Romantika

„Takže se nudíš?“ zeptal se Neji po chvíli, když Tenten vypověděl všechny jejich nejnovější šílené sázky a cíle.
„No, trochu ano.“ odpověděla váhavě a opět se mu nedívala do očí.
„Takže hodně.“ konstatoval okamžitě a velmi spokojeně mladík.
„I kdyby, na Akademii si stejně musím odpracovat zbytek pololetí.“ odpověděla otráveně.
„To by se dalo zařídit.“ řekl Neji vesele.
„Ty jsi nějak nadšený.“ řekla a zvědavě zvedla hlavu.
„Vrátíš se k nám do týmu, až tě pustí z Akademie, ne?“ zeptal se a taky zvedl hlavu.

"Vidím, že se ti tvůj sen splnil, Naruto." promluvil na svého bývalého žáka vysoký bělovlasý muž.
"Jo, a to také díky tobě, Jirayio-sensei."odpověděl mu mladík se slzami v očích.
"Už pro tebe nejsem zvrhlý poustevník?"
"O mrtvých jen dobře, mistře. Naneštěstí tě ten zmetek Kabuto vyrušil z odpočinku. Odpusť mi, ale budu tě muset vrátit tam, kam patříš."
"Mě je také líto, že spolu musíme bojovat."
Oba dva, Naruto i Jiraiya, spojili dlaně a po pár vteřinách přešli oba do Sennin módu.

Ráno, když se oblékli a nasnídali, Kankuro řekl, že Yuki provede po vesnici, přesně, jak si naplánovali předchozí večer. Během popisování všelijakých budov a míst po dívce stále pokukoval. Nemohl si pomoct, líbila se mu. Už se ani trochu neobával, že by snad měla nějaké nepřátelské sklony, které by se mohly později projevit. Stoprocentně jí důvěřoval.

"Takže skutečně chcete zradit lorda Orochimaru," pokračoval příchozí s úsměvem na rtech, líně protahujíc každé slovo.
"No, my..." pípla Sagi.
Netušila, co má dělat. Skončí snad plán útěku dříve, než vůbec nastane jeho začátek? Znamená to tedy, že už nikdy neuvidí Kytičku, nedostane příležitost se mu omluvit a všechno vysvětlit? Byla náhle tak bezradná, jak se krčila vedle Kabuta, probodnuta pohledem obsidiánově černých očí.
Chvíli bylo ticho, než se brýlatý rozhodl promluvit.
"To, co my dva tu děláme, tebe nemusí vůbec zajímat, milý Sasuke," oznámil co nejpovýšenějším hlasem, jaký zvládl.
"Opravdu?" ušklíbl se černovlasý, "ale mě to skutečně velmi, velmi zajímá. Víc než si myslíš."

Pri vstupnej bráne stál Kiba a pes Akamaru. Upokojila som Mannu a sadla mu na chrbát. Krokom sa vybral smerom k bráne, kde Kiba stál a čakal na nás. Pi ňom ležala kopa tašiek s nákupom, ktorý som včera nakúpila.
„Manna, odnesieš tie tašky aj so mnou alebo to pre teba bude moc ťažké?“ spýtala som sa.
„Bez problémov.“ odpovedal mi myšlienkou.
Chcela som z neho zosadnúť a pobrať tašky, ale Kiba sa ponúkol, že mi ich podá.
Hneď od začiatku sa správal veľmi milo. Povešala som tašky na ostne pred seba.

“Akamaru, budeš hlídat venku před stanem. Kdyby něco, dej vědět.” pes si poslušně sedl a podíval se na svého páníčka. “Tak se mi to líbí.” podrbal svého psího společníka za uchem a usmál se. Ve skutečnosti mu ale do smíchu nebylo.
“Jak jí je?” zeptal se Shina hned jak vlezl do stanu, který byl dočasným útočištěm pro celý tým. Starostlivě se na ní podíval. Byla ta bezmocná… ale pořád stejně krásná.

Bylo chladno a setmělo se, když osamělý jezdec pomalu stoupal na vrchol strmé skály. Nebyl vysoký a jakoby spal, shrbený jen několik palců od koňského hřbetu, ukrytý pod pláštěm s širokou kápí, co jej ještě v poledne chránila od slunečního žáru. Schvácený kůň po celodenním putování ržál a líně se ploužil vpřed, příkrým místům se vyhýbal jak chtěl a jen sem tam ho jezdec popohnal, jinak by se snad nikdy vzhůru nedostali.

Sedím u okna. Den za dnem, v očích slzy a v ruce tu starou fotografii.
Jsme tam my... my všichni.
Není to dávno, co jsme se naposled setkali.
A to setkání bolelo.
Málem jsi mě zabil.

Kdo jsi?
Kde je ten chlapec; muž, kterého jsem znala?
Jsi chladný.
Smutný.
Jdoucí za svou pomstou.
Osamělý.
Bezcitný.
Zmatený.

Život k tobě byl krutý, já vím - ale přesto... nemusel jsi se změnit. Ne tolik.

Dívám se na hvězdy. Vrací mi pohled jako pozorovatelé z jiných světů...
Oči se mi zastřely a já znovu vzpomínám.

„Ano?“ Zeptal se Minato, když vyšel ze stanu.
„Vracejí se!“ Oznámil mu nadšeně jeden z velitelů.
Minato se spokojeně usmál a řekl: „Připravte náš odchod.“
Muž jen přikývl a odešel a Minato se vrátil do stanu.
„Co se stalo?“ Zeptala se Kushina zvědavě.
„Vracejí se zpátky.“ Oznámil jí Minato se smíšenými pocity.
Kushina s klidnou tváří, která neprozrazovala vůbec nic z toho, co se jí honí v hlavě, pouze přikývla.
„Už brzy tě vrátím.“ Řekl s úsměvem.
„Dobře.“ Odpověděla trochu ustaraně.

„Pokud nejsi lékařský ninja, tak proč tu jsi?“ zeptala se nakonec.
„Byl jsem zvědavý.“ přiznal s náznakem pokrčení ramen.
„A proč?“ pokračovala v otázkách a prohlížela si obvazy.
„Má sestra říkala, že jsi byla rudá jak rak.“ konstatoval suše.
„A ty už jsi někdy viděl raka?“ zeptala se a trochu naštvaně se na něj podívala.
„Ne, ale z nějakého důvodu se to říká, ne?“ odpověděl naoko klidně.
„Takže ses přišel podívat jak rudý je rak?“ ptala se dál a Gaara měl čím dál větší pocit, že si z něj utahuje.

Nyní

Hnědovlasá dívka se líně převalovala na posteli. Jen s velkým sebezapřením připustila, že se nudí. Práce mimo tým nebyla až tak skvělá, jak si představovala.
Tak, jako téměř každý večer v posledním měsíci, zadoufala, že se někdo z jejích přátel objeví u jejího domu.
Tentokrát se však její přání splnilo, dveře jejího pokoje otevřela matka a zeptala se: „Je tady Neji, chceš s ním mluvit?“
„Ano.“ odpověděla Tenten snad příliš nadšeně a vyběhla z pokoje.

Zamkla sa vo svojej izbe, oprela sa o dvere a skĺzla až na zem.
„Takto to ďalej nejde.“ pomyslela si.
Celú noc preplakala. Nebolo žiadne východisko. Trpela a čakala, kým jej na to prídu a zabijú ju. Ráno o piatej išla do kuchyne. Po chodbe oproti nej išli Pein, Hidan a Itachi.
„Ahoj.“ pozdravil sa Itachi.
„Čo tu robíš tak skoro?“ spýtal sa podozrievavo Pein.
„Ja ... Už sa mi nechce spať. A čo vy?“
„Ideme po Nii.“ povedal Hidan a ukázal prstom na dvere poslednej izby. „Vybrať dvojchvostého, spomínaš?“

[i]Horko. Nesnesitelné horko. To bylo to jediné, co cítil. Nic neviděl. Párkrát zamrkal, jako by tu temnotu mohl odehnat. Nic. Takže se mu to jen zdálo. Jeho jedinečný anděl byl jen sen. A on byl opravdu slepý. Zvedl ruce před sebe, hned je ale rychle spustil a zuřivě si je přitiskl k tělu. Horko se totiž téměř zdesetinásobilo, už bylo víc než nepříjemné, bylo nesnesitelné. Pomalu pohnul hlavou, jako by si tím mohl alespoň na chvíli vrátit zrak a prohlédnout si prostředí, kde se nachází. Bezvýsledně.

Nana držala hliadku. Spočiatku ju premáhal spánok, ale potom to prešlo. Sedela pri ohni a hľadela do neho. Zrazu začula divný zvuk. Bol to jej žalúdok. Niet divu, veď skoro celé tri dni nič nejedla. Potom si spomenula, že má v batohu jedlo. Ale batoh mala v stane, kde spali Deidara a Sasori. Tak teda potichu otvorila stan a vybrala batoh.
„Tí dvaja spia, ako zabitý.“ pomyslela si.
Sadla si naspäť k ohňu, otvorila batoh a chvíľu sa v ňom prehrabávala.
„Hmm ... Tak, čo dobré tu máme?“

Nádherně vyleštěná čepel svítila odraženým světlem. Ostří jako žiletka budilo respekt. Vůbec to nebyla špatná zbraň – ostrá, skvěle vyvážená.
Prohlížel jsem si ji ze všech stran, zkusil s ní pár výpadů proti stínovému soupeři...
… a zase jsem ji vrátil na místo.
Pak jsem opět pohlédl na nešťastného pana Moribita.
„Ja vím, že jsem hroznej, ale...“
Oči za tenkými dioptrickými skly se na mě vyčítavě dívaly.

„Na začátek bych Tě chtěl požádat, abys mě nechala omluvit se Ti. Chci se omluvit za to, že to, co se stalo, Ti nikdy nedokážu odpustit. Už jsem se o to snažil, najít svůj klid a zapomenout, ale nejde to. Prostě to pro mě není možné i přes největší snahu, kterou mohu vyvinout. Zároveň Ti ale musím poděkovat. Ne, tohle jsem Ti ještě nikdy předtím neřekl…

Bezejména

[font=Times New Roman]„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se dívka s úsměvem a posadila se vedle něj.
Mladík jen něco zamručel a opřel si bradu o ruce.
„Vnímáš mě?“
„Jo.“
„Tak co se stalo?“
„Proč by se mělo něco dít?“
„Sedíš tu už tři hodiny!“ řekla trochu dotčeně.
„Tenten odešla z týmu.“ řekl náhle a Hinatě spadla brada.
„Proč?“ zeptala se dívka, když se trochu vzpamatovala.
„Nevím to přesně.“ odpověděl zamyšleně.
„Jak to myslíš? Buď to víš nebo ne!“ řekla naštvaně a vyskočila na nohy.

„Máme misi?“ zeptala se Matsuri zvědavě své velitelky.
„Vlastně ano, chci důkladně prohledat poušť a najít vyslance z Kamenné.“ odpověděla Temari přísným hlasem a přeletěla pohledem celý svůj tým tvořený celkem šesti lidmi.
„To to máme zvládnout sami?“ zeptal se jeden z nejmladších členů týmu.