Jednorázovka

„Je mrtvý, Orochimaru-sama,“ ozvalo se v potemnělé místnosti. Kde jediné světlo vrhaly osvětlené nádrže s neurčitým obsahem uvnitř. Na ocelovém stole leželo v nepřirozené poloze zkroucené tělo.
„To vidím i bez tvé úžasné expertizy, Kabuto,“ řekl otráveně Orochimaru a prohlížel si mrtvolu zblízka. „Co se pokazilo?“ zeptal se po chvíli.
„Jeho srdce, to nevydrželo,“ odpověděl prostě Kabuto a dál sledoval záda svého pána.
„Hm, tak to budeme muset zkusit zase s někým jiným. A to jsem si tady už byl jistý.“

Sasuke měl švagra. A ne ledajakého - tenhle švagr nejenže nezemřel během vyvraždění Uchihů ani žádné z mnoha misí a válek, kterých se kdy zúčastnil, ale ještě si z nějakého nepochopitelného důvodu u Sasukeho vysloužil oslovení Onii-san a Aniki. Naruto netušil, jak se k tomu tématu vlastně dostali - nejspíš něco kvůli ramenu, protože ho Naruto právě hltal k večeři, a když ze Sasukeho vypadlo, že existuje poslední stále žijící a ještě k tomu velmi ctěný Uchiha, málem se udusil v omáčce.

Kvapky, cupitajúce na streche stánku Ichiraku, boli neklamným znamením príchodu Jirayovými rosničkami predpovedanej tlakovej níže. V takomto počasí by sme vo vnútri očakávali nanajvýš tak nejakého neprezieravého pocestného, ktorý sa snaží prečkať najhorší lejak, no opak bol pravdou. Všetky stoličky boli obsadené a až na blonďavého chlapca, ktorý konzumoval svoj ramen bokom od nevraživých pohľadov ostatných a mĺkveho shinobiho s divokým bielym három, zahĺbeného v opačnom kúte do čítania knihy, boli zraky všetkých upreté na majiteľa.

„Tati, proč jste se s matkou zase pohádali?“ zeptal se bělovlasý mladík s tenkými červenými čárkami pod očima a vzhlédl ke svému otci. Ten byl vysoký jako topol, i stejně odolný, a vždycky u něj našel útěchu, když ho matka peskovala. Podědil po něm i zářivě bílé vlasy, které by někoho mohly zmást a označit jej za staršího, než skutečně byl. Na tváři mu rašilo několikadenní strniště. Mírné zakřivený nos svědčil o divoké půtce. Obličeji však vévodily živé oči. Pronikavé a veselé, sršela z nich bodrost a ochota pomoci.

(v Pieskovej)
V jednu hviezdnu noc sa Gaara pozeral na mesiac, ktorý bol práve v splne. Želal si, aby sa Shukaku neprebudil a nezačal zas ničiť pieskovú. Hoci by to bola Shukakuova vina, ale aj tak by nenávideli za to jeho...
„Gaara!“ ozval sa za ním Temarin hlas.
„Nejaké problémy?“ otočil sa a hlbokým pohľadom zazrel na Temari.

Dveře skoro třískly o stěny, jak rychle jimi nově příchozí prošel.
„Omlouvám se, jdu pozdě, já vím,“ vychrlil ze sebe rychle a už si sedal na poslední volnou židli.
„V pohodě, ty jsi tu Hokage, my počkáme,“ utrousil jízlivě Shikamaru a pak před něj položil štos papírů. Naruto se na něj zazubil a rozhlédl se po ostatních.
„Tak, co máme na pořadu dne?“

„Brácha, snídaně je na stole!“ Křikla z kuchyně na svého poněkud málo pracující člověka, kterého měla za příbuzného.
„Jasně, už letím!“ Ozvalo se z jeho pokoje, který byl v prvním patře. Ovšem jeho tempo nebylo vražedné, ani smrtící, bylo takové pomalejší.
„I ta Gaiova želva by tu byla rychlejc! Nemůžu pochopit, že mám takovýho bráchu! Fakt, brácha za všechny prachy!“ Snad už po sto padesáté si Hotaru pro sebe zaláteřila.

Dokázala běžet. Rovně stát. Tiše se plížit. Mlčenlivě ležet. Čekat. To všechno dokázala. A byla na sebe patřičně pyšná. Jenže její otec ne a ona mu to dobře viděla na tváři, když se od ní a jejích usměvavých očí odvracel, zatímco se starší syn vracel domů.
Přesto ji neúspěch několik let neodrazoval a stále dál a dál se snažila. Skákala. Lezla. A čekala. Uměla skvěle čekat.
Jenže otec nikdy nepřišel, aby ji pochválil, jako to dělal s Shikakem. A tak přestala. Přestala běhat, přestala se plížit, skákat i lézt.
Přestala čekat – na něho.
Ovšem neuvědomila si, že ani svět nebude čekat. Na ni.

„Buddho zlatý, co jsem komu udělal?“ vzdychl si vysoký, šedovlasý muž s hlavou v dlaních. Seděl na schůdcích vedoucích z malého, ale šikovně postaveného domečku. Ve chvílích, kdy si nemasíroval spánky a neprosil Buddhu o pomoc, sledoval chlapce, který byl prakticky jeho zmenšená kopie, jak si hraje ve stínu poskytovaného rozložitým stromem.

Procházel důležité listiny o vesnici, které mu po sobě jako vždy Tsunade nechala nepořádně rozházené. Povzdychl si a rukou si prohrábl divoké blond vlasy. Stočil pohled na hodiny a zaúpěl, už dávno bylo po půlnoci a on tu pořád strašil. Chtěl mít všechno, co nejdřív hotové, ale nějak mu toho neubývalo. Sakuru poslal domů už před dobrými třemi hodinami. Od té doby se prodíral jedním svitkem za druhým.
„Toliko ke snu stát se Hokage.“ Povzdechl si Naruto a sáhl po dalším svitku.

„Dnešní den bude dobrý na umírání,“ prohodila stříbrovlasá postava a popotáhla si masku o něco výš, aby jí nesklouzla úplně dolů. Zvedla oči k obloze plné bílých nadýchaných mraků a rozjívené vlasy čechral mírný vánek. Stébla trávy na louce se lehce ohýbala pod jeho náporem a občas vykoukla ze zeleně i hezká bílá kopretinka. Její lístky byly hebké a neposkvrněné. Možná jen dočasně. Kdo ví, co se stane za pár chvil.

Jakmile vyšel ze dveří, prudký poryv větru ho málem porazil. Přitáhl si teplou mikinu o něco blíže ke krku a s útrpným povzdechem udělal první krok vstříc novému dnu. S každým dalším takovým krokem se jeho tvář stávala zachmuřenější a zachmuřenější, oči nesoustředěnější a otrávenější.

„Nie je to len slovo, je to niečo viac,“ rozmýšľal mladý ninja sediaci v hustom lese.
„Naruto? Už to máš? Potrebujeme sa pohnúť ďalej,“ kričal na neho večne hlasitý Shino.
„Áno, myslím, že tento znak vyjadruje, kde sa nachádza kameň zabudnutia.“
„Páni, ty si taký múdry, Naruto-san,“ nestačil sa čudovať Shikamaru.

„Dobré ráno, Konoho! Posloucháte rádio Akimichi, 180 FM. Máme tu poslední den školy a jelikož se všichni určitě těšíte na prázdniny, mám tu pro vás připravenou spoustu hudebních novinek. Ale napřed zprávy o počasí se Shikamarem Narou. Tak jak bude dnes, Shikamaru?"
„Mraky."
„Oblačno, zataženo?"
„Mraky."
„A co večer? Nějaká změna?"
„Mraky."
„Díky, Shikamaru. A nyní k slibovaným hitům..."

[i]Ahoj, jak se všichni tam máte? Jak se vede? Co život? Asi si říkáte, proč takový fádní začátek, jakoby jste potkali někoho, koho jste delší čas neviděli, což? A myslíte si to dobře. Říkate si, proč to nezačalo romanticky, fantazijně, dramaticky, hororově, něčí smrtí či snad eroticky? Jak jinak začít, než obyčejně? Proč by ne? Když je to další obyčejný záznam do mého deníku. Říkám mu ‚Genma no himitsu‘. Akorát vás musím upozornit, aby vás to za chvíli nenudilo. Tak snad ne. Možná. Uvidíme.

Je jednoduchšie primäť niekoho telo skolabovať, než ho prinútiť urobiť niečo konkrétne. Nie však nemožné. Ako sa dívala na kvapku, smerujúcu zo skúmavky na šatku, zasvrbel ju nos. Ignorovala to. Nebude riskovať uvoľnenie masky. Ešte pár testov...
Nesmie zlyhať, inak môže jej klan čakať na príležitosť ďalšie storočie. A ešte je tu jej osobný cieľ.
Zaklopal a vstúpil jej brat. Rázne dala najavo, aby sa nepribližoval.
„Uzumakiovia tentoraz vyslali pečatiacu skupinu skôr. Už zajtra musíme vyraziť. Si hotová?“

„Je to ještě daleko?“ otázala se dívka následující svého otce temným tunelem.
„Tak ještě asi půl hodiny, maličká.“
„Tak dlouho? Vždyť už jdeme dvacet minut! Kam až jste toho všiváka zahrabali?“
„Za hranicí. Nebylo by moudré držet si ho pod vesnicí, na to je moc nebezpečný.“
„Za padesát minut bych prošla vesnici třikrát!“ afektovaně rozhodila rukama, až se bolestně udeřila do drsných stěn klaustrofobního podzemí, které se neustále stáčelo doleva. „Počkat, ale my chodíme pořád dokola!“
„To se ti jenom zdá, maličká. Tunel je vykopán do spirály.“
„Které pako toto navrhlo?“
„Tvůj dědeček!“

Špatné zprávy se šíří rychle a nad rychlostí těch velmi špatných může člověk jenom žasnout. Krátce pohlédl do zděšeného výrazu hlídače brány, než uhnul pohledem a zaryl ho zpátky do země. Stalo se to teprve před pár dny, ale zpravodajská síť Konohy pracovala velmi dobře. Bez rychlého toku informací se válka vyhrát nedá a zkušenosti z těch předešlých dvou to jen potvrzovaly. Jistě že to věděli, bylo bláhové myslet si, že o smrti jeho svěřence nebudou mít tušení. Ztěžka se nadechl.

Byl pozdní večer, horký vzduch tížilo hmatatelné dusno a na jazyku byl cítit prach. Nepršelo několik měsíců. Letní konožský festival byl v plném proudu, křik prodavačů a dětský smích se rozléhal do širého okolí, nicméně k Itachimu, který našel své soukromí ve vzdáleném lesním palouku, doléhal polohlasný městský ruch, který se nelišil od ostatních večerů. Rozepnul neforemní jouninskou vestu, odhodil ji na zem, sedl si a zády se opřel o rozložitý kmen.