Bitevní

Shikamaru seděl za stolem v tiché, zastrčené jídelně a dopřával si zasloužený oddych. Právě se dobře najedl a teď odpočíval, zatímco další skupinky ninjů z Konohy a z Písečné, nyní společně pod vlajkou Sjednocených sil, jedly, posedávaly a klábosily o chystaném návratu domů.

Co se stalo? Kde to jsem?
Ještě před chvílí jsem se vyhříval na rozkvetlé louce a sledoval společně s Chojim a Asumou-senseiem, mraky na modré slunečné obloze, poslouchal ptáky, hmyz, občas se dokonce ozvala i lesní zvěř. Mistr nám vyprávěl o nástrahách rodičovství, které teď jako novopečený rodič prožíval na vlastní kůži.
Najednou jsem ležel promočený na kost v blátě. V dálce jsem slyšel nesrozumitelný řev a z temně šedé oblohy na mě padal déšť, ale i přes něj byl ve vzduchu cítit silný závan kouře a krve.

Byl příjemný den v Konoze. Tým 7 měl zrovna namířeno na jedno z mnoha cvičišť.
„Zajímalo by mě, co Kakashi-sensei zase chce. Musíme trénovat na zkoušky a on si zrovna teď na něco vzpomene?“ Rozčiloval se malý blonďák v oranžové teplákovce.
„Určitě to musí být něco důležitého. Hlavně se uklidni, Naruto.“ Ujišťovala ho růžovláska. Vedle kráčející černovlásek byl jako vždy z kamene. Bylo zrovna období druhého kola Chuuninských zkoušek, kdy se k vesnici blížily delegace z okolí.

Ten cvrček se mu nelíbil. „Seš si jistej, že umíš číst?“ prohodil Kankurou lakonicky a odhrnul z cesty další větev.
„Samozřejmě,“ nadmul se skrček, stiskl pomačkanou mapu a zrudl, „jak si vůbec můžete myslet...“
„Nejsem zdejší, ale moc mi nepřijde, že bychom se blížili k nějakému výzkumnému centru,“ přerušil ho Kankurou zamračeně a otřel si zablácenou nohu o kámen. „Vaše Mizukage sice pár stromků zmínila, ale rozhodně nás neupozornila, že poputujeme neprostupnou buší a budeme bojovat o každý metr. Tak nevypadala ani chuuninská v Listové. Kruci, co to je?“ znechuceně zvedl ruce omotané zelenými rostlinkami.
„Svízel přítula. Jenže ta mapa hovoří jasně,“ nahnul se nešťastný skrček nad vojenským plánkem.

Bojoval jako lev, nehledě na to, kolik bylo protivníků, díky svým očím dokázal vykrývat ty nejhorší útoky, když potřeboval místo, použil svoji bleskovou techniku. Na chvíli to pomohlo, jenže nepřátel jako by neubývalo. Už nevěděl, jak dlouho bojoval a jak dlouho to vydrží, což bylo důležitější. Začínalo se to projevovat na jeho zpomalení a reakce už neměl tak rychlé jako na počátku střetu, rozhodl se tomu učinit přítrž.

Po dlouhých letech to byla první mise, na kterou byl Neji s Hinatou vyslán bez dalšího doprovodu. Žádní další Mlžní ninjové, žádné podezíravé pohledy, žádné šeptání za jejich zády, žádné tajné porady uprostřed noci, kam oni dva nebyli zváni.
Neji si povzdechl. Jaká to ironie, že za tohle vděčil Akatsuki.

"Ešte predtým... než pôjdeme nájsť Kakashiho, vám musím povedať o tom, čo sa vlastne odohralo v tej jaskyni," zhlboka sa nadýchol. "Sasuke sa snaží začať piatu vojnu ninjov," naprázdno prehltol.
"Naruto! Ty idiot! To si nám mal povedať hneď, ako si sa to dozvedel! Toto je vážne..." rozčuľovala sa Sakura aj napriek jej stavu.
"Ja viem... prepáč."
"To už je teraz jedno. Dôležité je nájsť Kakashiho. Nevie niekto, kde by mohol byť?"
"Keď sa premiestnim do bijuu módu, nájdem ho behom chvíľky. Sakura, zvládneš to sama?"

Spoza jedného zo stromov sa vynoril blondiačik. Čierny plášť s červenými obláčikmi povieval vo vetre. Z opačnej strany stromu o niečo neskôr vykukol nízky muž. Alebo to nebol muž? Je to vôbec človek? Pohyboval sa veľmi pomaly. Naruto aj Sasuke venovali svoju pozornosť mladému chlapcovi. Ostatní hľadeli na "tú vec" so zvláštnym vzhľadom.
"Akatsuki," zamumlal Sasuke.
"To si ty! Ten čo minule napadol Konohu!" ukázal Naruto rozzúrene prstom na Deidaru.
"Je to moje umenie!" skríkol a usmial sa.
"Je to umenie, pretože umenie je výbuch!"

KAPITOLA PRVNÍ
VÝCHOD SLUNCE

"Hej ty, ehm, Naruto?" nenápadne sa priblížil Suigetsu.
"Stalo sa niečo... Suigetsu?"
"Mám otázku," obzrel sa, či Karin nie je niekde okolo.
"Ak ide o otázku, sú ľudia v dedine priateľskí, tak..."
"No, to už neriešim. Rozhodol som sa, že na to prídem sám. Zaujíma ma, ako to máš teraz so Sasukem." Suigetsu sa krivo usmial. Naruto sa napokon premohol a povedal: "Dlho sme sa nevideli, takže je to ťažšie."
"Tak počúvaj, Naruto, mal by si sa s ním porozprávať."
"Hm? V tom nie som práve najlepší."
"To zvládneš!" slabo ho päsťou udrel po ruke.

„Chceš si znova dokazovať, že na to nemáš?“
Po týchto slovách som mala slzy na krajíčku. No nedala som to na sebe poznať. Nedala som mu pocítiť môj žiaľ.
Bolo to v poradí už druhé stretnutie so Sasuke-kun. Stále som si v duchu opakovala, že ak to neskončím ja, ukončí to s ním Konoha. Bolo to najťažšie rozhodnutie môjho života. Sama som neverila tomu, čo sa chystám urobiť.

Sakura vyšla po schodoch a zaklopala na zničené drevené dvere. Keď nikto neotváral, priložila ucho ku dverám. Spoza nich sa ku nej blížil dupot, ktorý sa čím ďalej stupňoval. Kľučka sa pohla a Sakura sa od dverí rýchlo odtiahla. Stál tam Naruto s cestovinami na hlave aj tričku. Udivene sa na chlapca pozerala, ale potom si uvedomila, že je to Naruto a toto nieje neobvyklá situácia. Preto sa rozhodla neriešiť rámen na jeho žltých vlasoch.
"Sakuro-chan. Prišla si v nevhodný čas," zopár cestovín mu spadlo z hlavy.

Sakura z diaľky zbadala Saia, ako sa opiera o strom a v dlani zviera štetec.
"Sai!" zakričala a zdvihla ruku nad hlavu.
"Ahoj. Hľadala som ťa. Až potom mi došlo..."
"Ako si vedela, kde sa nachádzam?"
"No, až potom mi došlo, že na toto miesto chodíš často. Prečo sa ti to tu tak páči?"
"Neviem. Asi je tu pekné prostredie a ticho. Rád som tu sám." Sakura si uvedomila, že to môže byť narážka na to, že Saia otravuje.
"Aha. Rozumiem."
"Prečo si prišla? Čo potrebuješ? Ak chceš vedieť, kde je Naruto, išiel..."
"Nie!" povedala hlasnejšie, ako mala v pláne.

Sakura ležala na posteli s otvorenými očami a premýšľala nad hádkou medzi Narutom a Sasukem. Tak dlho sa nevideli a hneď si idú po krku. Skoro akokeby sa vôbec nič nezmenilo. Práve naopak. Pomaly si začala uvedomovať, že už nič nebude tak ako predtým. Aj keď sa Sasuke vrátil.
Rukou sa dotkla čelenky konožských ninjov a zdvihla sa s postele. Čelenku si zaviazala okolo hlavy a upravila si rúžové vlasy, ktoré jej padali do očí. Pohľadom prechádzala po svojich veciach na stole. Zrak sa jej zastavil na zarámovanej fotografii týmu sedem.

Od Sasukeho odchodu ubehol takmer rok. Naruto po celú tú dobu myslí na ešte stále nedodržaný sľub, ktorý dal Sakure.

"Naruto! To je ale hlupák. Chceš prespať celý deň?" kričal Kiba cez pootvorené okno.
"Au! Au!" Ospalý Naruto sa skotúľal z postele a dopadol na misku s nezjedeným Rámenom. "Kiba! Čo tu tak skoro ráno robíš a prečo ma nenecháš spať!"
"Vraj ráno. Sú tri hodiny. Obleč sa."
"Ha?"
"Máš sa dostaviť k Tsunade-sama."

Vítr lehce zasvištěl, zatímco několik párů noh dosedlo na větve.
„Ne, fakt. Je to tak. Nekecám.“
„V*le, jaks mohl? Ta ženská je škaredá jak noc.“
„Cos to o ní řek?“
„Slyšels.“
„Tak o ní nemluv, ty-“
„Držte huby, kre*éni. Máte prohledávat oblast a ne kdákat jak tetky na trhu.“
„Jo, jasně, nějaká veverka si use*e a my musíme hnedka ven do téhle kosy.“
„A co čekáš? Máš půlnoc.“
„Hiroi, pro vaše dobro. Držte ku*va hubu, nebo půjdete do hlášení.“
„Ano, pane!“

Zaváhala. Před tím než nechala rozběhnout veškeré události, na malý okamžik se zastavila. Hlavou jí proběhla myšlenka: Nechtějí přeci mě, chtějí Hinatu. Můžu utéct a vyváznout živá. Nevěděla, jestli někdo z těch velkých hrdinů měl podobné myšlenky, než se vrhl do smrtelného nebezpečí. Všichni jsou jen lidé, určitě je někdy pocity zradily. Tou strnula na sotva postřehnutelnou vteřinu. Hinata byla její kamarádka, navíc měla byakugan, který se nesměl dostat do nesprávných rukou. Rozhodla se.

Ty mrcho!“ řval značně podnapilý muž stojící u jídelního stolu, nalévaje si další skleničku, na plačící ženu opírající se jednou rukou o kuchyňský pult, který stál kousek od něj, a druhou zakrývající si čerstvě zarudlou tvář.
„Jak jsi mě mohla takhle zradit?!“
Třísk! Zazněl zvuk tříštící se skleněné lahve, jež se roztříštila o kachličkami obloženou zeď za vyděšenou blondýnkou, která se na poslední chvíli dokázala vyhnout.

Nohy mu těžkly, když po schodech šplhal do posledního sedmého patra. Hlava byla nesoustředěná, pozornost se ztrácela mezi zmatenými myšlenkami, které se hnaly hlavou jako hurikán, a pootevřené rty nebyly kromě použitého dechu schopny vypustit ani slovo.
Proč? Proč by někdo…?
Zrak se mu zamlžil.
Nechápal.
Schod za schodem mu mizely pod nohama, nepřinášely ale víc než únavu a bolest hlavy.

„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“