Poezie

Jedno slunce v hlubokých temnotách.
Jedno děvče ve věčných dřímotách.
Sní si navždy svůj věčný nenaplěný sen.
Vzpomínka na ni nám zbyla jen...

Život jí nikdy nic lehkého nepřinesl-
pouze bolest, samotu, stach a nenaplněné touhy.
Ona přesto šla vzpřímeně, a taky se dočkala zhouby.
Posel smrti na svých perutích si ji na věčnost odnesl.

Byla nádherná. Byla křehká. Byla citlivá.
Ano, byla... už není... tak to končívá.
Vlasy barvy měsíční oblohy a oči barvy panenského sněhu.

Keď sa končí večer
a začína sa deň,
a ja stále ešte nespím,
a čakám na sen.

Viem že zaspím,
ale čo ak navždy?
radšej lepšie nespať,
ako prísť o všetky sny.

A tak radšej len ležím
a premýšľam nad prázdnotou,
obklopenú chladom,smútkom
a temnotou.

Verím síce v Boha,
ale nebo nemám celkom isté,
pochybovať nechcem,
ale stále mi to neschádza z mysle.

Možno už o chvíľu,
budem tam niekde pri ňom,
snáď si po mňa už prídu
alebo ešte na to hodný niesom?

Je tu deň a ja žijem,
a žijem s nádejou,

[color=black]

[color=#000033]

Proč musím trpět,
životem sám si jít.
Nedívám se raději zpět,
chtěl jsem přítele mít.

Všechny mi SMRT vzala,
nikdo tu nezbyl,
samotu mi ONA dala,
přoč jsem JÁ jen přežil?

Chci konečně zemřít,
hned, teď a tady,
nechci už sám být,
nevím si už rady.

Klečím v kaluži krve,
není to ale má vlastní,
leží tu tělo mrtvé,
byl to přítel poslední.

Žlutě vlasy zářící,
do ruda se barvící.
Oči modré jako nebe,
ztratil jsem už i tebe.

Kdyby si se nevrátil,
ve vesnici zůstal,
nikdy bych tě nezabil,

Kráčím uličkou Konohy,
nevidím si ani na nohy.
S plným žaludkem ramenu,
na večeři si rád vzpomenu.
Odemykám dveře od bytu,
myslím při tom na Hinatu.

Dnes jsem ji potkal,
lásku svou jí vyznal.
Zrudla jak jahoda,
málem stala se nehoda.
Chytil jsem ji včas,
omdlela mi v náručí zas.

Domů jsem ji odnesl,
Neji nadávky pronesl.
Hinata se vzbudila
a Nejiho zmlátila.
Super den určitě to byl,
Hinatu jsem i políbil.
Mám ji skutečně rád,
ona mě také snad.

[center]Jako havran černé vlasy…
vždyť to je přece symbol krásy.
Mocných rudých očí nositel,
všem známý jako Sasuke-mstitel,
to jest nejmladší z klanu Uchiha,
jež utíkat přede mnou nestíhá,
jsem mu v patách dennodenně,
jak to malé vlezlé štěně.
Své city řekla jsem mu na rovinu,
avšak on je považuje za slabinu.
****
Ó, Sasuke, tys má největší láska
a to nezmění ani tvoje první vráska.
V mém srdci uchován budeš navždy,
snad odpustím ti i ty vraždy.
Vždyť vedle může šlápnout každý.

"Maminko, budeš mi vyprávět tu pohádku o té holčičce s dlouhými vlasy a rolničkami?"
"Ale zlatíčko, vždyť už jsem ti ji vyprávěla tolikrát..."
"Ale mně se líbí!"
"Vždyť je tolik smutná."
"To mi nevadí, líbí se mi i tak! Jednou taky budu mít vlasy dlouhé až na zem a budu mít spoustu rolniček!"
"Tak já ti o ní zazpívám písničku, jo?"
"Mhm!"

[i][font=Times New Roman][size=18][center]
Všechno, co je krásné, dřív či později zmizí.
Květy uschnou, vášeň chladne, Slunce zhasíná.
Ti, které jsme znali, budou dřív či později cizí.
Dřív či později všechno skončí - i to, co právě začíná.
-
Všechno, co je krásné, odpluje s proudem horkých slzí.
Co jsi zdědil, co jsi našel, co sis vybojoval.
Je tu konec, i když se zdá, že nějak brzy.
Ještě nestihl jsi splnit to, cos nasliboval.
-

[center]Medzi tŕňmi ruža rastie
o svoj život sa trasie
zlý vietor na ňu fúka
pohľad na tŕne sa jej núka
slniečko však svieti
a ona mení tŕne v kvety
i keď niesú také krásne ako ona
šíri sa z nich nádherná vôňa
k tej ruži stále radi hľadia
keď v tom sa jej hlávka mení v kvet
a im sa zdá že jest krajší ten ich svet.
Tou ružou si ty
do ďaleka cítiť tvoju vôňu
človek sa vyštverá do koruny stromu
hladí blízko i do ďaleka
cesta jest k tebe ďaleká

A tak milý Sasuke- kan,
emoidní superman.
Sesbíral si svoje tělo,
než se drama rozhořelo.

Zvláštní ticho kolem vládlo,
když pral Naru Sasoj prádlo.
A hned na to uďál HOP,
použíc svůj super kop,
vyjednal mu čtyřky synek,
levné kurzy aerolinek.
Ve tváři měl výraz muly,
nad podivnou silou nuly,
začal se mu mozek vařit,
„Teď by se mi mělo dařit!“
Tak po vzoru svého klanu,
zap new verzi sharinganu.

Na svých nožkách pevně stojí,
teď ať se Naruto bojí,
„Pokřižuj se milý hochu,
teď to bude bolet trochu…“

[center]Ty zrádná duše stoletá,
co v Akatsuki se skrývá,
budiž jednou pro vždy prokletá,
však nad tebou se stmívá.
-
Neboj, příjde za tebou,
ten zbrklý chlapec z Listové,
přátele přivede s sebou
a s tebou to bude hotové.
-
Jsi starý, tomu se nebraň
a radši se rychle vzdej,
svoji pýchu tím hodně raň
a duši ďáblu víc zaprodej.
-
Nikdo na tebe neni zvědavý,
ty stařešino plesnivá,
i když jsi nadále zdravý,
smrt není tak lenivá.
-
Nesnáším tě ničiteli náš,
nenávisí stále planu,
mé jméno moc dobře znáš,

[center]Odcházím zpátky,
píšu tyto řádky.

[center]V dedine mojej bol festival,
no ja som na objednávke pracoval
a tak keď som ju dokončil
po ceste k dedine som vykročil.
Ako som tak po ceste kráčal
hudbu a veselie výkrik preťal,
utekal som odkiaľ výkrik prišiel
a pootvorenú bránku som našiel,
katanu čo klientovi som niesol,
som pevne v ruke stisol.
Opatrne som dnu vošiel
a teba s krvavou katanou našiel,
vtom si ma zočil a napadol,
obzrel si si ma a utiekol.
Potom som do domu vstúpil,
rodinu celú mŕtvu som našiel

Ztrácím se, uvězněna v ledu
slz, co nikdy z očí netečou.
Nedýchám, pohřbena ve sněhu
bílém, jako když nevinnost vysvlečou...

I když mě okolní zraky míjí,
stydím se, promarnic lásku lidí,
a malé klubko hadů, v srdci se mi svíjí,
strachy, že můj stín mě dobře vidí...

Schovávám se ve stínu,
proklínám svoji vinu,
doufám v nadeji odpuštění,
však utápím se v zapomění.

Sněhová vločka po slunci toužila,
po slunci, co pro ni zemřelo.
Smrt kolem ní pořád kroužila,
a provinilectví v ní vřelo.

Pohled zastavený na tvé tváři,
a bolest v očích,
sklenice, jež pozbyla záři,
a prsty, které se do krve smočí...

Kolena, která se podlomí,
dopadaje tvrdě na zem,
a vzpomínky, které mi plakat nedovolí,
do hrobu sebou si vem...

A prsty zatnuté v pěst,
střepy zarývající se do kůže,
a bolest, kterou chci smést...
na koberci od krve louže...

A křik rozléhající se místností,
zoufalý pláč drásající uši,
a srdce, jenž mi bylo cností..
ukradlo mou duši...

A kapky krve dopadající na podlahu,
nevnímaná bolest v prstech,

Našla jsem květinu, na cestě ležela.
Stonek se utrhl, dávno již dožila.
Okvětí zlámané, vítr je potrhal,
tak pouhý tulipán život svůj promrhal.

Položila jsem jej na hrob kamenný,
Usadil se na něm již povlak zelený.
Náhrobek skvrnitý, písmo již vybledlo,
desku jen mechoví dávno už zalilo.

Sudba osudu náleží nám,
proto každý půjdeme sám.
Půjdeme daleko, cesta se ztrácí,
promiň, loučím se, mám jinou práci.