Romantika

Temari mu jeho polibky vracela, ale pořád viděla v hlavě Shikamarův utrápený výraz, když v tu chvíli ji něco položilo na zem a odhodilo od ní Sasukeho.
Uviděla, jak Sasuke leží na zemi a má u krku přiložený kunai. Temari vytřeštila oči a zadívala se na Shikamara, který držel Sasukemu u krku kunai.

Na ďalší deň, keď išla Hinata do nemocnice po ceste stretla Tenten.
„Ahoj, kam ideš?“
„Ahoj, idem do nemocnice za Narutom, mal by sa dnes prebrať.“
„Včera som ti ani nestihla zablahoželať k víťazstvu.“
„Však som nevyhrala.“
„Ale bola si druhá. Si druhá najkrajšia kunoichi ninja sveta, to je úžasné, ale ja som šťastná, že som sa aspoň mohla zúčastniť.“
„Ja len teraz chcem, aby som mohla byť s Narutom, dúfam, že bude v poriadku.“

[hide=V minulých dílech jste četli...]

1-5
Na svatební den by neměl nikdo zapomenout a nejinak tomu je i v případě Shikamara a Temari. On nezapomene na shledání se záhadnou ženou, která ho navštívila pár minut před tím než mohl svůj život navždy spojit se svou vyvolenou. Ona bude ve svém srdci navždy nosit zradu a bolest. Ale proč ji Shikamaru opustil? Dává to někomu smysl?

„Můžu se zeptat?“ začal váhavě Ruteki. Na ulicích byl ruch. Lidé nakupovali u stánků potraviny.
„Jo.“
„Znepokojuje mě to…“
„Tak už se ptej.“
„Je to osobní…“
„Tak to vyklop nebo nebudeš kvůli tomu spát.“ usmívala se. Rutekimu do smíchu nebylo.
„Nic mi do toho není, ale…“
„Ale?“
„Byla jsi večer se Sasukem?“ vyklopil otázku. Demi se zastavila. Čekal na odpověď.
„C-cože? To má být vtip?“

Mám tady přátele!! Vzpomněl si Rogen na její slova.
Přátele… Zamračil se a vzhlédl k nebi.

„Tak pojď Pao …“ vydala se spolu se svým přítelem skrz stromy.
/Buď ho najdu nebo ne …/ zamířila směrem odkud přicházeli blesky.
Šla podle zvuků a záblesků, až došla na menší palouk, několik stromů tam bylo čistě přeseknutých po délce na dva.
Zadívala se před sebe a spatřila Hira.
V ruce držel svojí katanu, s rozzářenou čepelí a měl zavřené oči.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem dobrou náladu, a jakmile Kiba přišel na snídani, vesele jsem se na něj usmála. Kiba mi úsměv trochu rozpačitě oplatil a posadil se naproti mně.
Bylo na něm vidět, že neví, jak se ke mně má teď chovat.
Když z něj ani po půl minutě nic nevylezlo, promluvila jsem jako první: „Jak ses vyspal?“
„Dobře a ty?“ Zeptal se na oplátku a malinko se uvolnil.
„Dobře.“ Odpověděla jsem a čekala jestli bude v konverzaci pokračovat nebo se vrátí to skličující ticho, které jsem před chvilkou prolomila.

Minato trochu znuděně opustil kancelář Hokageho a přemýšlel, proč sem vůbec šel.
V duchu si promítl celý rozhovor.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
[font=Times New Roman]„Tak jak se ti zdáli?“ Zeptal se Hokage.
„Celkem fajn. Cvičně jsme bojovali.“ Odpověděl Minato.
„A šlo jim to?“ Ptal se třetí dál, aniž by zvedl hlavu od spisů.

Moc se to nezdá, ale čas nesnesitelně letí. Než by se člověk vůbec stačil vzpamatovat, pomalu je na čase dospět. Jenže problém je, že nejrychleji odejdou právě ty nejkrásnější roky. Možná nebyli zrovna nejkrásnější, jaké by být mohli, ale rozhodně nejklidnější.

Pomalu se začínala probouzet. Chytla ji pořádná bolest hlavy. Vůbec ji to nepřekvapilo po tom, co všechno včera vypila. Nějakou dobu se zdráhala otevřít oči. Jakmile to ale udělala, celkem se lekla. Tak sem včera rozhodně nezaparkovala. Jak jí bylo známo, ocitla se neznámo kde.

Byla v šoku. Ležela v nějakém cizím pokoji. Rozhodně to tu nevypadalo jako na místě, kde si předchozí noc „ustlala“. Navíc ta bolest hlavy začínala být čím dál víc nesnesitelná. Po nějaké té chvíli se konečně dokopala jít to tam trochu omrknout.

„Ako pomoc pri vyhlasovaní sme si zavolali človeka, bez ktorého by sa táto súťaž nemohla konať, privítajte medzi nami Hokage vesnice ukryté v listí Tsunade-sama.“
„Dobrý večer, vám všetkým.“
„Ako sa Vám páčilo robiť porotkyňu?“
„Bolo to celkom príjemné, aj keď to nebolo ľahké, lebo všetky dievčatá sú krásne.“
„Vyhlásime miss sympatia,“ Tsunade otvorila obálku.

„A kdy bude ten den?“ zeptal se po chvíli Naruto.
„Pozítří.“ Odpověděla tiše Zelenoočka. Naruto se najednou zarazil.
„Pozítří? Ale to má můj táta narozeniny!“ prohlásil Naruto zděšeně.
„Vím, ale ty ani já si ty dny nemůžeme vybrat. Je mi líto. Ale budeš muset odejít sem do lesa. Les je pro tento obřad stvořený. Několik lidí tuhle zkoušku podstupovalo tady v tom lese. Takže nejsi nijak moc zvláštní případ, Naruto.“ Vysvětlila mu Zelenoočka.
„Tak dobrá. Přijdu tedy pozítří, Zelenoočko.“ Pravil Naruto a zvedl se.

Prepáčte za takú dlhú pauzu ale nemala som čas

Byl pozdní večer, všichni její přátelé se bavili, pili a dováděli, jen ona zůstala doma. Seděla u malého stolu ve skromném pokoji. Přemýšlela nad tím, co se vlastně děje. Připadala si odtržená a osamocená. Náhle ji pohltily myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky které by nejraději vymazala a které nechápala.

Ležela jsem na posteli, když se ozvalo trochu naléhavé ťukání na dveře, které mi v mnoha ohledech připadalo spíš jako bušení.
Trochu jsem zapochybovala jestli by mě dotyčný slyšel, kdybych promluvila, tak jsem raději přerušila své rozjímání, o tom jestli by mi moc ublížilo, kdybych začala trénovat dřív, než mi to Sakura povolí, a šla jsem otevřít dveře.
Za nimi stál Kiba a já si až teď uvědomila, že bude osm večer.

„Sensei?“ Oslovil bělovlasého muže Minato.
Muž nijak nezareagoval a tak to Minato zkusil hlasitěji a rovnou do ucha: „Sensei!!!“
„A-ano?“ Vykoktal ze sebe, jakmile se alespoň trochu vzpamatoval ze šoku a protřepal si ucho.
„Trénink měl skončit už před půl hodinou.“ Řekl Minato a nahodil ten nejnevinnější výraz, jakého byl schopen.
„Aha, jistě.“ Řekl sensei a přemýšlel na co ještě zapomněl.
„Takže teď je provedete po vesnici, sensei?“ Zeptal se Minato a na tváři si ponechával ten samý nevinný výraz.

Demi se probudila. Byla sama. Slunce už vyšlo a domem se ozýval ruch. Oblékla se a vyšla na chodbu. „Ty teda vypadáš.“ zasmál se Ruteki.
„Díky.“ ušklíbla se a posadila se ke stolu.
„Neříkej, že jsi zase nespala?“ Zavrtěla hlavou. „Sasuke také vypadá, že nespal.“ Podívala se na něj. Vypadal unaveně. Podívala se na Rutekiho. Nadechl se, že dodá nějako poznámku.
„Zato ty jsi spal jako malé dítě.“
„Jo. Karin se chce jít podívat po nějakých obchodech. Říkal jsem si, že bys s ní mohla jít.“
„Jasně.“

Kuchyní se ozývalo hlasité polykání. Rizo se opatrně opřela o stůl a pozorovala jak její kazekage do sebe lije vodu. Dusila v sobě smích, protože ještě nikdy nevypadal tak vtipně jako dnes ráno.
„Je vám dobře?“ zeptala se vesele, trochu škodolibě.
Otočil k ní jen oči a utřel si rukávem kapku vody, která mu stekla po bradě.
„Nikdy mi nebylo líp,“ odsekl nevraživě.
Celé ráno byl protivný a čím více odsekával, tím více se Rizo bavila. Přála mu to, za to k čemu ji včera donutil.

Někdy přichází čas účtovat. Jen tak si ta doba přikvačí, otře se o duši a začne škrábat na stěny srdce. Krůpěje krve stékají do svědomí, kterému nezbývá nic jiného než otřít si oči, nebo zůstat slepý.

Neměli tušení kolik toho vypili, ovšem nebyli společensky unavení až tak, že by to nešlo zamaskovat. Střídání hlídek přišlo všem přítomným vhod, protože jim právě došly zásoby. Celé odpoledne jim strašně rychle uplynulo a už se začínaly rozesvicovat lampy. Protože nálada byla stále dobrá, rozhodli se, že si ještě někam zajdou.