Romantika
V obchodě se na ni zvědavě a možná i trochu překvapeně dívaly dvě prodavačky, protože tam téměř vběhla. S omluvným úsměvem chtěla zase vycouvat ven, když ji zadržel známý hlas: „To je ona.“
Jedna prodavačka k ní přišla blíž a pečlivě si ji přes tlusté brýle prohlédla. Suki o kousek ustoupila a překvapeně hleděla na postarší ženu.
„To nebude problém.“ konstatovala žena a přešla k regálům.
Suki zatím přešla až ke Gaarovi a bez jediného slova pozorovala prodavačku.
„Zdravím.“ řekla Tenten s úsměvem a vešla do Irukovi pracovny.
„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptal se a odložil staranou rozdělané materiály k výuce.
„Jen jsem vám přišla říct, že se vracím do svého týmu.“ odpověděla trochu váhavě, ne zcela si jistá, jak to Iruka vezme.
Ten se ale jen usmál a řekl: „Už bylo načase.“
„Jak to myslíte?“ zeptala se okamžitě a dost překvapeně.
„Oba víme, že ty nepatříš k těmhle prckům. Jako sensei geninů možná jednou, ale k těmhle nikdy.“
„Myslím, že máte pravdu.“ potvrdila.
Mladé dievča stálo na ľudoprázdnom cintoríne. Studený vietor sa jej pohrával s jej ružovými vlasmi. Po líci sa jej skotúľali slzy. V ruke držala kyticu čerstvých ružových kvetov, ktoré položila na hrob. Bol to hrob jej matky.
„Sakura, už znova si tu?“ ozval sa mužský hlas za ňou.
Ani sa neotočila. Len prikývla. Vysoký, čiernovlasý muž sa postavil k nej a utrel jej slzy.
Oživit Yahika... Bude součástí Peina... Oživí Yahika... Bude tady chodit a mluvit.... Yahiko...
Konaniny myšlenky se střídaly rychlostí blesku a v duchu si neustále přehrávala rozhovor s Nagatem. Řekl jí, že Yahikovo tělo poslouží k božskému záměru, že se stane součástí velkého celku, součástí Peina.
*** *** *** ***
,,Yahiko," zašeptala a nesměle pohlédla na muže s oranžovými vlasy a cvočky všude možně, nejen po obličeji.
Když se ráno Yuki probudila, Kankuro překvapivě spal stále vedle ní. Hnědé vlasy, které mu místy spadaly do obličeje, se mírně nadzvedávaly při každém jeho výdechu. Hrudník se mu hýbal pod vzduchem, který neustále nabíral a zase vypouštěl z plic. Dokonce, jak ležela s tváří položenou na jeho hrudi, slyšela každé tlučení jeho srdce. Zvedla pohled a zadívala se mu do obličeje. Byl nesmírně roztomilý. Tvářil se jako malé spící dítě, kterému se právě zdál velmi krásný sen. Musela uznat, že se jí Kankuro líbil. A komu také ne?
O rok později
Blonďatý mladík seděl za stolem ve své kanceláři, a snažil se zbavit hromady papírů, která před ním ležela na stole. Z kruhů pod očima šlo poznat, že posledních několik dnů nespal. Zítra pro něj měl být významný den, a tak se snažil udělat co nejvíce práce, aby toho pak neměl tolik. Najednou někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte." odpověděl otráveně.
Do dveří vstoupil muž "Hokage-sama, do vesnice právě dorazil kazekage-sama se svým doprovodem."
V noci toho veľa nenaspala, kvôli tej bolesti. Bolo to hrozné. Keď vstala, bolo asi päť hodín ráno. Posadila sa na posteľ a zívla si. Potom si obula papuče, obliekla župan a išla za Peinom, ako jej prikázal. Zaklopala na dvere jeho pracovne.
„Ďalej.“ ozvalo sa.
Nana sa zhlboka nadýchla a vsúpila dnu. Pein sedel za veľkým stolom, ktorý bol celý zaprataný všelijakými haraburdami.
„Ehm ... Prišla som, ako si chcel.“
„Hej. Chcel som s tebou niečo poriešiť, ale niečo nám do toho prišlo. Ideme na misiu.“
„Dobre, idem sa zbaliť.“
Pořád stejná, ubrečená
Já doufala jsem každý den,
že vrátí se mi přeci jen.
Já hledala ho každý den,
že jednou ho naleznu,
přála jsem si jen.
Stal se chladným, neoblumným.
K návratu se nechystal.
Stal se chladným, neoblumným.
Dokud bratra neztrestal.
Pak oči jeho změnily se,
byly stále chladnější.
Z očích mých slzy ronily se,
však pohled jeho byl stále tupější.
Jak holka malá jsem tam brečela
a on stále stejnou tvář si zachoval.
Co jsem si to vůbec myslela,
vždyť svou pozornost mi nikdy nevěnoval.
„Tak jak to dopadlo?“ zeptala se Tsunade a prohlížela si Nejiho tvář.
„Vrátí se, asi za dvacet minut sem přijdeme, aby jste ji uvolnila z Akademie, Hokage-sama.“ oznámil jí Neji s lehkým úsměvem.
„Výborně, jsem ráda, že ji to už přešlo, dobrá práce.“ řekla Tsunade a zase se vrátila k papírům.
Neji bez jediného slova jen s lehkou úklonou odešel z kanceláři a pomalu se vybral zpět k Akademii.
Kushina se ráno vzbudila se špatným pocitem, který se v průběhu cesty stále zvětšoval. Minato předstíral, že se nic nestalo a dívka se topila v protichůdných myšlenkách, které se stávaly s každým krokem více depresivní.
Po nějaké době si Kushina uvědomila, že pomalu nevnímá cestu a tak se přinutila, pořádně si prohlédnout okolí a najít nějaký orientační bod, který by jí napověděl, kdy asi tam dorazí domů.
Kushina si po pravé straně všimla starého pařezu, který důvěrně znala a pousmála se, ještě pár metrů a uvidí vesnici.
Dívka byla vděčná svému hereckému talentu, že se během okamžiku vzpamatovala a předstírala, že je všechno v pořádku.
„Jmenuji se Suki, jsem velvyslanec z kamenné vesnice.“ řekla a uklonila se. V částečné úkloně se sklopenou hlavou ovšem zůstala, aby si utřídila myšlenky a aby projevila Kazekegemu potřebnou úctu.
Gaara dal Temari pohledem němý rozkaz, aby opustila jeho kancelář, a potom řekl: „Jsem Kazekagem Písečné vesnice, mé jméno je Sabaku no Gaara.“
Všude, kam se podívám vidím ho, cítím ho, ale on neslyší. Uši jako by mu zalepili voskem. Neví o mě. Navzájem se vidíme, ale on nevnímá. Neslyší city, které mu jsem schopna dát. Už nechci být nikomu na obtíž… Vždy, když s ním chci promluvit, jsem ujištěna, že poslouchá, ale… nedokážu to. Najednou odvaha promluvit zmizí. Vždy, když kolem sebe projdeme, ohlédnu se za ním, on však nikoli…
„Hej, Kuromaki, prober se!“
Vysoký, blonďatý, modrooký chlapec vytrhl dívku z přemýšlení. Ta se začala červenat jen po uslyšení jeho hlasu.
Jaden šel s Nami vepředu.
Něco si povídali a Nami se zrovna rozesmála.
Feudální pán je sledoval skrze záclony na svém nosítku.
„Ti dva si nějak rozumí…“ rozhrnul záclonku a naklonil se k Nano.
„Ano to víte … mají se ´hodně rádi´, jestli víte, co tím myslím…“ odvětila dívka.
Pán se pousmál a narovnal se.
„Možná by se ale měli alespoň soustředit. Nevypadají moc ostražitě.“ Řekl a sklesle se pousmál.
„Proč myslíte? Oni i přes to dávají dobrý pozor,“ usmála se na něj Nano.
[color=blue]Ráno mě probudily až kroky ke Konanině místě. Otráveně jsem otevřel oči. Vedle mě ležela rozcuchaná, udýchaná modrovláska špatně hrající spánek. Protočil jsem oči a vstal jsem – úplně mě brněly nohy. Vzhůru na ranní hygienu...
Když jsem oholený, ohygienovaný a oblečený scházel dolů, do přízemí, viděl jsem něco, co nikdy předtím. Kisame, Kakuzu, Deidara a Zetsu u jednoho stolu. Páni.
"Takže se opět setkáváme, Sasuke-kun."
"Vypadá to, že ti jedna porážka nestačila, Orochimaru."
"Jenže teď mám nesmrtelné tělo, se kterým tě porazím raz dva. Jsem rád, že mi Kabuto umožnil se ti pomstít."
"Nevíš, co se za poslední roky událo. Proti mně nemáš sebemenší šanci. Ale alespoň si s tebou ještě pohraju, než se tě zbavím."
Odvedl Yuki na své oblíbené místo. Ne proto, že to tam měl rád, ale proto, že bylo nejblíže a on věděl, že teď Yuki potřebuje na nic nemyslet a to co nejdřív. Místo, na které ji zavedl, bylo staré, zapomenuté, dětské hřiště. Nikdo sem nechodil a byl tu klid, bylo to tu přímo jako stvořené pro takovéhle situace. Oba dva se posadili na dětské houpačky, řetězy, které je přidržovaly, již byly rezavé a skřípěly, ale přesto pevné, jako kdyby byly nové.
V noci ani oka nezažmúrila. Niet divu. Nastal obávaný deň. Deň jej narodenín. Zaspala až nadránom, asi o piatej. A o pol šiestej ju zobudilo klopanie na dvere. Skoro ju porazilo. Prudko otvorila dvere a zrevala:
„Čo je?!“
Pred dverami stáli všetci členovia Akatsuki. Všetci, okrem Sasoriho. Konan držala veľkú tortu s nápisom Všetko najlepšie Nana. Všetci sa na ňu dívali, ako na blázna. Nastalo trápne ticho.
„Ehm ... Ja ... Ja som nevedela ... Nevedela som, že ste to vy.“ koktala.
„Zabudnime na to.“ povedal Pein.
Mladý pár sa spolu prechádzal ulicami Konohy pri západe slnka. Išli spolu ruka v ruke a smiali sa. Boli spolu šťastný. Mladý, blonďavý chlapec obdarovával čiernovlasé dievča tisícami vášnivých bozkov. Bozky plné lásky, nehy a vášne.
„Milujem ťa, Hinata.“ zašepkal jej blonďavý chlapec do ucha.
„Aj ja teba, Naruto.“
"Kam to jdeme?" Zeptala se Kushina zmateně, když Minato i s ní zabočil jiným směrem.
"Ty už se chceš loučit?" Zeptal se s širokým úsměvem pro něj tak typickým.
"Neslíbil jsi mému otci náhodou, že mě vrátíš?"
"To by mohl být problém, ale chci jim dát šanci se vybalit." Odpověděl a stále se při tom usmíval lhostejný k jejímu nesouhlasnému pohledu.
Suki měla dost času na přemýšlení, protože Temari si dávala načas, podle jejího názoru nejspíš záměrně.
Byla hlavně ráda, že pokud někdy skutečně byla rudá jak rak, tak teď už není. Dívka chtěla hlavně udělat dobrý dojem, protože zatím se jí to u obyvatel vesnice moc nedařilo.
Neměla sice ponětí, co jsou ti tři zač, nebo jakou tu zastávaní pozici, i když předpokládala, že Temari bude pracovat v pátrací jednotce, ale i tak si z toho, že na ně neudělala zrovna valný dojem, moc nedělala. Nakonec jak moc blízko můžou mít ke Kazekagemu?
