Itachi stál polonahý ve dveřích a zmateně si Sasukeho přeměřoval. Ten měl ruce strčené v kapsách a náramně se bavil výrazem svého bratra.
„Tak co?
Pustíš mě dál, nebo budeme klábosit tady?
Já osobně nemám nic proti, ale někdo by nemusel rozdejchat, až tě takhle uvidí.“
Řekl lehce ironicky mladík a stočil pohled k rudnoucí dívce, která vypadala, že každou chvíli omdlí.

Yoshie se zaskočeně rozhlédla. Arawa ten zvuk taky zachytila a Naru nebyl se svou bystrostí nijak pozadu. On i hnědovláska se okamžitě chopili zbraní, blonďák ještě zkoncentroval chakru do očí, aby zesílil Hirekigan.
„Hlavně zachovejte klid,“ zašeptala Yoshie. Sotva ji bylo slyšet, v podstatě jen němě pohybovala rty.

Sníh začal jemně padat na obličej Hikari a masku ANBU. Hikari měla vyděšený výraz, jeho nebyl vidět. Chtěla něco říct, ale nezmohla se na víc, než na mírné pootevření pusy. Stáli nehnutě proti sobě.
Sakryš, co chceš?
Začala se trošku třást.
ANBU cítil její pohled. Cítil strach. Strach z něho…
Čeho se bojí? Mě? Proč?

„Tak s tím už na mě nechoď.“ řekl Orochimaru a uhnul mu. Zezadu se vynořil druhý Shikamaru a znovu vypustil svůj stín. Orochimaru byl v pasti a Shikamaru ho chytil do svého stínu.
„Tak a teď jak se tě zbavit.... Mám snad stoky nápadů, ale který vybrat??“ pomyslel se Shikamaru.
Mezitím Sasuke bojoval s Kabutem.
„Nechceš semnou bojovat nebo snad jo??“ zeptal se Kabuto a uhýbal Sasukeho útokům.

„Takže cez chuuninskú skúšku nič nechystajú?“ spýtal sa pre istotu.
„Nič, sústreďujú sa na hľadanie Orochimara a Sanbiho, ešte stále im uniká.“
„Takže by som nemal čakať ani žiadny pokus od neho,“ zaťal zuby.
„Pravdepodobne nie, ale aj tak si daj pozor, Naruto,“ upozornil ho.
„Jasné, ty tiež. Prepáč, že ťa o to musím ešte požiadať, ale musíš sa tam vrátiť a zostať tak dlho ako budeš môcť,“ žiadal ho, „ale pri najmenšom náznaku odhalenia príď sem ja to tu už potom zariadim.“

„Dobře. Potřebuji, aby jedna rozemlela Mesíční kámen na prach a ta druhá tady vyluxovala.“ rozdělil brácha práce a začal něco psát na svitek.
„Proč nemůžu já psát a ty luxovat?“ zeptala se naštvaně Konan.
„Můžeš, jestli umíš psát démonickým písmem,“ odpověděl ironicky brácha. Konan zmlkla a šla pro lux. Já jsem vzala mlýnek a poprosila bráchu o ten šutrák.
„Tady.“ podal mi ho. Byl to modrý a průsvitný kámen, ale struktuou se podobal měsíci.
„Jaktože je tak modrej?“ zeptala jsem se. „Měsíc je přece šedej.“

Den patnáctý:
Dneska byl super den! Mioko mě ráno probudila už oblečená a nalíčená, ale nešli jsme ven spolu. Řekla, že musí zařídit pohřeb té Bábě a já zůstal s tou krvelačnou bestií ''Micí'' sám. Nejdřív jsem se bavil tím že jsem jí házel tablety projímadla, které jsem našel v koupelně, do misky. Pak jsem s radostí zjistil, že kočičí záchod má na balkóně a když šla na velkou, nastrkal jsem před její dvířka spoustu věcí (které jsem unesl) a o zábavu jsem měl postaráno! Chachá, na mě nevyzraješ, Jare!

Ahoj, Hazure!
Doufám, že si v pořádku a že k tobě tento dopis došel. Hodně dlouho jsem tě nekontaktovala, za to se moc omlouvám.

Nebezpečí v tajné skrýši

Čtveřice se nachystala na cestu, chtěli vyrazit co nejdříve. První pokus o odchod jim překazil Naruto, když se rozvzpomněl na to, že nechal v rezidenci plán cesty. Zakopl, batůžek s věcmi mu sklouzl ze zad. Nechal ho ležet na zemi a hopkaje se dostal až do „svého“ pokoje, kde popadl mapu Země blesku. Než konečně vylezl ven, byli na něj ostatní už tak naštvaní, že vážně uvažovali o tom, odejít bez něj. Až na Hinatu, samozřejmě.

Upozornění! Tato kapitola není pro slabé povahy!

Než si ubohá Bloom uvědomí, že se z ní stává schizofrenička, mohl by ji kdokoli velice snadno ovládat. Její primitivní, zvířecí já, ovládané těmi nejnižšími pudy, si toho bylo moc dobře vědomo. Nebylo nic snadnějšího, než se zmocnit Bloomina těla ve spánku. Černá kanibalka se probudila k životu!
Nebála se toho, že se bílá bude ráno zlobit. Však o tom taky nemusí vůbec vědět. Navíc… přece to sama chtěla. Ano, i když určitě ne takhle.

Ishidate

Kapitola třináctá: Pohřeb

Uběhly necelé dva týdny od napadení Konohy. Vesnice byla skoro zničená a o život přišlo mnoho ninjů i civilistů. Největší ránou pro Konohagakure byla smrt jejich Hokage. Zemřel při souboji s Orochimarem, který byl jedním z legendárních sanninů a zároveň vůdcem Otogakure no Sato.

Bolo nádherné slnečné doobedie, no väčšina civilných obyvateľov Konohy mala zlé tušenie. Tsunade síce ráno oznámila, že sa bude konať menšie cvičenie, no vzhľadom na to ako shinobi lietali po Konohe takmer nikto tomu neveril. Všetci boli nervózny pretože im nikto nechcel nič povedať.

Láska s překážkou 01

Moje první sériovka s mým oblíbeným párem NaruHina.
Snad si ještě dovolím dodat, že hlavním hrdinům je devatenáct. Další informace budou odhalovány postupně v dalších kapitolách.

Nádherný, slunný letní den. Hřejivé paprsky prostupovaly uličkami Konohy, přes okna vstupovaly lidem do bytů a naplňovaly každého zvláštním pocitem radosti a štěstí.

S tímhle to zní líp... Edvin Marton - The Godfather

Krajinou se nesla těžká vůně rozkvetlých květin. Vábila a přitahovala, odpuzovala a křičela. Křičela... Aby se už nikdo nepřibližoval. Aby už nikdo neviděl...

Husté keře se pyšně nadýmaly, mávaly větvemi a šustily listím. Pyšně? Ne. To ony jen tak. Aby na sebe přivábily pozornost. Nemohly dovolit lidem vidět tu zkázu za nimi. Nedaleko skotačily děti. Ty by to neměly vidět...

„Prosím,‘‘ dál jsem plakala, ale v hloubi duše jsem věděla, že mi slzy jeho život nevrátí. Že tohle už je doopravdy konec, ale přiznat jsem si to stále nedokázala. Dokonce i na Naruta toho bylo moc. Sotva se setkal se svým otcem a teď mu umře v náruči. I po tom všem, co jsme mu provedli se teď na nás nedokázal zlobit. V tuhle chvíli truchlil s námi. Ucítila jsem, jak jeho dech slábne, celé jeho tělo sláblo. Pevně jsem sevřela jeho dlaň, stiskl ji. To bylo pro mě útěchou.

6. kapitola – Informace
Trvalo to ještě notnou chvíli dohadů, co a jak. Kdy a proč. Přesto, ale brzy vyrazili vstříc novému dobrodružstvím, které by někdo mohl nazvat, jako osudovou chvílí. Mohli to, ale nazvat jen obyčejnou misí. Takové to totiž i bylo pro černovlasého ženu. Její společník ji byl nesympatický. Nechápala svůj důvod k těmto myšlenkám, ale připadal ji nespolehliví. Nejspíše ani neuměl dodržet své slovo, či se k něčemu přiznat.
„Mayoko-chan?“

[i]Kráčeli vesnicí, oba mlčeli. Mezi nimi bylo cítit napětí a obavy z nadcházejícím opětovného setkání s rodinou.
„Kde jsi byla?“ odvážil se jí po chvíli zeptat Shikamaru.
„To je složité…“ šeptla tiše. „Nepochopil bys to…“ Když se snažil něco říct, zavrtěla hlavou. „Ani já to nechápu.“
„Matka se na tebe pokusila zapomenout, ale nešlo to…“ začal rozhovor na jiné téma.
„Na vás jsem taky nemohla zapomenout, Shikamaru.“ Usmála se Kameko. „Jsi můj brácha, ne?“ Krátce přikývl, ale stejně mu to nedalo.

Seděla jsem u těch dveří… ani nevím jak dlouho. Pár hodin určitě. Mezitím se všechna moje povrchová zranění zahojila, zbyla už jenom zaschlá krev. Ani jsem z ní necítila nevolnost… kupodivu.
Nebyla jsem schopná se jakkoliv pohnout, ačkoli mě nic nebolelo. Cítila jsem, jak mi tělo pomalu tuhlo z nedostatku pohybu. Bylo to nepříjemné, chtěla jsem si alespoň na chvíli odpočinout, ale kdybych si lehla na postel, zaručeně bych ji celou pošpinila.