Poezie

Když jsi tu byl,
byl z noci den.
Když jsi tu byl,
bylo to jako sen.

Sen pln dětských přání,
vždy v naších myšlenkách utajeny.
Ale teď jen leží v otazníchích,
které nemohou být vysvětleny.

A pak najednou všude visí otazníky,
přání jsou už neplněni.
Z dětí stávají se děti noci,
a nám nikdo není kupomoci.

Jak rychle jsi přišel a pochopil,
tak rychle odcházíš abys zapomněl,
že jsi tu s námi byl,

[center][i]

Tancuješ se mnou při slavnosti,
denně tě na ulici potkávám,
moje srdce skáče radostí,
ty a já .. už nikdo nebude sám.

Jednou takhle v Ichiraku,
celý tým 7 obědval,
podal jsi mi jídelní menu,
a sladce se na mně usmíval.

Láskou hořím celý den,
v noci jen o tobě sním,
není to snad jen sen?!
Staň se milým mým.

Zvoní zvonek, mám jít otevřít?
Kdo to zase ruší, proč nemám klid.

Ty jsi za dveřmi stál,
v náručí dar pro mne,
kytku plnou rudých růží,
náhle hruď mou napětí souží,
když srdce mé po tobě touží.

Si vnútorne ranený, tvoja mŕtva duša nečakane krváca,
to, čo sa zdalo časom zabudnuté sa bolestne navracia.
Spomienky ťa vraj bodajú, no taktiež prebúdzajú city,
neverím, lebo viem, že znova odídeš, keď budeš sýty.

Za krehkým úsmevom skrývaš dlhé zástupy mŕtvych tiel,
si otrokom temných cieľov, tichým väzňom štyroch stien.
Čo si kedysi dávno nazýval tak pochabou vlastnou vôľou,

Láska

Láska...jak ošidná to věc.
Naplní tě štěstím,
chutí do života.
Ale pak zjistíš, jak zrádná je to klec.

Jakmile vstoupíš dovnitř,
nepustí tě ven.
Alespoň jeden člověk tam s tebou je,
jeden přeci jen.
ale když odejde
od tebe z klece ven.
Dveře se za ním zamknou
a klíč zmizí...je zatracen.
Jsi prokleta tou nejhorší kletbou...
SAMOTOU...

Není způsob, jak dostat se z klece,
ale existuje možnost, jak zbavit se prokletí.
Stačí jen milovat přece.
Láska dává...
Láska bere...
A co sebere to dvakrát ti navrátí.

Na nebi zazářila hvězda,
náhle oblohu rozřízla,
snad se mi to nezdá,
to bych tady uvízla.

Jak anděl smrti k zemi se snáší,
vyčká, počká, zabije.
On mé srdce stráží,
zabije tě, bestie!

Nebudu čekat, nebudu slzy polykat,
„Dost!“ jednou jsem si řekla.
Své srdce nebudu zamykat.
Poté však na kolena jsem klesla.

Chtěla jsem zničit toho netvora,
který za mnou přišel.
On přišel přece seshora,
do mého osudu nahlížel.

Kdybych mohla,
pohlédla bych do modrých očí.
Ale na nic jsem se nezmohla,
on do mého života nevkročí.

[center]Neji už zase kecá o osudu
a Lee poráží strašlivou obludu.

..........

[center][font=Georgia]Hrozně mě to mrzí,
na zemi špinavé tu klečím.
Tak mé ruce prosí,
já… o odpuštění prosím.
~~~
Mrzí mě to strašně moc,
před spaním mne to sžírá.
Nemoci usnout tuto noc,
chyba si daň vybírá.
~~~
Strašlivě zamrzelo mě to,
jak mohla jsem se takhle chovat.
Doufám, že odpustíš mi to,
já budu k nohám tvým padat.
~~~
Mrzí mě to bolestně,
jak jsem hrozně hloupá.
Chovala jsem se stupidně,
ale to mne neomlouvá.
~~~
Na kolenou prosím,
odpusť mi mou hloupost,
výčitky své nosím,

Před pár lety,
rostly tu květy.
Bylo to dávno, před dlouhou dobou,
Všechno skryté velkou zlobou.
Ona mi zbyla, jenom ona,
aby probudila toho démona.

Jenom má milá, jenom ona,
Neskryla jí ani ta clona.
Rozhodl jsem se, chci,
budeme se bít jako dva lvi.

Přísahal jsem, na život svůj,
že zničím ten Tvůj.
Lituji toho, vzdal jsem se mnoho,
Má překrásná obloho.

Jen ty jsi mi zbyla,
Slzy z tváři jsi mi smyla.
Přátele jsi nahradila,
Úplně jsi mně poblouznila.

Chtěl bych Tě obejmout,
Zlomené srdce ti odejmout.
Oh, Sakuro, můžeš odpustit,

Nemáš oči otevřené,
podívej se za sebe!
Jakou spoušť jsi tady nechal,
mrtví mluví za tebe.

Dokud mi nikdo důvod nedokázal
mé existence vysvětlit,
radši se přede mnou neukázal.
Teď buď ticho! Nemluvit!

Utíkám sama před sebou.
Kolikrát jsi mě už zabil?
Ale hvězdy mě vedou vždy zpět za tebou.
Snad aby ses zas do světla vrátil.

Mně už světlo nenavrátíš.
Vrať se odkuď jsi přišla!
Se mnou tu jen čas svůj krátíš.
Luna už znovu vyšla.

Umírám

--------
[center]Kdybych byl básníkem, ve verších popsal bych tebe.
Řekl bych, že tvé oči jsou jako dvě zrcadla
ve kterých se odráží půlnoční nebe.
Jako tůňky, do kterých hvězda zapadla.
***
Kdybych byl básníkem a uměl slovům poroučet,
řekl bych, že tvá ústa jsou rudá jako třešně,
něžná jako orosený růže květ...
a že bych je mohl líbat věčně.
***
Kdybych byl básníkem a uměl skládat lyriku,
řekl bych, že tvůj hlas je hlasem anděla.
Krásnější nežli zpěv slavíků,
který ozývá se zvečera.
***

Pozor, predtym nez tuto blbost zacnete citat, upozornujem -
Je to prva (a asi aj posledna) jednorazovka, ktoru som VERSOVALA.
Taqze snad uz len uzite si to, snad je to aspon trocha vtipne a plz napiste mi komentik *puppy eyes*

.....................................................................

Bol len krásny jarný deň -
v lese trénuje Tenten.
A tej zrazu skrsol nápad,
chce sa trochu pozabávať.

Beží zohnať do krámu
motorovú katanu.

Predali jej, lesom beží,
myšlienku si v hlave drží -
kto jej drzo cestu skríži,
nikdy sa už neodplíži.

Slib

Má víra na nohou mě drží,
i když udržím se na nich stěží.
Mí přátelé jsou mi vším,
navzdory všem potížím.

Ohnivou vůlí jsem naplněn.
Láskou přátel ochráněn.
Tímto dávám slib,
že ochráním celý lid.

Nejen skrytou listovou.
Ochrana všech mne naplňuje odvahou.
Budu věřit a milovat.
Za všechno tvrdě bojovat.
Ale nikdy, nikdy nebudu litovat!!!

Toto je mé přesvědčení.
Budu bojovat... věřit... milovat.
V nesnázích zatnu pěst.
Já... Uzumaki Naruto.
Hokage s pořadovým číslem šest.

Láska je zrádná,
Láska je zlá,
Láska je krásná,
Láska je tvá.

Láska je naše,
Láska je všech,
Láska je duše,
Láska je vzdech.

Láska je nekonečná,
Láska je hřích,
Láska je užitečná,
Láska je smích.

Láska je utrpení,
Láska je radost,
Láska je krvácení,
Láska je starost.

Láska je smrt,
Láska je život,
Láska je chrt,
Láska je lstivost.

Láska je všechno,
Láska je nic,
Láska je temno,
Láska je víc.

Je víc než my,
Nebojí se tmy,
Přežívá dny,
A staví chrámy.

Ona nám káže,
Ona nás zkouší,

Už nikdy nechcem zažiť ten bolestný pocit pekla...
Keď som zvolil temnotu pred silou tvojho svetla...

Rodná moja Konoha v tvojich zradných zákutiach dnes v tichosti blúdim,
iba ty si jediná vec, ktorá navždy zostáva, po ktorej počas spánku túžim.
Slnečné lúče na zahmlenej oblohe žiaria a pália mi tak moje znavené oči,
zostávam pokojný, už sa viac nebojím, iba hľadím do prichádzajúcej noci.

Nepoznám krajšieho miesta na tejto šírej zemi a nenájdem už ani väčší raj,

Prečo zrodila sa nenávisť,
prečo zrodil sa lásky cit?

Prečo šiel si za pomstou večnou,
prečo spatriť si ma nechal osud môj?

Ja neviem čo bez teba robiť mám,
ja neviem kde podel sa ten lásky klam.

Ja len dúfať pevne chcem,
že nebol to len večný sen.

Keď povieš, že priateľ si vzácny,
keď prídeš vtedy, keď najviac sa to cení.

Ja len prídem k tebe,
a ty spočinieš pri mojom tele.

To je jedine čo v tento okamih chcem,
to je to jediné, keď vážim si jediný deň.

Ti si ten, koho v srdci si na veky ponechám,