Humor

Byl den Kakashiho narozenin. Sakura, Naruto a Sasuke se rozhodli, že mu přichystají překvapení v prvotřídní restauraci, která je docela dost daleko od Konohy. Jelikož je Sasuke velký gentleman a hrdina, který nechtěl být tak dlouho s Narutem, nechal Sakuru na pospas Narutovi a on si vzal na starost Kakashiho. Sakura tedy byla nucena s Narutem přežít tu dlouhou cestu. Šlo to hladce, jelikož Sakura upozornila Naruta, že jestli jenom cekne, to první, co uvidí po probuzení, bude nemocniční sál. Jenže po chvilce...
"Mám hlad a žízeň!" křikl Naruto.

Pomalu se blížil konec svatby Naruta a Hinaty. Pomalu už všichni odcházeli domů, včetně Shikamara, Temari a Choujiho.
"Svatba byla krásná. Co myslíte, lidi?" řekl Chouji, chroupající při tom brambůrky.
"Tak určitě," odkývali to Shikamaru a Temari.
"Achjo, všichni někoho mají, jenom já ne. Já asi nikdy nenajdu tu pravou."
"To neříkej, Chouji! Určitě si někoho najdeš."
"To nemůžeš vědět, Shikamaru. Vždyť se na mě podívej! Jsem tlustej. Žádná nechce špekouna."
"Ty nejsi tlustý a navíc máš spoustu vlastností, které ženy ocení."

Jeho oči ma prebodli a tvár ma vtiahla do seba. Nie pre ten dôvod, prečo kedysi vždy. Líce, brada, spánky sa mu leskli modrinami, podliatinami, opuchmi a výraz v jeho očiach bolesťou. Ako keby som videla samotnú seba, odraz v zrkadle akurát, že nedobitý. Telo sa mi rozklepalo od myšlienok a alternatív, prečo vyzerá ako vyzerá...ale niečo mi hovorilo, že to viem. A vedela som to. Pootvorila som pery a nebránila slzám, aby vyšli.

"Holky, ještě předtím než umřeme, bych chtěla říct, že odteď nesnáším medvědy!"
"Na tom se asi všichni shodnem."
"Fajn, pokud toto jsou vážně vaše poslední slova, která byla poněkud urážlivé vůči mému malému Brutusovi, tak se asi můžete rozloučit se životem!"
"M-malýmu? Vždyť je pomalu větší než stodola!"
"Už dost! Poslední slova byla. Teď je čas zemřít!"

Znovu byla sama. Stála ve tmě, která zářila zevnitř. Viděla jasně svoje nohy a ruce, kterýma si mávala před očima, ale jakmile se rozhlédla kolem, vnímala jen černotu. Nebyla si jistá, jestli stojí na zemi, nebo se vznáší v prostoru. Chtěla jít kupředu, ale nemohla posoudit, zdali se skutečně pohybuje, nebo jen mává nohama. Pak se ozvala dobře známá melodie ukolébavky. Někdo si ji broukal, nedokázala identifikovat směr, odkud přichází. Otáčela se, když se najednou vedle ní mihl bílý stín, spíš šmouha. Pokusila se za ní rozeběhnout, ale zmizela.

„Sakra! Sakra! Sakra! Blbý nudle!“
„Proboha, Naruto, co tady blbneš?“ zeptal se Sasuke, když vešel do kuchyně v ne až tak populární restauraci v Konoze.
„Musím vařit. Stačí ti to takhle?“
„Ne. Proč musíš vařit a proč zrovna ty? To už si radši měli najmout opici.“
„Strašně vtipný, a aby bylo jasno, tak já jsem si to nevybral, jasný? To je trest.“
„Jo. Pro ty lidi, který to budou jíst. Jak tak na to koukám. Ale mě se spíš zdá, že ty nudle koukaj na mě. Cos vůbec udělal?“

V lese
"Neměly jste se sem vracet, když jste předtím zdrhly!"
"Počkat! Kdo vůbec jste?" křikla Sakura.
"To vás nemusí zajímat, ale dobře, řeknu vám to. Já jsem strážce tohoto lesa a jmenuji se...."
"Lorax?" přerušila jsem ho.
"Já ti dám Loraxe! Moje jméno je Tarkon."
"Aha, no, ale o moc lepší to teda není."
"Sklapni a nech mě domluvit! Takže, jak jsem říkal, jsem strážce tohoto lesa a jelikož vy a ti vaši přátelé jste mi včera ničili můj les, tak vás budu muset zabít."

Ráno
"Tak už vstávej," slyším jak na mě mluví Ino, ale já stejně předstírám, že spím s tím, že mě za chvíli už konečně nechaj, ovšem dokud..."Holky, tohle nemá smysl. Chce to přejít na plán B. Sakuro přines sem ten kýbl!"
"Jasně, Ino,"
Chtěla jsem rychle vstát, abych se vyhla polití vodou, ale bylo pozdě.
"Však ty se vzbudíš," řekla Ino a následně mě polila tou zatracenou vodou.
"Sakra, holky, tohle už je snad moc, ne?" zuřila jsem na ně.
"Moc? Sakra, my se tě tady snažíme vzbudit asi 2dvacet minut. Tak co jsme asi měli dělat?"

V 6 hodin ráno.
"Cože, teprve 6 hodin? Vždyť odjíždíme až v 9:52 a sraz je až 9:30 a já můžu spát až do osmi, tak proč mi teď zvoní budík? Vždyť jsem si ho ani nenastavila," říkám naštvaně a ospale. Najednou uslyším kroky a je mi jasný, že mamča už je taky vzhůru.
"Jé, dobré ráno, zlato, tak ty už si vzhůru, jo?" ptá se mě až příliš energicky mamča.
"Hmm. Jo, jsem, jo, jsem vzhůru," odpovím.
"Co se děje? Zníš, jak kdyby jsi vstávala špatnou nohou."

Sabaku kecá

Takže! Písanie tohto dielu mňa hrozne bavilo, za to Hikari bola z toho akosi vyklepaná a pritom odviedla skvelú prácu.
Tento diel je zase taký špeciálnejší uvidíte samy.
P.S. Čo poviete na Sasukeho izbu? Bola to sranda spraviť...a mám aj Narutovu už urobenú.

Krásne čítanie Vám praje

Sabaku no Tanaris & Hikari Animaru

[color=orange][b] Ach. Nechápem, ako niekto môže nemať rád ramen. Jedná sa dokonalosť.

"Ahoj lenochu!"
Nara Shikamaru zavřel oči a předstíral, že spí, když slyšel zvuk známého hlasu. Cítil, jak se k němu někdo přibližuje a blokuje sluneční světlo tím, že stojí přímo nad ním.
"Přestaň předstírat, idiote. Vím, že jsi vzhůru."
Shikamaru si uvnitř povzdechl. Byla znova na jeho místě pro pozorování mraků. Proč musí být tak zatraceně obtěžující?
Otevřel pravé oko.
"Čau," zabručel.
Temari se posadila vedle něj.
"Nemáš opravdu nic lepšího na práci než se koukat celý den na mraky?"

Dnešný diel je taký spešl Keby z toho mal byť jeden diel, bolo by to hrozne krátke. Táák prvý dvojdiel na svete!

Vaša

Hikari Animaru a Sabaku no Tanaris

P.S: Ďakujem všetkým za krásne okomentovanie môjho Naruta v minulom dieli. Naozaj ma to veľmi potešilo. -Hikari Animaru

[color=red][b] „Sakura!“
„Uhm,“ dvihla som ruku na pozdrav a prechádzala do izby.
„Čo sa stalo?“ matka sa za mnou rozbehla. Zrazu, aká starostlivá.
„Nič.“
„A to ako komu chceš kecať?“ dala ruky v bok, jej typická ofenzívna póza.

Představte si vedro. Ne teplo. Ne horko. Dokonce ani parno. Vedro.
Vedro, které překročilo i ten poslední únosný stupeň, kdy se všichni, znavení a zalepení potem, pokouší držet svých běžných činností a všem okolo sebe oznamují „to je ale hic“. Zkrátka vedro k zbláznění.
Přesně takové vedro panovalo právě teď v Konoze.

[hide=Yooosh!] Všetkých Vás zdravím spolu s novým dielikom.
Pri tomto som sa trocha zase zapotila. Teda aspoň ja, ale s výsledkom som celkom spokojná.

Tak nejak nám to trocha trvalo tentokrát. Hikari má teraz frmol v škole (hahah ja už nemám! #porobenéSkúšky) a bola trochu chorá. A teraz pre zmenu som ja. To znamená, že budem sedieť len v posteli pred PC a písať! Muhehe!

Dnes nastal ten velký den, konečně všichni vyrazí na výlet. Nebyl to výlet, ale nějaký druh výcviku, ale Touazuki tomu tak říkala. Nemohla se dočkat, až bude zase usínat pod hvězdami. Dřív tak spávala často.
„Touazuki, co to mám s oblečením?“ Kakashi se taky balil na cestu. Teď před ní mávl jedněmi ze svých tmavých kalhot.
„Pamatuješ si, jak jsem hledala ty poznámky od Tsunade?“
„Ano.“
„No, tak už jsem je našla. Asi jsem je omylem přidala do pračky, ale neměj strach, když je budeš nosit za chvilku se z nich ten papír oloupe.“

Kapitola V. – Chuuninská zkouška

Minula zima, Wieřiny sedmé narozeniny a na pořadí přišla Chuuninská zkouška.
„Zabalte si jen to nejnutnější. Hlavně zbraně a další vybavení. Nic jiného nebude potřeba.“
„Ammanti, jak dlouho tam budeme?“ zeptala se Wiera.
„Jen tři dny,“ odpověděla její starší sestra.
Když už měli všechno zabaleno, Wiera si vzala několik svitků a knížek od rodičů, s nimiž se několikrát během let viděla, a s Arashi zamířila k Reopādo no mizūmi, jezeru na sousední náhorní plošině.

Tsunade odlepila obličej od stolu. Otřela slinu a tupě se podívala před sebe. Jednu tvář měla celou rudou od toho, jak ji měla dlouhou dobu připláclou k desce stolu. Vlasy na jedné straně ulíznuté k hlavě na druhé rozcuchané do podivného surrealistického tvaru. Pokusila se upravit a při tom shodila několik lahví, které se válely porůznu na stole. Promnula si tupá očka a pak promluvila.

Na druhý deň som vstal na moje prekvapenie až o dvanástej. Nemám vo zvyku takto neskoro vstávať, no asi sa moje telo potrebovalo prespať. Cítil som sa po dlhej dobe konečne svieži, no za to svaly a kĺby ako dolámané. Objavila sa potreba meditovať. Ako „raňajky“ som mal len pár cherry rajčín a potom som v tričku a teplákoch spokojne vyšiel na ulicu. Dal som sa do poklusu a keď som sa dostal k bránam Konohy, pustil som sa do poriadneho behu.

Běžně, typicky pro obyčejný všední den, rušnou vedlejší ulicí se vzduchem líně neslo táhle povzdechnutí velmi zpruzeného a všemi naloženými povinnostmi deprimovaného muže. Na okamžik si dovolil luxus v podobě nevnímání okolí a téměř zbožně obrátil svůj otrávený zrak k obloze. Zvažoval, zda si už konečně nemá zažádat o zaslouženou dovolenou, jejíž nevybrané dny se na výplatnici vršily jako dokumenty na jeho stole během polední pauzy, kdy odcházel na oběd.