Romantika

Seděla na verandě a pozorovala západ slunce. Z mírně pootevřených dveří k ní přes kuchyni doléhaly tlumené zvuky televize. Ona je ale nevnímala. Sledovala jen, jak se ohnivě rudý kotouč slunce pomalu snáší k zemi a kousek po kousku mizí za obzorem. S přicházející tmou pomalu utichal zpěv ptáků, nahrazován téměř neslyšným šustěním prvního sněhu, snášejícího se z poklidné noční oblohy. Zafoukal vítr.

2) Sasuke na pokraji zhroucení!
Mezitím u Sasukeho.
Co to s ní je? Proč je tak zlá? Bezcitná? Honilo se mi hlavou a nekoukal jsem na cestu. Narazil jsem do Naruta. Pozval mě na rámen a já šel, aspoň se o ní něco dozvím.
Objednali jsme si a já konečně spustil, „hele, Naruto, co je se Sakurou? Proč je taková?“

Neji nechal překvapení stranou, ve vteřině se stejně toužěbně přidaly i jeho rty a já nemohla přestat. Chtěla jsem tak moc a přitom to bylo jiné, nebylo to divoké, jak jsem zvyklá. Chtíč byl silnější než láska, já nevím, co mě to napadlo, musím přestat..
Nechala jsem toho a chystala se nadechnout, abych se mohla omluvit, ale on byl rychlejší.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal.“ Vyrazil mi dech.

Loutkář nad vším nakonec jen mávl rukou, pohodlně se usadil na zemi a začal si hadříkem otírat tvář. Bloom se se spokojeným výrazem dívala na Zetsua, který stále ještě úpěl, a Hidan sklouzával pohledem z kanibala na ni a vrtěl přitom hlavou. Deidara si třel lokty a prohlížel si některé modřiny. Pak se odpotácel ke svému jílovému výtvoru, vyhodil ho do vzduchu a nechal vybuchnout. Písečný ninja to raději nekomentoval.

Druhá kapitola: Tam kde má slnko svietiť prší a tam kde pršať má,

slnečné lúče hrejú

Je spousta věcí, které dokáží změnit život ve vteřině a pak prostě zmizí. Jsou věci, které vám mění život postupně a stejně postupně zase odchází. A jsou věci, které se zahryznou a nepustí.
Do konce života.
[center][i][font=Constantia][color=#4C2982]Jezdci v bouři
V tomto domě jsme zrozeni.
Do tohoto světa jsme vhozeni.
Jako pes bez kosti,

[i][center]Sníh.
Je okouzlující, nevinný a nadýchaný.
Ale je také křehký,studený a chladný.
Sníh je něco, co vás zaujme, ale jakmile ho poznáte, zjistíte, že není tak nevinný,
tak okouzlující.
Sníh je jako srdce.
Srdce, které dokáže milovat, ale také nenávidět a proklínat.
Zjistíte, že je studený, krutý a chladný.

Seděl v koutě temné místnosti a myslel na dvě ženy, na svou a na jeho. Obě byly velmi silné osobnosti, i když každá svým vlastním způsobem a k oběma cítil obrovskou úctu. Jednu miloval, ale pro druhou riskuje vše. Ale proč? Ze začátku mu to přišlo jasné. Nebylo to sice lehké rozhodnutí, ale vlastně ani nebylo o čem přemýšlet. Věděl, že tím ublíží své ženě, ale věřil, že zrovna ona to pochopí. Jeho žena. Často o ní v posledních dnech přemýšlel jako o své manželce, přestože se jí vlastně nestala.

[i],,Byl dnes Minato v akademii?"ptal se Sarutobi.
,,Ne dneska se tu ani neukázal,"odpověděl učitel.
,,Dobře."

Minato ležel na posteli. Bolelo ho u srdce. Tak moc to bolelo. Věděl, že pláč ani pomsta mu bratra nevrátí.

Sasuke bydlel v domě, který stál vedle toho Narutova. Druhé patro bylo nějakým záhadným způsobem zapečetěné, a tak se zabydlel v tom prvním. A často tam k němu chodila na návštěvu jeho přítelkyně Sakura. Sice se většinou tvářila divně (stejně jako ostatní), když ji k sobě zval, ale toho si nevšímal a stále tam spokojeně bydlel.
Toho dne se vrátil z mise a hned zalezl do sprchy, aby ze sebe smyl pach smrti. Stal se totiž jouninem a měl povolení zabíjet. Bavilo ho to.

Ráno jako vymalované. Sluneční paprsky, jemně se odrážející od mlžného závoje, líně se plazícího nízko u země, slabý větřík, ovívající větve přilehlých stromů a mezi tím jen zvuky kovu skřípajícího o kov.
,,No tak, Nentou, snaž se trochu," napomenul svého žáka mladý sensei, přičemž hravě vykryl jeho slabý pokus o ránu kunaiem do zad.

Blonďatá žena seděla za svým pracovním stolem a pročítala nové hlášení. Obočí se jí stáhlo k sobě. Už o tom slyšela dříve, ale nemohla tomu uvěřit, teď to tady měla černé na bílém. Písečná i Listová, obě vesnice postihlo stejné neštěstí. Smutně si povzdechla. Ačkoliv situace byla strašná, tak nejvíce litovala písečného Kagekageho, Gaaru. Konečně mu všechno vycházelo a on mohl být šťastný, ale teď někdo musel zavraždit jeho bratra stejně jako několik dalších ninjů s obou vesnic.

„ Už nemůžu,“ padla jsem vysíleně na zem.
„No tak, ještě 500 kliků a budeš je mít hotový. Pak ti dám přestávku.“ povzbuzoval mě táta.
„To mě nezajímá, já chci míň dřít!“
„Měla jsi svůj doping, tak se nevzpírej a vzpírej se dál!“ rozkázal mi. Mám to ale chytrýho tátu. Nevzpírej, ale vzpírej. Co to je?
„Málo! Jenom deset! Víš co to je? Takhle mě vyhodit z mého ramenového režimu. Ráno dvanáct odpoledne čtrnáct a večer čtyři. Celkem třicet! Takovou dávku potřebuju alespoň jeden den v týdnu!“

„Achjo já vám chci pomoct,“ vzdychnu
„To nejde, lásko,“odpoví Kakashi

Den třetí
Vstali jsme ještě před východem slunce a tak jsme měli docela slušnou časovou rezervu. Dost slušnou na to, abychom zbytek cesty běželi mírným tempem, ale Shino tam chtěl být co nejdřív. Odůvodnil to, jako že chce vidět tu holku a zjistit o ní co nejvíce, než s ní budeme muset strávit další tři dny.
Možná že to mělo logiku, ale z mého pohledu nebyl důvod se honit, protože i mírnějším tempem by jsme se tam dostali před setměním.

Prečo si odišiel?

Dobre si vedel, že sklameš celý náš tým. Ale tušil si, že mňa najviac? Chcel si sa snáď opičiť po Sasukem? Alebo si dostal nejakú tajnú misiu o ktorej si mi nemohol povedať?

Prečo som zrazu taká naivná a nechcem uveriť, že si nás všetkých podrazil?

Pomalu došel k polorozpadlému domku, kde před chvíli nechal Sasuke. Doufal, že mezitím neudělal nějakou pitomost. Nestalo se nic, našel ho sedět v koutě. Kolena měl přitiskla k tělu a opíral se o ně bradou. Když dovnitř vešel Naruto, nijak nezareagoval, dál hypnotizoval špinavou podlahu. Naruto se opatrně posadil vedle, něj vůbec nemohl odhadnou, co právě udělá.

Vůdce už měl těch šarvátek v sídle právě dost. Když přistihl Sasoriho s Deidarou, jak se jeden z druhého snaží vymlátit duši, pohár jeho trpělivosti přetekl.
„Hidana to ještě nepřešlo. Potřeboval by společnost a tu mu uděláte vy dva.“
„Ale Šéfe!“ namítl blonďáček. „Dyť tohle je poslední den mýho trestu!“
„To mě nezajímá! Svlíkni ty hadry, právě jste tady s písečným mistrem vyfasovali nový. Já už se nehodlám dívat na to, jak se Akatsuki pokouší zabít mezi sebou. Nezbývá mi, než vás po otcovsku potrestat!“