Romantika
Dnes byl velký den! Aryen byl povýšen na jounina, ale jediný problém, že to neměl s kým oslavit, protože všichni jeho známí byli zavražděni, i když by tu byla jedna osoba se kterou to chtěl oslavit, ale nevěděl jak se jí zeptat, ale náhoda tomu chtěla, že to přišlo jak blesk z čistého nebe…
Po Konohagakure No Sato se procházela dívka s mahagonovými polodlouhými vlasy, nevidomýma očima a letními šaty. Byla slepá, ale Konohu znala tak dobře, že jí mohla chodit a věděla její cesty tak dobře, jako kdyby měla mapu v hlavě. Občas se zeptala na cestu, to ano, ale jinak ji znala úplně dokonale.
Ale pletete se, pokud si myslíte, že šla ulicemi jen tak, bez cíle. Když došla ke dveřím, které už týdny, měsíce předtím ohmatávala, zaklepala na ně.
Skoro okamžitě se ozvalo zavrzání dveří a hned poté laskavý hlas:
VÍC NEŽ MYSL
Naruto donesl Sakuru až do jejího pokoje a opatrně jako kdyby to byla nejkřehčí věc na zemi ji položil na postel.
„Děkuju,“ řekla.
„Od toho jsou přátelé,“ zazubil se Naruto.
Sakura si opatrně sedla, protože jí noha začala bolet víc než obvykle a začala si sundavat boty. Teprve když se ohnula k zemi si všimla, že tam má Naruto svoje věci.
„Naruto...“ zavolala na něj, protože ho nikde neviděla.
„Děje se něco,“ přiběhl rychle do pokoje.
„Ne nic,“ usmála se. Je tak starostlivý, pomyslela si.
Uběhlo dalších několik hodin od té doby, co Naruto opustil můj pokoj. Seděl jsem na posteli. Kolena jsem si přisunul k tělu tak, abych si mohl o ně opřít bradu. Koukal jsem se dolů na své nohy, ale koutkem oka jsem nenápadně sledoval prosklené okýnko u dveří vedoucí ven. Občas se v něm mihla postava. Jen přeběhla kolem, ale na nějakého hlídače to bylo moc rychlé. Já jsem přesně věděl, kdo je tam.
Pozvedl jsem hlavu a hleděl jsem na dveře před sebou. Zamyslel jsem se. Pokud je moje teorie pravdivá, tak musím něco udělat. Dostat se odsud. Jak..?
„Ja, chcela som sa ťa opýtať, nie, najprv ti musím niečo povedať,“ odmlčala sa a čakala na jeho reakciu, keď nič nehovoril pokračovala, „ja sa už domov vrátiť nemôžem, už totiž domov nemám,“ opäť sa odmlčala.
Čože nemá domov? Nechápem. Čudoval sa, ale nechcel ju vyrušovať tak radšej nič nevravel a čakal kým mu to vysvetlí sama.
„Shikamaru, díky.“ řekla Temari a usmála se na něj.
„Není zač.“ řekl a její úsměv jí oplatil. To už se Kabuto a Orochimaru zvedli ze země. Sasuke zamyšleně stál na místě.
„Tak Sasuke, hni sebou!!!“ zakřičel na něj Orochimaru. Shikamaru s Temari se k sobě postavili zády a oba si přáli, aby se Sasuke do boje nezapojil.
„Tak mě napadlo.... Teda.... No neví, jestli z tadyma vyvázneme živí, chci, abys něco věděla.... Miluju tě a nikdy tě milovat nepřestanu.“ řekl Shikamaru.
Při procházce vesnicí se Rae nemohla vynadívat na všechen ten život kolem. Hinata se ukázala jako dobrá průvodkyně, ukázala jí nejznámější místa a při popisování neřekla jedinou strategicky významnou věc. Rae to nevadilo, byla ráda, že konečně může dýchat čerstvý vzduch. Za téměř celý svůj život poznala jen prostory uvnitř laboratoře a těch několik vyvolených, kteří se o ni starali.
„Nemáš hlad?“ zeptala se najednou Hinata.
„Tak trochu,“ omluvně se usmála fialovláska.
Shenai se vzbudila s hlavou na Itachiho kolenech. Neklidně se zavrtěl. A pak uslyšela to, co jí celou dobu unikalo… táhlý vysoký hlásek, dívčí pláč. Lekla se, vyskočila a nechtěně přitom udeřila manžela do žaludku. Ten zasípal, ale než se mohl po chlapsku ohradit, byla pryč.
Zelenooká utíkala za hlasem a přede dveřmi se zastavila. U narychlo zhotovené kolébky postával Kisame s Deidarou, za jehož zády se krčil Tobi. Malá Keiko sice vřískala na celé kolo, ale její matka měla uslzené oči od smíchu.
„Tak co ty malá fňukno?“ řekl Pein arogantním tónem a kopl do Deidary, „ty jsi mi ale hrdina.“
Deidara, plivajíc krev, zvedl hlavu a podíval se mu zlostně do očí, „a na co ty si tu teď hraješ?“
„Eh… ehm, ehm, ehm…“ ozval se tichý kašel za Peinem a v tu chvíli pocítil Deidara malé štěstí.
Ještě před začátkem si prosím pusťte tuhle písničku a poslouchejte to s ní, jelikož bez ní by to nebylo ono :)
Není moc času... Není žádný čas. Je zbytečné o tom přemýšlet, odpověď je pro mě jenom jedna.
,,Zemřu.'' Ninja uvězněný mezi kameny otevřel své levé oko. Děsící, hrůzný, krvavý, ano, takový je Mangekyou Sharingan. On to dobře ví, že jeho největší zbraň je jeho smrt.
Kapitola IV - Karty
„Nejmladší zvolený kage v historii. Přiznám se, že mě to poněkud... překvapilo,“ řekl Nobutora Takeda. Oči zakalené věkem a přesto pořád pichlavé a živé se zabodly do Gaarových.
Bylo to jako zírat do očí kobře.
Gaara se jen stěží ovládl. Pohled, jakým ho Nobutora častoval znal příliš dobře. Přezíravost a opovržení – oboje skryté za uhlazenou maskou.
Stáhl koutky úst v uštěpačné, drzé grimase.
Ehm... omlouvám se, že to sme dávám až takhle pozdě... ale... ehm, no, dobře nebudu se vymlouvat, prostě se omlouvám 
Snad to nebude tak katastrofální dílek... i když nevim 
Zavrčela jsem, když mi Naruto neodpověděl. Od kdy je tenhle hlasitý ninja takhle zamlklý?
„Odpověz mi, zatraceně!“
Nasávala jsem vzduch doušek po doušku, pokoušejíce se uklidnit tuhle debatu, stejně jako jsem se pokoušela udržet na rukou, které podepíraly mé tělo.
„Myslel jsem si, že když si uvědomíš, jak jsi nemocná, dovolíš mi ti pomoct,“ zašeptal tiše.
Jakmile se dostali z minulosti, tak Kakashi spěchal za svou rodinou. Aby je viděl, protože je miloval nade vše, ale při shledání s Rin si uvědomil, že ji nikdy nepřestal milovat.
Rozhodl, že se s Rin musí vidět a vše si vyříkat.
Dohodli se, že se sejdou na starém výcvikovém stanovišti, kde se stali týmem Yondaimem.
Rin se divila, že Kakashi přišel o půl hodiny později…
„Ty mi připomínáš Obita,“ poznamenala Rin.
Sakura se pomalu probouzela do nového dne. Byla ji poměrně zima a taky, okolí bylo poněkud vlhké. Otevřela ospalé oči a rozhlédla se po místě, na kterém strávila noc. A v tuhle chvíli ji to došlo, ležela venku v mokré trávě. I ona sama měla oblečení nasáklé ranní rosou. Pomalu se posadila a slastně se protáhl. I když tuhle noc strávila venku, vypadala spokojeně. Něco ji stále překvapovala. Byl to neuvěřitelný šum okolí ní, ale když se rozhlédla, tak nic. Oddychla si, rukou si projela dlouhými vlasy, ale škrábla se!
Bylo nebylo...
V jedné velmi temné místnosti, uprostřed noci sedělo malé děvčátko na židli. Děvčátko, které nemohlo usnout, protože mělo strach, že přijde velký, převeliký bubák!!! A když už byla skoro v říši snů, nepřišel bubák, ale někdo úplně jiný."
Ráno jsem se probudila brzy, nevěděla jsem kolik je hodin nebo jestli slunce už vysvitlo. Poznala to, protože on tu stále byl a spál v křesle zakrytý dekou, které z něj pomalu padala. Posadila jsem se a chytla jsem ji. Zakryla jsem ho, ale on se probudil. Ucukla jsem sebou a trochu jsem se od něj vzdálila. Dobře jsem věděla jak jsou někteří lidé nevrlý, když jsou probuzení. On takový nebyl. Jen se protáhl a mlčky vyrazil ke koupelně, kde se ovšem nezamknul. Udivila jsem se jako by ani nevěděl, že jsem tu. No, co bylo to lepší, než kdy na mě byl naštvaný.
„Vše se odehrálo již před dávnými lety, ale já si to pamatuji jakoby to bylo včera…
O této události se toho moc nezachovalo, ale měl jsem u sebe list z kazekageho deníku, který byl zničen a ten jsem pečlivě uchovával, protože mi to nakázal. Smím to ukázat jen tehdy, až podle mě nadejde správný čas se s tím vytasit…“
List obsahoval toto:
[i]Dnes opět zapisuji do deníku pravidelnou zprávu, která jednoho dne poslouží jako pomůcka pro další generace nebo spíše smutný příběh.
Naruto podstoupil výslech členy ANBU. I přes různé techniky bylo vše marné. Jeden ANBU se naklonil ke druhému a začal mluvit.
„To je divné, měl by si vzpomenout. Podle toho co jsme z něj dostali byl opravdu v nemocnici.“
Rozrazily se dveře a vešla Tsunade.
„Ztrácíte čas! On to nebyl. A jakto, že ho vyslýcháte bez mého vědomí?!“ sjela ANBU.
„Musel to být on, nebyl pochyb... Byla tam chakra devítiocasého!“ argumentoval další ANBU.
Naruto po slovech podpory od svých přátel odešel se připravit zbytek dne se chystal do boje. Nemohl však dostat z hlavy představu že selže, když už to nemohl snést zamířil do hospody kde si sedl k lahvi sake a začal pomalu popíjet. Po několika hodinách ho tam našel Jiraja ale když si všimnul jakou má náladu beze slova si přisedl a taky si nalil. Jak tak spolu seděly Naruto už jemně připitý se zeptal Jiraju.
„Jaký má smysl bojovat když jediná nejlepší možnost je vzdát se.“
