Jednorázovka
Přerývaně dýchala, klečela na větvi stromu. Držela se za ránu na boku, ze které jí odkapávala krev. Rána byla hluboká a bolestivá. Ona přesto myslela na bolest v srdci, která jí způsobovala daleko větší bolest, než zranění na těle. Přehrávala si vzpomínky, co zažila ani ne před pár hodinami. Musela se ukrývat v lese, nebyl totiž sám. A jeho společníka nalákat nechtěla.
ahojte! Dávam sem svoju ďalšiu poviedku o naruhina. chcem vám len povedať, že nick Mike19 predtým patril tiež mne lebo sa vyskytli komplikácie. a aj poviedka Keď láska odchádza je moja. Ďakujem za pochopenie a teším sa na vaše odkazy.
Slová sú zbytočné
Zrovna jsem měla takovou smutnou náladu, tak sem si jí musela nějak vypsat a tu máte moje dílo. Vím že to stojí za houby, ale budu ráda, když mi napíšete nějaký ten komentíček. :)
"Ty jsi... čtvrtý?" zeptal se udivený Naruto muže, na kterého narazil při jedné z jeho misí.
"Přesně tak, Naruto. A říkej mi prosím tě Minato. To je moje pravé jméno," usmál se záhadný. Naruto na něj vyděšeně koukal.
"Ale... jak znáte mé jméno?" Minato se musel opět usmát.
"No tak, myslíš si, že nebudu znát jméno chlapce, do kterého jsem zapečetil devíti ocasou lišku? Mno a laskavě si prosím tě odpusť to tvoje vykání." Naruto nepatrně přikývl. To mu přišlo celkem logické, ale byla tu ještě jedna otázka.
Eh... Trochu krátký XD
Deidara: Aúúúú! Tobi, taháš mě!
Tobi: Gomen, senpai…
Deidara: …
Tobi: Senpaii, vy máte tak hebké vlasy… Mé přání je mít takové vlasy jako vy.
Deidara: Výborně, moje přání je zas takové, aby držel tlamu a přestal mě tahat! Nejsem česací panenka, češeš moje skutečné vlasy a ne tu umělotinu, tak mě podle toho česej.
Tobi: Tobi chce jen pomoci… Senpaii, že mi pak učešete vlasy?
Deidara: No jo, ale už drž zobák.
Tobi: =^_^=
******
Tobi: Senpaii…?
Deidara: Hmmm…?
Váhala jsem... Ale pak jsem si řekla - proč ne? XD
Květina
Byla jsem vytočená jako nikdy v životě. Jen stěží jsem se přemáhala, abych se vzteky netřásla jako starý cholera. Nejradši bych medik-ninjovi dala pěstí a vzala roha – nejlíp dírou vedle okna, kterou bych tam provokativně vybourala.
(A myšlienky a rozhovory sú písané tenším písmom)
Narutovi sa začal objavovať štvrtý chvost. Úplne sa prestáva ovládať a už nevie rozlišovať medzi priateľom a nepriateľom. Ešte že stihol predtým Sakuru odhodiť ďalej od seba. Hlboko vo svojom vnútri bojuje so svojim démonom a snaží sa ho udržať aspoň troška pod kontrolou. Snáď Yamato nemá žiadne problémy a čoskoro príde, aby potlačil silu Kyuubi. A čo Kiba a jeho tím? Čo je s nimi? Sú ešte na žive??
Růžový květ dopadá zlehka na hladinu jezírka. Při dopadu na vodní hladinu se vytvoří kolem něho malé malinké vlnky. Dávka, s vlasy barvy květů sakury, seděla na větvi a snila. Před rokem přesně v tento den se zde stala ona tragická věc.
„Ó né, nelechtej mně prosím.“
„Tak jo nechám tě, ale budeš hodný.“
„Já sem přece vždycky hodný nebo snad ne?“
„Hmmmmmm přemýšlím.... no jsi no.“ Dívka zavřela oči a zaposlouchala se do zpěvu ptáků.
„Sakuro? Víš že tě miluju?“
„Jo? Vážně?? A víš že já tebe taky??“
Všude krev, všude kde se dívka otočila byla krev a mrtví lidé. Uprostřed jedné velké louže krve leží její milovaný. Právě před malou chvíli byl ještě na živu.
''Proč, Peine, proč! Proč si mně opustil, šel beze mě někam, kam ještě nemůžu!'' snažila se kříčet zoufalá Konan nad mrtvým tělem. Slzy jí tekly po tváři jako dva potoky. Začaly se jí vybavovat ty krásné vzpomínky na to, co s nim prožila a s celým týmem Akatsuki.
„Na co myslíš, když se díváš na ty hvězdy?“
„Myslím na chvíli, když jsem se potkali. Byla to krásná noc, která je jenom jednou za čas. Hvězdy vyšly už brzo po setmění a já jsem chtěl, abys mi říkala jejich jména,“ ponořil se do slastných vzpomínek na první okamžiky po jejím boku.
Toto je moja prvá poviedka o Narutovi. Dúfam, že sa bude páčiť.
Keď láska odchádza
Tak tu jsem vám napsala jak by mohl vypadat smutný den v Konoze. Sama jsem měla špatný den a tak mě tím pádem napadlo něco strašného.
Konoha byla zakryta temnými mraky. Slunečný den se proměnil v tmavý podvečer a jako tmavá barva, která vládla obloze byla i smutná nálada. Na prostranství rozprostřeném v malé části vesnice, bylo pokryté černými látkami a pomníky se jmény lidí kteří odešli.
V dávných dobách, kdy začali vznikat první ninjové, žili čtyři mistři - Katon, Fuuton, Doton, Raiton, Suiton a Hyuton. Tito čtyři mistři učili své žáky používat čakru k použití jutsu. Jednou do roka se konal turnaj k prověření schopností všech ninjů. Ale některým studentům byla tato zkouška málo chtěli víc, začali proto napadat ostatní výcviková střediska a tím začala válka.
Prosím, nečtěte tuhle FF pokud nesledujete mangu, nebo se nechcete dozvědět něco víc o smrti Uchihů ...
Tajemství. Věc, která je osobním majetkem každého z nás. Nikdo ho nesmí znát, ale všichni po něm pátrají. Chtějí vyzvědět ten poklad ostatních, ale ten jejich je pečlivě skrýván. V duši, v hloubce srdce, uzamčený v pomyslné truhle. Většinou se za něj každý stydí. A proto, musí zůstat schovaný … Navždy, navěky …
Začátek: Tady
Dorazili na místo. Na palouk, ukrytý v lese. Tam, kde Itachi vždy trénoval. Teď ho ozařovalo odpolední slunce a listy se třpytily zbytkem deště, který se na nich usadil. Všude byl čistý, svěží vzduch. Sasuke se okamžitě rozběhl doprostřed a zaujal bojovou pozici. Čekal, až jeho bratr dorazí za ním, ten si však sedl na nedaleký pařez. Sasuke se narovnal a vyslyšel Itachiho pohyb rukou, který ho volal k němu.
Tohle je moje první morbidní Fanfiction. tak buďte shovívaví. :)
"Neplač," řekl mi, když jsem brečela.
"Neboj se," řekl mi, když jsem se bála.
"Nelži," řekl mi, když jsem lhala.
"Konan, neplač kvůli mně, prosím," řekl.
Nedokázala jsem mu odpovědět. Nemám brečet? Jak nemám brečet? Milovala jsem ho. A teď tu leží a krvácí.
[i]"Tak pojď!" tahal mě za nohu z postele. "Nechceš přijít pozdě, že ne?"
"To víš, že ne," odsekla jsem, "ale nechce se mi vstávat."
"Venku prší. Co kdybysme nikam nešli?" napadlo ho.
V očiach mu pohrával plameň radosti a kráčal niekam do neznáma. Šiel za hlasom srdca ktoré ho ešte nikdy nezradilo. Dal na slová toho jediného čo mu ešte zostalo. Keď však i srdce sklamalo, pretože tam kam ho zaviedlo nenašiel to čo hľadal, život pre neho stratil zmysel. Všetci ho klamali len aby sa dozvedeli pravdu. Ublížili sebe ale i jemu. Teraz kráča s pohľadom v ktorom je vidieť beznádej, strach z toho že nik na svete mu nedokáže povedať pravdu o tom kto vlastne je. Neverí ani sám sebe. Nevie či sa mu to všetko len sníva, alebo je to pravda.
Tak a je tu ďalšia z mojich málinko melancholicko-depresívnych poviedok......Je to až desivé, ako sa dá smrťou inšpirovať....
„Vraví sa, že keď človek zomrie, na oblohe sa zjaví nová hviezda. Je to naozaj tak? Bude tam aj moja, keď sa to stane?“ Zakašlala a na zem dopadla krv.
„Keby som ju tak mohla vidieť. Chcela by som vedieť, kde bude. A kto si ju všimne. Či si na mňa niekto spomenie.“ Hlava, hľadiaca na nebo, sa oprela o strom.
Ano, právě sedim ve škole a snažim se nezabíjet stále ty samý lidi, i když píšu zase zabíjející pesimistickou povídku...
Takže buďte schovívaví...
_________________________________________________________________
Vytrhla kunai z jeho srdce.
Pohlédla na krev jejího milovaného, která ulpěla na dýce.
"Proč?"
Nechápala...
Proč to udělal?
Co ho k tomu vedlo?
Jakto, že ji nechal samotnou na tomhle světě?
Na světě, stejně krutém a bezcitném jako jeho osud...
Jeho a její...
"Já..."
[i]To kvůli ní...
Varoval ji, že se to stane...
"Musím odejít!" pomyslel si Naruto a utíkal pryč. Pryč od lidí co považoval za rodinu, pryč od minulosti, pryč od bolesti, o které si myslel, že už se nikdy nevrátí.
"Proč, mi to udělali? Proč?!" pomyslel si a z očí mu začaly téct slzy. Běžel po ulici, neznámo kam jak nejrychleji uměl. Míhal lidi, kteří se po něm udiveně ohlíželi.
