Poezie

Slza z tváře padá,
všechnu radost odnáší
je jak perla slaná,
jak cesta do snových říší.

Je tak krásná
dokonalá,
dotykem tváře laská
jako vločka malá.

Přináší nám naději
a občas i smutek,
když se tváře zarděli,
když sen přišel a pak utek.

Je to symbol neštěstí,
symbol Matky Země,
symbol ďábelských neřestí,
symbol duše ve mě.

Slunce za obzor zapadne,
nahradí jej Luna,
slza na zem dopadne,
jak do moře vlna.

Jak křišťálové zvonečky
její hlásek zní,
natahuje ručičky,
prý musím jít s ní.

Je mi líto synu,
ale nedokážu nést vinu.
Sice jsem přátele zachránil
a mnoho shinobi o život připravil.

Mám tě hrozně rád
a snad mi jednou odpustíš,
že jsem tě v hanbě nechal stát.
Jednoho dne porozumíš.

Jméno Hatake nechám na tobě,
vyber si ženu, která tě bude milovat
i v té nejhorší době.
Tuhle moji zradu musíš překonat.

Bude to nadlidský čin,
ale já věřím, že to zvládneš.
Máš přátele Minata, Obita, Rin
a mnoho těžkých úkolů dostaneš.

Loučím se všemi, kteří mě nechápou
a jako já netápou.

Ostrie často pretne všetky sny,
presný, ako ho hodíš, útočí,
nemá konca, nemá prekážky,
máš ho stále useba a si si istý.

Že ťa ochráni od istej smrti,
útočí medzi prvými,
krv po nom steká, po chladnej oceli,
niet úniku, ked ťa zasiahne, ver mi.

Trafiť srdce je ten hlavný cieľ,
zranenie ťaháš, on lieta stale späť,
vo viacerých húfoch neporazitelný,
uhni sa mu a ostaneš nezastavitelný.

Ak ho ovládneš, to ti nestačí,
bez ninja techniky možeš akurat pískať si,
ale zanechal uz tolko jaziev, nielen na koži,

[center]Jablko ze stromu blízko padá,
proč to tak je každý jen hádá.
Stejnou cestou jsi se vydala,
bránu pokory za sebou zavřela.
*
Stačila jediná nešťastná minuta,
aby vás objala děsivá temnota.
Uvnitř tmy přežívá myšlenka pouhá,
oba vás přemohla lidská touha.
*
Tísnivý strach zahnaly slova,
v hřejivé náruči ocitla se znova.
Křičící svědomí zahnal jsi pryč,
jakmiles ucítil rty na těch svých.
*
Nechali jste vzplanout zakázaný cit,
nic na celém světě nechutná líp.
Co přijde potom teď nelze říct,

[i][font=Times New Roman]Zavři oči a jen počkej,
jak na rukou tě chladí.
Když na prst se posadí,
a tekouc zpátky skončej.

Stejně ledová, jako tvá kůže blednoucí,
vratká a také nestálá jako tvá nálada.
Krásněji skládaná než japonská zahrada,
co na lící tvou spadla, ta náhle tonoucí.

Až se ta zář průzračná ztratí,
a tvá dlaň pak rychle zchladne.
Stejně jak lilie bez vody zvadne,
i vločka svůj pád na prst zhatí.

Nakonec se tvá tvářička rozžehne,

Vlasy stříbrné,
jak polární záře,
oko jedno zakryté,
vidím jen kousek tváře.

Jak se asi jmenuje,
ten shinobi stojící,
ani se nepohne,
jen pokyne levicí.

Už máme jíti do boje,
s kým budeme válčit?
Kryjeme si záda svoje,
budeme ve vítězství věřit.
...
Jeho vlasy stříbrné
a tvář bez strachu,
jsou teď krví pokryté,
nezaváhal ani trochu.

Cítím, že se usmívá,
„Už jsme vyhráli,
já jmenuji se
Hatake Kakashi!“

[center][color=darkblue]Za oknem padá bílé peří,
pro Tebe, pro mě, pro všechny, kdo věří.
Pro ty, kdo se nebojí snít a bojovat za štěstí,
kdo si novou cestu trním proklestí.


Venku se sypou bílé sny a přání,
je to pravda, nepřeháním!
Stačí vztáhnout ruku, neměj strach, že Tě spálí mráz.
Sevři vločku ve své dlani a zastaví se čas.


Nebe dnes vyplakalo ledové korálky
a bílá peřina se rozprostírá do dálky.
Pojď si lehnout, zavři unavené oči,
nic nevadí, že se trochu promočíš.

[center]Dva temné safíry zatřpytí se slzami,
ústa mu smáčíš průzračnými perlami.
Horkou dlaň k srdci bolestně přitiskneš,
své prsty s jeho naposled propleteš.
*
Tisíce střepů bodá víc než dýka,
kruté je vidět, jak láska umírá.
Cítíš tu tíseň, jenž drtí tvé srdce,
stále slaběji v tvé hrudi tluče.
*
Smrt blízké osoby je chladný bič,
od smrti nikdo nevlastní klíč.
Zažít to znovu, již nechceš víc,
někdo přec musí držet ten klíč.
*
Naději nenecháš nikdy vyhasnout,
po konci přijde začátek s novou cestou.

[center][color=black]Mrzí mě, že jsem odešel,
já vím, uběhlo už moře času,
jenže stále mě trápí,
že jsem opustil tvoji krásu.
---
Chtěl jsem být silný a ano,
zklamal jsem tvoji důvěru,
jsem jiný, než sis myslela,
studený jak vítr severu.
---
Vidělas ve mně hrdinu a přítele,
jak ti mám vysvětlit proč to tak není?
Jak omluvit všechny svoje chyby,
když krev se v tobě pění?
---
Dnes se stydím a vím, že to byla chyba,
slzy derou se mi do očí,
jenže tenkrát nedalo se jinak,
je to těžké, když nenávist tě zotročí.
---

Letecký deň...

Sakura nám pekne zosilnela
škoda, že aj nezpeknela
zato schytám ranu riadnu
šancu prežiť nemám žiadnu
preletí sa riadne ja
možno nazriem do neba.

Odtiaľ padám rýchlo dolu
rovno na jej pripravenú nohu
zásah schytám do zadku
letím priamo do parku
v lete vidím Naruta
ako niekam nakúka.

Smejem sa ja riadne v duchu
veď narazí on na Sakuru
tá mu hezkú lekciu dá
pekne si on zalieta.

Od Jiraiy čosi pochytil
a zvrhlosti sa naučil
kým sa však on uvedomí,
že sakuru neprelomí
schytá to on poriadne
zuby si nám zahliadne

[font=Times New Roman]I v našem ponurém světě plné šedé,
kde jen smrt a smutek nalézt se dá.
Tam v hrozných podmínkách, jak se zdá,
s vyhlídkou do budoucnosti tak bledé,
nevinná růže vykvetla v prachu.

Dívka ji nalezla v sutinách starých,
plna prožitků z dávných strastí.
I když kosti venku chrastí,
a zem nezná odstínů barvy jiných,
než nachové krve, plné strachu.

Stejně jako ostatní i ona svůj život nesla těžce
tak pro ni popelavá růže útěchou se stala.
A s tou něhou, jež dívce nevědomky dala,

Jmenuji se Konan, u Akatsuki jediná žena,
taky za to se mi dostává pořádná měna.
Ne, že by mi ji Kakuzu nezáviděl,
a zároveň mě za to nenáviděl.

Mám to tam ráda, až na uklízení,
někdy je tam nepořádek ke zbláznění.
Kdo by taky snesl v kuchyni špinavé trenky,
a na záchodě čokoládové sušenky?

Šedovlasý Jashinovec vtipný je,
ale z některých vtipů mě málem omeje.
Byl by to i super parťák,
až na to, že je to velkej sprosťák.
Bum bum blondýn je kamarád,
i když ho z nepřátel nemá nikdo rád.
Z jílu výbuch vytvoří,

[i]Mé srdce umírá touhou,
Má láska umírá zradou.
Jsem přece jen holkou pouhou,
Pochyby se mi do mysli vkradou.

Mám strach, z mnohého,
Zkrátka se bojím.
Čekám na svého milého,
Dvě srdce v jedno spojím.

On mi mnohokrát řekl:
„Miluje Tě víc než jinou.“
Pak se však své lásky zřekl,
Možná i mou vlastní vinou.

Prosila jsem, žádala,
Nic nepomohlo.
Avšak pak jsem si jenom zoufala,
K tomu to jenom vypomohlo.

„Miluji Tě!“ křičela,
křičela jsem hlasitě.
Z lásky zbyla hrstka popela,
Nezbylo nic v té malé ulitě.

Vzpomínka na lháře,
lhal mi přímo do tváře,
říkal “Miluji tě!“,
a nemyslel to vážně.

Vzpomínka na lháře,
lhal mi přímo do tváře,
narmoutě kutě,
a bez bázně.

Láska,to jsou pocity krásné,
běda když vyhasne,
zůstane zlomené srdce
a místo prázdné.

Láska,to jsou pocity krásné,
běda když vyhasne,
pak je ti trpce,
a na světě nevidíš to krásné.

Zrada od milovaného člověka,
hořká jako trpké slzy
na mě svou stopu zanechá,
bolest dostaví se brzy

Zrada od milovaného člověka,
hořká jako trpké slzy,