Romantika

Věnování

Tuhle část kapitoly věnuju všem, kteří u téhle povídky ještě přetrvávají a čtou ji... ale nejvíc bych ji chtěla věnovat lanthaře, která mě zprávou požádala o další kapitolu k téhle povídce. Je tu jen díky ní!

„Co podnikneme teď?“ optal se jí Kakashi, když vylezli ven z té budovy a vydali se ulicí… ani nevěděli kam.
„My asi nic. Ale já mám schůzku,“ opáčila Ant.
„A můžu se zeptat s kým?“ zajímalo Kakashiho.
„Nemůžeš,“ odsekla Ant s úsměvem a vydala se směrem ke středu vesnice.

„Temari.... Vrať se mi, prosím. Omlouvám se, ale bez tebe..... Vrať se prosím.“ říkal si pro sebe Shikamaru a seděl na posteli. Na protější straně byla mapa celého jejich světa. Od začátku do konce. Teď na ní spočinuly Shikamarovy oči a zastavily se na slepém bodě.
„Já tě najdu a dovedu zpátky.“ řekl Shikamaru a vstal. Nasadil si svou vestu i pásku. Zvedl ze země spadané kunaie a shurikeny podíval se po pokoji a zahlédl zapalovač co mu nechal Asuma.

Proč jsem tonu nezabránil? Velitel vešel do nemocničního stanu. Leželo tu mnoho zmrzačených ninjů bez končetin. Patřili do jeho oddílu. Ještě ráno válčili pod jeho velením a teď se nemohli ani hnout. Byl to strašný pohled. Muž nemohl dýchat. Cítil, jak mu vědomí, že za vše před jeho očima může on, tlačí na plíce a znemožňuje mu nadechnout se. Připadalo mu zvláštní, že ráno byl za hrdinu a teď se strachy nemohl pohnout.

Seděla u okna a dívala se, jak se pomalu stmívá. Slunce zapadalo za obzor a obloha stále víc a víc tmavla. Snažila se doplést ještě alespoň pár řad, ale už skoro nic neviděla. Ruce jí klesly do klína, když se dívala do mizícího slunečního kotouče a zasnila se.
Trhla sebou, když klaply dveře. Ani se neohlédla, tušila, kdo to je. Znovu se dala do práce a pokojem se vznášel zvuk jemně klepajících jehlicí. Klap, klap. Byl zticha, nic neříkal. Dnes přišel brzo.
Klap, klap.

„Věřím Ti, ta mise je pro tebe jednoduchá.“ Usmál se Naruto.
„Ano, Hokage-sama.“ Přikývla černovláska.
Měli za sebou již rozhovor i informace o misi, kterou měla Mayoko Sinaure splnit. Podle všeho byla osobně vyžádána jakousi osobou, zatím ji však nebylo řečeno kdo to byl. Pro ni to znamenalo akorát další nudné mise, jež se nehodila pro Jounnina, ale co mohla nadělat. Času tu moc nebylo, měli vyrazit ještě ten den, ideálně už za hodinu.

Tajemství, které mělo zůstat skryto

Ležel vedle ní a přemýšlel. Měl tolik otázek, ale Kakashi se s ním o to odmítal dál bavit. Viděl na něm, jak moc ho trápí stav jeho vyvolené a věděl, že to je jenom jeho vina. Stále se ale pokoušel vnitřně hájit. On to přece po ní nechtěl! Neměla se do toho plést. Kdyby ho nechala být, teď by tady jen tak neležela. Nemohl ale popřít fakt, že mu zachránila život. Je jí teď zavázaný víc, než komukoliv jinému.

[center][i][b]You gotta be out there

Před bytovou čtvrtí netrpělivě přešlapoval hnědovlasý chlapec. Měl na sobě svoje nejlepší džíny a volnou vzdušnou košili. Čekal na svoji „kamarádku“, kterou měl doprovodit k Hokagemu, na nějakou schůzi. Absolutně netušil, co se od něj nebo Ai očekává, ale byl připraven na cokoliv. Konečně se ozvalo třísknutí dveří a před dům vyšla dívka ve splývavých světle zelených šatech, v černých vlasech měla dva pletené copánky, zbytek vlasů jí volně splýval přes ramena. Pousmála se a společně vyrazili k budově Hokage.

Sana se dívala do tváře mladému muži, tipla by mu tak 25 let, ale nebyla si jistá. Bledá kůže a černé vlasy, které mu padaly do tváře, působily velmi mladě. Uhladila si sukni. Bylo jí jedno, že slyšela Aki zašeptat zřejmě jeho jméno. Teď pro ni nikdo kromě něj neexistoval, byla si jistá tím, že ho porazí. Vytáhla katanu a rozběhla se proti němu. Lehce se vyhnul jejímu útoku, přitom sám vytáhl svou zbraň. Chvíli spolu bojovali, taijutsu se zdálo být neúčinné. Sana uložila katanu do pouzdra a složila několik pečetí.

„Mayame-chan, jsem ráda, že se ti ta mise povedla. Ale jak si to představuješ se přes dva týdny neukázat ve vesnici!“ peskovala Hokage mladou Lovkyni, když se vrátila ze své mise. Po dvou týdnech a v ne moc dobrém stavu. Jak psychickém, tak fyzickém.
„Nemohla jsem jen tak ukončit stopování, abych se vám hlásila. Jinak bych ho nechytila. Není to jako být Shinobi. Já si toho ninju musím najít sama a většinou se to dost protáhne,“ odsekla prudce Maya. Ale ve skutečnosti to oddalovala schválně. Nechtěla se vrátit do vesnice moc brzy.

Jen sama se svými myšlenkami. Na poušti. Vypadala jako fatamorgána, když kolem ní vířil písek, jak běžela. Vypadala jako víla.
Na cestě už byla druhý den. Už byla na pokraji svých sil, ale stále to nevzdávala. Vysvobození z nekonečných psychických muk se blížilo.
Cesta byla dlouhá a únavná, proto s radostí uvítala, když na obzoru uviděla pár skalistek, mezi nimiž bylo jedním neuvěřitelně starým jutsu skryto sídlo jejich klanu. Vzpomínky se jí rozproudily myslí… tam si jako malá hrávala… a cvičila spoustu jutsu.

Ptáci se poplašeně vnesli vysoko k obloze a svým hlasitým křikem narušili ticho, které panovalo všude kolem.
Nebyli však sami…
Dole spěchal hustým lesním porostem mladý muž. Hbitě přeskakoval z jedné větve na druhou a obratně se vyhýbal každé překážce, jež se mu postavila do cesty. Kolem hlavy mu vířily delší vlasy a na čelence se znakem Listové vesnice se odráželo těch několik slunečních paprsků, které sem jen těžko pronikaly.

Sťažka si povzdychla a zdvihla sa. Opustila cintorín a vydala sa späť domou. Po chvíli sa takmer potkla o malého, dvojročného chlapčeka, ktorý sedel v kaluži vody. Valil na ňu tie svoje detské očká. Usmiala sa a skrčila sa k nemu.
„Stratil si sa, maličký?“ Opýtala sa ho milým hláskom a zastrihala ušami. Chlapček sa zasmial a nadšene zaťapkal rukami.
„Bež preč od môjho dieťaťa!!“ Ozvalo sa z vedľajšieho domu, z ktorého vybehla akási žena a hneď si brala malého na ruky.
„Upokojte sa, pani. Ja som len-“

Alternativní Konec:

Příběh začíná když Shinomori utelka z pokoje, kde ji Saito uzavřel. Právě čekají na průběh sporu a vhodnou příležitost, aby mohli zachránit Asutu.

„Já se bojím, co když ho nezachráníme?“ Shino se, se strachem otočila na sestru a sledovala jejich lidi jak stojí před bitvou.

Byl to Nomuke. Vypadal překvapeně, ne však vyděšeně.
„Nomuke-kun?“ podivila se Hinata, načež se ozval Naruto: „Co tu děláš?“
Nomuke se k dalšímu překvapení všech usmál.
„Myslím, že teď už byste to všichni měli vidět,“ řekl, „pojďte za mnou.“
S posledním slovem se kluk otočil a odešel do temné chodby. Naruto se chtěl vydat za ním, na rameni mu však spočinula něčí ruka.
„Může to být past,“ řekl mu šeptem Neji.

Lenas sa rozbehol vytiahol svoju katanu zo zeme a chystal sa na útok.
Tak som zvedavý či to zaberie. Tešil sa až sa to dozvie a počítal v hlave čas na útok.
Teraz. Hodil katanu z pravej strany ako ju zapichol.
Čože? Čudoval sa ťahu súpera. Zrejme predpokladal to čo ja, ale to mu nepomôže. Usmial sa a chystal odvrátiť útok, ktorý na neho mieril.
To je smola ani nevie mieriť. Pomyslel si keď katana okolo neho preletela a netrafila cieľ.

Sareth už kráčel k Narutovu pomníku a půl hodiny se chýlilo ke konci. Když stál při pomníku otočil se ke všem a řekl.
„Neznal jsem Naruta moc dlouho, všem tady bude moc chybět ale já musím říct že mě ne. Celou dobu mi stál v cestě a teď když už je po něm bude pro mě všechno mnohem lehčí a zábavnější,“ těmito slovy všechny šokoval a ještě víc když ukázal svou pravou totožnost.

Stála nehybně ve dveřích, jako by byla z kamene. Nebyl slyšet ani její dech. Jen doširoka vytřeštěnýma očima zírala do kouta, kde ještě před malou chvílí Dakena zanechala. Přece si nemohl jen tak otevřít a utéct!? Leda by se v něm probudil člověk… Jestli ano, tak si to asi nikdy neodpustí. Propásnout takovou šanci!

,,Ona není žádná tvoje hračka!" Rozzuřil se Kazekage a chtěl se s ním pustit do boje, ale zastavila ho bratrova ruka na jeho rameni.
,,Uklidni se Gaaro, vše se dá vyřešit diplomaticky." Kývl na něj a očima mu naznačil blížící se ninji se všech stran.
,,Diplomaticky? No to si nejsem jistý, jak to chcete řešit." Ušklíbl se Tsuchikage a dal svým přisluhovačům rozkaz, aby kolem písečné trojice vytvořili kruh. Temari, Kankuro i Gaara se postavili zády k sobě a čekali na přicházející útok.

Stála a dívala se dolů do černé nicoty, která se před ní rozprostírala. Vítr mírně foukal a pohrával si s jejími dlouhými hnědými vlasy. Z tmavých očí jí stékaly proudy slz, jež padaly do prázdna. Na tomto podivném místě byla už několik hodin. Stála na okraji hluboké propasti, daleko od jejího domova. Byla tu sama, nikdo nevěděl o tom, co se chystá udělat. Nikdo netušil, že její život vlastně není život. Každý den, ji připadal nekonečný, plný utrpení a bolesti.