Romantika

Dneska večer jsem se chtěla bavit, na nic nemyslet, prostě se jenom bavit a... napít se. Možná, že právě v tom byl ten problém, víte, ono to saké mi dělá... řekněme menší problémy a tak se stalo, že jsem skončila v tomhle pokoji, s Whirlem.

Ahoj Hanabi!
Posledních pár dni bylo hektických, přijeli jsme do vesnice skryté v Mraku. Já a hromada dětí, které měli potenciál, ale nechali rodinu za sebou. Museli se jim určit opatrovníci, přidat je do tříd a ještě miliony dalších věcí. Můj nový tým je ubytovaný u mě doma. Otec je z toho velmi nadšený.

Je toho tolik, co bych ti chtěl říct. Spousta nepodstatnejch věcí, připitomělejch postřehů a nezajímavejch názorů. Hromada nedůležitejch keců. Víš, fakt bych ti to řekl. Jenže je tady jedna překážka. Ty.

Obloha je temná, tak temná, že to vypadá, jakoby slunce na svět úplně zapomnělo. Silný vítr se opíral celou svou silou do korun stromů, které ohraničovali kryto řeky, jakoby se je snažil ze všech sil vytrhnout ze země. Avšak stromy stáli neochvějně dál. Vysoký vodopád , který protínal řeku byl ohraničen dvěma sochami. Sochy stáli proti sobě a dívali se na sebe kamennýma očima, ve kterých se zračila nevraživost a nenávist.

Keď tam dorazili, videli len dlhýý zástup krásnych štíhlych dievčat. Obe naraz vyvalili oči.
„Tak čo balíme to?“ opýtala sa Hinata a drgla do Tenten.
„Neviem, aspoň to skúsme.“ Tak tam ostali stáť až prišla rada na nich.
Tenten sa teda odhodlala a vstúpila do stanu. Po piatich minútach vyšla.
„Tak čo?“ vyzvedala Hin.
„Idem ďalej,“ povedala hrdo a začala skákať.

Takto to byť nemalo. Neustále si opakovala. Takto nie. Malo to byť ťažké, veď ide o členov Akatsuki, ale nie až takto. Prepadala panike. Stála po boku svojej senseiky a obe uprene hľadeli na svojho súpera. Shikamaru s Kakashim im o takejto možnosti povedali, ale nepovažovala ju za reálnu, nechcela.

Vieme, že Naruto dostal informáciu o dvoch útočníkoch a tiež vieme, že svojmu zdroju verí, ale musíme si uvedomiť proti komu stojíme. Pokojne ťa tvoj zdroj mohol oklamať, takže sme pripravili aj plán v prípade, že nás napadnú viacerí.

Hikari ještě chvíli stál zmateně na místě, nepostřehl kam Minato zmizel a to ho rozčilovalo.
Cestou zpátky přemýšlel nad tím, jak se od něj asi liší. Byli stejně vysocí a pokud mohl soudit přes oblečení tak měli nepochybně i stejnou postavu.

Pootevřela jsem oči, ale nejdřív jsem neviděla nic jiného než tmu. Párkrát jsem zamrkala a pokusila jsem se zaostřit. Po chvíli jsem ve tmě rozpoznala skříň na konci pokoje, dveře, okno, svou vlastní postel a v rohu pokoje křeslo, ve kterém pravidelně oddechoval Kiba.
Pousmála jsem se a co nejtišeji zapískala. Yasuo, která do teď byla mimo mé zorné pole se zvedla a položila svou velkou hlavu k mé pravé ruce. Pomalu jsem zvedla ruku, která mi přišla aspoň třikrát těžší, než jsem si pamatovala, a pomalu pohladila Yasuo po hlavě.

Deidara se ještě trochu pochechtával, když si ráno oblékal kalhoty, košili a plášť. „Tak co? Už máš jasno, jestli tě to netáhne víc k holkám?“ Mrkl na spokojeně mlaskající mladou ženu.
„Chlapi to maj u mě jistý,“ zašklebila se a přejela si jazykem po rtech. „Jaký to bylo? Prozraď!“
Deidara se zakřenil. „Nepopsatelný!“ Rozhodil rukama a tváře mu zčervenaly. „Kdybys chtěla, klidně ještě někdy přijď, zase ti otevřu svojí „poradnu“,“ šklebil se a oči mu svítily.

„Co se děje Naruto?“ vyžadoval odpověď Kakashi a v jeho hlase se ozvala netrpělivost.
Naruto neodpovídal. Musel uvažovat jak tuhle situaci zvládne. Hlavně musí být naprosto klidný. Nesmí se tím nechat vykolejit.
„Odpověz mi Naruto sakra!“ rozčílil se Kakashi a zatnul ruce v pěst.
„Jsem slepej! Ku*va!“ zakřičel odpověď Naruto na svého senseie.
„Hlavně v klidu co“ posmíval se v duchu Naruto sám sobě.
„Slepý?“ zeptal se Minato „To není možné!“ snažil se sám sebe ujistit.

Krásce se loutkářův návrh po pečlivé úvaze přestával zamlouvat. Ale také věděla, že Sasori by jí neřekl to, po čem tolik touží, jelikož je tak strašně zlomyslný. Donutil by ji jiným způsobem. Opřela hlavu o stěnu a zaškaredila se. Byl k ní tvrdý, ale ona si o to koledovala. Neměla se ho na to ptát.

Koho Jiraiya doopravdy miloval a kvůli komu se dostal až tak daleko, že mohl vychovat tak excelentní žáky?
Jak to také mohlo být...toto je příběh člověka, který žil proto, aby miloval.

Věnováno všem, co pro skoro "úchylného" Sannina alespoň na chvíli měli slabost

„Mohl bys, prosím tě, přestat blbnout a začít se soustředit? Takhle se nikdy nedostaneme na lepší mise, když budeš kázet shurikenama jako šašek!“ vyfoukla navztekaně malá blondýnka a černovlasý bledý kluk vedle ní se jen pohrdavě ušklíbnul.

Oba stáli bez jediného pohybu naproti sobě a němě si hleděli do očí. Tíživé ticho, obklopující je ze všech stran, každou vteřinou nabývalo na moci a úměrně s ním rostla v pokoji i napjatá atmosféra.
„Nevěděl jsem, že už budeš doma.“ Zašeptal. „Ve sněhu nebyly vidět žádné stopy.“
Ticho.
„Šla jsem zadním vchodem.“ Odpověděla téměř neslyšným šepotem.
Ticho.
Co dál? Co říct? Jak jí to vysvětlit? Nevěděl. Zase všechno pokazil. Nigenteki je zklamaná a Hinata naštvaná.
„Prosím, pochop…“ začal.

Pokud kdy Kakashi v životě něčeho litoval, byla to tahle noc. Nejenže to Španělka neustála a vyzvracela se u paty schodiště, rozbila si ret, když přecházela práh pokoje a nějakou náhodou to vzala přes stolek; to všechno by ještě zvládl. Ale že se s ním chtěla líbat s pusou od zvratků, krve a dechem rozkládající se mrtvoly, dokonce se ho snažila vysvlékat s těmi příšerně dlouhými, lacině rudými nehty, které si o něho brousila jako kočka o strom - to už na něho bylo moc.

Jak se chytá žena?

„Odešla?“ chtěl se na nemocniční posteli posadit, ale vzmohl se akorát na vetchý pohyb bez žádného určení. „Ano,“ kývla. „Počkala až budeš mimo ohrožení života a pak se přišla rozloučit.“
„Kam šla?“ vlastně ani nevěděl, na co konkrétně se teď má zeptat, protože pocit, že něco důležitého navždy ztratil, se mu pomalu rozléval po těle.

„Tak sa ukážte!“ zakričal Deidara celý natešený z nadchádzajúceho boja. Vznášal sa na svojej sove, ruky mu ťažil íl, ktorý už hodnú chvíľu naberal a spracovával vo svojich vačkoch. Nadišiel moment keď mal svoje prípravy dokončené. Vytiahol končatiny a vrecúška výrazne pochudli. Neváhal ani chvíľu a svoje výtvory rozhodil nad hlavy súperov, z tej výšky to najprv vyzeralo ako sneh, no čím viac sa to približovalo, tým viac bolo vidno čo si na nich pripravil.

Den osmý, den devátý

Další dva dny se vlastně nic moc nedělo, všichni jsme byli ostražití a tiší, až devátý den mise až k večeru se něco stalo.

Najednou se Shino zastavil a zvedl ruku, abychom ho napodobili. Tak se také stalo.
Nervózně jsem se zastavila a stejně jako ostatní jsem vycítila přítomnost dalších osob, nebyla jsem si sice jistá kolik jich je, ale i tak jsem si připravila ruku ke kunaiům.

Kushina netrpělivě přešlapovala před kanceláří Hokageho a čekala na to osudné dále, ale stále se nic nedělo, i když zaťukali už nejmíň třikrát. Špatně to snášela nejen Kushina, která teď pro změnu chodila jako lev v kleci kolem dveří, ale i její teta, která každou chvíli vykládala něco v duchu: „Taková nehoráznost. Jaké to drzé chování. Jak si můžou dovolit nechat nás tady čekat!“ A tak to pokračovalo pořád dokola.

U tety Shizuko som strávila už tri dni. Vďaka nej som aspoň na chvíľu dokázala prestať myslieť na všetky ťažkosti a trápenia, ktoré mi plnili hlavu. Ona moju prítomnosť využívala tiež. Upratala som každý kúsok jej organizovaného neporiadku v dome. Vravela, že by som jej mala byť zaviazaná, pretože vodiť za nos môjho otca nie je nič jednoduché. Moji rodičia stále nevedeli, kde som a mňa to istým spôsobom uspokojovalo, ale na druhej strane aj trápilo.

Šel a šel, pořád dál a dál. Šel a myslel, co udělá, až tahle cesta skončí. Až dojde na konec a uvidí ten malebný domeček, z jehož komína vychází kouř.
Domov.
Ruce v kapsách a tváře stále vlhké od slz, které vyplakal. Bylo mu to tak líto. Všechno. Kdyby…
Ne, žádné kdyby. Hnusné, protivné slovo. Říká, co by se mohlo stát, jenže nikdy se to stejně nestane. K čertu s ním.
Kopl do kamínku, vyčuhujícího z tenké sněhové přikrývky.