Typ

Šťastné chvíle prožívám,
v náruči se ukrývám.
V náručí té lásky své,
krásné, chytré, osudné.
Až dá Hokage požehnání
a až dojde ke svítání,
budu tu stát já a ty,
jako všichni na svatby.

Ke svítání došlo včera,
čekala jsem do večera.
Na tebe a na tvé ano,
štěstí ve mně bylo mnoho.
A pak přišel Kiba, ty
a zakrvácené šaty.
Zemřel si a já to vím,
bylo ti to osudným.

Ačkoli jsem stále sama,
nechci být už nikdy vdána.
Radši zemřít, než být s tím,
komu cit neoplatím.
Už dál nechci s nikým být,

[center] Chtěla jsem jen pochopení,
slyšet tě říkat "Vše bude jako dřív."
Dívám se sice na tebe, jako bys byl hřích,
přesto jsi moje světlo denní.


Teď, jestli můžu, chci se vrátit v čase skrz,
znovu první políbení a v ruce růži.
Ve vřelém objetí, stékal déšť po tvé horké kůži,
jako mně tečou po tvářích, hořké kapky slz.


Právě cítím zášť a trochu bolest břicha,
protože jsem ta, co stále odpověď hledá.
To co jsem udělala se sice vrátit nedá,
ale přes to všechno teď lépe se mi dýchá.

(V Hidanovej izbe)

„Hidan?“ ozvala sa Hiro.
„Čo?“
„Koho nemáš rád z Akatsuki? Kto je tvoj najväčší rival?“
„Čo je to za spro*tá otázka?“
„Odpovedz mi.“
„No... Jediný, kto mu tu vadí, je Itachi.“
Prekvapene sa naňho pozrela. „Prečo práve Itachi?“
„Nemám ho rád.“
„Prečo?“
„Neviem, ku*va, proste mi tu vadí. Je to idiot.“
„Hidan?“
„Čo zas?“
„Čo keby sme sa Itachiho zbavili?“ navrhla s úsmevom.
„Čo?“ povedal prekvapene.
„Už by ti tu nikto neprekážal.“
„A ako to chceš urobiť?“

Kapitola šestá: Maturita dvakrát jinak, Hikari geninem

Přišel den D. Den maturitních zkoušek. Vstala zase jednou ještě předtím, než jí zazvonil budík, i přes všechno, co věděla, že umí, si sama sebou nebyla až tak jistá. Ale pokud udělá zkoušku, bude o krok blíž svému cíli. Bude se umět bránit tak, aby ji Orochimaru podruhé nechytil…a vyřídí si to s ním. Bylo jí jedno, jak dlouho na to bude muset dřít, ale jednoho dne prostě bude na jeho úrovni. Tečka.

Itachi zobral Naokiho preč z trhu. Zobral do nejakej jaskyne o niekoľko desiatok kilometrov ďalej od festivalu. Jaskyňa bola malá, ale na úkryt postačila. Itachi nastražil pri vchod pasce a odniesol Naokiho ďalej dovnútra. Jeho rany mu ušetril. Naoki medzitým upadol do bezvedomia. Hneď ako Itachi skončil s ošetrovaním, vybehol von pre nejaké drevo. O pár chvíľ sa vrátil s kopou dreva a založil oheň. Naoki bol stále v bezvedomí. Itachi mu začal znova ošetrovať rany. Nie že by to už nerobil, ale predsa, bolo to len tak provizórne.

Naruto pristúpil ku Tsuchikagemu.
„Čo teraz spravíš?" opýtal sa Tsuchikage.
„Hmm, zaujímavé. To isté som sa chcel opýtať aj ja."
V Tsuchikageho očiach bola vidieť túžba zabíjať.
„Mal by som pre teba návrh, dedo."
„Aký, že som ja dedo!" Tsuchikage sa prudko postavil a chystal sa zaútočiť. Kurotsuchi ho však zastavila.
„Spravíme to takto. Budete pracovať ako špeh pre nás. Budete nám hlásiť kroky Aliancie."
„Prečo si myslíš, že to spravím?"
„Nemáš na výber."
„Prečo by som nemal?"
Tsuchikage sa postavil. Chystal sa k boji.

Ležela v nemocničním pokoji. Cítila to, nesnášela nemocnice, nikdy v nich moc času naštěstí netrávila, ale když se tam probudila, hned to věděla. Vždycky ucítila desinfekci a pípat všechny možný přístroje. A dneska tomu nebylo jinak. Otevřela oči, ale uhodili ji do nich sluneční paprsky, a tak je rychle zase zavřela. Počkala pár vteřin, protože ji začali pálit od slunce, než je znovu otevřela, tentokrát pomaleji, aby si zvykla na světlo.

POZOR! Spoiler!

ÓÓkay...takže trošku minulosti tejto dynamickej štvorky ...kurzívouje blízka minulosť....a hrubou kurzívou je daleká daleká daleká minulosť :P

[i]„Keita! Šunka!“ kričal Daisuke, keď videl ich prichádzať. Zarazil sa, keď si všimol, že prichádzajú sami. Spýtavo sa na nich pozrel. Pokrútili hlavami.
„A Sakura, a ANBU?“ spýtal sa s nádejou v hlase.
Zasa pokrútili hlavami. Daisuke sklonil hlavu a na zem padla jedna slza.
„Hej,“ ozval sa potichu Keita, „Všetko bude dobré.“

Pak se však ještě zamyslel. Přece mu ten pozemek nemůže jen tak dát, ne? Za všechno se tu platí, takže ten pozemek musí také něco stát. Proto se Tsunade ještě zeptal:
„Co bu..de ten po..ze..me..k st..át?“ Hakoge chvilku přemýšlela a řekla:

Z pohledu Naruta...

Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.
Dívka, kterou mou milovanou byla,
už dávno na mě zapomněla.

Odešla mi do světa,
do světa, do něhož už nepatřím.
I když vedle mě každou chvíli bývá,
nic teplého ke mně neskrývá.

Jen chladná slova od ní slyším,
kvůli nim jen mlčím, v hloubi duši trpím.
Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.

V očích tvých se ledovec ukrývá,
je chladný pevný, neprolomí se.
Teplo, kterou tvou mysl zahřívá,

Ozvalo se zaklepání na dveře, které se v zápětí otevřely a dovnitř vešel Baki.
„Slyšel jsem, že jsi tady.“ začal na úvod.
Gaara k němu zvedl hlavu a prohlásil: „A ty jsi tady kvůli zvědavosti.“
„Vlastně ano.“ přiznal Baki.
„Tu složku mám.“ řekl Gaara zbytečně.
„A jsou v ní dobré zprávy?“ zeptal se Baki a přešel ke stolu, aby se a ni mohl podívat.
„Jelikož mám písemný důkaz, že rekonstrukce, kterou provedl Čtvrtý, platila pouze vesnice, tak ano.“ odpověděl s jakýmsi zadostiučiněním.

Smál jsem se. Byl to šílený smích. Alespoň podle výrazu těch, kteří ho slyšeli a kteří už tu nebyli. Zašklebil jsem se nad tím. Lov! Ano! Znovu jsem se hlasitě rozesmál. Tohle už nebyly ty časy, kdy jsem proti nepříteli stál s klidem a chladnou arogancí. Ne, už nebylo proti komu takhle stát. Tohle bylo jen obyčejné smetí, jehož křik byl zábavný. Velmi zábavný. Nadšeně jsem si olízl rty a vytasil jsem meč. Dole pode mnou byla právě skupinka geninů se svým senseiem z Konohy. Ach, krásná, přenádherná Konoha!

„Hej, Hinato!“
Hinata sebou trhla. Obrátila se a pohlédla na nezvaného návštěvníka.
„Naruto-san, co potřebuješ?“ otázala se.
„Eh, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jít třeba na večeři.“
Hinata se obrátila zpět k oknu a vyhlédla ven. Davy fanynek. Jako vždycky.
„Obávám se, že nemám čas, Naruto-san.“
„Cože! Ptal jsem se už Leeho, Nejiho i Kiby a Shina a nikdo neměl čas!“
„Tedy abych byla upřímná, necítím se na to jít ven.“
„Prosím, Hinato, bude to zábava. Zaplatím za tebe ramen, když budeš chtít!“

Dnes jsem tě zase potkala. Seděl si na stromě, zatím co já šla po ztichlé ulici. Dívala jsem se na tebe a sledovala tvůj přemýšlivý výraz. Jsi hrozně roztomilý, když se snažíš na něco přijít, víš?
Je to k smíchu. Tolikrát jsem tě sledovala a tak málo s tebou mluvila… Vím toho o tobě tolik a ty o mě skoro nic… Víš vůbec, že existuju? Možná, ale nebudu si dělat plané naděje.
Tolik bych ti toho chtěla říct, ale nikdy to neudělám. Nemusíš nic říkat. Vím to. Jsem slabá, tak strašně slabá.

Rozjíždím novou sérii.

Sasuke se probral z bezvědomí. Cítil se, jako by mu měla puknout hlava. Chtěl se zvednout, ale něco ho poutalo k posteli. Snažil se vzpomenout, jak se sem dostal. Zrovna přepadl tábor konožských ninjů. Všechny pobil, nebo si to aspoň myslel. Právě procházel lesem v ještě zakrváceném oblečení, když ho napadli. Postavy v kabátech s prasečími maskami. Byl tak vyčerpaný a zaskočený, že ho okamžitě uspali. Dopadl na zem a začal ztrácet vědomí. Těsně před tím, než omdlel, zaslechl
povědomý hlas:

„Minato. Niekto sa vlámal do tajnej miestnosti a ukradol tie zvitky," hovoril Jiraiya.
„Upokojte sa, Jiraiya-sensei."
„Ako sa mám upokojiť?"
„To nevadí. Len Hokagovia poznajú skutočnú pravdu."
„A tá je aká?"
„Tie zvitky sú zakódované. keď ich rozlúštiť, tak zistiť, ako sa máš orientovať na tej mape a nájsť hrob Rikudua Sennina. Jedno miesto na mape je označené ako skrytá dedina, avšak je to hrob. A to je v tých zvitkoch. Dozvieš sa, ktorá to je dedina, ako sa tam dostaneš a podobne."
„Prečo si to nepovedal?"

Kakashiho tím konečne dosiahol vytúžený cieľ. Dedina, do ktorej mali priviesť obchodníka. Ešte s ním vydržať tri dni a hurá domov. Hneď ako prišli, sa vybrali do hotela ubytovať. Obchodník bol už v tomto hoteli známy, tak dostal najlepšiu izbu, akú mali k dispozícii. Vlastne tú najlepšiu izbu mali pre neho rezervovanú. Bol to prepychový apartmán o veľkosti troch izieb v hoteli. Kakashiho tím sa musel pomestiť v malej izbe na prvom poschodí. Dokonca bola najmenšie v celom hoteli.
„Takže..." začal Sasuke, „Kto kde bude spať?"