Romantika

Kushina spěchala, takže si nevšimla postavy před sebou a toho dotyčného srazila na zem a zůstala na něm ležet, než se vzpamatovala a se stále se opakujícím promiňte se postavila a natáhla k němu ruku, aby mu pomohla vstát.
„Máme asi štěstí na pády co?“ Zeptal se dotyčný a postavil se bez její pomoci.
Kushina zůstala chvíli nechápavě stát, než ze sebe váhavě vypravila: „Minato?“
„Jo, mám paruku, asi tě to trochu zmátlo.“ Řekl pobaveným tónem a dívka si dokázala docela přesvědčivě představit jeho úsměv.

Po cestě zpátky jsem se Hin zeptala na Tenten, protože jsem se v ní moc nevyznala. Můj první dojem z ní byl moc dobrý, ale překvapilo mě, že byla pořád s Nejim, který na mě udělal dojem naprosto opačný.
„A jaká je vlastně Tenten?“ Zeptala jsem se zpříma.
„Fajn.“ Odpověděla Hin bez přemýšlení.
„Ona je v týmu s Nejim že?“
„Ano.“
„A jak spolu vycházejí?“
„Moc dobře.“
„Vážně? Mně nepřišlo, že by měli podobné povahy.“ Řekla jsem trochu skepticky, i když jsem si byla uvědomovala, že ani jednoho moc neznám.

[center]Celý svět se točí
jenom pro tvé oči.
Jen do nich pohlédnu,
jak v moři se topím,

„Stalo.“ Odpověděl Sho popravdě.
„Tak vidíte, třeba to je jen nějaký malý problém.“ Pravil Minato a usmál se.
„Když se ztratí spojení tak ten dotyční člověk zemřel!“ dopověděla Kira otevřeně. Minato se podíval vyděšenýma očima na oba ninji. Jeho pohled dával jasně najevo strach o syna.
„Kdy se to ztratilo?“ zeptal se zvědavě Minato.
„Bylo to kolem třetí hodiny.“ Odpověděl Sho a zamračil se.
„Ale to přišel Naruto v pořádku domů.“ Odpověděl Minato s výraznou úlevou.

Hiro tak sledoval toho kluka a něco se mu nezdálo.
Sakra! Došlo mu to, když si vzpomněl na rozhovor těch dvou týpků ze včerejška.
Vytrhl dlaň klukovi a odkopl ho.
Chlapec se najednou rozplynul.
„Zatraceně!“ zaklel Hiro a otočil se, jenže za ním byla velká skála. Z ničeho nic!
„Ksakru!“ zatnul zuby Hiro a rozeběhl se po obvodu skály.

„Nikde nevidím studnu…“ otočila se Nano po holčičce, ale ta se rozplynula.
/Sakra!/ Stihla na poslední chvíli šáhnout po kunaii.

„Zítra se hlas v kanceláři, ať ti přidělím senseie.“
Normálně bych odpověděla „hai“, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych nevyvolala další posměch.

Tak jsem se začala zabydlovat v Suně. Jako senseie jsem dostala Temari, našla si pár přátel, nechodila po vesnici s mapou v ruce a začala konečně zapadat.
Jelikož byla Temari na misi od mého boje s Kankurem, ještě jsem s ní necvičila. Dneska se měla vrátit a jít se mnou odpoledne na cvičiště.
„Ahoj, promiň, že jdu pozdě, ale musela jsem, ještě předat hlášení o misi.“

Ležela jsem na posteli a přemýšlela jsem, když mě vyrušilo zaťukání. Podívala jsem se na hodiny a s širokým úsměvem šla otevřít. Za dveřmi stál Kiba a vypadal zamyšleně.
„Nad čím přemýšlíš?“ Zeptala jsem se místo pozdravu zvědavě.
„Chci s tebou probrat jednu zítřejší akci.“ Odpověděl stále trochu nepřítomně.
„Pokud jde o to jezero tak o tom už vím od Hinaty.“ Řekla jsem, abych mu to ulehčila.
„A jdeš?“
„Jdeš ty?“
„Ano.“
„Pak já taky.“
„Výborně.“ Řekl s úsměvem a vyvedl mě ven z domu.

Kushina stála před zrcadlem na prohlížela si své vlasy. Byly svázané do drdolu a tři prameny na pravé straně byly volně spuštěné. Dívka unaveně vydechla a drdol zase rozpustila, tak jako to dělala už asi půl hodiny. Znovu si své vlasy prohlédla a s výrazem značícím nespokojenost je začala zase vyčesávat.
Její snažení, ale přerušila teta, která jí trochu nervózně řekla: „Jsou tu nějací kluci a chtějí s tebou mluvit.“
Kushina jen přikývla a s myšlenkou jestli se o ni teta náhodou nebojí vyrazila ke dveřím.

1.kapitola

Jako každou středu jsem šla od Hinaty. Vždycky se takhle scházíme, abychom si v klidu popovídali. Jinými slovy, abychom se zbavili Sasukeho a Naruta. Vždycky, když byly s námi, tak to nedopadlo moc dobře. No jinými slovy, kluci dělali samí blbosti. Ikdyž jsem byla teprve ve třetím měsíci, měla jsem břicho, jak balon. No jo no moje maličké rostlo a rostlo.
Zrovna jsem scházela dolů poschodech, když naproti mně šel Itachi.

Kdybyste se ho zeptali před několika lety, co považuje za ideální ženu, odpověděl by Shikamaru (za předpokladu, že by se s odpovědí vůbec namáhal), že je mu to vlastně docela jedno, ale neprotestoval by, kdyby se jednalo o ženu naprosto průměrnou. Odůvodnil by to tím, že teprve v průměru jsou všechny lidské vlastnosti dokonale vyváženy. Žena příliš krásná by vyvolávala zbytečné reakce, žena příliš ošklivá by pro změnu nevyvolávala reakce žádné.

Bylo nádherné, slunečné odpoledne. Poklidnou krajinu lesa narušovaly jen dvě postavy, sedící na břehu řeky.
„… rozumíš Kakashi?“ říkal právě Namiko.
„Jo. To by mohlo bejt zajímavý,“ odpověděl zadumaně.
„Ok! Katon: Yōso bunshin no jutsu!“ vyslovil, chviličku se soustředil a znovu: „Suiton: Yōso bunshin no jutsu!“
Takhle to provedl ještě dvakrát, akorát místo „Katon“ a „Suiton“ bylo „Fuuton“ a „Doton“.

Bolo sychravé ráno. Hidan sa zobudil dosť neskoro. Pokladal spánok za vhodné vyplnenie svojho už aj tak dlhého života. Kakuzu spal naopak velmi málo. Hidan ho vlastne nikdy nevidel spať, pretože zaspal skôr ako on a keď sa zobudil, Kakuzu bol už hore. Aj teraz sedel na pni po strome ktorý včera zlomil a čítal akýsi papier.
„To je odkaz od Peina?“ spýtal sa ho nezaujato, kým si obliekal Akatsuki plášť.
„Nie. To je recept na tatarský biftek... Tu máš prečítaj si to ak to dokážeš“ povedal. Potom pokrčil papier a hodil mu ho k nohám. Hidan naňho urobil škaredú grimasu a zdvihol papier.

Dny se střídaly jak na běžícím pásu a všechny z nich byly až na pár menších detailů celkem totožné. Ráno nikdy nestíhala do práce a domů přišla tak unavená, že se vždy rovnou skácela do postele. Jen asi dvakrát ji ti její úchvatní dva kamarádi vytáhli chlastat…
Co se týče práce, polepšila si. Sice ještě pořád myla nádobí, ale její šéf jí milosrdně přenechal i škrábání mrkve.

Byla jsem skutečně ráda, že mi Ino dovolila alespoň trochu trénovat, protože jinak bych se asi unudila, zatímco bych netrpělivě vyčkávala večera. Kibova pánská jízda proběhla včera a dnes večer měl vymyslet program a já jsem se samozřejmě nemohla dočkat.

Zatímco jsem dělala nějaké lehčí posilovací cviky, ozvalo se zaťukání. Trochu překvapeně jsem se podívala na hodiny visící na zdi naproti postele a šla otevřít. Na Kibu to bylo brzy a Hana s Tsume většinou po zaťukání hned promluví, takže jsem nevěděla do čeho jdu.

Minato odešel za Hokagem a Jiraiya měl tak dost času věnovat se opět tréninku Kushiny a Hikariho.
Ke Kushinině velké radosti skončili už ve tři odpoledne a tak se s Hikarim vrátila do hotelu, kde čekala na kluky.
Hikari ji malinko nechápavě pozoroval, jak přechází po pokoji a čeká na něco o čem mu neřekla. Čím déle Kushina čekala, tím víc to Hikariho rozčilovalo. Neměl rád, když se děje něco, co neví.
Asi po hodině se ozvalo klepání na dveře, a i když Kushina okamžitě vyrazila ke dveřím, Hikari otevřel dřív.

Skupinka chuninov z konohy sedela pri malej búdke kúsok od hradieb dediny. Fúkal príjemný letný vánok a im mala práve končiť služba. Nikdy sa nič neudialo. Vždy len hrali karty alebo sa inak zabávali. Na tomto úseku hradieb sa naozaj nikdy nič neudialo a vždy všetko vedeli poslední. Teraz im mala končiť služba a už len čakali na Jinkotsu a Akatatsu, ktorí sa mali vrátiť z obchôdzky. Vodca skupinky sa obzrel a práve prichádzali z lesa. Niečo nebolo v poriadku. Pohybovali sa pomaly a mali čudne zmätený a neprítomný výraz.
"Hikari! Niečo nieje v poriadku!" povedal smerom ku hnedovlasému ninjovi s bielymi očami.

Vzal si kus papíru a rozmotal ho. Úhledné písmo hned poznal. Patřilo jeho bratru, Itachimu. Napadaly ho všelijaké myšlenky, ale ne zrovna ta, co stála na lístku. Četl: „Nebojíš se, že by se ji mohlo něco stát?“ Ztuhl. Hned věděl, o kom mluví. Vždyť… To nemůže být pravda! Díval se na papírek. O čích měl nevýrazný pohled. Přemýšlel, ale zároveň nepřemýšlel. Vypadal, jakoby se probudil a chtěl znova spát. Po dlouhé chvíli se vzpamatoval a znova si přečetl vzkaz. Četl si ho stále dokola jako by se bál, že mu uniklo nějaké slovo.

Celý ty tři dny a tři noci strávila Nano na volném placu na louce za svým domem kousek od oblačné a trénovala. Stihla se naučit víc ovládat a manipulovat s chakrou Tokaapao, samostatný boj blesku a větru a spojení těch dvou …
Stála tam a udýchaně hleděla na zpustošené okolí před sebou. Byla bledá, celkem pohublá a propadlé unavené oči jí dodávali naprosto nezdravý vzhled. Jenže ona nepřestávala.

Rudovlásku ráno vzbudil nepříjemný zvuk budíku, oznamující jí, že je už pět ráno. Dívka se trochu otráveně a hlavně ospale zvedla z postele a s myšlenkou na nelidské zacházení přišla do kuchyně.
Na pozdrav jí nikdo neodpověděl a tak se trochu zmateně rozhlédla. Místnost byla prázdná.
Kushina chvíli zmateně a už ne tak ospale koukala před sebe, než se z koupelny vynořil Hikari.
„Kde je teta?“ Zeptala se po chvíli.
„Včera jsme se shodli, že na trénink s námi chodit nebude, nebo jen na odpolední.“ Odpověděl nevzrušeně.

Večer 18:50
Postava zahalená pláštěm běžela lesem. Běžela plynule, bez přestávek a překážkám se vyhýbala s takovou přesností jako by tu už byla. A taky že byla, vždyť...to přece byla cesta do její rodné vesnice. Nebyla tu už roky, ale přesto si cestu pamatovala. Snažila se běžet, jak nejrychleji mohla, aby byla ve vesnici co nejdříve, když v tom narazila hlavou do něčeho tvrdého.