Romantika

Kakashi kráčal po ulici plnej ľudí a premýšľal ako sa si má jeho milovaná Toruna, keď v tom prešla okolo ona. Tá ktorá mu zotročila srdce a potom ho odkopla ako prašivého psa. Tak ako obvykle mala na sebe čierne ,sieťované tričko, koženú minisukňu a béžový plášť. Lízala zmrzlinu, asi jahodovú, miluje jahody. Ruky zovrel v päste, v mysli sa mu objavil obraz, krutá spomienka na spoločné, vášnivé noci, keď tým svojím mačacím jazykom lízala tú jeho. Snažil sa tú myšlienku odohnať, no vetrík mu vlepil facku v podobe jej vône.

Jiraya seběhl ze schodů, které vedly z pokoje k venkovním dveřím, aby otevřel... někdo se k němu dobýval.
„Co tu proboha děláš?!“ zívl a přivítal jako vždy s veškerou vlídností svojí návštěvu.
„Srdeční záležitost..“ utrousil Kakashi a bez pozvání vtrhl dovnitř. Po všech těch letech si na to Jiraya zvykl. Jenže jeho poslední návštěvy, které teď byli častější, byly vždy nudné a stresující, a proto opět zamířil k zásobám na horší časy.

„Co se stalo?“ optal se, když přinesl dvě skleničky a poloprázdnou láhev.

Cestou se mi začali vybavovat další vzpomínky, ale bolest, která prostupovala mojí hlavou, byla silnější a já se zhroutila na zem.

[i]Gai se na něj naštvaně podíval. "Neopovažuj se téhle něco udělat, Kakashi. Její učitel je na ní hrdý a vůbec by se mu nelíbilo, že se mu snažíš dostat k pomocníkovi."
"Jinými slovy se o to dítě nechce podělit."
....dítě? Je mi sedmnáct let a pro toho *** jsem jenom dítě? Gai zafuněl.
"Ne, já tvrdím...zapomeň na to. Jen se neopovažuj o něco pokusit, jasný?"

Rizo svraštila obočí. Došli ale už tak daleko, že se nedalo couvnout. Chvíli na něj bezvýrazně hleděla dokud se její rty znovu nepohnuly. Čekal na její odpověď, čekal na to, že se konečně dozví, co strašného udělal. Čím ublížil, že v někom jako byla ona probudil tak velkou vlnu nenávisti.
„Vyvraždil jste mi rodinu,“ pronesla po několika sekundách.
Snažila se zanechat si kamennou tvář, ale svaly jí svévolně zacukaly. Odvážila se pohlédnout do tváře vůdci vesnice, a jeho výraz jí hluboce překvapil.

Pomalu se přibližoval k Sarethovi, když už byl u něj tak se ledva hýbal jak byl zraněný.
„Konečně už jsi u svého cíle ale jak vidím musím chvilku počkat se znovu spuštěním času.“
Naruto na něj nevraživě podíval a naznačil mu že už může.

[i]Kráčela bosa v bílé dlouhé košili po polní cestě. Šla zasněně, jako kdyby se ani nohama nedotýkala země. Dlouhé fialové vlasy vlály ve větru a v bledé tváři měla nepřítomný výraz. Na tvářích měla ještě nezaschnuté slzy.
"Jdi...jdi...dostaneš se tam, kam chceš....kamkoliv.." pobízel ji známý šeptavý hlas. Dřívě jí ten hlas naháněl hrůzu, ale teď...byla ochotna ho poslouchat.
"Půjdu...zaveď mě tam, kam chci..za Narutem." šeptala odříkaným hlasem a vyschlými rty sotvaže mluvila.

Důvěra: Zlaté pravidlo shinobiho:

„Abyste nemohli říct, že my o vás víme vše ze spisů od vašich Kage a vy o nás nic,“ řekl klidně feudální pán po chvíli ticha.
„Má matka byla Hyuuga Narashi, která utekla ze Skryté Listové. Otec se jmenoval Uchiha Nagarimi, taktéž Nukenin, taktéž jen třídy C.“
Bouře už se uklidnila docela a všichni jen bezeslovně hleděli na Tajineho Byaku-Sharingan. Ani tato informace však Nejimu nestačila. Podíval se Tajinemu znechuceně do očí, pak sjel pohledem Fuuzakiho a Kyoshiho.

Já vím, trvalo to dlooouho, ale když není inspirace tak se nedá nic dělat. Když pak není možný dostat se ani k internetu, je to ještě horší. Tak ještě jednou gomen za spoždění.

Neji právě odcházel z nemocničního pokoje. Zavřel dveře a dal se na cestu k východu. Po pár krocích potkal Ino se Sakurou.
„Tak co, už se probrala?“ zajímala se Sakura. Neji jen zakroutil hlavou.
„Už jsou to tři týdny... Může vůbec tak dlouho být v bezvědomí?“ ptala se Ino.

[spoiler]Rozhodla jsem se napsat povídku, která by ztvárňovala život vybraných postav po porážce Peina a Madary, a to i přesto, že ne všechno v ní bude, jak by podle uběhlých událostí být mělo tzv. některé jinak mrtvé postavy stále žijí, příběh je krapet pozměněn. Ale hlavní základ i zbytek událostí zůstává netknutý.
Po porážce Peina a Madary bylo asi načase, aby si každý vylil srdíčko a taky se to podepsalo na událostech, naši oblíbenci se dali dohromady

Hanabi se hned objevil úsměv na rtech. Nebylo pochyb, musel to být Akeboshi. Potom se ale koutky jejích úst znovu svěsily dolů a ona si povzdechla, když si vzpomněla, že spolu měli jít na Rámen a ona místo toho skončila v nemocnici. Uslyšela tiché žuchnutí, jak její nový kamarád seskočil z okna.
„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě a odhrnul jí vlasy z čela, zatímco si sedal na židli naproti její posteli.

ROZLOUČENÍ

Našel jednu z nejvyšších budov a sedl si na střechu. Ze shora měl výhled na celé město a sledoval co se pod ním děje. V ulicích kolem domu bylo stále velmi rušno. Podepřel se rukama a zadíval se na modrou oblohu nad sebou. Zavřel oči a zatím co přemýšlel o dnešním dnu si lehký vítr pohrával s jeho vlasy.

Tak je tu moje prvný jednorázovka chtěla bych jí věnovat Amy-chan, protože ona Minata přímo zbožnuje a taky mi hodně pomáhá a já jí sem moc vděčná děkuju Amy jinak je tady sepsanej celej život Minata Namikaze, ale nenechte se zmás je to komplet můj vymysla, teda až na ten konec.

[i]Kdysi dávno se ve vesnici ukryté v listí narodil dlouho očekávaný syn slavného, ale skoro mrtvého klanu. V časech bojů a válek to byla radostná událost. Ten den se narodil Minato Namikaze.

„Co si přejete, Hokage-sama?“ optal se vysoký muž s tmavě hnědými vlasy starého muže, když přišel do jeho kanceláře a poslušně se uklonil.

„Itachi, přišel čas k pomstě!“ prohlásil rozhodně Sasuke a skočil před svého bratra. Postavil se do útočného postoje, ale pak se pozorně podíval na svého bratra. A ztratil nit. Najednou měl v hlavě úplně vygumováno. Itachi nesl v náručí modrovlasou dívku v dlouhém stříbrném plášti, který byl na několika místech potrhaný. Šaty stejné barvy pod ním ale zatím držely.

Další den to nebylo o nic lepší, tedy bylo. Už se mi nevracely vzpomínky, ale musela jsem si celou dobu užívat Sasukeho pohledy. Nejspíš to na něj nějak zapůsobilo, co já vím? Hlavní je, aby se v tom nijak nešťoural.
Ale právě jeho nesoustředění způsobilo,že jsem ho znovu převálcovala. Nemělo to s ním cenu, nepochopila jsem, jak se může Orochimaru zahazovat s někým jako je on. Byl tak ubohý.

Další den se opakovalo to samé. Sasuke se nedostavil k tréninku, což velice znervózňovalo Sakuru. I kvůli poslední návštěvě, kdy ji Sasuke dočista vyhodil, si dodala sebevědomí a znovu se vydala k jeho domu.
Tentokrát nebloudila dlouho, za malou chvilku dorazil k jeho pokoji. Na prahu se zarazila.
„Co když mě zase vyhodí,‘‘ pomyslela si, ale i tak otevřela dveře pokoje. Vypadalo to tam naprosto stejně jako její minulou návštěvu. Dokonce i hrouda pod peřinou se neposunula ani o píď.

7. kapitola – Suejutsu, nebo Kekkei Genkai?
Černovlasé děvčátko ve společnosti rudovlasé Kunoichi prostupovalo lesy Ohnivé země, pomalu, ale jistě se přibližovali svému cíli – Konohagakure no Sato. Bylo až neuvěřitelné koli ty dvě dívky zvládli společně urazit bez větších problémů. Žádné komplikace nenastaly. Jejich cesta ubíhala rychle a byla dokonce i zábavná. Často mluvily, ale nyní cesta probíhala mlčky. Bez prohození jakéhokoli slova.

[b]„Yahiko-sama!“ vykřikla.

No podle mne tenhle díl nestojí za nic, ale posuďte samy.

Díl – 5

Tsunade seděla za stolem ve své pracovně nad nějakými papíry. Vždycky vzala jeden, pročetla si ho, usrkla sake a odložila na jednu ze dvou hromádek. Takhle by to pokračovalo i dál pokuď by se zade dveřmi neozvaly kroky a následné zaklepání.
„Dále.“ pobíbla neznámé návštěvníky Tsunade. Dovnitř vešel anbu s kočičí maskou.

„Řekla jsem, abyste šli pryč!“ bránila se Shenai, protože ninjové se kolem ní tlačili, aby alespoň něco viděli. Cestu jim blokoval… dvoubarevný kanibal.
„Zetsu! Uhni kousek! Přes tu tvojí palici nic nevidim!“ rozčiloval se Hidan.
Shenai k sobě opatrně tiskla Keiko a druhou rukou se snažila trefit zelenému ninjovi do nosu. Prokletá zvědavost!

Bílá budova upadla do spánku. Někdy se ozvalo spokojené zachrápání, jindy zase klapot podpatků jedné ze sestřiček, která šla zkontrolovat své svěřence. Jinak vládl v nemocnici klid. Skoro. Výjimkou byl malý pokojíček na konci chodby, kde ležela mladá dívka. Její rudé vlasy plnily povrch polštáře jako rozlitá krev, a dávaly tak scéně hororový nádech. Kunoichi měla tmavé kruhy pod očima, samotná kukadla zarudlá od pláče a mokré tváře od dosud padajících slz.