Romantika

Konoha

Nad Konohou už se začíná stmívat a všude se postupně začínají rozsvěcovat světla, v domech, podnicích, obchodech...
Už jen letmo se dají zahlédnout postavy, které se pomalu vydávají do svých domovů...
"Tak zas zítra," řekne Naruto který se loučí se svými přáteli, Saiem a Sakurou a kapitánem Yamatem.
Yamato jen mávne a už kamsi zmizí v obláčku dýmu, Sai se jen usměje a taky zmizí směrem ke svému domku.

Hinata, dávaj pozor!“
Kričal Shikamaru.
„Dostali sme misiu v Piesočnej aby sme chytili Orochimarovich ľudí na ktorých prevádzali experimenty a nie ,aby ťa zabili !“ Kričal Naruto v horúčke boja.
„Ja viem.“ Odpovedala udýchaná.
„Ale už len posledný.“ Pripomínal si Naruto.
„..Rasengan...“
Tresk..Drush....Buch..
„Máme to! Hinata ,Shikamaru ste zranený ,musíme ísť do nemocnice v Piesočnej!“

Ako dorazili do nemocnice Hinatu hospitalizovali a Kibu s Narutom si nechali na pozorovaní...
***
O niekoľko hodín.
***

[i]"Cože?!" vykřikli unisono Konoko a Itachi. Pak na sebe pohlédli a znechuceně se od sebe odvrátili.
"Přesně tak. Nemáme času nazbyt, takže - Deidaro, Tobi, vy se postaráte o tým sedm a já s Konan si vezmeme na starosti Jiraiyu. Tak šup, šup!" Pein se měl k odchodu.
"Póóčkat počkat počkat! A co já s tímhle ... idiotem?" Konoko ukázala na Itachiho.

Venujem mojej kamarátke Dingo93 a prajem príjemné čítanie, dúfam, že sa bude páčiť

„Eh? Kde to jsem?“ zeptám se sama sebe. Ze tmy na mě zírají dvě rudé oči.
„Vítej... jsi v mé... MOCI!“ ozvalo se ze tmy a zvíře s rudýma očima vytasilo drápy, rozevřelo křídla a otevřelo tlamu plnou žlutých a ostrých zubů. Trhnutím se probudím. Ležím na posteli a vedle mě spí Ino.
„Uf... byl to jen sen,“ řekla jsem si a zase si lehla. Pak jsem se zase posadila.
„Ty oči... to byl aktivovaný Karakugan!“

Lin upírala oči na od slunce rozpálenou pevninu, po které ještě před nějakou chvílí kráčela její láska spolu se svými sourozenci. Nemohla, nechtěla uvěřit tomu, že jí její milí nechal na pospas tomu nejhoršímu tyranovi, kterého znala. Neudělal by to bez důvodu, to si byla jistá, ale co mohlo být tak hrozného, aby to přinutilo Gaaru opustit jediného člověka, kterého kdy doopravdy miloval? Nebo si to jenom namlouvala? Pohrával si snad s ní? Byla jen náhražka? Hračka pro pobavení?

Poslední věc co jsem slyšel byl křik a pláč anděl. Mého anděla. Místo abych dopadl na mech, propadal jsem se do neznáma. Kolem mě jen černo a tma. Tak takhle vypadá smrt. Vlastně to není tak hrozné. Pak se mi ale vybavil obličej. Bledý, orámovaný loknami stejné barvy, jako měly oči-tmavě hnědou. V té chvíli jsem věděl že smrt je strašná. Cokoliv, co by mě od ní mohlo oddělit by bylo strašné. V tu chvíli mě napadlo co jsem jednou četl...
[i]Děvče se zeptalo chlapce,jestli si myslí že je hezká a on odpověděl ne.

Jeho slova mě donutila přemýšlet. To jsem opravdu jako oni, to jsem opravdu jen pouhá mrcha? Zkroušeně jsem se posadila na zem a kolena jsem si přisunula k tělu. Všechna moje hrdost se rázem zmenšila na obyčejný pláč. Jsem slabá, jsem možná i slabší než on. Obličej jsem schovala do dlaní, jsem slabá, jsem jen obyčejná uplakaná holka. Najednou se mi začala motat hlava, cvičiště mi před očima zmizelo.

Láska s překážkou 03

Ahojky! Doufám, že jste si všichni skvěle užili týdenní prázdniny na Konoze ať už jste byli kdekoliv! Já jsem poslušně psala, takže tadyhle je další kapitolka :)

Jirayův výraz se nedal popsat. Jakmile se dozvěděl o smrti všech tak skvělých ninjů...dokonce i Tsunade...nemohl uvěřit, ovšem Naruto by mu o takové věci nelhal, tím si byl jistý. Na moment zavládlo těžké ticho.

„Možná by bylo lepší kdyby jsi už šel !“ ukázala Itemi rozčileně na dveře . Mladík se bez jakéhokoliv znepokojení pohodlně opřel o židli a nedbal Iteminých slov.
„Řekla jsem vypadni !!!“ zopakoval ostře a její ukazováček zaměřoval jediný východ z bytu. Žádná reakce.
„Copak jsi hluchej !“ naléhala dál. Neměla ani v nejmenším chuť ho vyhazovat vlastnoručně, ale když bude muset ! Blonďák se ani nepohnul, ba ještě se pohodlněji uvelebil a s rozzářenou tváří sledoval jak se mladá kunoichi zlobí.

Mezitím se v Konoze taky rozpršelo, ale na jedno jediné místo svítilo slunce. Na nejoblíbenější místo Shikamara, kde s Temari strávil hrozně šťastných chvilek a kam mohl klidně odejít a zmizet od každodenních problémů. Chouji šel zrovna od Shikamarovi rodiny, kdy se dozvěděl, že Shikamaru šel hledat Temari. Podíval se na nebe a pomyslel si:
„Snad se Shikamarovi něco nestalo.... Kdyby jo, tak..... Radši doufám, že se mu nic nestalo...“

Propletené životy
„Tato povídka vypráví o přátelství na život a na smrt mezi pěti odlišnými ninji, kteří doufají v lepší budoucnost. Doufám, že povídka se bude líbit hlavně těm, které jsem do rolí pěti postav obsadila.“

Hnědovlasá kunoichy se zastavila u brány, kterou procházelo mnoho ninjů. „Účastníci zkoušek, stejně jako já,“ pomyslela si. Přesto, že jí bylo, osmnáct let v záznamech byla vedena jako genin i přes její schopnosti a techniky, které dosahovaly na jounina.

Dnešek se chýlil ke konci, tedy jen časově. Slunce už dávno zmizelo za černými mraky, ze kterých každou chvíli vyšlehl blesk a pak následovala rána, při které každému naskočil mráz po zádech. Nebylo to však jediné co způsobovalo třesení. Ti, co dnešek hodlali trávit venku, teď skončili zmáčení a schovaní někdo pod stromem. Samozřejmě nějakým menším, blesky jasně naznačovaly, že dneska to bude opravdu nářez.

„Čo to... čo to bolo?“ Shikamaru sa nehybne díval na jedno miesto na lúke a ostošesť rozmýšľal.
[i]Toto nemohla byť skutočnosť... takéto dievča predsa neexistuje... čo to trepem, vraj dievča... ženská jedna... ale... to nemohla byť realita... žiaden krik... ani ma nezbila... z nej by si Sakura mala brať príklad... počkať... ak to bolo skutočné, celé moje presvedčenie o ženských ako o kričiacich beštiách... padá... to je také... smutné... ale to aj tak nie je možné...
nemohla byť skutočná... ale tie vlasy... tie oči... zošit...

Pokračování... boužel dřív jsem se k tomu nedostal:-)

Zek s Hinatou doběhli k Narutovi a Abakovi. Zekovi okamžitě sklouzl zrak na zraněného Naruta.
„Jste v pořádku, Mistře?“ zeptal se a ihned doběhl k němu.
„Bylo mi líp.“ odpověděl Naruto a držel se za břicho, pomalu zavřel oči a opět upadl do bezvědomí.
„Raději ho nech být, Zeku.“ řekl mu Abaku a položil mu ruku na rameno. Zek se na něho otočil.
„Abaku, bude v pořádku?“ zeptal se ho.

Černovlasý si velice rychle zvykl na to, že vřískající děvčátko je nositelem jeho jména a nehodlal připustit, aby kdokoli v sídle narušoval jeho přísnou výchovu. On je přece otec a svá práva si také hodlá náležitě bránit.

„Do háje! Kde jsme je viděli naposled?“
„Někde vzadu.“ Kakuzu se Hidanovi poškleboval a tentokrát ani nepředstíral, že s ním soucítí.
„Co zase vy dva postrádáte?“ optal se Itachi znuděně.
„Kakuzu pomohl Shenai uplést pleny a zrovna teďka je potřebujem.“

Neodvážila jsme se vylézt ven, měla jsem teď z něj strach. Možná se ke mně tu dobu jen choval hezky, abych pak neměla strach. Tohle se mu fakt povedlo. Když už jsem na vaně seděla další půl hodiny, ozvali se kroky. Pootočila jsem hlavu a čekala jsem, kdo se nakonec objeví. Byl to zas on, ale stále na sobě měl jen ten ručník. A já jsem se znovu začala červenat.

Zahalená postava sa volným krokom blížila k vysokým hradbám. Z obzoru sa postupne vynárala mohutná brána, pri nej dve postavy. Vyzerali tak, že majú minimálne o kolečko viac, hrali karty. Postava zrýchlila krok, cítila domov, dve postavy pri bráne zaostrili zrak, tou postavou bol Uchiha Sasuke...

Nastal večer, slunce pomalu zapadalo za zelené kopce. Zářící slunce nahradil měsíc v úplňku. Krajina se naplnila tajuplnou atmosférou. Vládl až zneklidňující klid až na tiché našlapování a praskání větviček. Uprostřed hlubokého lesa stál domeček, který i když ho obývali dvě osoby zel temnotou. Ani jedno jediné světlo nebylo rozsvícené. A taky to mělo důvod.
„Myslíš, že to bude stačit?‘‘ zeptala se ho Sakura a podala mu poslední prkno, jimiž zatloukávali dveře a okna.

Sasuke beznadějně bloudil ulicemi Konohy. Ani za boha si nemohl vzpomenout, kde bydlela, doufal však, že jakmile ten dům uvidí, vzpomene si. Hodiny bloudění ale nepřinesly žádné ovoce. Stále bloudil mezi naprosto neznámými domy. V beznaději nakonec zabloudil na hlavy Hokage, snad tak si vzpomene. Jakmile se k místu přiblížil zahlédl jemu velice známou postavu. Na rtech se mu objevil úsměv. Teď už nebude potřeba hledat její dům.