Romantika

„Tak sa teším, možno si konečne získam Nejiho priazeň. Možno, keď ma uvidí ako jednu z 12 najkrajších dievčat ninja sveta, tak sa do mňa zamiluje, čo myslíš Hin?“
„Aj tak si myslím, že to nebude treba,“ povedala tajomne.
„Počkaj, čo tým myslíš?“
„Ty si taká slepá? On už je do teba zaľúbený od kedy je s tebou v tíme.“
„To si len namýšľaš, on ku mne nič necíti.“

[i]A tak šel čas... Stálo by to za takový uvedení? Šel čas, rychlejc než bych si přál, a já se jí pořád nemoh dostat do hlavy. Šel čas a mě tak strašně žralo, že se chová chladně. Jinak než na začátku.

„Koľkokrát vám to mám povedať, aby ste konečne pochopili, že vás oklamala?! Choďte za ňou a dajte mi už konečne pokoj!“ skríkol už zjavne rozčúlený Sasuke a vyvliekol sa z ich zovretia. Prekvapene som sa naňho otočila.

„Ja som im neklamala!“ odvetila som a vyplazila mu jazyk.

„Ty buď ticho!“ Prevŕtal ma nevrlým pohľadom.

„Nechaj ju na pokoji a nesnaž sa z toho vyvliecť! Nemusíš ju hneď obviňovať a kričať po nej len za to, že je tu nová!“ vložila sa do toho Sakura a káravo naňho pozrela.

„Rasengan!“ s pokrikom smeroval techniku na nepriateľa. Zradil ma? Uvažoval. Nie! Musím mu veriť! Chce pomstiť Sasukeho, tak ako ja. Presviedčal sa. Musel tomu veriť, bola to jeho jediná nádej, že nepriviedol svojich priateľov do pasce. Nebude dobré ak sa niekto pripletie do nášho boja, keď by mohol pomôcť ostatným. Rozhodol sa.
Itachimu žuchlo v rukáve, roztiahol nohy aby získal stabilitu, otočil sa a neúprosne zasiahol Naruta kunaiom.

Den sedmý
Ráno mě probudilo slunce. Vstala jsem z postele a vůbec poprvé jsem si uvědomila, že jsem se včera nepřevlékla. Otráveně jsem si povzdychla a zkontrolovala Yasuo, ležela na stejném místě, na kterém jsem ji viděla naposledy.
Yasuo ještě spala a já tak měla čas ujasnit si včerejšek.
Z pokoje jsme odešly asi za půl hodiny a musím přiznat, že má nálada byla snad ještě černější než včera.

Mé nejhorší obavy se potvrdily, Kiba odešel od stolu ve stejnou chvíli, jako jsem já přišla.

Povídka bude přesunuta v nové přepsané verzi sem: http://ore-no-nindo-da.blog.cz/ Po vložení všech dílů pak bude smazána z Konohy, máte li tedy v úmyslu si ji přečíst, tak doporučuju už z nového místa.

Za oknem se míhala krajina, ale dívka sedící ve voze ji nevnímala. Byla zabraná do svých myšlenek.
Uvnitř vozu se ozval přísný hlas: „Nekoukej pořád z toho okna a poslouchej mě.“
„Cože?“ odpověděla zmateně dívka.

Zvuk čvachtavých kroků se rozléhal lesem. Nespěchal, i když to bylo už téměř sedm let, co odešel, a nyní se celým svým srdcem toužil vrátit. Měl však obavy. Tenkrát to nezvládl nejlépe, řekl slova, která neměla být vyřčena, a opustil ty, na které nechtěl zapomenout. Ale věděl, že chybu neudělal, musel odejít a dokázat sám sobě, že, sakra, taky za něco stojí. Přece není jen privilegovaný synek, ale shinobi hodný úcty. A teď věděl, že si respekt zasloužil. Skutečně?

Hodiny právě odbily čtyři hodiny ráno, ale v Tomochiho restauraci to doslova žilo. Všichni už jsou připraveni vyrazit. Matsui přišla dolů ve svých starých šatech. Samotnou jí stále překvapuje, jak jí hezky padnou. Sice si s nimi musela přes noc pohrát, už nebyly tak bílé, jako když jí je Itachi daroval a i když spousta ozdob se už ztratila, stále jí sluší. Matsui připadalo jako by s nimi oblékla i minulost a dávné vzpomínky.
„Takže můžeme vyrazit?“ zeptá se všech Ichiro a upraví si na zádech vak.

Část 7. - Jako malá holka

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být?
Zase jsem se proplétala skrz keře. Ostré větve mě šlehaly do tváře. Všude okolo stromy. Vrhali zvláštní, temné stíny, ze kterých jsem měla husí kůži. Náhle kdosi vykřiknul.

„Itachi, mohol by si si prestať poťahovať vlasy? Niektorých v tvojom okolí to skutočne znervózňuje.“ A vôbec som nemyslela na seba. Hľadela som rovno za neho do kúta malej cukrárne, odkiaľ sa našim smerom pozerali asi štyri dievčatá o pár rokov staršie odo mňa. Ich oči sa leskli a mihotali sa v nich malé svetielka závisti.
Nahlas som si povzdychla, keď sa Itachi obzrel za seba. S takýmito pohľadmi som sa už stretla a aj keď som im naozaj rozumela, stále boli rovnako nepríjemné.

Pomalu otevřela oči a párkrát zamrkala, jak jí oslepilo zářivé světlo. Tak neobvyklé pro Skrytou Mlžnou vesnici.
Všude kolem bylo bílo. Snažila se posadit a zjistit, kde to vlastně je. Bolest, vystřelující jí do celého těla, jí to však nedovolila. Ponořila se do měkkého polštáře a znovu zavřela oči.
Nemocnice.
Nemohla si vzpomenout, co se stalo po tom, co přeskočila toho ninju z Kamenné. Měla pořádné okno a ať se snažila, jak chtěla, nemohla na nic přijít.
,,Jestli pak jsou ostatní v pořádku…"

"Osud se blíží."

Mračna byla černá, blesky se navzájem křížily a vytvářely prazvláštní mozaiky a kapky deště neustále dopadaly na zem, kde vytvářely zvětšující se kaluže. Téměř, jako by sám svět plakal. Jako by ronil slzy za všechno zlé, co ho ovládlo. Pomsta, smutek, smrt, zoufalství, strach... temné pocity provázely každého. I ti nejveselejší najednou měli pocit, že něco je špatně, že nic nebude jako dříve.

Celé odpoledne jsme procházeli panství i zahrady a snažili se nenarazit na ty dva. A ještě k tomu jsme vůbec nemluvili, protože se do toho ani jednomu z nás očividně nechtělo. Nakonec, když jsme povečeřeli, vytáhla jsem Kibu ven na zahradu a vyhrkla jsem: „Musíme si promluvit!“

Když se posadil na zítku, hloupě se zeptal: „A o čem?“
„Chováš se divně.“ Odpověděla jsem suše.
„Myslíš?“
„Ano.“
„Tak dobře, mluv.“
„Cože?“ Zeptala jsem se nechápavě.
„No, řekla jsi: Musíme si promluvit. Tak můžeš začít.“

„Chcel by som to vidieť,“ povzdychol si Kotetsu.
„Aj ja. Škoda, že tam nemôžeme byť. Po tom čo predviedol na chuuninskej skúške som nestretol obyvateľa Konohy, ktorý by pri tom nechcel byť.“
„Súboj trhlého Naruta a piesočného Kazekage ako jouninská skúška, kto by nechcel byť medzi tými šťastlivcami čo to uvidia? Ah, vitajte Asuma-kun, Kurenai-san,“ pozdravil Kotetsu.
„Aká bola misia?“ pridal sa Izumo.
„Ľahká, už sa tešíme na Sumamara, tak sa zatiaľ majte,“ odbila ich stručne černovláska.

Celá třída se hlasitě zasmála, Narutovi se i přes tu všechnu únavu objevil usměv, to se ale nedalo říct o jeho učitelce. Tužku, kterou držela v ruce se zlomila. Sice byli na školách zakázané tělesné tresty, ona se odhodlala toto nařízení porušit. Napřáhla se a chystala se mu dát facku, on její ruky ale okamžitě zachytil. Celý třída na něj překvapeně pohlédla, nikdo se už netroufl zasmát. Každý si všimnul jak učitelčina ruka pomalu bělá.

4.kapitola

Ráno jsem se probudila brzy. Když jsem otevřela oči, první co jsem uviděla, byl usmívající se Gaara.
„Dobré ráno.“
„Dobré,“ řekla jsem a vesele jsem se usmála.
„Co je tu k smíchu?“ Zeptal se mě a pohladil mě po vlasech.
„Už zítra, už zítra budu tvoje žena.“ Nad tím jsem uslyšela zase Gaarův smích.
„Víš co nechápu?“ Zavrtěla jsem hlavou, že nevím.
„Proč, když jsem v tvé přítomnosti se rád směju.“
„Mám zvláštní auru,“ odpověděla jsem a poté se také usmála a vstala.

Po tichom zaklopaní sa dvere otvorili. Moju zvedavosť okamžite vystriedal úsmev, keď som zbadala vchádzať Itachiho.
Jeho tvár bola taká iná ako naposledy, keď som ju videla. Vtedy sa na nej skoro vôbec nezrkadlili žiadne pocity. Bola to len nejaká povinnosť, len ďalšia obyčajná misia. Pre neho to nemohlo byť nič nové. Únosy, vypočúvanie, prenasledovanie... opakovali sa ako koleso vodného mlynu, do ktorého sa vlieva a znova odteká ďalšia a ďalšia voda. Stále dookola, presne ako misie nesúce sa zakaždým pod znamením túžby po moci a nadvláde.

Úplně bez dechu doběhla ke kolébce se svým synem. Obávala se, že mu někdo ublížil. Že už tam nebude. Kaisan, syn Narutův. Ano, možná je to trochu staromódní, ale ona to tak cítila. Co jiného taky, když je jeho otec mrtvý?

Svítilo mu do očí. Vážně mu odporně svítilo do očí. Zaclonil si rukou, ale teď mu zase pražilo na ni. Otočil se na druhý bok a zahrabal hlavu pod peřinu. Až poté si uvědomil tu zradu.
Venku bylo ticho. Žádní vřískající ptáci.