Romantika
Ahoj...
......Snad se vám pokračování bude líbit.Dlouho jsem tu nebyla a za to se taky moc omlouvám, ale snad to teď bude lepší...Přeji příjemné čtení...
,,No jo, máš asi pravdu, ale od....počkej, JAK TO VÍŠ???????????“
Shikamaru se polo rozčileně, polo překvapeně podíval na kamaráda vedle sebe. I přes mlhavé šero bylo vidět, jak se Chouji červená.
,,No…..Já vás nechtěně viděl a…. však víš, že když jsi potom šel za mnou……no moc si toho říkal a pořád si se usmíval...Dělal jsem jako by nic, ale věděl jsem to… “
Šedovlasá si nabrala hůlkami další kuličku rýže. Strčila si ji do pusy a vzhlédla, spatřivši mladíka sedícího naproti ní, jak očuchával misku a snažil se její obsah všemožně nabrat do zubů, ačkoli po celou tu dobu dokázal sníst ubohých pár zrníček. Poraženě vzdychla a položila malou misku na stůl. Nechat ho, ať se nejdřív pořádně dívá na ni a až pak aby ji napodobil, zřejmě nevyšlo.
„Dakene,“ zavolala na něj, aby upoutala jeho pozornost.
Vzhlédl.
Myslím, že tenhle dílek se vám bude líbit :)
Jen na vysvětlenou: tučně Sakura, kurzívou vnitřní Sakura
Hm, alespoň se mi ulevilo při vědomí, že Naruto není perverzák a že by nic nezkusil předtím, než bychom mu to dovolily. Každopádně se ještě bude muset snažit, uculilo se mé vnitřní já.
10. Souboj
Orochimaru stál spolu s Raikagem a Tsuchikagem na teď už naprosto zničených hradbách, chránících Konohu.
"Dnes uvidíte, jak Listová padne." zasyčel Orochimaru a sledoval boj mezi ninjama z bleskové a listové.
"Vypadá to, že jsi měl pravdu, ale chci, abys nechal naživu nějaké z Hyuuga klanu." řekl Raikage.
"A ty chceš taky něco z Konohy?" otočil se Orochimaru na Tsuchikageho.
Deň odchodu prišiel ani som sa nenazdal. Bol to jeden z mojich najbolestnejších dní v živote. Obľúbil som si tu všetkých a dokonca si myslím, že aj oni si obľúbili mňa. Nikdy nezabudnem na dreveného ninju Yamata, Kibu a havkáča Akamarua, Shikamara a jeho uštipačné poznámky, Sakuru a jej starostlivosť, Hinatu a jej nesmelosť, ale nesmiernu odvahu, Kakashiho a jeho vodcovské schopnosti, Naruta a jeho odvahu a výnimočné schopnosti, Saia a jeho zmysel pre povinnosť, Shina a jeho chrobáky:D a hlavne...na Ino-chan. Tá mi dala najviac ako za ten čas mohla.
Je léto a na Konohu se snášejí teplé sluneční paprsky. Po ulicích se procházejí davy lidí, takže celé město působí dojmem velkého mraveniště. Někteří nakupují, jiní plní své úkoly a zbylí lidé si jen užívají krásného počasí. Kdyby jste se z toho davu dobře rozhlédli po střechách, uviděli by jste na balkoně jednoho ze střešních bytů blonďatého chlapce jak se líně opírá o zábradlí a znuděně kouká na celé to hemžení pod sebou.
"Ok, ok, to zvládnu. Kontroluj chakru. Vyčisti mysl. Věř si, " opakovala si Sakura stále a pořád dokola. Právě se učila nové postupy lékařského ninjutsu, které si včera tak pečlivě studovala.
"Zvládnu to," stále si opakovala a donekonečna si odříkávala ty tři kouzelná slůvka:" Koncentruj se, vyčisti, věř si. Koncentruj se, vyčisti. Věř si. Koncentruj se. Vyčisti. Věř si."
"Snad si nemyslíš, že zesílíš natolik, abyste mě s Narutem donutili se k vám vrátit?"
Pein na mě pohlédl s takovým zvláštním výrazem ve tváři.
Lehce jsem se zašklebila. „Pardon, asi jsem se měla zeptat, co?“
Sjel pohledem ze mě na tělo, pak na žvatlající hlavu, načež se podíval opět na mě a mávl rukou. „U Hidana si tohle dovolit můžeš, ale na nikom jiném to nezkoušej. Rozhodně nehodlám shánět nové členy.“
Přikývla jsem.
„Ale vždycky si to po sobě uklidíš,“ poručil ještě.
„Ovšem, jen mi dejte rejžák a kýbl s vodou -“
3. Dohoda
Ten den urazil kus cesty a na večer se usídlil v nějaké malé vesničce, kde se najedl a zaplatil si hotel na noc.
Celý den ho v Konoze hledala Sakura s Hinatou, která mu chtěla už konečně říct, co k němu cítí, ale nikde ho nenašli, a tak se rozhodli jít za Pátou, zjistit co se to děje.
Když tam dorazili, Sakura zaklepala a čekala na povolení ke vstupu, pak obě dvě vstoupili dovnitř.
„Dobrý den Tsunade-sama,“ řekli sborově.
„Dobrý, co potřebujete Sakuro, Hinato?“ zeptala se Tsunade.
Zranení
Procházela místností, kde stáli ostatní a o něčem debatovali, ani jeden se nebral ji odvést do toho jejího pokoje.
„Ehmm,“ odkašlala si, načež jejich pohledy zůstaly na ní, „už je v pořádku a já bych měla jít do svého pokoje.“
Žádná reakce.
„Ehm, to mě nepůjdete dovést?“
„Do pokoje už snad trefíš, a utéct stejně nemůžeš, navíc do důležitých místností se nedostaneš,“ odpověděl Sasori a znova se věnovali nějaké debatě.
Ťik, ťak, ťik, ťak. Vlezlé ťikání hodin na pracovním stole přerušovalo poklidné ticho. Obyčejně téměř nepostřehnutelný zvuk se teď jevil hůře než obyčejné zaječení. Dával najevo, že minuty ubíhají, že se vlečou pomalým tempem a jeho myšlenky nevymyslely pořád nic nového. Zrovninka vycházelo slunce. Ozařovalo Písečnou vesnici a odráželo se od zrnek písku. Tvořilo tak nádherný efekt lesknoucích se diamantů. Tam v dálce, za hranicemi vesnice to zářilo rudou barvou, jako rubíny, jako oči princezny.
Písek. Ostrý a vlezlý písek, který se rozléhal všude kolem ní. Byl vpravo i vlevo. Vepředu i vzadu. Bylo to nekonečné moře teplých zrnek. Nohy obrovského zvířete nesoucího na zádech unavenou dívku se zabořovaly do žlutého oceánu. Snažila se udržet si oči dokořán, ale její tělo protestovalo. Bylo slabé, žádající odpočinek.
Jemné chloupky na hřbetě velkého pavouka jí šimraly na ruce. Byl to jediný pocit, který teď vnímala.
„Hej holka.“ Uslyšela hlas svého zvířete.
Prisľúbila som Narutovi svoju účasť na Debatnom krúžku, ktorý založil. Poviem vám, čo sa tam presne dialo:
NARUTO: Takže, som rád, že sme sa tu toľkí zišli.
AYAME: Čo sme na pohrebe?
SASUKE: *nacvičuje jeden zo svojich cool pohľadov* Si trápna.
SHIKA: *zíva* To je otrava.
CHOUJI: Kde sú chlebíčky?! Ja chcem chlebíčky!
NARUTO: Ehm... Oficiálne otváram tento debatný krúžok, ktorý sa bude konať každý týždeň o takomto čase...
SASUKE: Skráť to!
HINATA: Na- Naruto-kun...
Kushina byla celá zoufalá z toho, že má umřít jí velice blízký člověk, ale další rána byla pro ni o to horší, že Mina včera někdo zabil a vrah po sobě nezanechal ani stopu.
Když se to Kushina dozvěděla, tak propadla hluboké depresi. Vždyť ji zemřel její drahý přítel a rádce, který byl už od jejího dětství a pořád si myslela, že s ní bude napořád a udělovat ji výchovné rady a pomáhat ji s výchovou dětí…
Bylo by opravdu velmi romantické popisovat, jak mě vzbudily sluneční paprsky a příjemné cvrlikání ptáčků. Ale tak to nebylo. Zbudila mě hádka Kisameho a Tobiho, alias Madary na chodbě. O kolik by bylo jednodušší, kdyby se Sasuke nikdy nedozvěděl pravdu... Pomyšlení na to, že Tobi je vlastně přeživší Uchiha, který mi celou tuto idylku se Sasukem pokazil svýma kecama s pravdou o Itachim, mě opravdu dohánělo k šílenství.
„Kisame já zvysoka kašlu na rozkazy od takovýho krypla jako je Pein, se Sasukem máme práci, mise počká!“
Pole Asahi
Naruto ani Hinata nemohli uvěřit svým očím, že se opět vidí a proto jejich reakce byla očekávatelná. Hinata zrudla a Naruto nechápavě civěl.
„Co tady děláš?“ zeptal se Naruto.
„Hledáme tě,“ navíc se nezmohla.
„Souka,“ a než se mohla Hinata vzpamatovat z toho šoku, že je s Narutem úplně sama, tak ji čekalo další překvapení.
Rozloučení
Bylo brzké, deštivé ráno a Naruto stál před branou. Rozhlédl se kolem sebe. Uběhlo již několik dní, kdy se od Kyuubiho dozvěděl, že umírá a on se rozhodl jej zachránit. Ale musel se postavit svému největšímu strachu - opustit vesnici.
Bylo by příliš nebezpečné, aby strhnul pečeť a pustil Kyuubiho do vesnice. Ne. Musel odejít. Znovu se kolem sebe rozhlédl.
„Už musím," vysoukal ze sebe a otočil se zády ke skupince lidí, kteří se s ním přišli rozloučit.
„Naruto, hodně štěstí."
Nejiho tvář se studem zbarvila do ruda. Nemohl uvěřit tomu, co teď právě jeho malá upíplá sestřička udělala. Rukou si přejel po své líci a potom upřel své nevěřícné pomněnkové oči na Hinatu. Ta se ale, k jeho velkému překvapení, tvářila pobaveně. Čekal, že se bude stydět, bude ještě víc červená jak rak nebo se aspoň bude pokoušet omluvit, ale ona vypadala úplně...normálně. Normálně jako normálně. Ne jako koktavá holka, ale jako silná, sebevědomá kunoichi, skoro jako TenTen.
-O dva roky v Orochimarovom sídle-
[i]„Poď, Manami. Orochimaru-sama ti chce niekoho predstaviť,“ volal ju Kabuto.
„A koho? Koho?“ Fialovláska nadšene vybehla zo svojej izby.
„Tým si nie som istý ani ja. Veď uvidíme.“ Chytila ho za ruku a spoločne kráčali chodbami sídla von.
„Mal som pravdu...“ zašepkal si pre seba sivovlasý, keď ustáli pred Orochimarom a mladým chlapcom v modrom tričku a bielych nohaviciach. Vlasy s modrým nádychom sa mu kimácali vo vetre. Ruky vo vreckách, na chrbte batoh.
Láska s překážkou 04
Další ráno přišlo do ulic Konohy. Obchody jeden po druhém postupně otevíraly své vchody, aby si zákazníci mohli hned po probuzení koupit například čerstvé jídlo. Vracel se obvyklý ruch, který byl na noc přerušen zákazem vycházení.
