Žánr
Sedím u jejich hrobu. U hrobu svých rodičů. Necítím nic, žádné emoce. Jen tam klečím a dívám se před sebe. Jednou budu dobrý shinobi, mami a tati. Prohlédnu si celý hrob a chci jít domů. Počkat, hadí kůže? Co ta tu dělá? Uchopím ji do ruky a se zájmem si ji prohlížím. Takovou jsem nikdy neviděl.
„Co tu děláš Orochimaru?“ ozve se mi za zády klidný hlas mého sensei.
„Sarutobi-sensei, jakého druhu hada je tato kůže?“ podám mu jí.
[i]Jakoby nestačilo, že Suna byla zničena, ale nemusel zemřít i její stavební kámen.
„Tohle se nemělo stát!“ štkala nad hrobem blonďatá dívka, ale co měla dělat, když jí zakázal se do toho boje plést.
„Asi to byl jeho osud zemřít při obraně milované vesnice a jejich obyvatel, ale cítím jeho přítomnost, jakoby byl stále s námi,“ utěšoval svou jedinou zbylou žijící příbuznou.
„Já tohle všechno vím, ale kdyby nebyl tak tvrdohlavý a neústupný…“ nedořekla, protože ji přemohl další záchvat pláče.
„Usmějte se,“ zaprosila učitelka mateřské školky dítkům hromadícím se před fotoaparátem; jeden nezapomenutelný okamžik měl být zobrazen v tomto přístroji, a tak se všichni snaživě usmívali a přešlapovali z nožky na nožku. Ve stejnou chvíli, kdy se říká: „vyletěl ptáček“, vyletěl i obrázek malinkých dětiček stojících před mateřskou školkou.
Nevím, co je to, co mě vždycky přiměje sem přijít a tiše tě pozorovat. Vídáme se tak často a přesto mi to nestačí. Každé ráno doprovázíš svého syna do Akademie a každé odpoledne si ho vyzvedneš. Střežíš ho jako nejcennější poklad.
JASHINmánie aneb jak silná je ta Vaše víra?
Jashin…kdo nebo co je vlastně Jashin? Je to bůh a pokud ano, věříte v něho, modlíte se k němu, uctíváte ho, obětujete mu peníze, jídlo, sourozence, neoblíbené spolužáky? Jak často? Zde si zjistíte, jak na tom jste… 
1. stupeň
Anti-Jashinista
- řadíte se do skupiny pohanů
- s Jashinismem na Konoze rozhodně nesouhlasíte, stěžujete si editorům, píšete provokativní zprávy, kde usilujete o smazání klubového topicu a jste absolutně nekompromisní
[i]Proč jsi mi odešel? Proč jsi nezůstal? Tehdy jsem ti vylila své srdce, ale tys neposlouchal. Ale proč? Moc, síla nové techniky tě lákaly. Proč? Jen kvůli pomstě, které teď lituje a chceš to odčinit další pomstou? Ale proč to všechno děláš? Neustále vše ničíš, sebe své přátele i své sny.
Sakuro, proč mě pořád přitahuješ? Proč tě nechci ztratit? Sakuro, proč chci kvůli tobě všeho nechat? Proč chci zapomenout na vše, co se v mém životě stalo? Proč mi zůstáváš v mysli dnem i nocí? Proč tě chci držet a nikdy nepustit?
[i] Prší, asi je to ten správny čas, možno iba myslím na veľa vecí, možno cítim, že na niektoré veci nechcem zabudnúť. Ešte som iba začala a už plačem. Nemala by som, to hlúpe počasie. Spomienky smutné, bolestivé, niektoré smiešne a všetky, ktoré obohatili môj život, moje srdce... chýbaš mi. To nepopriem, aj keď na začiatku to bolo všetko iné.
Nedokážu to. Nemůžu takhle dál žít. Chci se vrátit. Ne nejde to. On je nepřítel. Tedy není. Je to složité. Proč on? Proč právě teď? Miluji jiného. Všichni až na něj to ví. Jak mohu milovat i tebe. A je to vůbec láska? Jistě toužím být znovu v tvém teplém náručí, ale je to láska? Nebo jen prázdná touha po dotycích, které mi tak chybí. Láska je prý hluboký cit, který ti nedá pochybnosti, že ten se kterým jsi, je ten pravý. Ale já nevím. Jak bych to mohla vědět?
Akatsuki sa učí písať
"Sak*a dávajte pozor! " okríkol Pein svojich poddaných, "Dneska sa naučíme užitočnú vec...Písať! Ja som sa to naučil včera, nie včera som zabil
Kakashiho! Tak to bolo predvčerom: No tá užitočná vec je preto užitočná lebo môžete písať listy Oroxichtovi ako ja včera.. "
----------------------------------
! Milý Oroxicht !
! Ako sa máš?Aha, ti si už po !
! smrti..Gratulujem Kabutovi že !
! sa dostal do klubu okuliarnikov.!
! Itachi mi o ňom povedal vrajže !
Bylo teplé jarní ráno. Jen příjemný vánek občas zafoukal, aby si pohrát se stébly zelené trávy. Slunce, které svítilo do tváře mi okamžitě připomělo barvu jejích vlasů. Ta zlatá záře, která mě vždycky oslepila, když se objevila přímo přede mnou. Ten její úsměv, kterým dokázala tak dokonale odzbrojit. A její narážky, kterými dokázala pobavit, ale vždycky je člověk i přesto musel brát vážně. Byla můj přesný opak, ale společně jsme se vzájemně doplňovali.
[size=19][font=Monotype Corsiva]Potřebujeme ji. Každý z nás ji potřebuje k životu. Dává nám sílu jít dál. Díky ní doufáme v lepší zítřky. Jen ona nás drží nad vodou, když se utápíme ve smutku; je tu vždy, když je nám nejhůř. Dřív tu vždycky byla...
Vše nejlepší
Pozdní odpoledne a na kraji lesíka sedí dívka. Ruce složené a hlavu položenou na kolenou.Prázdným pohledem se dívá do dálky. Nevnímá zpěv ptáků přímo nad svou hlavou a ani fakt, že se ochladilo.
Nepřítomně sledovala obzor. Sama ve svých snech a vzpomínkách.Znovu a znovu se zamýšlí nad svým životem, co všechno se už stalo, kolik toho prožila.
Škola, vždycky jedna z nejlepších a zkoušky zvládla. Zvládla, tahle myšlenka ji utkvěla v mysli.Zvládla by je nebýt její skupiny? Ona, Naruto a Sasuke, jejich trio.
Kapky deště dopadají hustě na zem. Každá z nich při dopadu vydá jen tiché „kap“ a zozprskne se kolem. Ale přesto to nebyly jediné kapky, co kapaly na zem. Tyto kapky vydávají stejné „kap“, stejně se rozprsknou kolem, ale přesto nejsou stejné. Tyto kapky vypouští do tohoto světa jedna mladá kunoichi.
Bělostné blesky křižovaly oblohu a tmavé černé mraky podtrhávaly tu děsivou scénu, která se děla na zemi. Velké tíživé kapky dopadávaly na bojující pár. Blonďák s modrýma očima právě vytahoval z pouzdra kunai a chystal se svého soupeře zasáhnout. Jeho soupeřem byl černovlasý kluk stejného věku. Zpozoroval letící kunai a úspěšně se mu vyhnul. Oba dva měli několik hlubokých ran, ale žádná nebyla tak vážná, aby ohrozila jejich životy. Ani si nevšimli, že u stromu stojí vyděšená dívka hledící do země. Myslela na to, co musí udělat.
Poznávám ho.
Ten hlas v hlubinách moře...
Ozývá se pořád dokola a nikdo ho neslyší.
Jen já...
Křičíš. Bojíš se a škemráš o život. Nikdo tě neposlouchá. Jen jedna malá zbloudilá duše tě slyší naříkat. Já.
Chtěla bych ti pomoci, ale nevím, kdo jsi. Nikdy jsi mi neřekl nic konkrétního. Jen nějaké nesrozumitelné věci a něco o bolesti. Chci ti být nápomocná, jen mi prosím řekni tvé jméno.
Nemohla tomu uvěřit... Připravili ji o celou chakru, a pak ji svázali do kouta... Zavázali jí oči, tak jen poslouchala... Občas k ní jen přišlel nějaký muž a kopnul jí, aby zjistil, zda žije... Šmátrala kolem sebe, aby alespoň nahmatala tvář, ale nikdy nic...
Stočen do klubka v temnotách... vyčkává. Má tolik času na to, aby přemýšlel. Je to snad celá věčnost a zároveň pár úderů srdce. Je sám... sám se svými myšlenkami. Jediné co ho teď zajímá je to, co vlastně znamená... žít.
Tak, ľudia posadajte si na niečo mäkké a prosím buďte chvíľku ticho.Porozprávam vám jeden príbeh. Kedysi dávno, za siedmimi horami, za siedmim dolami, žila v jednej malej jaskynke mini zločinecká organizácia, ktorej členovia sa nazývali Akatsuki. Porozprávam vám príbeh jedného z jej členov. Volá sa Zetsu. Bola to šťastná zabijacká kvetinka s bielou tvárou ( čo sa rovná aj veľkej spotrebe opaľovacieho krému) , až do jedného dňa.....
Malý chlapec běžel noční vesnicí. Neohlížel se kolem. Do zelených očí se mu draly neúprosně slzy a pomalu mu docházel dech.
Konečně doběhl na místo, které pro něj mělo alespoň nějaký význam. Nikdy nic nepovažoval za svůj domov, ale tento temný roh, u kterého stál byl pro něj natolik důležitý....
Opřel se zády o našedlou zeď a s hlubokým oddechováním se po ní zády sesunul.
