Romantika

Láska s překážkou 06

Hinata sice byla šťastná, že se zavděčila svému otci a jeho slova chvály, pokud se jim tak dalo říkat, jí hodně pomáhaly, ale kdykoliv od té chvíle pomyslela na Naruta, píchalo ji na hrudi.
Tu noc nemohla skoro vůbec usnout, jak měla hlavu přeplněnou všemi možnými myšlenkami. Jenom se převalovala na posteli a zírala střídavě do stropu, po zdi a z okna. Bála se dne, který měl přijít.

Arigato Ino." povedalo dievča s ružovými vlasmi a pomaly vyšlo z kvetinárstva.
Bol teplý letný večer, všade bolo počuť cvrlikanie cvrčkov. V Konohe sa už všetci pomaly pripravovali na spánok.

Keď prechádzala okolo stromov pri sídle hokage, dívala sa do ich korún a čakala, že tam bude sedieť a pokojne čítať svoju obľúbenú knihu. No nebol tam. A už ani nikdy nebude.
"Prečo.... Prečo si odišiel tak skoro?" v duchu sa pýtala sama seba. Zahĺbená do svojich myšlienok sa pomaly blížila k cintorínu.

Ani jednoho z ninjů to nevzrušovalo. Šli za zvukem pomalými kroky a nepřekvapilo je, když se dostali až k jezeru, do jehož dna se kosa musela zabodnout. Naproti nim stála mladá žena. Zplihlé blonďaté vlasy měla stažené do koňského ohonu, rty rudé jako krev, ninjovskou čelenku se skrývat nesnažila. Oba muži si všimli, že má vypracované tělo, bude nejspíš dost mrštná a obratná. Černé oči zabodla do vetřelců, ve tváři měla vepsán vztek.

Domkem se rozléhal pláč a jako pokaždé, někomu se nějak nechtělo vylézt s vyhřáté postele.
„Zlato, běž tam,‘‘ ozvalo se pod peřinou, žádná odpověď se nedostala, pláč ale začal sílit, pak začalo plakat i druhé miminko.
„Běž tam ty!‘‘ zabručela druhá osoba pod vyhřátou peřinou. Ozvalo se hlasitě vzdychnutí a pak z peřiny vyhrabal černovlasý muž se skoro zavřenýma očima. Pomalým krokem vyrazil za zvukem pláče jeho potomstva. Nejprve se vymotal ze záclony a pak se naklonil do postýlky.

„Dobré ráno, hrdličky,“ povedal s úškrnom jeden z mužov.
„Dobré...“ povedala znudene Sakura.
Muži na ňu zarazene pozreli. Takúto reakciu teda nečakali.
Sasuke využil ich nevšímavosť a zaútočil.
Keď si ho tí dvaja všimli, bolo už neskoro – obaja spadli na zem mŕtvi.
„Šikovný,“ pochválila ho Sakura.
Sasuke na ňu pozrel a pokrútil hlavou. „Šialená,“ zamrmlal potichu.
„Héj! Ja som to počula!“
„No a?“
„Nie som šialená!“ ohradila sa.

Cítila jsem, jak mi sněhové vločky dopadají na nechráněné vlasy, upřela jsem zrak na klidné, šedé mraky. Drobné vločky příjemně poletovaly kolem mě a kůže na mých nohách mě varovala, jak moc chladno venku je. Objala jsem se ruka kolem hrudníku, doufaje, že si udržím vrchní část těla v teple, což by nohám aspoň o trošku pomohlo.

Je naděje skutečná? Je to něco, co opravdu existuje nebo je to jen iluze, ve kterou my, bláhoví lidé s oblibou věříme? V mém srdci po celou tu dobu plál plamínek naděje. Stále tam byl, i když jsem si ho nejmíň uvědomovala. Byl tam i když jsem ho zadupávala a odepírala mu kyslík. Přetrpěl to a já jsem byla šťastná. Myslela jsem si, že když je má naděje se mnou, nemůže se nic stát.
Co když ale, z ničeho nic zhasne?
Dokáže mé srdce stále bít?

Pro Naruta to byl černý den, protože se vdávala jeho láska Hinata za jiného. A proto si v duchu říkal, že je to možná tak lepší, i když věděl, že hezčí žena není. Se smutkem ve svém srdci nechtěl vidět Hinatu jako smutnou nevěstu, protože mu to trhalo srdce na kusy…

:Povstání z mrtvých:

Skrz zbytková poletující zrnka písku se podívala do tolik milovaných zelených očí.
Nemohla tomu uvěřit. Byl to snad...sen? Ne...tohle nemohl být sen. Tohle bylo skutečné. Stál tam, naproti ní. Jeho standardní rudý plášť mu vlál kolem celého těla a dával tak celé scéně ještě větší tajemný podtón.

Všichni byli zticha. Byl to čtvrtý člověk z klanu Himekage, kterého kdy viděli a pochopili jediné… každý z klanu je jiný. Úplně.
Awaya tam trpělivě stála a přeměřovala si je povýšeným pohledem, ale pak se najednou otočila a podívala se na Jirayu.
„Nic neříkej!“ sykl na ni Jiraya, když otevírala pusu, aby mu něco řekla. „Vím, že jsem zrádce a nemusíš mi to připomínat… jen doufám, že mě nechceš zabít, protože bych tě nerad zranil.“

Dívka uháněla lesem, větvičky ji bičovali do tváří. Nevadilo ji to, uháněla dál stůj, co stůj. Déšť pomalu ustával, ona byla za tu cestu tak promočená, že náhlou změnu počasí ani nezpozorovala. Jediné, co ji zaujalo bylo to ticho, byla v lese, nějaké to zvíře tu muselo být. Na chvíli se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Ani známka po tom, že by les někdo obýval. V křoví se něco pohnula, Sakura vyndala kunai z pouzdra na noze.
Postavila se do bojové pozice a vyčkávala až ten doličný udělá první krok.

Kapitola 2) Další cíl: Gaara!

Můj tým je senzační. Děvče se jmenuje Yakumo, chlapci Toshi a Keiichiro. Po dvou měsících tvrdé práce, tréninků a lehčích misí se vypracovali na takový stupeň týmové spolupráce, že mě o rolničky obrali za pouhé tři hodiny, což je největší úspěch! Jsem na ně vážně hrdá, a oni mě mají dokonce i rádi! Pamatuji si jak mě viděli poprvé:

„Ahoj děcka, jsem vaše sensei, představíte se mi?“ usmála jsem se na ně, když jsme odešli z akademie na vzduch, abychom se lépe seznámili.

Kapitola devatenáctá
Čtyřruký přítel
„KO JI?!“ zařval mi kluk do ucha a zděšen (asi svým vlastním hlasem) skočil pozadu do kouta. Pomalu jsem vztala z mokré podlahy.
„Klid...“ řekla jsem potichu. Nechápavě na mě koukal.
„Coe?!“ zeptal se jako trouba. Pomalu jsem se k němu přiblížila.
„Ty jsi Teruki? Teruki Sonaru?“ zeptala jsem se. Namáčkl se na zeď a odšoural se ode mě dál.
„ODKAŽ ZDÁŠ MOHE JÉNO?! A CO DE MĚ CEŠ?!“ křikl znovu ustrašeně a mrštil po mě kamenem. Hbytě jsem mu uhla.

Pustili ju až o dva dni, keďže musela čakať na výsledky testov. Aj tak vedela, že už je v poriadku, ale doktori si nedali pokoj. Testy urobiť museli. Konečne sa celá vytešená rozbehla domov vziať si veci. V polovici cesty sa zastavila. Asi by to mala ísť ohlásiť Hokage...Vydala sa teda za ňou.
Ustála pred dverami kancelárie Piatej. Podľa hlasov usúdila, že tam Tsunade nie je sama. Na chvíľu Piata podráždene zvýšila hlas, potom však nastalo ticho. Rozhodla sa využiť to. Zaklopala a otvorila dvere.

Tma, šero a najednou slabé světlo.
„Co?“zašeptala slabě černovláska a posadila se. Seděla na nějakém gauči, zřejmě ještě pořád ve Vůdcově pracovně. Postupně se jí vracely vzpomínky. To jsem omdlela?!
„Šípková Růženka se nám konečně probudila, ozvalo se z křesla před ní. Za stolem seděl Vůdce. Teprve teď si ho pořádně prohlédla, pak jen zamrkala a pootevřela pusu.
„Nic neříkej, prosím tě,“poznamenal Vůdce a zvedl se. Pomalým krokem přešel až k mlčící dívce a sklonil se k ní.

S jedinou slzou a bolestí v srdci

Vrátil se zpátky až s prvním ranním svítáním. Došel ke dveřím a pomalu nahlédnul. Kakashi seděl u stolu a snídal. Vera právě vycházela z kuchyně s hrnkem plným horkého čaje a postavila ho před Kakashiho. Ten se na ní usmál a pohladil ji po ruce. Vrátila mu zářivý úsměv. Musel na chvíli zavřít před tím štěstím oči.
„Itachi, budeš tam stát nebo si dáš snídani s námi?“ probral ho Kakashiho hlas a on rychle otevřel oči.

Od té doby co upadl Sasuke do bezvědomí už uběhl den, stále ležel na tom samém místě, kde jsem ho položila. Teplota mu klesla, ale stále byl v bezvědomí. Měla jsem docela strach. Ne o jeho život, ale to co by se stalo, kdyby se už neprobudil. Orochimaru by mě asi zabil. To se ale naštěstí nestalo, protože Sasuke začal přicházet k sobě. Chvíli jen bezcílně hleděl do stropu, než se konečně podíval na mě.
„Co se stalo, proč jsem tady?‘‘ zeptal se mě a pomalu se posadil, ale já jsem ho zatlačila zpátky. Protestoval, ale byl moc slabý.

V korunách stromů se míhaly stíny. Proto se ani nebylo čemu divit, když tu a tam některé stíny připomínaly osoby. To jsem se pak neustále otáčela, hledajíc Naruta, Kakashiho, nebo Tsunade-sama.
Prázdno.
Jediné skutečné osoby byli Sasuke-kun, Tobi, Konan a Zetsu. To jsem to dopracovala. Mí přátelé ani neví, jestli existuji, a místo toho, abych jim dala vědět, se bratříčkuji s mezinárodně hledanými zločinci.
Paráda.