Romantika

„Slnko onedlho zapadne.“ Povedal Itachi a oči upieral do diaľky.
Postavila som sa a až teraz som si uvedomila, ako ma bolí telo. Chrbát som mala celkom bez citu od toľkého opierania sa o tvrdú kôru. Sedela som na vystávajúcich koreňoch celé hodiny, takže moje rovnako necitlivé nohy ma odmietli poslúchať. Podlomili sa mi kolená, ale ako som mohla očakávať, nenechal ma spadnúť. V okamihu bol pri mne a na svojich ramenách som pocítila stisk jeho rúk.
„Ďakujem. Z toľkého sedenia sa človek aj unaví.“ Usmiala som sa.

Na rohu první a čtvrté ulice, před a za jeho dveřmi

„Miluju tvoji sestru.“
Nevím proč, ale najednou jsem zase chtěla odejít, a to rychle.
„Au!“ Sakra, pitomá kniha, praštila mě do hlavy!
„Jsi v pohodě?“
„Jasně, nic mi není.“ Vstala jsem. Připadalo mi to jako skvělá záminka odejít. Jasně, půjdu, protože tady už vlastně nemám co dělat. „Vlastně se mi nějak zamotala hlava. Půjdu se nadýchat čerstvého vzduchu.“
„Dobře.“
Vyšla jsem ven. V minisukni a ohavně vyzývavym tričku.

Prosím

„Prosím, holka, vydrž. Přece mě teď neopustíš.“ Shikamaru běžel vedle pískového oblaku s Temari. Byla na tom zle, bohužel ta fialovlasá zrůda z Akatsuki ji udělala velkou řeznou ránu přes celá záda, která ne a ne přestat krvácet. Neji, který to schytal do boku, byl na tom o maličko lépe. Kankurou zase o něco hůř. I tak všem třem visí život na provázku.

„Čože?! Vy určite žartujete!“ nechápavo a zmetene sa pozrel na člena ANBU jednotky.

Len pred pár minútami vtrhol do jeho obývačky s neskrývaným odporom a nechuťou k pridelenej úlohe. Ak mal u úmysle skaziť život ľuďom okolo seba, u mladého ninja sa mu to jednoznačne podarilo. A to nielen jeho prístupom k danému odkazu, ktorý mal doručiť, ale samotným odkazom.

Pairing: Hyuuga Hinata/ Sabaku no Gaara

Běžel lesem, směřoval ke skalám. Slyšel zvuky boje. To mu vlévalo krev do žil. Naprosto nečekaně zrychlil. Výkřik, který uslyšel, mu rval srdce na kusy a nutil ho k co nejrychlejšímu tempu. Poznal hlas, který křičel. Teď jen doufal, že nepřijde pozdě. Hluboko uvnitř ale cítil, že jakkoli rychle poběží, nebude to stačit, ztratí ji. Navždy.

Déšť...
nesnáším ho!
nemůžu ho vystát!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy, pokud nechci zmoknout..
A kdo by chtěl.
Slzy...
nesnesu je!
chci se smát!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy pokud nechci, aby mě ostatní viděli.
A kdo by chtěl.
Krev...
neunesu to!
chci být zdravá!
vždy mě uvězní na jednom místě, tedy pokud nechci zemřít.
A kdo by... to nezvážil.
Jemné růžové vlasy podlehly čirým kapkám dopadajícím na zem v rytmu hbitých prstů afrického bubeníka. Slepily se v tenké pramínky, které chladí horký obličej.

Jakmile Naoki uviděla ostatní, tak se na ně vesele usmála. Ale oni se zatvářili přísně. Hlavně Neji.
„Co jsi dělala za vodopádem?“ houkl na sestru výhružně Neji.
„Pověřovala jsem si ten náš vchod,“ pokrčila rameny Naoki.
„Uvědomuješ si, jak je nebezpečné se takhle pohybovat sama v jejich blízkosti?“ seřval ji Neji. Naoki se na něj přísně podívala. Takhle už na ni nikdo dlouho neřval. A ani řvát nebude.
„Ano, uvědomuju. Hlavně proto, že jsem se s Akatsuki už několikrát setkala a vím, co všechno dokážou,“ odsekla Naoki.

Ráno jsem vstala neobvykle brzy. Včera jsme slavili a všichni ještě spí. Koukala jsem po krajině. Byla nádherná a všude bylo ticho. Z kopců se linula mlha, večer pršelo. Slunce pomalu prostoupilo skrz mraky a házelo jas všude kolem mě. Stromy lehce šuměly ve vánku a ptáci se probouzeli a už spustili své cvrlikání. Příroda, jako by sama říkala „vzpomínej“. A Taky že ano.

„Ne! Proboha … jen to ne!!“ mladá zrzka se s výkřikem vrhla ke střelenému muži. Ještě žil.
„Juukyo … prosím, postarej se o našeho syna …“ jeho slova byla sotva hlasitější než šepot.
„Naruto, neopouštěj me!“ šeptala zoufale a snažila se ošetřit jeho ránu. Blonďák ji chytil za ruku a chabě ji stiskl. Síly ho valem opouštěly.

Člověk by řekl, že láska je všechno. Že je to jeden z nejúžasnějších citů, jaké může člověk cítit. Láska miluje, láska dává, láska je obětavá, láska nelže, láska je upřímná, láska neničí. Láska je všechno, ale mnohdy jen láska nestačí…

„No dneska by mně měli pustit už z nemocnice“ řekla jsem Kakashimu
„Jo to mně taky, konečně,“ řekl Kakashi a políbil mně. A měla jsem pravdu dneska mě opravdu pustili z podmínky, že nebudu dělat hlouposti. A stejnak nebudou, protože se vracím s Týmy do naší vesnice.
Cesta zpět a opět doma
„Tak půjdeme,“ řekl Kakashi

Ospalo som zaklipkala očami, keď ma z hlbokého spánku prebral strašný hluk. Ach, nie, prosím... buď ticho, len buď ticho. Prikrývku som mala nepohodlne poskrúcanú pod sebou. Prevalila som sa na druhý bok, vytiahla si obrovský vankúš spod hlavy a vopchala som si ho medzi kolená. Schúlila som sa okolo neho do klbka. Hneď po tom ako som skopala zle poskladanú perinu na zem, pritisla som si mäkučké vankúšisko na telo. Silno som ho objala rukami. Itachi...

Po snídani jsme vyrazili na cestu a já osobně se snažila utéct myšlenkám na Kibovo divné chování. Ten nejlepší způsob, který jsem vymyslela, byl věnovat se problémům někoho jiného.
Pro mě to byla docela jasná volba, Shino by se se mnou nebavil, Kibovi jsem se vyhýbala a Hinata by mě se svým problémem nazvaným nedostatek sebevědomí asi velmi rychle odradila.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem slušně.
Dívka se na mě usmála a místo pozdravu se zeptala: „Co potřebuješ?“

Matsui se ztěžka posadí na židli a pohledem sklouzne k velkým nástěnným hodinám. Za dvacet minut dvanáct. Žena schová svou hlavu do dlaní a chce se jí brečet. Nemůže si však dovolit propadat beznaději, ne dokud je stále šance jejího chlapce zachránit.
„Itachi, musíme něco udělat. Je to i tvoje dítě. Najdeme je a budeme s nimi bojovat. Musíme něco dělat.“ Rozběhne se k Itachimu, který stojí opřený o pult, a začne s ním třást. On ji bezmocně chytí za ramena a přitáhne ji k sobě, pevně ji obejme a snaží se ji uklidnit.

Nemotorne som sa zodvihla z postele a vydala sa ku skrini. Vytiahla som si odtiaľ nejaké oblečenie a išla som hľadať kúpeľňu. Zázrakom som ju našla hneď na prvý raz. Zaliezla som dnu, prezliekla som sa, umyla si zuby a vlasy zaplietla do voľného vrkoča, a vrátila som sa do izby. Vo dverách som sa zrazila s Kibom. Vypískla som a spadla na zem.

„Tak už si hore? To je super.“ Zaškeril sa a pomohol mi vstať.

Šla jsem pomalým krokem po ulici a až když jsem vyšla ven, mi docvaklo, že jsem se zapomněla zeptat, kde bydlí.
„Hano-sama,“ uslyšela jsem za sebou hlas mé chůvy.
„Nano.“
„Tak dlouho jsem vás neviděla. Jste pořádku?“ Zeptala se mě ustaraně a já jenom kývla na souhlas, že jsem.
„To je dobře. A jak výcházíte s kazekagem- sama?“ Zeptala se na další otázku na, kterou chtěla sto procentně znád odpověď.
„Vycházíme spolu dobře,“ odpověděla jsem ji s úsměvem.

Tak jsem seškrábal další jednorázovku, tentokrát na pár NaruHina ... nevím co bych k tomu víc napsal, takže snad se vám to bude líbit :)

Dokážu ti, že jsem silná!

„Nikdy,“ zašeptala Hyuuga Hinata a otřela si krev, která ji stékala z pusy.

[center]Prsty se plazí,
doteky mrazí.
Poslouchej,
co slyšíš?
Dech,
rychlý a prchlivý,
bojí se, bojí.
Co bude teď,
v oči jí hleď

Den pátý
Neměla jsem žádnou kamarádku, se kterou bych mohla probrat jeho chování, snad kromě Hinaty, která Kibu znala rozhodně mnohem lépe než já.
A tak jsem se na ni rozhodla obrátit: „Hin, máš chvilku? Potřebuju poradit?“
„Poradit?“ Zopakovala zaraženě a já se jen s těží ubránila protočení panenek.
„Ano, jde o Kibu, chová se nějak divně.“
„Ano, taky jsem si toho všimla. Je nějak klidnější, než když jsem ho viděla naposledy, a dokonce se ti omluvil!“