytou sklenici, naplnil ji vodou a rukou ji posunul před Nentoua. „Což nebylo úplně fér, chápeš. Věděl, že Manina dcera má narozeniny a že Akira potřeboval volno, protože jel navštívit nemocnou matku na venkov.“
Nentou usrkl vody a zašklebil se.
„Skuzavka!“ Zapištělo dítě nadšeně a rozběhlo se k prolézačce.
„Počkej, Keitaro, neutíkej!“ napomenula ho jeho ustaraná máma a rychle ho zvedla do náruče, aby zabránila případné katastrofě v podobě pádu a rozedřeného kolene. Chlapec ale jejím počínáním očividně vůbec nebyl potěšen; v jejích rukou sebou nepokojně házel a nespouštěl pohled ze skluzavky.
„Já ci kouzat!“ Dožadoval se chlapeček dotčeně a nepřestával se ošívat.
„Tak nakonec dobrý, ne?“
Hinata si pohodila Keitara v náručí a upevnila svůj úchop pod jeho kopajícími nožičkami. Pousmála se.
„Nebylo to zlé.“
Tai nevěřícně zakroutil hlavou a jemně ji drcnul do ramene. „No dobře. Bylo to lepší, než jsem původně čekala,“ protočila očima.
Hinata seděla na dece ve stínu stromů a na kolenou houpala dítě. Ani jeden ovšem nevěnoval plnou pozornost tomu druhému – přes tupé zvuky úderů, škrčení zbraní a vykřikované rozkazy to ani dobře nešlo. Oba páry očí tak byly upřeny na dění na nedaleké mýtině.
„Nechoď do útoku tak bezhlavě, přesně vidím tvůj záměr ve tvém postavení.“ Poučil Neji Nishina, zatímco se mladý chlapec se zuřivým vrčením škrábal ze země, kam ho již po několikáté svalila senseiova rána.
„K Dambovi?“
Nentou se ošil.
„Radši ne. Minule mě dva dny bolelo břicho.“
Nigenteki protočila očima.
„Tak na Růžek?“ navrhla Kyoudou. „Tam mají určitě tip ťop hygienu. A výběr taky není špatnej.“
„Na Růžku?“ zaúpěl Nentou. „To jako fakt, holky? Vždyť tam mají jenom nudle! Doma nudle. Na misi nudle. V bistru nudle. Nudle, nudle, nudle. Já chci konečně rýži!“
Kyoudou s Nigenteki se na sebe podívaly a ušklíbly se.
„Tak k Medúze? Je to hned za rohem.“
„Tušili jste přece, že se někdy potkáte. Když už ne tady, určitě na misi. Na zkouškách. Kdekoli. Je to přece Hokage.“ Taiův hlas byl tichý, aby nevzbudil spícího Keitara, přesto však pevný a možná i lehce osočující.
Hinatina vyčerpáním povadlá víčka a sesunuté koutky se napnuly. Zamračila se.
„Já vím.“
„Museli jste s ním počítat. Nikdo neříká, že teď, ale třeba za pár let, až by byl Keitaro větší… určitě by se o tom dozvěděl.“
„Já vím.“
Tai položil svou ruku na tu její a konejšivě ji stiskl.
