Romantika
Předem se omlouvám za tento dlouhý odklad a nevím, jestli tenhle díl bude takový jaký by být měl, přeci jenom, pět týdnů jsem žádný nepsala, tak se na mě když tak nezlobte, pokud by to nebylo podle vašeho očekávání. Děkuji. 
:D
_____________________________________________________________________________
"Uf...mise splněna, jde se domů."
"Midori, stále nedokážu pochopit, jak lehce zvládáš tyhle náročné mise."
"Co já vím, nejspíš je to zvyk nebo to mám po otci."
6.část: Nový tým
Asi po deseti minutách zahlédl nějaké přibližující se postavy. Itachi se postavil, aby ho lépe viděli a čekal. Přišli blíž a Itachi si je mohl lépe prohlédnout. Náhle zůstal užasle stát a zíral na ně. Nemohl uvěřit vlastním očím…
Bylo šest patnáct a Shikamaru a Chouji už stáli před ubytovnou, jak se dohodli s Ino, byli sice domluveni až na půl, ale oba měli strach aby Ino přecejen našla cestu. Nevěřícně přešlapovali, v šest dvacet už to Shikamaru nevydržel.
„Musela zaspat jinak to není možný… Budeš jí muset jít vzbudit Chouji… to je otrava, s holkama jsou jen problémy.“ Chouji chvilku souhlasně přikyvoval než mu došel plný význam kamarádových slov.
„Jak to myslíš že já jí půjdu vzbudit! Ty si velitel…“ Shikamaru se zapřel.
Antisha se vydýchávala a zkontrolovala stav svých bratrů. Sasuke bojoval proti Leemu a Narutovi, když tu najednou Lee dostal plnou ránu firebolem a odletěl pryč. Itachi bojoval proti Nejimu a Gaarovi, ale bylo toho na něj trochu moc. To Ant poznala. Nikdo jiný si toho nevšiml, ale ona viděla známky únavy. Zatímco jeho protivníci byli naprosto čilí. Vydala se mu tedy na pomoc.
„Čau, Itachi,“ usmála se Ant na svého staršího bratra, když zablokovala jeden úder od Nejiho a postavila se vedle něj.
U něj ve dveřích, u ní ve dveřích a někde mezi regály
Kapitola šestnáctá: Nečekaná pomoc
Následujícího slunného rána vstala naše skupinka s úmyslem vydat se opět na cestu k cíli, kterým byla vesnička Shirakawa. Nejdříve však museli zamaskovat stopy, které po nich zůstaly. Ishidate toto zadal jako úkol pro Izuma a Kotetsua.
Slnko práve vyliezalo spoza hôr a svojimi lúčmi začalo budiť okolitú prírodu. Snažilo sa prebiť pomedzi husté koruny stromov aby presvietilo i temné miesta v lese, plných pni. Bola to ťažká práca ale darilo sa mu to. Rastliny otvárali svoje kvety, tma sa menila na odtiene zelenej a hnedej. Nočné vtáky zamenili tie, čo spievajú počas svetla a zahalili ticho nádherným spevom a bzukotom rôzneho hmyzu. Vône sa tam miešali do jednej príjemnej pre každý gurmánsky nos.
Když se Bloom dalšího rána probudila, měla různě po těle obvazy. Co ji však udivilo mnohem víc, byla tvář, která se na ni pokoušela šklebit. Sasori měl totiž kolem levého oka obrovský monokl.
„Myslela jsem, že jsi… dřevěnej,“ vypravila ze sebe ztěžka.
„Grr, jistě, ale byl jsem přinucen nakreslit si ho a nosit na důkaz mé… hanby,“ vysvětlil jí loutkář.
Chtěla se rozesmát, ale zabolel ji hrudník, a pak navíc ještě záda. „Je mi jak po těžký noci,“ přiznala zelenovláska a ohmatávala si hlavu.
Nedočkavě jsem vyrazila k bráně o necelou hodinku dřív. Proběhla jsem vesnicí a zastavila jsem až těsně před mým cílem, kde už čekal podivný muž neurčitelného vzhledu i věku.
Otočil ke mně hlavu a tajemným tichým hlasem promluvil: „Noriko, že?“
„A-ano.“ Odpověděla jsem mu rozpačitě.
„Jsem kapitán tvého týmu.“ Pronesl větu stejným způsobem, jako když si někdo objednává kávu v kavárně.
Dostala jsem ze sebe jen: „Těší mě.“ I když to vlastně nebyla pravda, protože jak mě může těšit, když vlastně ani nevím, kdo to je?
Je to už dvě hodiny, co jsem z Kakashim u řeky. Co se zatím stalo? Kakashi se mi přiznal, že mně miluje a zatím došlo jen k nevinnému polibku, který byl krásný. Miluju ho a on mně a to víc než dost.
„Já budu muset jít,“ řeknu.
[center]Na zasněženém hřbitově sedí na hrobě, opírajíc se o náhrobek, šedovlasý muž s maskou na tváři, páskou přes oko a vzpomíná. Dnes je tomu čtyřicet let, co se udála ta zatracená oslava; dnes je den, kdy naposled vstal jako člověk. Až tenhle den skončí, už jím nebude. Půjde k třešni ve své zahrádce, jež se zrodila před dvěma dny a spojí se s ní, neboť to je jeho osudem. Ale dřív než se to stane, vezme svitek, rozprostře ho na klíně a zapíše příběh, který se stal legendou tak, jak se skutečně odehrál.
„Slyšíš mě?“
.
.
.
„Tak slyšíš...?“
„…Jo.“
„Jsi mnohem víc ticho než normálně.“
„Promiň.“
„Souvisí to s ním?“
„Samozřejmě…“
„Oni to zvládnou… On to zvládne.“
„Já vím, o to se nebojím. Jen to přináší vzpomínky…“
„Neplakej.“
„To ta bezmoc.“
„Víš, že to jinak nešlo.“
„Stejně mě to trápí. Chtěla bych už zase vidět tvoji tvář.“
Spěchala potemnělým lesem. Vítr cuchal její vlasy a šlehal jí do očí, ale ona nezpomalila. Dál se řítila vstříc houstnoucí temnotě a nedbala ani toho, že jí její dva společníci nestačí. Vlastně jí to i vyhovovalo. Od samého začátku bratrovi říkala, že žádný doprovod nechce, že se o sebe dokáže postarat sama. Ale on zatvrzele trval na svém, ostatně jako vždycky. Mírně se ušklíbla při vzpomínce na hádku, která se odehrála před pár dny v jeho pracovně. Tak bouřlivě se ještě nikdy nepohádali.
Navždy spolu 3/4
3.kapitola
Den s velkým D
Přípravy na svatbu vrcholily. Mieko se už přestěhovala ke Gaarovi, protože si to tak přál. Čím víc se svatba blížila, tím víc byla Mieko nervóznější. A utíkalo to tak strašně rychle, ani se nenadála a zítra se měli brát.
Mieko ráno vzbudilo zaklepání na dveře, lekla se.
Kdo to může být. Přemýšlela. A znovu se ozvalo zaklepání, ale tentokrát víc důrazněji.
Mladá žena sklesle seděla ve své pracovně. Nebo jen mladě vypadala? Byla to jen zástěrka?
Tiše si vychutnávala jednu z těch vzácných chvil klidu, kdy jí Shizune nevyřvávala do uší, že nemá spát, že povinnosti čekají. Jí se to řekne.
„Uááá, nádhernej den,“ protáhla se Ino radostně, když ji první sluneční paprsky, ozařující její tvář, příjemně probudily. „Tak akorát stvořenej pro hezkou procházku,“ dodala a se šibalským úšklebkem seskočila z postele, míříc své kroky ke dveřím, jež se ve vteřině rozletěly dokořán.
Seznamte se, Sabaku no Gaara
,,Všechno je v největším pořádku. Vaší přítelkyni nic není. Je možné, že to byla reakce na změnu klimatu, nebo něco špatného snědla." vysvětlil mi doktor.
,,Vážně Naruto, nic to není." ujistila mě Yoko. Stál jsem tam a absolutně nechápal, co mi právě teď řekli.
,,V pořádku?" řekl jsem si pro sebe.
5.část: Mise
Objevil se za tou osobou vytáhl katanu a přiložil jí ji zezadu ke krku. Když ta osoba ucítila na svém krku kov otočila se. Byla to dívka. Byla krásná měla nafialovělé oči a modré vlasy.
„Kdo jsi a proč mě sleduješ.“ Zeptal se ji Itachi. Jeho katana byla stále na jejím krku.
Dívka mlčela a udiveně se na něj dívala. Ještě před chvílí stál na druhém konci louky a teď tu stál před ní s taseným mečem. Udivilo jí, že si ho nevšimla. Dál se probírala vlastními myšlenkami.
„Hej! Tak už si sa prebrala?“ spýtal sa s veselým úsmevom.
„Vyzerá to tak.“ Mykla som plecom a pristúpila bližšie k posteli. „Čo sa ti stalo?“ Zvedavo som si pohľadom premerala jeho obviazané ruky a hruď.
„Nič zvláštne. Tak trochu..“ začal, no Kiba ho hneď prerušil.
„...si nechal nakopať zadok od pár ninjov.“ Zasmial sa, ignorujúc Narutov vražedný pohľad.
„Idiot,“ zašomral Naruto a hodil po ňom vankúš.
Kiba sa len tak-tak uhol. Potešene sa zachichotal a a provokačne mu vyplazil jazyk. „Netrafil!“
Byl to pro něj smutný den, protože dnes pohřbíval svého bratra. A tím se stal posledním Uchihou, který ještě dýchal. Od toho okamžiku se pro něj život stal jen jakousi povinností. Věděl, že jeho cíl je zničit tu sochu. Díky Orochimarovi také zjistil, že se dá přivolat jen s určitou dávkou čakry.
Nechtěl vzpomínat na bratrovy poslední okamžiky, ale musel, protože tím uctil jeho památku. Nikdy na něj nezapomene. Bude ho mít v neustálé úctě…
