Romantika

„Yushi...“ ozvalo se z rostlin. Pomalu jsem vzhlédla. Stál tam, mile se usmíval, ale v jeho očích bylo něco neuvěřitelně zlého.
„Pomohu ti, Yushi,“ řekl tiše. Prohlížela jsem si jeho křídla, vypadal děsivě, ale jeho obličej byl milý. Jen ty oči byly zlé.
„A jak? Nejsem člověk,“ řekla jsem tiše.
„Ale já ho z tebe udělám, zbavím tě tvého trápení.“ Vykulila jsem žluté oči.
„Vážně?!“ křikla jsem. Usmál se a odhalil ostré zuby.
„Ano, Yushi. Dokážu to.“ Chvíl jsem na něj užasle zírala. V tom pravá ruka zešedla.

Byl to ten nejkrásnější zážitek v jejich životech a oba si přáli, aby nikdy neskončil. Přitom to bylo tak neskutečné, že si mysleli, že to byl jen a jen sen.
„Nedáš na osud, že ne?“ zeptala se Maya Sasukeho, když se drželi za obě ruce a byli o sebe opřeni čely. Dívali se do očí a oba byli neuvěřitelně šťastní.
„Jen na ten, který můžeme ovlivnit,“ odpověděl a krátce ji políbil.

„Užili jste si dost legrace?“ zeptal se jich suše Kakashi, kterého štvalo, že se mu Ant nevěnovala.
„Ale, ale. Snad nechceš taky do vody?“ vrhla se na něj Ant. A jemu nezbývalo než utéct pryč.
„Nechci do vody,“ bránil se Kakashi, když ho chytila. Byli od zbytku skupinky vzdáleni pár kilometrů, takže byli sami.
„Tak si zase nehraj na žárlivce, lásko,“ nabádala ho Antisha a vtiskla mu na ústa polibek.

„Sasuke, děje se něco?“ zeptala se Sakura mile svého kamaráda, když byl celý jejich tým, kromě Kakashiho, na obědě v Ichiraku ramen. Naruto totiž odmítl jít někam jinam.
„Ne, jsem v pořádku,“ odvětil Sasuke. Podivně dutým hlasem. Poslední dva týdny byl takový.
„Neříkej mi, že je to kvůli Tenshi! Všichni se o ni bojí… dokonce i Tsunade-sama se mi o něčem zmiňovala,“ řekla zamyšleně Sakura. Nepřiznávala si to, ale i jí chyběla kamarádka. A připadalo jí divné, že se nevrací.

Po parčíku se procházela dívenka. Mohlo jí být šestnáct, maximálně sedmnáct, byla prakticky ještě „dítě“. Bylo jaro a všude kolem kvetly nejrůznější květiny a také sakury. Šla ze školy, ale rozhodla se to vzít delší cestou, přes park. Doma ji stejně nikdo nečekal, rodiče byli jako obvykle na služební cestě. Od té doby, co ji donutili skoncovat s životem ninji, se nudila. Chodila na střední jako každé obyčejné dítě, ale to, po čem opravdu toužila, musel a schovávat vzadu, hluboko uvnitř svého srdce.

Skazené rande

Naruto a Minako sa pomaly približovali k Ichiraku Ramen. Mačacie dievča išlo ďaleko vpredu, blondiak akosi pozaostával. Skúmal obsah svojej žabacej peňaženky a takmer sa išiel rozplakať...Nemal dosť peňazí, ako sa obával.
„Naruto! Poď prosím sem! Veď ma, neviem kam mám ísť!“ Volala naň zúfalá dievčina, ktorú, bez ohľadu na následky, pozval na rande. Sťažka vzdychol. Zavrel peňaženku a skryl ju do vrecka.

„Máte pravdu! Hinato, no, eh… nechtěla bys, nechtěla by ses jít někam projít, chtěl bych si s tebou popovídat." zeptal se nesměle a téměř neslyšitelně Naruto.
„Naruto-kun?!" Odpověděla Hinata zaskočena takovým to vývojem událostí.
„Neuvěřitelné, on se ji nepochybně zeptá co Sasuke?" Zašpitala Sakura svému příteli.
„Taky bych to do něj neřekl," odvětil Sasuke chladným, odměřeným tónem.
„Tak půjdeš nebo ne?" Stále naléhá Naruto.

„Nejdřív tě představím s tvou budoucí týmovou partnerkou,“ oznámila Hana a zastavila uprostřed zahrady.
„Já budu mýt kolegyni?“ vytřeštila Shikami oči a nevěřícně koukala na svou učitelku.
„Samozřejmě, přece vás nebudu trénovat jednu po druhé,“ přikývla Hana a svůj pohled stočila k právě přicházející osobě.
„Jsi hotová Taiki?“ zeptala se Hana nově příchozí.
„Doslova sensei, od rána dřu jako kůň a ještě se mi naprosto nic nepovedlo!“ soptila dívka a zastavila těsně před Shikami.

Mari a Gaara

Plán byl již skoro připraven na uskutečnění, ale potřebovali najít vhodnou příležitost, kdy nebude mizukage v obležení svých úkolů, protože na vykonání plánu museli mít alespoň tři hodiny, aby jim to vyšlo.
A mezitím se Gaara, Genma, Raidou a Miharu dál scházeli na veřejných místech a sdělovali si další postupy plánu. A když je někdo nezasvěcený zaslechl, tak slyšel pouze obyčejné témata, do kterých tak šikovně zašifrovali pokyny.

Probudil se ve chvíli, kdy už prostě měl dost spánku, což znamenalo v pozdním dopoledni. Normálně vstával dřív, ale když ho v nejbližší době nečeká žádná mise…
Vyspal se tedy dostatečně, takříkajíc dorůžova. Žádné představy a myšlenky už ho nepronásledovaly- nebyla na to dostatečná atmosféra. Nebylo totiž večerní ticho a měkká tma, hebká jako samet, která se vždy večer shromáždila za oknem…
Ne že by ale na ty představy zapomněl. Pamatoval si je moc dobře. Dnes má naštěstí dost času- může vyrazit ven obhlédnout situaci.

„Už mě nebaví se tady s vámi zahazovat, jdu teď zabít Uzumakiho manželku,“ vykřikl Sareth a všechny smetl tlakovou vlnou kterou ovládal svým mečem. Jak se přibližoval k Hinatě aby jí dorazil ztuhnul jak slyšel povědomý hlas.
„Co si dovoluješ na mou manželku.“
Ten moment všichni zpozorněli a s obdivem v očích se dívali na postavu v prachovém oblaku, Sareth se překvapeně a taky zuřivě hned otočil.
Byl to Naruto který stál ve oblaku prachu.
„Tebe je dost těžké zabít jako vidím.“

Hametsu se stále dívala Dakenovi do tváře. Po chviličce se její obočí rozzuřeně stáhlo, pootočila hlavu a pohlédla na sténajícího Kabuta u protější zdi. Pokoušel se vstát, ale při sebemenším pohybu ho očividně všechno bolelo. Už neměl na nose své kulaté brýle, ty ležely rozdrcené na kousky všude kolem něj. Opřel se o zeď a pomalu se postavil na nohy. Zavrávoral, načež pohlédl dívce do tváře.

Pravda konejšivější než lež

„Ale, ale, milý Itachi!“ řekla ponuře se stále svěšenou hlavou. „Takhle se vítá pokrevní příbuzný?!“
Itachi se nadechnul k odpovědi, ale v tom ona zvedla hlavu a k zemi ho přišpendlily dvě rudé oči tolik podobné jeho s jednou jedinou odlišností. Znaky v rudém poli nebyly černé, ale zářivě bílé!

Stál proti ní a nebyl si jistý, zda má věřit tomu, co vidí. Z druhé strany pokoje v tom nejtemnějším koutě na něj zářily dvě zběsilé oči toužící po krvi.

Sasori byl rád, že se dostal ze Suny pryč, ale zároveň věděl, že tu nechává část svého života. Ovšem se zařekl, že se už nikdy nepoddá žádnému citu.
Kdyby si to znovu dovolil asi by to nepřežil.
Obrnil své srdce ledovou slupkou, která byla pevná, a jakmile se přidal k Akatsuki, tak věděl, že jeho slib o citech, se splní. V Akatsuki nebyl nikdo, ke komu by choval nějaké sympatie. Všichni měli stejný cíl a byli stejně jako on nukenin.

„Patříš k nám nebo snad ne??“ zeptal se Orochimaru.
Temari zaváhala. Chtěla říct ne, ale byla přinucena patřit k nim.
„Můžu přece říct ne a bojovat s nimi.... Ale pak bych nedodržela slib, který jsem jim dala a pravý ninja vždy svůj slib dodrží i kdyby měl kvůli němu umřít.“ pomyslela si Temari.
„Ano, patřím k vám.“ řekla Temari a sklopila hlavu.
„Takže tě pak vyšleme, abys nám zjistila informace. Je ti to jasné??“ zeptal se jí Orochimaru a prohlížel si ji nedůvěřivým pohledem.

Mesiac svietil vysoko nad dedinou. Žiarivo. Jednému by sa zdalo, že žiarivejšie ako inokedy. Hviezdy okolo neho akoby tancovali. Celé nebo vyzeralo dnes v noci akési šťastné. Ani nepršalo. Dnes bola výnimočne jasná noc. Celá dedina ležala v tme. Nikto si ani nevšimol dvoch bežiacich shinobi, hľadajúcich svoju cestu. Svoje miesto. Neobzreli sa za sebou. Obaja vedeli, že takto je to správne. Až príliš veľa trpeli, až príliš veľa horkých spomienok sa na toto miesto viazalo. Len jeden z nich ešte stále uvažoval nad možnosťou zostať tu.

Dorazila jsem tam, ale nikdo neotevíral. Odemknula jsem si vlastním klíčem, který jsem dostala od bráchy, po tom co jsem mu musela přísahat, že si na Jeho půdu nebudu tahat kluky (Ha, řekl KLUKY – Gaara je jen jeden kluk, ne?), a šla rovnou do kuchyně. Na tohle pomůže jedině čokoláda. Než jsem se ale dostala k lednici, srazil mě někdo prudce k zemi. Byl to můj bratr. Že by poznal, na co jsem právě myslela?!
„Co děláš?! Nemáš být někde se svým týmem?“ zeptal se naléhavně a odtáhnul mě do sklepa.

Hidan i Kakuzu vyšli z velkého domu a mlčky stáli vedle sebe. Ani jeden z nich nevěděl, co má tomu druhému říct. Oba v hloubi duše vlastně viděli spojitosti, už předtím jim to tak přišlo, ale byla to tehdy blbost... tehdy... ale když jim to někdo takto řekl, už cítili něco jiného... Kakuzu se v duchu přesvědčoval, že to nemůže být možné, on Hidana NESNÁŠÍ, natož aby ho m-... v tom Kakuza oslovil Hidan.
„Kakuzu, nikdy jsem po tobě nechtěl nic tolik, jako teď... řekni něco,“ poprosil. Kakuzu chvíli přemýšlel.

Yoshie mlčky prošla přes písečný práh, pak se zastavila a rozhlédla se kolem. Podél pravé i levé strany se táhla dlouhá řada vězeňských cel. Bylo to tu vskutku velké, ale věznice Konohy byla mnohem větší. Hlídali tu dva píseční Chuuninové, kteří se právě starostlivě skláněli k jejím týmovým kolegům. Oba leželi na zemi bez hnutí.
Když ji jeden z nich zahlédl, narovnal se a prstem na ty dva ukázal. „Slečno Yoshie, očividně jim není moc dobře. Prostě se tu složili a… no, asi vidíte sama.“

Kushina si přečetla vzkaz od Minata, který zněl:

Drahá Kushino,
budu čekat, co mi taky jiného zbývá. Možná mě taky něco napadne a ozvala se Konoha? Nevím proč, ale myšlenka na tebe mi pomáhá přežít. Ovšem jestli se nám to povede, tak ti zajistím v naší vesnici azyl. Včera jsem měl o tobě sen, jak se na mě směješ a držíš něco v náručí. Jakoby jsi držela dítě. Naše…

Kushina se při čtení začervenala a odpověděla mu v podobném duchu.

[i]Drahý Minato,