Romantika

Tentokrát mě v mém tréninku, nikdo nevyrušil, chvíli jsem přeci jen doufal, že se dveře pomalou otevřou a dovnitř vejde nenápadná dívenka v noční košilce. Moje přání ovšem nebyli vyslyšeny. Nikdo nepřišel už dlouho.
Párkrát jsem navštívil její bývalí pokoj, ale nic.
Možná už nebyl důvod tu dál zůstávat. Proto jsme se rozhodl jednat. Ještě ten den jsem navštívil pokoj svého mitra, vešel jsem z pokoje s katanou celou od krve a s úšklibkem na tváři. Ten stejný den jsem opustil to proklaté místo, plné vzpomínek.

Seděli jsme u té skály a byli jsme promočení na kost. Nevýhoda byla v tom, že mě paralyzoval jed a Kaze byl rovněž polovičně paralyzovaný a měl vyčerpanou všechnu magii. Jediné, co jsme mohli dělat je čekat…
"Midori!!!"
"Shiro? Akaru?! Jak ráda vás vidím."
"Hele a co on? Proč není mrtvý?"
"No...ehm. Už jsme s bojem skončili a to zlo, které obalilo jeho srdce, se rozplynulo."
"Takže chceš říct, že ho nezabiješ?"
"Ne."
"No nic, když mu věříš ty, budu mu věřit i já."

Odcházíme,“ řekl Itachi, s rukou na Antiině rameni. Kývla na souhlas a oba odešli.
„Kam půjdeme?“ zajímalo Ant.
„K řece. Naučím tě pár vodních jutsu,“ prozradil Itachi a rozběhli se pryč. I on se divil, že mu jeho sestra stačila.
„Jsi fakt dost rychlá,“ poznamenal Itachi, když byli na břehu řeky. Z jedné strany měli skálu a z druhé je chránil les. Mezi tím byla spousta místa, kam se pohodlně oba vešli i při náročném tréninku.

Minato ležal na streche hokagehouse a pozoroval oblaky na modrastej oblohe. Bol nádherný, slnečný deň, jeden z tých, ktoré mal tak rád. Zatvoril oči a vychutnával si príjemný okamih, keď v tom ho na pár sekúnd zatriasol elektrický výboj. Potom čo sa spamätal zo šoku sucho skonštatoval: „To bude určite Biseki!“

Bolo to už nejaký ten rok a pol, odkedy sa Sasuke vrátil do Konohy a začal chodiť so Sakurou. Aj Naruto im to prial, hoci sa mu Sakura stále páčila. Zakrátko nato však zistil, čo k nemu Hinata skutočne cíti a on k nej začal cítiť to isté. V krátkom čase tak vznikli dva krásne páriky. Bolo už snáď aj na čase, veď skoro každý z ich partie už niekoho mal.

[i]„Raki, cez víkend ťa budeme musieť nechať doma samú,“ počula pri obede, „My ideme na obchodnú cestu.“
„Dobre,“ reagovala nadšene. Konečne sama doma. Usmiala sa v duchu. Vedela, že ak by to počuli jej rodičia, ihneď by rozmýšľali o niekom na stráženie, čo ona nechcela. Hlavou už sa jej hmýrilo kopu nápadov, ktoré by sama doma mohla realizovať.
„Vlastne, nebudeš tak celkom sama,“ opravila sa mama.
„Vŕzg!“ závity v hlave sa zapiekli. Prázdno. Všetky šialené aj menej bláznivé nápady zmizli.

[i]„Mami? A budeš mi zase vyprávět pohádku?“ zeptala se malá tmavovlasá holčička.

I když jsem si vybrala toho největšího a nejspíš i nejsilnějšího z nabízených koní, neunesl toho víc než mé věci a tak jsem byla opět nucena jít po svých.
Podle vzdálenosti urazené za jeden den, jsem došla k závěru, že za tři až čtyři týdny možná dorazím k cíli.

Všichni páni s výjimkou Gaary se museli pracně navlékat do smokingů a kravat.
Sám Kazekage seděl spokojeně na židli oblečený ve svém slavnostním rouchu šitém na míru a trochu škodolibě pozoroval bratra marně se snažícího o uvázání kravaty.
„Přestaň se tak blbě uculovat a radši mi pomoz!“
„To nepůjde.“
„A to jako proč ne?“
„No, já nevím. Možná proto, že to neumím.“
„Kecy.“
„Ne ne, viděl jsi na mně někdy kravatu?“
Kankurou se očividně zamyslel než přiznal: „Ne.“
„Tak vidíš.“

Láska ze Suny

2. kapitola

Cesta do Suny, nesnáším kazekageho

Začal zvonit budík, zvonění bylo tak nepříjemné, že ho Kazumi shodila ze stolu a znovu si lehla. Až po chvíli jí došlo, že musí vstát. Rychle si oblékla svou anbu uniformu, připevnila si katanu a na obličej si nasadila masku. Podívala se na hodiny.
Ach jo, přijdu pozdě. Řekla si v duchu. Rychle si vzala věci, které si sbalila večer a vyrazila. U brány už na ni čekal netrpělivý kazekage. Jen co si všimla jak se tváří, tak vymýšlela omluvu.

[i]Shikamaru stál uprostřed prosluněné kanceláře a přál si, aby byl někde jinde.
„Sakra, to je opruz. Proč jí nemůže dávat hlášení někdo jinej? Vždyť já jsem vlastně zařídil, že jsme se všichni vrátili živí a zdraví, takže by mě měli nechat nejdýl spát, ne?“ nadával si pro sebe, když pátá stravovala všechny informace, které jí poskytl.
„Kibo, půjč mi na chvíli Akamaru, prosímtě.“
Kiba jí zdráhavě pejska podal. Pátá ho hezky pohladila a začala mu ohledávat krk.

Přechod portálem pro ně byl nový zážitek který jak Frein říkal byl pořádně drsná jízda. První věc co Naruto udělal po přechodu bylo že se po blil jak mu to zvedlo žaludek. Stejně udělal i Sai, zatím se ostatní ohlíželi po okolí a Arakanox s Freinem nepoznávali tohle město.
„Co se to tu stalo, já myslel že tady má být město a ne ruiny,“ ozval se Kakashi.
„Vypadá to že někdo nás předběhl o den,“ poznamenal Teradim.

Povídka psaná pro Animefest 2010, získala 6. místo v ceně poroty, moc si toho vážím. Je to romantika a taky moje první Gaara/Matsuri :-D

Povídka

Mám v sobě takový divný pocit, je to jako… jako bych se vznášela, jako by mi v hrudi poletovalo tisíce malých motýlů! Nikdy bych si nepomyslela, že budu cítit něco takového. Nejdříve nejistotu, pak strach a nakonec vděčnost. Jsem tak zmatená.

„Stejně mi to nedává smysl. Jaký mají důvod se skrývat? Na jejich místě bych se chtěla s kluky vidět… teda, mluvit s nimi jako dřív, ne pod přetvářkou.“ Stále krásná, nyní i Pátá hokage téhle země. Jsou ale věci, do kterých nevidí ani ti nejmoudřejší.
Ještě nedávno to byly děti. Přesto už v tak mladém věku poznali bolest a samotu. Je až neuvěřitelné, co všechno dokázali překonat, jak se s tím vyrovnali. Kde našli sílu.
Kunoichi, která pro ni byla dcerou. Temperamentní a přímá, přesto měla neuvěřitelně citlivou duši.

V hustém a tmavém lese se proháněl studený vánek. Proplétal se mezi větvemi stromů a lístky díky němu slabě šuměly. Byl to však jediný zvuk, který se v ponurém lese ozýval. Neříkal Maedo, že se to tu hemží zvěří? Pomyslel si Naruto sklíčeně a úzkostlivě se rozhlížel kolem. A opravdu, nikde nebyla jediná stopu po životu tady. Jakoby všechno živé pro tuhle noc opustilo les, protože vycítilo nebezpečí, něco, co sem nepařilo. Tichá místa působí buďto uklidňujícím nebo vysoce zneklidňujícím dojmem a tady platila ta druhá možnost.

[i]„Sasu... Sasuke!" Hinatiny tlumené vzdechy utnul Sasukeho palec na jejích rtech.
„Šššš... Někdo tě uslyší," řekl a pevně ji sevřel okolo pasu.
„Sasuke. Nedokážu to..." Otevřela dosud zavřené oči a stydlivě sklopila hlavu. „Proč musíme být zrovna tady?"
„Rád experimentuju." Sasuke ji přitiskl ke zdi domu, kde bydlel Naruto. „Zapomeň na něho, ten hlupák za to nestojí! Přestaň se bát."

Uběhlo několik dní a Konoha byla stále pod náporem, ne však válečným, nýbrž citovým. Naruto se doslova a dopísmene zhroutil a ani Gaarovi zprávy o tom, jak Uchiha bere jeho výzvu, mu nijak zvlášť taky nepomohly.
„Tsunade-sama!“ ozval se křik a do velkých obdelníkových dveří vběhla udýchaná Shizune.
„VÍŠ PROČ JE TAM NAPSANÝ 'KLEPEJTE'?!“ skřikla jí hned ostře, na to však Shizune nedbala.

Sasori podával ruku Bloom, která zcela očividně trucovala. Obrátila se k němu zády a mračila se. „Proč tu omluvu nepřijmeš? Já přece nemoh vědět, že budete chtít vyletět oknem a ztratit se v lese! Jenom jsem chtěl, aby byli chlapi před tebou v bezpečí!“ namítal, ale zelenovlasá ho neposlouchala.
„Kdyby si některej z nich něco zkusil, dostal by touhle pěstí mezi voči!“
„Skutečně? No, tak u Kakuzy o tom silně pochybuju!“ odfrkl si loutkář. „Ještě pociťuješ v sobě tu horkost?“ Šikovně změnil téma.

Gaara na pár dní odišiel aj s Temari a Kankurom na ďalšiu schôdzu do Konohy. Chcela som ísť s ním, ale uvedomovala som si, že Suna môže byť ohrozená, keďže Kazekage je preč a tak sme s Niky, Lin a Torom hliadkovali pri vchode do dediny.