Romantika
Láska ze Suny
4. kapitola
Yutaka se chová divně
Od té doby co se Kazumi vrátila zpátky do Konohy, měla za sebou čtyři mise jako ANBU se svými týmovými kolegy. Vždycky s nimi vycházela dobře, ale poslední dobou se jeden z nich změnil. S Yutakou se zná už od dětství, jsou velmi dobří přátelé, ale teď ho vážně nepoznává.
Byl krásný slunečný den a Sakura seděla na kameni u řeky. Přemýšlela a byla i trochu smutná. Byla smutná kvůli Sasukemu, protože mu chtěla říct co k němu cítí, ale on si jí nevšiml ani koutkem oka.
„Tady jsi!“ řekl Naruto, když ji konečně po dvou hodinách našel
„Proč jsi mně hledal?“ odpověděla Sakura
„Protože jsem měl o tebe strach a Sasuke taky,“ řekl Naruto
„Nelži mi do očí. Víš, že to nesnáším,“ odpověděla Sakura
„Já ti nelžu. Nikdy jsem ti nelhal,“ řekl Naruto.
Akonáhle večer padol súmrak, Konohou prebehla tmavá postava. Už podľa toho zakrádania bolo jasné, že to čo robí, chce udržať v tajnosti. Prikŕčajúc sa v tieňoch a vyhýbaním sa každému oku, dobehla Sakura až ku hlavnej bráne.
Hneď ráno zobudil TenTen Leeho budík ktorý vravel: „Vstávaj ak si chlap a máš v sebe aspoň štipku sily mladosti! „Vstávaj ak si chlap a máš v sebe aspoň štipku sily mladosti! „Vstávaj ak si chlap a máš v sebe aspoň štipku sily mladosti!“
„Nechajte ma spááááááť!“ kričala celá rozzúrená, pričom skrčila dlaň v päsť a tresla do nočného stolíka.„Lee, koľko krát som ti už vravela, aby si si ten s*****ý budík vymazal!“ Osopila sa a hodila naňho vražedný pohľad.
Kagome znala svého otce a proto se rychle spakovala, do večeře se nebude plést otcovy pod nohy.
„J-Já se o-omlou…“ chtěl to nějak ospravedlnit, ale byl dosti překvapen, když Sasuke promluvil: „Pojď ven.“
Seiya jen kývl, vydal se za svým hostitelem, rozhodnutý se bránit, pokud bude potřeba.
Shira si všimla, že ti dva jdou ven, slyšela ten řev. Ovšem tušila to, co Seiya ne, i když je její manžel tvrdý na venek, tak laskavý vevnitř. Úplně viděla v Seiyovy mladší verzi svého miláčka.
Kapitola druhá
A je to tady…kdo by byl řekl že se zrovna já budu budit v pět ráno kvůli tomu abych hodinu přemýšlela nad tím co si vezmu na sebe první den školy?
Kdyby bylo po mém vzala bych si svůj oblíbený dlouhý černý plášť abych do kolektivu jak se patří zapadla….Stejnak si myslím že smysl pro oblékání tam bude mít nanejvýš uklízečka…
Takže budu muset poslouchat celé ráno matčino kázání o to jak je důležité vypadat dobře a zapadnout mezi ostatní….
„Vy oba jste pěkný zmetci!“ Bloom nadávala celou cestu zpátky k sídlu. „U tebe mi to bylo hned jasný, ale vo tobě jsem si to teda nemyslela, Kakuzu!“ čertila se a mávala maskovanému před nosem zaťatou pěstí.
„Poslyš, řekla sis o to sama.“ Bělovlasý ji chytil v pase, zbytek cesty přetrpěla na jeho zádech.
Stále s ustaraným pohledem v očích, který se mísil s uraženou pýchou. Uraženou pýchou, kterou nasadí žena, která se stydí za činy jejího manžela. A Itachi si byl jistý, že není daleko od pravdy.
Tatanari kráčela bitevním polem směrem k Itachimu. Zalekla se chladného a neústupného výrazu v jeho tváři, neustoupila však a nyní šla s pokusem nasadit stejný obličej jako on, což se jí nevedlo. Vytrvale ale šla a jakmile stanula před ním, zlostně se mu zahleděla do tváře.
Na nic nečekala a rychle opustila okolí budovy. Byla si celkem vědoma tázavých, místy posměšných pohledů obyvatel této vesnice, když se promenádovala po ulici v tomto poněkud zajímavém odění.
Vlastně jí bylo, ostatně jako vždy, jedno co si ostatní myslí. Po čase jí ale začalo vadit, že se za ní každý otáčí. Nejspíš si mysleli, že je to nějaký blázen.
Pootočila hlavu a musela se usmát. Příčilo se jí to, ale musela ho probudit. Chtěla se otočit na druhý bok, když ale pohnula nohou, ostrá bolest jí připomněla, co se včera dělo. Kousla se do rtu, vzala Sasukeho ruku, dala ji stranou a pomalu se posadila. Podívala se na hodiny a překvapeně se nadechla.
„Sasuke-kun?“ Oslovila ho, trochu přidala na hlase.
Po těchto slovech se Shikamaru jen smutně podíval na Temari, které ihned došlo co se děje, když viděla nadšeného Kankuru, jak za sebou táhne Shikamara a připojuje se ke skupince kluků z Konohy. Věděla totiž, že dnes to opět nebude takové, jak si plánovali, proto když kluci odešli k Narům a čekala na jejich návrat. Dočkala se po několika hodinách. Kankurou přišel opět v dobré náladě, ale Shikamaru vypadal, jako by žvýkal šťovík.
Ráno som sa zobudila a v hlave mi dunelo. Pomaly som sa posadila a za tú chvíľu čo som bola hore som si uvedomovala, že ma bolí každý kúsok tela, a hlavne hlava.
Kiba otevřel oči. Zdálo se mu, že byl zase zpátky ve Skryté Listové vesnici. Že tohle všechno v Zemi Kopců, byla jen zlá noční můra. Ale nebyla. Vše bylo skutečné. Lidé umírali, země se barvila krví.
Po té co se polovina Konohy, spíše jen dámské osazenstvo zhroutila nebo narazilo do nějakého dutého předmětu, jsem konečně našel cestu směrem do nemocnice. Myšlenku jít dveřmi jsem okamžitě zavrhl. Přece jen nebudu na sebe tolik upozorňovat. Obešel jsem nemocnici z druhé strany, ale žádný nouzový východ. Pohlédl jsem vzhůru a zahlédl jsem otevřené okno. Chvíli jsem netušil, proč jsem pod tím oknem stál dalších pět minut, jako bych nevěděl jak se tam dostat. Jsem přece ninja, existuje jen jediný způsob jak to udělat.
Po bitvě s Konohou byli všichni celkově skleslí a mrzutí, jediné, co jim po delší době udělalo radost, bylo příchod zimy a tím i vánoc. Mě to teda nějak veselé nepřipadalo, na vánoce se utratí mnoho peněž a navíc, musí se uklízet a do se děje i teď. Všichni musí povinně uklízet, jak vesnici, tak i své vlastní bydlení. No a ještě připravovat zimní slavnost. Když jsem to dnes ráno uslyšela, myslela jsem, že za tím deb.ilem normálně zajdu a nakopu mu pr.el. A hádejte, kdo mě zastavil?
Jednou… když se Nara Shikamau probudil ve svém malém bytu, něco si uvědomil… chodí na střední školu... má známky pod psa… a jeho budoucnost se mu řítí pod nohama. A tak si jednou řekl…
„Potřebuji v životě změnu… Ale jakou? Už vím! Musím si zlepšit své známky, vizáž… a ze všeho nejvíc si potřebuji najít holku… chytrou, krásnou, a hlavně se smyslem pro humor, ale s těmahle známkami žádnou neoslním, a se vzhledem to taky není žádná sláva…“ povzdechl si zklamaný Shikamaru.
Smutně se podívala na svou vesnici. Na lidi v ní.
Nikoho neznala a nikdo neznal ji. Byla cizinec a odsouzenec.
Ptát se, kdo jí připravil takový osud, by byla jen ztráta času. Někdo to prostě udělal. A ona sama... mohla to přičítat tomu, že prostě byla první, kdo se našel. Takže za to může pouhá náhoda.
.
Konoha, po útoku Akatsuki
Sasuke, Naruto, Jirayia, Tsunade, Kakashi, Yamato, Sakura a Sasukeho máma hledí na tělo mrtvého shinobiho.
Tělo patří Itachimu, to je pro ně rána ale to není důvod jejich zděšení...
Itachi už nemá oči.
Jeho oči zmizeli.
On jenom bezvládně leží.
"Ale... Ale proč? Proč by mu někdo bral oči?!" řekne naštvaně Naruto.
Matsui sedí na židli, hlavu schovanou v dlaních a plače. Konečně to může se sebe všechno dostat. Nikdo si nedovede představit, jaké zoufalství prožívá matka, které unesou dítě a o kterém nemá žádnou informaci.
„Mají mého syna a já nevím proč. Bože, proč mi ho unesli? Ten dopis!“ bleskne jí hlavou a okamžitě začne otevírat obálku a pročítat si dopis. Ostatní vůbec nic nechápou.
„Jaký dopis?“ zeptá se jí Miroku.
