Romantika

Naruto se Sakurou chvíli nechápavě zírali na místo, kde Itachi před chvílí stál.
Když se kouř rozplynul, Sakura a Naruto se rozloučili a odešli také do svých domovů.

Pršelo. Kapky deště hustě dopadaly z temného nebe. Byly tak blízko u sebe, že nebylo pořádně vidět ani na krok. Země se pod prudkým náporem deště rozbahnila. Voda v potocích a řekách se přelévala přes břehy. Nikdo, kdo měl zdravý rozum, v tom to počasí nevycházel.

„Nevím,“ posteskla si Temari.
„Asi to bude těžké,“ pokračoval Shikamaru.
„A ty nemáš rád, když jsem věci moc složité, co?“
„To je fakt, přináší to problémy,“ řekl Shikamaru a Temari jen sklopila hlavu.
„Jenže za ty dva měsíce jsem si na všechny ty problémy nějak zvykl, že by byla přece škoda to ukončit. Navíc je tu ještě jedna důležitá věc, kterou ti musím říct,“ a prstem na ní pokynul, aby šla blíž a něco jí pošeptal. Po slovech, co jí řekl se je Temari usmála.

„Ja som ho vždy milovala, aj vždy milovať budem!“ povie ona svojej priateľke.
„Tak mu to povedz.“ Radí jej kamarátka.
„Ja ho síce milujem, ale on mňa asi nie a neznesiem, aby mi to povedal do očí...“ odpovie ona a slzy má na krajíčku.
„Pozri.“ Začne jej radiť kamarátka. „Máš dve možnosti. Zaprvé, zabudni naňho a nájdi si niekoho iného, alebo zadruhé, povedz mu to. Ale ak si ani jednu nevyberieš, budeš trápiť samu seba a to by som nechcela...“

Po šiestich rokoch:

16. Díl - Síla dědice

U Naruta:

Naruto začal dostávat na hubu, byl na tolik vyčerpaný, že se už skoro nezmohl na odpor. Madara se připravil zasadit poslední ránu, ale když byla jeho čepel pár centimetrů od Narutova srdce, tak se to stalo!!!

U Hinaty

„Máte hezkého, zdravého chlapečka.“ usmála se sestřička a podala Hinatě miminko, „jak se bude jmenovat?“

„Chikako,“ usmála se Hinata.

Naruto má už dvadsať rokov. Akatski sa potom, čo Sasuke porazil Madaru, rozpadli a zvyšní členovia sa rozutekali do každej zeme. Naruto práve porazil Sasukeho v boji a vracajú sa domov.

V Konohe je poobedňajší kľud a pokoj. Ľudia sa prechádzali po obchodoch veselo nakupujúc. Tento pokoj však naruší nečakaný oznam pri bráne.

Pri bráne Konohy

,,Izumo, niekto sa blíži.“
,,Priateľ či nepriateľ.“
,,Neviem je to šesťčlenná skupina v bielych plášťoch.“

"Tvoje vlasy září, jako západ slunce."
Tak jsi to tenkrát říkal.
"Voníš, jako právě rozkvetlá louka."
Další ztvých ubohých lží.
Mladá dívka seděla na lavičce pod vzrostlou lípou. Po líčkách jí stékaly slzy bolesti a zrady. Lehký vánek si pohrával s jejími dlouhými tmavými vlasy a světlo, dnes úplného měsíce, odráželo její smýšené pocity.
"Jsi krásnější než duha na nebi."
Říkal jsi.
"Dokázal bych se na tebe dívat věčně."
Jak jsem ti tohle mohla jen uvěřit.
"Miluju tě…"

Tohle je moje první FF tak doufám že se bude líbit . Tento příběh je napsaný pro milovníky páru NaruHina ( i když to tak ze začátku nevypadá ) a odehrává se to rok po tom co Pein napadl Konohu. Prosím o shovívavost, protože japonština mi opravdu moc nejde, tak mi kdyžtak napište do komentů kdyby bylo něco blbě a já to opravím. Přeji příjemné čtení.

„Vstávej,“ řekne Tsunade
„No jo. Už vstávám,“ řeknu. Jmenuju se Olívie a je mi šestnáct let a dneska mám maturitu ve škole. Po pravdě, moc se mi tam nechce. Zase za lidmi co mi ubližují a nechtějí mně vzít mezi sebe. Před třemi lety jsem přišla o mámu i tátu. Asi si říkáte, co se stalo? Zabili je. Při jedné misi a mně tu nechali samotnou. Akorát se mně ujala Tsunade, která se o mně začala starat, i když jsem nechtěla. No co, holt se musí o mě někdo starat. Ale na rodiče nezapomenu, i když uplynulo dost času...

Když se ohlížela zpátky, musela vidět jak hloupá a naivní byla. Samozřejmě ho neznala; samozřejmě mu nerozuměla. Všechny ty její odhady byly výstřelem do prázdna. Sasuke jí ukazoval anonymní lhostejnou masku a ona se s ní spokojila, jako s výpovědí jeho života. Čím blíž mu byla – její postel byla vedle té jeho, v boji vždy po jeho pravici, v běhu za zády – tím cizejší, tím prázdnější se stával. S každým dotykem, s každým slovem, s kterým se ona přiblížila, on se vzdaloval.

„Huh, konečně zas doma.“ Stříbrovlasý muž s maskou přes obličej a páskou, jež mu zakrývala levé oko se utahaně rozvalil na své posteli. Byl to týden, co odešel vyplnit jednu z těch klasických jouninských misí, ale jemu se to zdálo jako věčnost. To protože na ni myslel celou dobu. Nedala mu spát. Tak moc mu chyběla. Chyběla mu vždy, když byli kvůli svým povinnostem odloučeni, byť jen na chvíli. Ale on byl profesionální ninja, byl zvyklý. A přesto mu dělalo problémy nemyslet na ni minimálně každých pět minut.

Přeji příjemné čtení!!!Snad se vám to bude líbit. =)

[i]S napětím sledoval, co se dál bude dít. Jejich velitel zval do rukou obří louč a přiložil ji k zemi. Předtím jsem si toho nevšiml, ale celá zem byla pokryta dřevem a malými větvička. Hned mi došlo, co se chystá udělat.

„Tohle mi dal Naruto, než jsme se rozdělili.“ Vysvětlil Sasuke.
„Co to má dělat?“ zajímal se Itachi.
„Je to na stejném principu, jako ten jed, co ti dal. Po vniknutí do krevního oběhu, na sobě váže kyslík, to způsobuje celkovou únavu a tělo toho kyslíku spotřebuje daleko více. V čakrovém oběhu to vykoná to, že oběh čakry a výdej se omezí na minimum. K tomu jako bonus prý pozastavuje mozkovou činnost. Funguje to kolem hodiny. Máme hodinu na to, ho porazit.“ Zdůvodnil Sasuke.

3.část: Jak jsem žil?

„Dobrou noc.“ Odpověděla nepřítomným hlasem Sakura k zavírajícím se dveřím, ohromená tím, co právě udělal. Po chvíli se vzpamatovala a vydala se na cestu domů s hlavou plnou myšlenek…

Itachi stál opřený zády o zavřené dveře a zíral do prázdna. Pomalu se začal sesouvat k zemi. Najednou na ní seděl zády stále opřenými o dveře. V hlavě mu vyplynulo mnoho otázek.

15. Poslední část splněna

Tak to jsou oni, pomyslel si a vydal se k nim. Setkali se na vrcholu kopečku. Jak myslel, bylo jich osm. Co zjistil zde, bylo to že pouze čtyři měli vysokou chakru. Sloučili dohromady chakru zbylých sedmy démonů a rozdělili si jí pouze čtyři osoby. Zbylé čtyři osoby byli asi silní i bez toho.

„Hele me se, koho pak to tu máme, mladej Namikaze,“ zasmála se jedna postava.

„Taky mě těší,“ zvedl Naruto ruku, jako kdyby si jimi chtěl potřást.

Tsunade stála opodál a její postoj naznačoval, že se vměšovat nebude.
Muž přede mnou se zdál být slušně vychovaný a tak se mi představil: „Mé jméno je Nara Shikamaru. Budu tvým soupeřem, Noriko.“
Byl očividně obeznámen se situací a díky jeho přátelství s Kibou i s mými schopnostmi, které mě Kiba naučil.
Ale to, co ten muž nevěděl, bylo, že i já o něm něco vím.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
[font=Times New Roman]„A další z tvých přátel?“

5.Dobrovolně nebo ne, já tě tam dostanu!

„Já myslím, že se to vydařilo,“ pronesla Tsunade, když přišla k jejich stolu a bylo na ní vidět, že už má trochu v sobě.
Jakmile odešla, Kankurou se prudce zvedl a řekl: „Teď je moje příležitost, jdu za ní, dnes mě nečekejte.“
„To jako myslí vážně?“ zeptala se Temari Shikamara, když odešel.
„A není to jedno? Tohle je i naše příležitost,“ zvedl se Shikamaru a Temari pochopila jeho záměr.
„Vy už jdete?“ zeptal se jich Naruto
„No víš, bylo to náročné a my už jsme unavení,“ přesvědčovalo ho Temari.

Sagi s Expertem se vydali do míst, aby mohli dát nálože na generátor a srdce základny. Pak oznámili do vysílačky: „Máte na všechno všeho všudy pětadvacet minut.“ Oba se divili, že po základně nejsou skoro žádní vojáci, nějaký ten personál, prostě nikdo…
Kdyby věděli, že základna již byla pojištěna…
Na skoro stejném místě, kde byla umístěna Sagiho bomba, je jiná, jenže ta má vybuchnout, ne za pětadvacet minut, ale za čtrnáct. Neslyšně si tikala svoje poslední minuty.