Romantika

Stáli jsme se Sasukem na kraji pole a dívali se na tři velké haly. Neuvěřitelné. Kdo by kdy byl řekl, že holku, která by se mohla stát nejmocnější zbraní Akatsuki najdeme tady. Od začátku mi to bylo divné, hned jak nám Tsunade zadala tuhle misi.

Oba jsme stáli v Tsunadině kanceláři. Já jsem se právě nemohl přestat divit.
,,Cože máme udělat?" ptal jsem se nevěřícně.
,,Prostě ji najděte. Najděte ji a přiveďte ji sem." řekla hokage unaveně.

[i]Drahý Naruto,

V pořadí má třetí one-shot FF, která snad potěší příznivce Kakashiho a Sakury I když, si myslím, že ten konec je všelijaký ... ale nechám to na vás Nakonec bych chtěl poděkovat Hayi, že mi pomohla s chybkami, kterých bylo požehnaně

Můj jediný

[i]Říká se, že když je člověk zamilovaný … nedokáže myslet na nic jiného než na svou jedinou lásku.
Nevidí nikoho jiného, necítí nic jiného a nedokáže chápat žádný jiný pocit kromě pocitu lásky …

22. 8 Ráno
Je ráno a Matsui se probouzí úplně zničená. Celou noc nezamhouřila oka a usnula až se svítáním velmi neklidným spánkem. Pomalu otevře oči a vzpomene si na Itachiho a na Ichira. Okamžitě se oblékne a běží dolů. Je velmi překvapená když najde zavřenou restauraci.
„Proč neotevíráš?“ zeptá se okamžitě Tomochiho. Ten se k ní otočí a pohladí ji po tváři „Kvůli tobě.“ Řekne a spustí ruku dolů. „Budeš potřebovat klid. Aspoň takhle ti mohu pomoct.“

Pozoroval, jak si koketně přehodila nohu přes nohu. Hluboký rozparek jejích šatů poodhalil víc smetanové kůže. Zelené žilky pulzovaly na nártu nohy, která byla uvězněná v tmavě červených, jehlových lodičkách. Lýtko bylo dokonale hladké. Krásně tvarované koleno, jen trochu pokažené vyčnívající kostí. A stehno ztrácející se kdesi pod třpytivými šaty.

Byl krásný slunný jarní den. Team Gai byl zrovna uprostřed tréninku.
„Ano, to je ta síla mládí!“ pochválil svého studenta Gai s palcem nahoře a úsměvem na tváři.
„Gai-sensei!“ zařval hyperaktivně Lee a dojmut objal svého senseie.
„Tak dáme si ještě 200 koleček kolem Konohy. Tak jdem na to!“ zajásal Gai a okamžitě se s Leem rozběhli vpřed. Neji a Tenten rozpláclí na zemi únavou se na sebe tázavě podívali.

Od té doby se Naoki snažila Narutovi vyhýbat. Bála se, aby si nemyslel, že ho má ráda… protože tak to nebylo. Byl pro ni jen úkol. A ona potřebovala, aby jí věřil. Jenže to asi trochu přepískla.
„Něco nového?“ zeptala se Sakura Naoki, když se setkaly na hlavě Sandaimeho. Scházely se tam každý druhý den, aby si vyměňovaly informace.
„Myslím si, že ne… jen Tsunade něco plánuje. Nevíš co?“ opáčila Naoki.
„Snažím se to zjistit, ale v poslední době není moc sdílná,“ pokrčila rameny Sakura.

Ucítila, jak se tělo jejího bratra napnulo.
Zadrkotala zuby. Mráz jí přejel po zádech jako ostrý rampouch a zanechal za sebou ledovou stopu. Zavřela oči a zkousla si spodní ret.
Nádech.
Výdech.
Věděla, že tahle situace bude muset někdy přijít. Věděla, že mu to bude muset někdy říct. Jenže tohle? Situace sice přišla, ale nebyla to ona, kdo mu to řekl. Prozradil mu to její kamarád. A co teď? Má se jen falešně usmát a říct: ,,Za pět měsíců?" Nebo se z toho vykroutit a se slovy - ,,Promiň, už musíme jít." - utéct pryč?

Buď mojím priateľom, alebo ním nebuď!

Život v Dažďovej sa nikdy nezastavil, hoci ich brána to na pocestných kričala. Ani vojnou nie. On sa len prispôsobil. Obyvatelia Dažďovej sú tí najprispôsobivejší ľudia, akých poznám.
Užívala som si tie prázdniny, hoci Sasuke sa spočiatku zdal byť rušivým elementom.

8.část: Rozhovor u ohně

Ten den pršelo. Byla strašná zima, přestože bylo léto. Mlha nechtěla ustoupit a prodírala se až do morků kostí. Nikdo nebyl venku. Ani noha. Jen jeden člověk stál na ulici. Holka. Oči měla červené od pláče. Někdo ji moc ublížil. Ten někdo byl Naruto.

Den čtvrtý
Ráno jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než na Sanamin příběh. Bylo to tak nespravedlivé, nerozuměla jsem tomu. Proč si musí vzít muže, kterého nemiluje, kterého vlastně ani nezná, nikdy ho neviděla a vlastně o něm vůbec nic neví. Bylo to jako by někdo vytáhl lístek s číslem a řekl jí, že tohoto muže si musí vzít a to nejhorší na tom bylo to, že ten lístek vytáhl její vlastní otec.

Mladá kunoichi se koukala do zrcadla, zpívala si a kochala se pohledem na růžovovlasou dívku, v růžovém, světlemodrými kytičkami vyšívaném kimonu a za oknem zbarvovalo zapadající slunce nebe do ruda.
„Slečno, vy jste ale okouzlující!“ vyhlásila najednou kunoichi.
„Děkuji, vy také nevypadáte špatně!“ kontrovala jí ta v zrcadle.
„Ale jděte, přivádíte mě do rozpaků, mimochodem co máte oblečené pod kimonem, víte přece, že důležité není jenom to, co je napovrchu, ale také to pod tím?!“ zeptala se zelenoočka.

Stála som za vysokým dubom, ktorý rástol v aleji pri krásnom jazere. Nebolo to tak ďaleko od neho. Moje oči ho nespustili ani na chvíľu z dohľadu. Nemohla som si pomôcť. Vždy ma fascinoval. Už od malička.

Štěstí a žal

První díl z této série ve stylu SongFiction! Písničku spustíte zde.

Dříve než začnete číst tuto povídku, chtěl bych, abyste všichni věděli, že ji věnuji svému dobrému příteli Vaškovy.
Byl to úžasný chlap, vtipný, veselý a takové velké dítě. Přítel mé sestry, se kterou vydržel několik úžasných let. Za tu dobu jsem se já i on sblížili, podnikaly spolu akce a byli jsme jako opravdoví přátelé.

Tak a je to tu... Můj první pokus o jednorázovku... No, nezbývá nic jiného než doufat že se tenhle příběh, ala "pokus" bude někomu líbit...
Jo a jestli chcete tak na atmošku: http://www.youtube.com/watch?v=JOQWODQKwX8

Bylo to jako sen… Hrozná noční můra…
Nemohl se nadechnout, jako kdyby byl pod vodou a topil se. Nedokázal se ani pohnout. Nevnímal bolest z utržených zranění…

Je nádherné slnečné ráno. Slnko práve pozlátilo steny domu. Človek by si myslel, že sa nachádza v rozprávke. No keď zaostrí zrak a zadíva sa do jedného z okien tohto domu zistí, že to tak ani zďaleka nie je. Scéna odohrávajúca sa za jedným z tých okien bola živým dôkazom toho, že sa nachádzame v realite. Krutej realite. V izbe sa nachádzali chlapec a dievča, teda lepšie povedané muž a žena a o niečom sa rozprávali.
Žene sa po líci skotúľala jedna z množstva sĺz ktoré jej spôsobil on. Ako? Jedinou vetou.

„Říkám ti to jasně, ještě jednou a končíš,“ křičel zanedbaný starý muž na sotva osmnáctiletého kluka.

7.část: Tým 8 vyráží