FC Ría ^^

Tsunade právě stála na střeše své kanceláře. Držela se zábradlí a její dva culíky vlály ve větru. Za ní se nacházela Shizune, která v rukou svírala malé růžové prasátko.
„Hokage-sama, už jsou všichni přítomni,“ oznámil příchozí Izumo.
Tsunade se na něho otočila a s úšklebkem si promnula ruce.
„Paráda! Tak můžeme začít!“ prohlásila, načež si stoupla na zábradlí, aby byla lépe vidět.
„Hokage-sama! Chcete se zabít?!“ hulákala vystrašená Shizune.
„Ale kdepak. Jen se neboj,“ pronesla klidně Tsunade, „A teď… prosím tiše. Musím zahájit festival!“

„Všichni, co tu jste: Kage, ANBU, Jouninové, Chuuninové, Geninové, Akatsuki a i vy studenti akademie… Ehm, počkat! AKATSUKI?“ vyjekla.
„Hoj,“ pronesl v klidu bílý Zetsu.
V tu chvíli se Pein plácl do čela. Kisame všem zamával. Černá polovina Zetsu si začala něco brblat a bílá se stále usmívala jako sluníčko. Itachi si pravou rukou posunul slaměný klobouček více do očí – zřejmě s nimi nechtěl být spojován. Sasori využil tuhle chvíli, kde na něj všichni koukají, na to, aby pronesl dramaticky svou slavnou větu: „Umění! Umění je něco, co vydrží věčně. Ani čas pro umění nehraje ro-“
„Ale dejte už pokoj, Sasori no Danna! Vůbec nechápete, co to je!“ přehlušil Sasoriho dramatický výstup Deidara, „Umění je v pomíjivosti okamžiku. Jinými slovy: Umění je výbuch!“
„Ty chceš asi zemřít, co?! Nejenže vůbec nevíš, co umění je, ale ještě si troufáš pošpinit mou hereckou kariéru!“
„Z vás herec nikdy nebude,“ odbyl jej klidně Deidara.
Sasori už v tuhle dobu zčervenal zlostí, až mu pára stoupala z uší.
„Klid Sasori-san. Senpai to tak nemyslel,“ hájil blonďáčka mužík v oranžové masce.
Kdekomu to teď mohlo přijít, jakoby promluvilo oranžové lízátko, které se shodou okolností dostalo do Země Ohně a získalo pohyblivé tělo.
„Dei-da-ró!“ pronesl dramaticky a naštvaně Sasori.
„Hmm?“ opáčil blonďatý umělec a věnoval mu znuděný pohled.
„Já… tě… zabiju!“
„Počkat, počkat!“ vtrhlo mezi ně mimozemské lízátko a mávalo rukama sem a tam, „Nemůžete mu ublížit!“
„Tobi!“ okřikl jej Deidara, „To si myslíš, že hodlám prohrát? Já mu ukážu, co je to umění!“
Lízátko se podrbalo na hlavě a pak sklesle oznámilo okolí: „Když si něco umane, nedá si říct.“

Kakuzu stál nehybně na svém místě a díval se stále před sebe. Když najednou zmizel.
„Jashine,“ pronesl Hidan a zavrtěl hlavou, „Zase šel okrádat.“
Konan na něj pohlédla a pak nechápavě řekla: „Cože? Kdo, co, koho?“
Hidan znuděně povzdychl.
„Krádež... Kakuzu. Peníze. Lidi.“
„Ahá!“ konečně pochopila, „Moment! Cože šel dělat?!“
„Seš snad úplně blbá nebo co?!“ vykřikl.
„Konan-chan, Tobi vám to vysvětlí!“ přispěchalo na pomoc lízátko.
Hidan se lekl a naštvaným pohledem sjel na Tobiho, načež se podíval před sebe, kde se před chvílí konala bitka a Tobi tam hrál prostředníka, který většinu schytal.
„Tobi,“ řekl se zavřenýma očima a na ústech se mu rýsoval úšklebek.
Zmíněný se na něj podíval, ale stále držel zvednutý ukazováček před Konaniným obličejem, jak se ji snažil vysvětlit, co právě dělá Kakuzu.
„Myslíš, že máš na tohle čas?“ opáčil Hidan a ukázal na dva umělce z jeho týmu.
Tobi okamžitě vyskočil a rychle cupital do středu bitky.
„Ohóó!“ prohlásil nově příchozí.
„Můj bože!“ vyděsila se Konan.
Hidan se znechuceně podíval na tu zelenou opici a pak se zasekl.
„B-b-bože?“ vypadlo z něj, „C-c-cože si to právě řekla?“ pomalu ale jistě začal ztrácet kontrolu.
„Ku*va už! Člověk se tady snaží vám udělat radost, že jde s váma na ten poje*anej festival a ještě k tomu slíbí, že nebude nadávat! Ale když vy nedodržujete dohodu, tak já na to taky se*u a pěkně z vejšky! To si pos*ala mladá dámo! Nebo spíš… pošahaná slepice!“
V tu samou chvíli dorazil Kakuzu a opět nepřítomně koukal před sebe.
„Kakuzu, nemysli si, že nás tvým výrazem ošálíš. Moc dobře víme, že si tady nebyl,“ prohlásil klidně Pein.
„Já si jenom šel spočítat peníze. Někdo se musí starat o výdělečnost Akatsuki.“
„Ohóó!“ zakřičela opět ta zelená opice, neboť na ní všichni úplně zapomněli.
„Á! Já tě znám!“ vykřikl Kisame a okamžitě ukazoval na zjev před ním, „Ty! Ty jsi Maito Gai!“
„Ehm?“ opáčil Gai a začal si hrát s plnovousem, nevypadalo by to špatně, kdyby nějaký měl, „Ty mě znáš?“
„Ty si mě zase nepamatuješ? Bože, ty snad nemáš ani mozek zvířete,“ zakroutil Kisame hlavou.
Hidan v tu samou chvíli nadskočil a sáhl na svou kosu.
„Tak tohle si pos*al! Rozporcuju tě na malý kousky a pak tě budu podávat jako sushi!“
Itachi si v tuhle chvíli posunul klobouček ještě více do obličeje a pomalými krůčky se od nich vzdaloval.
„Itachi. Nemysli si, že zdrhneš,“ pronesla za ním bílá polovina Zetsu.
Itachi se jen zastavil. Nevěnoval mu žádnou pozornost.
„On… on… on… on,“ zasekla se bílá půlka.
„Co on? Se vymáčkni!“ okřikla ji černá.
„On… on…. on mě ignoruje!“
„Na to si přišel až teď?“
„Hé?“
„Víš, milej zlatej, Itachi tě nikdy neposlouchal.“
„Ale… však zastavil,“ opáčila roztřeseně bílá půlka.
„To, protože nechtěl zdrhnout. Jenom se od nás dostat dál.“
„Ale proč?“
„Tak se podívej před sebe.“
Před nimi se konala celkem pěkná podívaná.
Sasori mlátil svou utrženou nohou Deidaru po hlavě. Ten zase ústy na rukou okusoval jeho krk. Tobi se držel za hlavu a už netušil, jak je má od sebe dostat.
Hidan všude naháněl Kisameho, který před ním utíkal a kokrhal strachy. Kakuzu stál pořád nečinně na jednom místě a Pein na něj zblízka čučel. A Konan něco počítala na prstech. Stále u toho cosi brblala a rozčilovala se, načež si vždy začala trhat vlasy.
„Ehm… chápu. Taky bysme se měli ztratit,“ prohlásila bílá půlka Zetsu.
„Na to už je pozdě. V týhle bandě taky hrajeme důležitou roli. A to samomluvnou zeleninu,“ opáčila černá.
„Počkat, počkat! To jsme snad zásobárna jídla?“
„Cože?“
„No, máme rybu, lízátko a teď i zeleninu. Nemluvě o tom, že Deidara ještě žere jíl, takže to bychom taky měli počítat.“
„Bože, ty seš fakt padlej na hlavu,“ pronesla klidně černá půlka.
Vyšla by z toho v pořádku, kdyby právě okolo neprolítnul Hidan, nahánějící uprchlé sushi.
„Tak ty taky?!“ procedil skrz zaťaté zuby, „Ty vymletá kytko! Zetsu, tohle si neměl vypustit z tý tvý nenažraný huby! Teď tě pěkně rozsekám a nemysli si, že tě pak znova zasadim!“
Kisame se zastavil na druhém konci náměstí. Schoval se za nějakou růžovovlasou dívku, pro případ, že se Hidan zase vrátí k porcování žraloka.
„Shannaró!“ růžovláska vykřikla a udeřila Kisameho do břicha, který poté proletěl několika baráky.
„Vůbec si nemysli, že se nechám! Ty úchyle!“ pronesla a odkráčela někam do středu dění, kde se nacházel i zbytek Akatsuki.

„Ó, co to tu máme, sss…“
„Orochimaru!“ vykřikl Kakuzu a vyskočil Peinovi na hlavu, jelikož se nacházela nejblíže.
„Kakuzu,“ pronesl otráveně Pein.
„Deidara-senpái!“ křičelo lízátko a pořád odstrkávalo Sasoriho od blonďáka.
„Itachi!“ šel slyšet i Kisameho hlas, když běžel ke svému parťákovi.
„H-Hidanéééé!“ rozkřičela se modrovláska, držíc v rukou několik pramenů svých vlasů.
„Sasori!“ vyjekl Deidara, když zjistil, že má rozcuchané vlasy.
„Deidaro?“ opáčil Sasori nazpět.
„Zetsu!“ prohlásil bílý Zetsu, když slyšel, jak se tu všude rozléhají jména jeho společníků.
„Ty seš idiot,“ zamumlala černá polovina.
„Cože? Proč? Však oni to taky dělají a na ně neřveš!“ zafňukala bílá.
„Tak dost! Už vás mám plný zuby!“ okřikl je Itachi.
„Há! Já ti řikal, že nás neignoruje!“ vypadlo z bílé půlky.
„Kakuzu, slez z Peina. Konan, nebreč. Hidane, přestaň nahánět Kisameho, když si ho předtím už nechal. Sasori, nandej si upadlé části těla… vypadá to divně. A Orochimaru… ty radši zdechni!“ okřikl všechny, doteď tichý, Itachi.
„A já ti řikal, že tě nikdy neposlouchal,“ opáčila později černá půlka Zetsu.
„Ale, ale…“ jeho druhá polovina byla evidentně v depresi.
Itachi mu pořád nevěnoval nejmenší pozornost, jenom si opět nandal svůj klobouček, který mu spadl, když napomínal své společníky.

„Orochimaru-sama,“ řekl Kabuto, „jste v pořádku?“
„Chm…“ odfrkl namyšleně Sasuke.
„Ssss-sem. Jasně, že sem,“ opáčil Oro-sliz a olíznul si rty svým dlouhým jazykem, „Chci zase jeho tělo!“
„Cože? Ale Orochimaru-sama! A co Sasuke?“
„Hlídej ho, sss… Bude náhrada, kdyby mi to za-sss-se nevyšlo.“
„Já sem pořád tady, ty tupče,“ ohradil se Sasuke.
Orochimaru si ho však nevšímal a stále upíral zrak na staršího Uchihu před ním a neustále se olizoval. Sasuke chtěl něco namítnout, ale byl přerušen dívčím hlasem: „Sasuke-kun!“
‚Ježiš zase tohle plochý prkno? Kdy už pochopí, že mě nezajímá,‘ honilo se mu hlavou.
„Sasuke-kun, tak si přeci jen přišel,“ říkala rozpačitě Sakura.
Sasuke se na ní jen chvilkově podíval a pak hodil namyšleně hlavou, přičemž mu zavlály vlasy ve větru. Toho si všimla nejen Sakura, ale i Ino, takže obě pak přestaly vnímat realitu. Aspoň tedy do doby, než se hlasitě přiřítil jakýsi blonďák.
„Sasuke? Sasuke, on je tady?“ opáčil Naruto, který doteď nebyl přítomen, „A vůbec… Co se tady děje?“
„Narutó!“ křikla Sakura a ihned mu dala jednu přes nos, „To seš takový pako?“
„N-Naruto-kun,“ prohlásila jemně Hinata, „Jsi v pořádku?“ skláněla se nad ním.
„Óhóó! To je Láska mládí! Jak překrásné!“ rozplýval se Gai.
„Hoj,“ ozvalo se za jeho zády.
„Ó! Můj věčný rival, Kakashi!“
„Sorry, že jsem přišel až teď, ale po cestě mě zastavila stará paní, které ujel kočárek. Takže jsem ji pomohl. No a potom jsem ještě narazil na krásnou dívku, takže jsem začal tancovat,“ vymlouval se Kakashi, „Takže, co se tu děje?“
„Ještě nic, Tsunade-sama pořád nevyhlásila start festivalu. Možná bych ji mohl pomoci, však víš… Síla mládí je věčná!“
„Věčná? Cožeto? Umění je věčné!“ opravil jej Sasori.
„Umění je výbuch!“ křikl mu do dřevěného ucha Deidara.
„Ne! Umění trvá věčně!“
„Ale kdepak hoši, Síla mládí je lepší než umění.“
„Héé?“ opáčili oba najednou.
Už se schylovalo k boji, když tu vykřikla Tsunade: „A dost! Na tohle nemám nervy! Už mi skoro vylezly oči z důlků, když sem se dívala na tu scénu před sebou, ale tohle už je moc i na mě! Za chvíli se tu strhne válka a já s tim nechci mít nic společnýho! Takže okamžitě ukončuju festival!“
„Ale Tsunade-sama, on ještě ani nezačal…“ opravila ji potichu Shizune, stále svírajíc TonTon.
„No a co!“ křikla Tsunade a opět věnovala vražedný pohled davu, „A ani nezačne! Okamžitě se všichni sbalte a vypadněte!“
„Ale…“ každý chtěl něco namítnout.
„Ani slovo! Ukončuju nejen festival, ale i všechny ostatní aktivity!“
„Cožéééé?“ opáčili všichni sborově.
„Ještě jednou někdo něco řekne, a vyhostim vás všechny z Konohy! Nemám na vás náladu, už dokonce zase začínám stárnout! Jsem z vašich keců už vysílená!“
„Tsunade-sama, uklidněte se prosím!“ strachovala se Shizune.
Tsunade konečně vydechla a seskočila ze zábradlí.
„Shizune!“ křikla.
„Hai?!“ zmíněná se napřímila.
„De se na panáka!“
„Ale Tsunade-sama! Neměla byste tolik pít.“
„Akatsuki? Akatsuki?! Je to banda kre*énů, jak bych mohla být v klidu a nepít? V žádným případě! Dneska toho vypiju třikrát víc, než obvykle!“ mumlala si Tsunade při cestě dolu ze střechy.
„Tsunade-sama…“ hlesla tiše tmavovláska.

„Ehm… Kotetsu, myslíš, že teď máme padla?“ ptal se Izumo, který pořád stál na střeše.
„Asi jo, proč?“ odpověděl Kotetsu, stojící vedle něj.
„Dem si dát sirup!“
„To jako vážně? Minule si byl proti tomu… a přeci… Si se pak přilepil a hodil tlamu… a pak si mě mlátil celou noc a já se nemohl vyspat… A-“ začal Kotetsu chrlit jeden fakt za druhým.
„To už stačí! Jo, myslim to vážně… chci to taky ochutnat. A hlavně, Hokage-sama stráví celou noc, možná i dvě, v hospodě, takže nás evidentně potřebovat nebude. Takže si dáme do nosu!“
„Yosh! Yosh! Yosh!“ radoval se Kotetsu a chytl Izumu okolo ramen, načež se vydali směrem k domu, kde měl Kotetsu plnou spíž onoho sirupu.

***
Tsunade strávila nakonec tři dny v hospodě. Izumo po festivalu byl závislý na sirupu, takže s Kotetsem strávili tři dny taky jen u nich doma a spokojeně spořádali mraky sirupů.
Orochimaru měl zase plnou hlavu Itachiho a plánoval, jak získá jeho tělo. Kabuto se z toho zbláznil, takže šňupal neustále léky, které původně byly pro Orochimara. Sasuke se naštval, že ho bratr zase porazil, takže šel uspíšit svou pomstu, aby byl pro Orochimara opět číslo jedna.
Kisame měl po tom veliký strach z Hidana. Zetsu si pořád něco mumlal pod nosem, neboť se dostal, po Itachiho ignoraci, do veliké depky. Sasorimu trvalo pěkně dlouho než dal své tělo do pořádku a Konaniny vlasy nechtěly dorůst.
Jediný Tobi z festivalu vyšel s výhrou, neboť mohl Deidaru objímat, protože Deidý utržil spoustu ran do hlavy dřevěnou nohou, takže se trochu pomátl. Možná jediný mentálně zdravý byl Itachi, ale při festivalu si holt vyřval hlasivky.
Čtvrtý den tedy z Konohy nevyšel nikdo úplně v pořádku.

Kurzívou máme opět podstatné hovory v pozadí. Touhle barvou jsou poznámky autora (tedy mě).
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Celý shinobi svět právě pokryl bílý plášť. Ač se to zdá zcela nemožné, tak napadala kupa sněhu na všechna místa. Dokonce se zřídila i vlaková nádraží, protože nikomu už nic nehrozilo. Klaďasové totiž vyhráli Čtvrtou velkou válku a záporáci sice opět žili, ale přidali se na stranu dobra, takže všichni žili šťastně i v tuto zasněženou dobu. A na jedné vlakové zastávce se nacházela spousta našich hrdinů.
Protože mnoho lidí v shinobi světě vidí sníh prvně, tak se na náledí, které pokrývalo většinu onoho nástupiště, sklouzli. Blonďatý mladík v teplé oranžové kombinéze se mohl udusit smíchy pokaždé, když se někdo projel okolo něho. V případě, že ta osoba neudržela balanc a spadla, dostal málem infarkt. Ostatní jeho společníci se na něj, v takovéto situaci, tázavě podívali. Věděli, že je Naruto dočista smyslu zbavený, ale nepřestávalo je udivovat jeho počínání.
I když tušili, že nemá smysl se ho na něco ptát, tak přesto se jedna brunetka, která se držela za ruku s nějakým vysokým, tmavovlasým krasavcem, zeptala: „Co zas je, Naruto?!“ …Dobře, možná spíše zařvala.
Naruto se na svou kamarádku podíval a založil ruce v bok.
„Chm!“ odfrkl jeho stylem, „Nemůžu za to, že jsou to děsný idioti,“ ušklíbl se.
Brunetka si zamumlala pod nosem něco jako: „A co seš ty?“
„Sunai, nech ho. Nemá smysl se bavit s hrdinou Konohy i zachráncem celého světa, který se při konečným souboji totálně zbláznil,“ pronesla tmavovlasá dívka, která jako jediná seděla, směrem ke zmíněné brunetce.
„Ale když mě už leze na nervy, jak se tady pořád rozlejhá jenom ten poďobanej smích,“ odvětila naštvaně Sunai.
„Ale čumáčku!“ okřikl ji jemně vysoký kluk, se kterým se držela za ruku.
Dívka k němu otočila hlavu a při pohledu do těch krásných černých očí, vyměkla a usmála se na souhlas.
„Hahahaha…“ rozléhal se hlasitý smích po celém nástupišti.
Všichni se otočili na zdroj a zarazili se při zjištění, kdo jím je.
„Sasuke?“ ošili se všichni sborově.
„Prej… prej… hahaha… prej čumáčku!“ vyklouzlo ze Sasukeho, když se smíchy popadal za břicho.
I Naruto stál zaraženě a vůbec nechápal, o co se jedná. Ale to nechápala většina přítomných.
„Sasukéé!“ vykřikla sedící tmavovláska, „Co je na tom sakra k smíchu? Tak tvůj bratr řekl ‚čumáčku‘, a co má bejt? Mám tady před všema říct, jak oslovuješ ty mě?“ šibalsky se na něj podívala.
Sasuke při těchto slovech ztuhl, ani nedutal. Dívka se vítězně uchechtla a všechny ještě okřikla, ať si všímají sebe.
Itachi se vrátil k pošťuchování svého ‚čumáčka‘ a Sunai si to samozřejmě nechala líbit.

„Missuri, proč si to udělala?“ tázal se Sasuke.
„Neměl bys mít srandu z toho, co říká Itachi, když si ještě horší v pojmenovávání,“ ušklíbla se tmavovláska. Sasuke jen sklopil zrak.
„Héj, lidi!!“ křičel Deidara, který stál skoro na konci nástupiště.
„Co?“ ozvalo se sborově.
„Kdy to přijede?!“
„Nevíme! Takhle zkušení při slově ‚vlak‘ ještě nejsme!“
„To je vopruz,“ ozval se i Shikamaru, který se zády opíral o zelené zábradlí. V tu samou chvíli ho přetáhla blondýna po hlavě.
„Ty sám seš vopruz!“ křikla. Na to ji však strčila ještě další blondýna se slovy: „Nesahej na něj!“
Shikamaru se podrbal na hlavě a s ospalým výrazem se podíval na bitku, která se konala kvůli němu.
„Ino, Tokime… nechte toho. Je to otravný,… takhle se prát,“ řekl znuděně.
Obě zmíněné blondýnky se na něj podívaly a neochotně poslechly. Pustily tedy vlasy té druhé a navzájem se omluvily.

„Sasori no Danna?“ načal Deidara.
„Co je?“ dostal okamžitě odpověď v otázce.
„Kdy to přijede?“ tázal se.
„Jak to mám vědět?“ pronesl v klidu jeho ‚mistr‘.
„Vy víte všechno, ne?“
„Jo, ale vlakové nádraží je pro mě stále záhadou,“ opáčil a začal se raději ohlížet, aby nabral nějaké užitečné informace.
„Ach jo,“ povzdychl Deidý a posmutněle sklopil zrak. Začal přešlapovat a pak cosi žmoulal v ruce.
„Katsu!“ vykřikl, když hodil nějaký bílý žvatlanec do vzduchu.
„Ty idiote!“ ošil se Sasori.
Deidara se na něj zase smutně podíval. Děsně se nudil, tak co by měl dělat?
Sasori při pohledu do těch psích očí, ty své odtáhl a raději se mlčky zadíval na koleje před sebou. Deidara opět povzdychl.
„Senpáááái! Tobi vás zabaví!“ hlásal drobný mužík, připomínající svou oranžovou maskou lízátko.
Deidara se hned probral a dělal, že se vůbec nenudí. Absolutně netoužil po Tobiho společnosti.
„Tak co budeme dělát?“ ptalo se lízátko, když běželo směrem k blonďatému umělci. Ovšem se mu nepodařilo zastavit, takže se svalil po náledí na zadek a takhle projel okolo svého Senpaie.
„Nehe-he-hehéééé,“ šel slyšet pláč, kdesi za nástupištěm, „Tobi upadl!“ ozvalo se ještě odtamtud.
„Senpááái! Pomozte Tobimu nahoru! Tobi je hodný kluk, tohle si nezasloužil!“ křičelo lízátko, „Ta bílá věc na zemi nemá Tobiho ráda!“
‚Bílá věc?‘ začal Deidara rozjímat a podepřel si bradu rukou. V této pozici vypadal velmi chytře. Ve skutečnosti je to ale velkej blbec.
‚Bílá věc, bílá věc… Co mi to jenom připomíná?!‘ přemýšlel umělec a začal se ohlížet po svých společnících.
„Á, Zetsu!“ vykřikl, „Za všechno může on! To on je touhle bílou věcí!“ a ujal se ukazovat na bílý sníh všude kolem.
„Neřikej mi, že si taky přišel o rozum…“ zavrtěl Sasori hlavou.
Deidara se zarazil a okamžitě pohledem sjel na svého parťáka. A v tu chvíli mu došlo, co řekl za nesmysl. Však Zetsu, v plné své kráse, stojí celou dobu vedle něj a podezíravě si ho prohlíží.

Kotetsu právě panáčkoval na druhém konci nástupiště, a Izumo ho v tom stále povzbuzoval. Asuma na to zíral a začal kroutit hlavou nad těmahle dem**tama, načež se ho Kurenai ujala poplácávat po ramenou. Okolo běhali Konohamaru, Moegi a Udon, kteří několikrát hodili tlamu, protože jim uklouzla noha. Naruto se nad tím mohl smíchy potrhat a Hinata se ho starostlivě snažila uklidnit. Kiba sjížděl pohledem Tokime, později Hinatu a nakonec se zastavil na Sunai. Nevěděl, na kterou se má právě dívat. Všechny je chtěl, ale oni byly jaksi zamilované do někoho jiného.
Tobi se pomalu šmátral na nástupiště a volal pořád na Deidaru, který začal zrovna něco vyprávět Sasorimu. Ten ho však se zájmem poslouchal a sem tam také něco pronesl. Zetsu si povídal opět jen sám se sebou, zatímco pozoroval okolí, převážně sněhobílou věc všude kolem. Suigetsu klečel po straně a užíval si pohodlí a samotu. Především pak to, že se nemusel hýbat. Karin mlčky zírala na scénu před ní – Sasuke totiž laskal Missuriiny tváře a náramně si to užíval.
Itachi pevně držel Sunai v náručí, které byla očividně zima. Tobi se konečně vyškrábal na zastávku, ale jaksi uklouzl a opět zahučel do sněhu, mimo nástupiště. Toho si všiml Kankurou a začal se usmívat. V hlavě se mu honilo, jak je tohle lízátko deb*lní. Juugo klečel a sahal na sníh. V rukou si ho pak prohlížel a říkal si, jak se to krásně třpytí. Shikamaru se stále opíral o zábradlí a před sebou držel Tokime, která se zase opírala zády o něj a něžně hladila hřbet jeho rukou, které ji objímaly.
Až na tu zimu, byl tenhle čas pro všechny úžasný, aspoň tedy pro většinu – Hidan se totiž jazykem přilepil ke své kose a Kisame jaksi nevybral balanc a napálil to do koše, u kterého stála zdeprimovaná Sakura.

„Mám to!“ křikla Missuri a zvedla při tom ukazováček.
Všichni vyděšeně pohlédli na tmavovlásku. Ona si je přejela pohledem a odpověděla na nevyslovenou otázku: „Dáme si závod!“
Poté začala házet na všechny, s nadšením, šibalské pohledy. Všichni přítomní začali okamžitě přikyvovat a tvrdit, jak úžasný nápad vymyslela, ale v duchu se jim honily myšlenky typu: „Šplouchá jí na maják!“ … „Co jí zase šiblo?!“ … „Asi ji zmrznul mozek,“ a podobně.
Missuri se ušklíbla a ukázala na lampu, stojící opodál.
„Vidíte támhletu lampu?“ pronesla tajemně a ohlédla se po společnících, kteří na ní jen tupě zírali, „Myslím támhletu, tá-á-á-mhle-tu,“ řekla zdlouhavě, stále ukazujíc na onu lampu.
„Myslíš tu jedinou, která se tady nachází?“ řekl výsměšně Sora.
„Jo… vidíš tu snad ňákou jinou?“ opáčila Missuri s povýšeným hlasem, jashinví jak není inteligentní.
Když se tedy vše vyjasnilo, pohlédla na kolektiv a pronesla přespříliš rychle: „Tak to je cíl.“
Následně se postavila a v tentýž okamžik začala odpočítávat.
„Tři Surimi, dvě Surimi, poslední Surimi… Salát!!!“* Okamžitě poté vyběhla, ale za ní běžela pouze polovina našich hrdinů, neboť většina umřela smíchy hned před startem.

Zhruba v půli cesty se však Missuri zastavila a s přemýšlivým výrazem a prstem na rtu, se otočila. Všichni, kteří za ní běželi v těsné blízkosti, do ní napálili.
„Co děláš?!“ vyjel Deidara.
Missuri se na něj podívala s nevinným kukučem a pronesla: „Na něco sem zapomněla.“
„Na co?!“ odsekl Pein.
„A to je jako vtip?“ dodal ještě Shikamaru.
„Vůbec ne. Nemáme pro vítěze… tedy pro mě… žádnou cenu. A krom toho nevíte, že běhat po ledu v takovejhlech papučích, je nebezpečné?“
„Ale… to ty si to navrhla…“ opáčil Suigetsu.
„Nesváděj to na mě! Já se snažím dbát o vaše zdraví!“
„Zdraví? Především si to byla ty, kdo zastavil a nechal většinu spadnout na zem…“ odsekla Tokime.
„Psst, neměla bys to řikat, zraníš její city,“ šeptla ji Sunai do ucha.
„Já jsem jen upřímná!“
„Ale i tak si to mohla říct trochu mírněji,“ ošil se Sasuke.
„Sasuke! Neposlouchej cizí rozhovory!“ okřikla jej Sunai.
„Namyšlenče…“ dodala k tomu Tokime.
Itachi a Shikamaru se plácli do čela.
‚Co to zase provádí?‘ říkali si v duchu, myslíc každý svou milou.

Gai se postavil do středu a s nahým hrudníkem se chopil slova.
„Síla mládí nemá žádné omezení!! Tak hurá do závodu!“
„Přesně, Gai-sensei! …Jste nejlepší!“ chválil jej Lee.
„Nebóóó…“ protáhl Gai svou myšlenku, aby obecenstvo napnul.
„Už se vymáčkni, Gaii,“ pronesl do urputného ticha Kakashi.
„Ten závod uděláme daleko příjemnější a zajímavější!“
„He?“ ozvalo se sborově.
„Udělejte dvojice!“ rozkázal.
„Áááá, vy máte skvělé nápady, Gai-sensei!“ vykřikl opět jenom Lee.
Nakonec však všichni poslechli a dvojice byly takové: Gai – Kakashi, Lee – Neji, TenTen – Sakura, Sasuke – Missuri, Kiba – Shino, Itachi – Sunai, Sai – Ino, Shikamaru – Tokime, Deidara – Sasori, Pein – Zetsu, Kankurou – Temari, Gaara – Matsuri, Izumo – Genma, Suigetsu – Mangetsu, Juugo – Kimimaro, Ukon – Sakon, Ibiki – Killer Bee, Orochimaru – Jiraiya.
„Táák, jeden běží a toho druhýho ponese na zádech!“ oznámil Gai pravidla závodu.
„Cóóó?“ vyhrkli všichni najednou.
Evidentně v tuto chvíli záviděli Hidanovi, Yamatovi, Aobovi, Kurenai, Madarovi, Haně, Hinatě, Narutovi, Ebisovi, Kakuzovi, Kisamemu, Sorovi, Kabutovi, Tsunade, Tobimu, Utakatovi, Yagurovi, Shisuiovi, Sari, Asumovi, Bakimu, Irukovi, Moegi, Konohamarovi, Udonovi, Konan, Kotetsovi, Raidouovi, Hayatemu, Yashamarovi a dalším, že se tohohle závodu vůbec nezúčastnili, protože nerozdýchali Missuriino odpočítávání.
„To bude skvělý trénink, že… Gai-sensei?“
„No, podle mě to neni tak špatný… aspoň nebude nuda a budeme pak víc cool!“ křikla Missuri.
Všichni zakvíleli, ale začali určovat své role v tomto závodě. Nejlehčí to měly páry, které se skládaly z: holka - kluk, ale nakonec se dohodli i ostatní a závod mohl pokračovat.

Do cíle jako první doběhla Missuri, která na zádech nesla Sasukeho.
Jako další doběhl Gai, na kterém se vezl Kakashi a hned poté Lee s Nejim. Následně doběhl Itachi, který po cestě umíral smíchy, neboť musel pozorovat to, jak se jeho bráška nese na dívčích zádech. A proto při běhu málem několikrát zakopl nebo se sklouzl, ale fakt, že má na zádech svou přítelkyni, ho vždy zachránil před pádem.
Do cíle potom doběhly i zbylé páry, ale nějak je to nenadchlo a proto se všichni vrátili zpět k zastávce, kde se válela většina zbytku a ostatní zbylí je starostlivě obskakovali.
Missuri si opět sedla a nadávala, že nic nevyhrála. Itachi se musel pořád hlasitě smát a to dělalo velké starosti Sunai, protože ho takhle viděla prvně. Tokime utěšovala Shiku, kterého ten závod naštval,… protože musel běžet! Tobi se vyřítil hned naproti Deidarovi, který mu však nestihl utéct, neboť byl vysílený ze závodu.
„Tobi na vás čekal! Kde jste byl, Senpai?“
„Pryč od tebe!“ okřikl jej umělec.
„Tobi je hodný kluk! Čekal a vy ho ani nepochválíte?!“
„Měl bych snad?“
„Ano, Senpai!“
„Nechte toho…,“ skočila jim do toho Zetsuova černá půlka.
„A co dělali?“ dožadovala se odpovědi bílá polovina.
„Ničili atmosféru.“
„A co to znamená?“
„To, že jsou idioti a kazí ostatním náladu.“
„A to vadí?“
„Jo.“
„Aha,“ ukončila tedy debatu bílá půlka, neboť se dozvěděla opět vše, co chtěla.
Deidara měl tik v oku a zíral na zjev před ním s otevřenou pusou.
‚Jak můžou bejt tak rozdílní?‘ trápilo hlavičku mladého umělce.
„Co je?“ tázala se bílá půlka, když viděla Deidarův výraz.
„Nic…“ ohradil se.
„Přemýšlíš nad tímhle tupcem?“ řekla černá a ukázala na druhou polovinu své osoby.
„He… správně… ale… tohle mě udivuje ještě víc,“

„Lidi… už to jede!!“ rozkřičel se Kotetsu, který stál úplně na začátku nástupiště.
Všichni se postavili vedle sebe a napjatě čekali, až se vlak uráčí přijet a zastavit před jejich nosánkama. Jen Missuri seděla.
„Co je? Proč nevstáváš?“ ptal se Sasuke.
„Já… já nemůžu!“ křikla tmavovláska.
„Jakto?“
„Nevim jak!“
„Však při tom závodě si vstala.“
„Jenomže… to bylo bez rozmyslu!“
„Bože…“ zakroutil hlavou a napochodoval před ní. Podal jí ruku, aby jí pomohl, ale byla příliš silná.
Sice se mu povedlo ji zvednout, ale uklouzla mu noha na náledí, načež tedy spadl a chytil se Genmy, který to při pádu napálil do Hayateho, ten do Raidoua a takhle se pomalu skáceli úplně všichni. Missuri si nevšímala toho dominového padání, takže si to kráčela jako primadona přes všechny, přímo do vlaku.
Nastoupila a ohlédla se. Uviděla, jak si všichni dávají pauzu, takže okamžitě vyjekla: „Vstávejte, vy lenoši!“
Naši hrdinové se snažili, seč mohli, ale pokaždé někomu uklouzla noha a povalili tak ty, kterým se podařilo úspěšně vstát. Tenhle koloběh se pořád opakoval, ale naštěstí se všichni po chvilce zvedli bez pádu.
„Makejte!“ vyštěkla ještě Missuri.
Tobi poslechl a rychle pelášil do stejného vagónu, odkud slyšel dívčin hlas.
„Tobi bude první!“ křičel u toho a při běhu postrkal ostatní, kteří si to zase namířili k zemi.

„Do pí** už!“ dupala naštvaně nohou, když se pořád nikdo do vagónu nedostavil.
„Áh,“ ozvalo se za ní. Missuri se okamžitě otočila a spatřila dívku v černém, která skládala na prsou kříž.
„Vy se modlíte?“ tázala se, „Tak já se k vám přidám…“
„Svatá krabí tyčinko, ochraňuj nás… byť jen malinko. Před zlýma žroutama a nenažranýma zlounama! …Kámen,“ pronesla Missuri se zavřenýma očima.
Jeptiška, či kdo byla, měla po jejím malém proslovu dost, „Svatej ježku!“ vyřkla těsně před tím, než omdlela.
Missuri na ní nechápavě zírala a párkrát zamrkala, ale poté do vagónu vlítlo lízátko a to ji uvedlo do reality. Okamžitě vykoukla, aby zjistila, že se všichni zase válí na zemi.
„Proboha! Co tam zase děláte?!“
„S Bohem běž do pr*ele! Jashin-sama navždy!“ křičel Hidan a mával kosou, aby ukázal, kde se v té hromadě nachází, „Ty v**e, tak už ku*va hněte těma pr*elema! Já chci pryč z vašich smradlavých podpaží!“
Missuri zavrtěla hlavou, měla už dost téhle zpropadené bandy, kteří nedokážou ani vstát. No, má fakt co řikat.
Průvodčí už chtěl zapískat na odjezd, když si všiml toho, jak se většina pasažérů válí na ledě. Rozhodl se tedy, že jim raději pomůže.
Podal nějakému šedovlasému mladíkovi ruku. Sora ji přijal, ale neodpustil si urážky. A takhle se pomalu zvedli i ostatní, ale většina slušně poděkovala.

***
Sasuke si pořád při cestě ve vlaku cosi brblal. Byl zřejmě dost naštvaný, že mu jeho milá nepomohla, ale jenom nadávala na jeho adresu.
Hidan se pokoušel přimět k životu jeptišku, která zkolabovala po Missuriiným modlení a Sora mu asistoval. A to byla chyba, protože jakmile se jeptiška probrala, mohla se vydat rovnou na onen svět, neboť zažila kupu nadávek a urážek na její osobu, což její ‚božská‘ hlavička neunesla. Hidan ji také poslal do patřičných míst jen proto, že neuctívá Jashina, ale Boha. Tyto slova by se postaraly, aby jeptiška odkráčela do nebes, takže nadávky, které ji obviňovaly z prohřešku a prostitutství, nebyly vůbec třeba, ale Hidan si to samozřejmě neodpustil. A když se jeptiška podívala na šedovlasého mladíka, který by ji mohl aspoň trochu utěšit, tak začal nadávat ještě víc než bělovlasý a přidal ještě spousty urážek jenom proto, že si neoholila nohy.
„Co to tady provádíte, sss…?“ nakráčel ke sprosté dvojce Orochimaru.
„Nic. Co chceš, slizoune?“ odsekl Sora.
„Sss… Jenom hledám Sasukeho, sss…“ opáčil Oro-slizoun.
„Tady neni. Seš snad slepej, ku*va?!“ vložil se do toho i Hidan.
„Máš proti mně něco? Jashinovskej maniaku? Sss…“
„Cože?! Neřikej mi, že si právě vyslovil Jashinovo jméno s odporem…! Ty zamr*anej pedofile, to si vodse*eš!“ chopil se své kosy a už se připravoval k boji.
„Co se tady děje?“ ptal se Pein, který zrovna vycházel ze záchodu.
„Vim já…“ pronesl s klidem Sora.
„Cheche,“ zasmál se Oro-sliz, „Tohle pískle sss-si myslí, že mě porazí, sss…“
„Ku*va, nemyslim si to!… Já to totiž zatraceně dobře vim!“
„Ten Jashin je ale padavka, když dá sílu někomu takovýmu, sss…“
„Cože?! Ty vymr*anče, tohle už byla poslední kapka! Teď tě rozsekám a užiju si tvojí bolest!“
„Do toho, sss…“
„Už sme tady! Vystupujeme!“ zvolal kdosi ve vedlejším vagónu.
Hidan tedy s pohrdavým odfrknutím pustil svou kosu a vydal se k ostatním. Taktéž udělal i Sora, který nezapomněl zakopnout o bezmocné jeptiščino tělo. Pein je taktéž následoval a Orochimaru si to napochodoval s blaženým výrazem na záchod.
„To už zase nemůžeš vstát?“ slyšel Oro-slizoun Sasukeho.
„Ne!“
„Bože!“
„Nenadávej ku*va! Co si myslíš,… že tohle slovo můžeš řikat na veřejnosti?!“ poznal Hidanův hlas.
„Áááách, do háje! Co děláte?“
„Už zase?“
„Neválej se po mně!“
„Vstaň, ty pako!“
„Nestrkej do mě!“
„Padááááám…“
„Pomozte mi někdo na nohy!“
„Kdo za to může?“
„Missuri, kruci! To si mi musela podkopnout nohy, když sem ti pomáhal vstát?“
„Promiň, zlato… ale já za to nemůžu!“
„Itachiiii!“**
„Ku*va, slezte ze mě! Dusim se!“
„Takhle nestíháme vylízt!“
„To je osud…“
„Bože můůůj! To si děláte pr*el, ne?“
„Jakej de*il to zase řek? Až se vocaď dostanu, tak ho rozsekám na sra*ky!!“
„Nevrťte se aspoň! Takhle to děsně bolí!“
„Ach můj jashine…“
*Pííísk* „Odjééézd!“
„A… DO PR*ELE!!!!“

______________
* Surimi jsou krabí tyčinky, které má Missuri velice ráda, ostatně jako její autorka xD
** Opravdu jsem si nedokázala odpustit zvolání Itachiho jména xD

Sunai – Moje (bývalá) vymyšlená postava xD Její příběh píšu v sérii PSZNJ.
Tokime – Postava nejlepšího človíčka na světě… Kdo je Tokime se můžete dozvědět v úžasné FF Super Sestry.
Missuri – Je postava mé spolužačky, která mi pomáhala s touto povídkou, protože praštěné a nejlepší nápady, které Missuri má, nevymyslí nikdo jiný než ona x)
Ale jinak je to moje práce, takže Gomen…

„Pamatuju si ten den. Den, kdy to všechno začalo. Pár knih jsem již napsal předtím, ale byly to pouhé jednorázovky… žádné pokračovaní jsem neplánoval. A proto je pro mne ten den důležitým. Tenkrát jsem se prostě vracel do Konohy z hory Myouboku… Tak dobře, nevracel jsem se tam, ale kvůli jistému okamžiku, jsem se tam vydal.
Byly to pouhé čtyři roky po tom, co můj student, Yondaime Hokage, zemřel při záchraně Listové před liščím démonem. Hodně jsem litoval, že jsem se v tu dobu toulal po vesnicích s horkými prameny a nemohl jsem pomoci, i když bych toho zřejmě moc nezměnil. Byl jsem prostě moc zažraný do špehování v horkých pramenech, že jsem ani nepomyslel, že by se něco mohlo stát… Ale to teď neřešme a soustřeďme se na počátek příběhu mé tvorby Icha Icha! Určitě znáte, že-hehé? Protože jinak by jste tu dnes nebyli… No, nevadí.
*Dramatické odkašlání*
Tenkrát jsem se procházel lesem. Byla celkem tma, ale to mi vůbec nevadilo. Zvláště, když jsem v jeden moment zaslechl dívčí smích a zvuk vody nedaleko ode mne. Šel jsem to tedy omrknout a nenápadně pozoroval ono jezírko, ve kterém se cákala jakási dívka s černými vlasy. Pozoroval jsem ji a pomalu získával drahocenné informace, které jsem ještě později použil do své tvorby. Opět jsem se do toho šmírování dostával… Co jsem byl na hoře Myouboku, jsem neměl jednoduše koho pozorovat, takže jsem trochu zaostával, ale to se nedá přeci zapomenout.
Pamatuji si, jak jsem skoro vyskočil z kůže, když vykřikla a později na to utekla. Bál jsem se, že mě zahlédla, ale její pohled naštěstí nepatřil mě. Dívala se opačně, někam do keřů. Takže jakmile utekla, šel jsem to omrknout.
Mezi listím byla malá dívenka, odhadem šest let. Ležela tam a byla poškrábaná větvemi. I její oblečení nebylo zrovna bez poskvrnky. Černovláska, jež ji předtím zahlédla, si zřejmě myslela, že je mrtvá, protože zrovna nevoněla po fialkách, ale mě bylo jasné, že jen omdlela z hladu. A protože jsem nebyl zrovna daleko od Listové, rozhodl jsem se, že ji tam vezmu. Tohle dítě bylo důvodem mé krátké návštěvy rodné vesnice. Připomínala mi totiž děvče, které tam žije. Tak nějak mě napadlo, že jsou příbuzné a tudíž by i ona měla pocházet z Konohy a proto jsem se rozhodl ji tam vzít.
Docela mě pálila myšlenka, že to bude osudné pro budoucnost vesnice, ale mé doufání v opak bylo silnější.

Když jsem tedy dorazil do Konohy, zamířil jsem rovnou do nemocnice a zavolal Třetího, který okamžitě přišel. Chvíli jsme si povídali než se dostavila třináctiletá dívka, o které jsem se zmínil předtím. Sarutobi-sensei ji totiž nechal zavolat.
Jakmile se přiblížila k lůžku, na kterém ležela ta malá holčina, tak se zhrozila. Napadlo mě, že se jí honí hlavou něco ve stylu: ‚Si dělá legraci? Opustí mě a pak mě nechá naklonovat? K čemu mu to kruci je? Tak jsem se pro něj snažila! Tak jsem ho obdivovala a uctívala a on mě pak opustil, aby si udělal panenku s mou podobou? Tak proč mě jenom opouštěl?!‘.
Její myšlenky prostě byly dle jejího naštvaného, znechuceného pohledu, celkem lehké uhádnout.
„Znáš ji?“ přerušil tok mých i jejích myšlenek Hiruzen.
„Ne, ale bude to asi klon…“ odpověděla přimraženě.
„Je mi jasné, že sis to myslela, ale je to nemožné!“ odpověděl jsem bez obalu, „Je živá. Žádná známka experimentu… Není to Orochimarova práce, ale možná tvá rodina.“
„Nemám sestru!“ odsekla.
„Jak to můžeš vědět?“ zastal se Třetí mého mínění.
„Sice si nepamatuju na svou rodinu, ani na části u Orochimara, ale stejně mě k ní nic netáhne… až na znechucení! A kdyby byla mou sestrou, asi by to mé podvědomí poznalo a cítila bych při pohledu na ní něco jiného, ne?!“
„To tak nemusí nutně být. Vytváříš si svou vlastní pravdu a na okolnosti a jiná řešení nemyslíš,“ řekl jsem, abych jí vtloukl do hlavy i možnost sestry.
Ona mě však vůbec nechtěla poslouchat. Měla jenom za to, že je to Orochimarův výtvor.
Sarutobi v ní také neviděl nepřítele a proto se snažil se mnou přesvědčit tu paličatou Anko, aby ji přijala.
Pak jsem si však vzpomněl, že ta malá měla na sobě ještě bundu s jistým znakem.
„Hele… tady,“ podal jsem jí roztrhanou malou bundu.
Anko na to vyděšeně hleděla, ale přesto se pořád snažila přesvědčit sama sebe, že se jedná pouze o její malou napodobeninu. Pak začala dokonce prohledávat kapsy, ale jejich obsah ji to jednoduše nechtěl dovolit. Byla tam totiž stará fotka. Po okrajích špinavá a otrhaná. Na ní byla fialovovlasá žena s malou holčičkou a miminkem. Všichni tři měly stejné vlasy i oči. Každý by při pohledu na to řekl, že se jedná o malou Anko s její matkou a mladší sestrou.
Anko na fotografii ještě dlouho koukala než ji se slzami v očích upustila na zem. Byla to vždy tvrdá holka, takže jsem její slzy viděl prvně. Avšak poté z nemocničního pokoje utekla a nechala nás tam stát.

Zanedlouho poté se probrala i ta malá, ale byla dost vyděšená. Chvíli jsem na ni mluvil a ona se nakonec uklidnila. Začala mi vyprávět, co všechno prožila… dokonce i její hrůzné sny. Měl jsem jednoduše pocit, že mi důvěřuje. I s takovýmhle špuntem jsem si rád povídal… přeci jen jsem byl jejím zachráncem, no né? Hehehe.
Vytvořil jsem si k ní po čase i pouto, což bylo důvodem mých častých návštěv Konohy, ale pak konečně začala vycházet i s Anko a proto jsem více času zůstával v různých vesnicích, neboť jsem věděl, že je malá Ayano v pořádku se starší sestrou. Ale po určitém čase jsem se do Konohy vrátil… na delší dobu, ale co jsem zjistil mě velice překvapilo.“

Kapitola 1: Nejen HORKÉ prameny
Sasuke, který nedávno zabil Orochimara a složil čtyřčlenný tým, se pomalu blížil ke splnění svého životního cíle – Zabít bratra! – ale samozřejmě, že než našel onen osudový Akatsuki úkryt, se toho stalo poměrně dost a né jednou skoro zaplatil životem. Ale nepředbíhejme a vraťme se do lesa, kde právě poskakuje naše čtveřice ze stromu na strom a pokoušejí se získat informace o Akatsuki.

Jakmile zjistili, že se nedaleko od nich nachází jeden podezřelý úkryt, tak tam okamžitě vyrazili. Tento úkryt byl opravdu jiný než očekávali, ale nebylo pochyb o tom, že patří Akatsuki. Aspoň si to mysleli.
Skrz mechově porostlé skály se prodíral pouze Sasuke sám, protože pořád tvrdil, že „To je moje pomsta!“ a tak nechtěl, aby se jeho tři společníci do boje pletli. Byli tam pouze jen jako doprovod. Karin, která tam byla hlavně jako stopovací ninja, hlídala prostor okolo nich a zaznamenávala tak, jestli se náhodou někdo nenachází blízko.

***
Sasuke se pomalu blížil k cíli. Karin mu předtím říkala, že se tam nachází dvě velice silné osoby s velkou zásobou chakry a tak usoudil, že se může jednat o Kisameho, kterému se říká Bezocasý démon, a ten druhý by tím pádem měl být Itachi.
Když prošel skrz skály, tak se ocitl ve skalami ohraničeném lesíku. Konečně se mohl plně pohybovat a tak zvýšil rychlost a skákal z jedné větve na druhou. Uprostřed lesíka se tyčila menší jeskyně, ze které byl cítit pocit vražedného úmyslu. Sasuke už byl u jeskyně a myslel si, že se konečně pomstí, ale opak byl pravdou. Uvnitř se totiž vůbec nenacházel Itachi, natož nějaký jiný člen Akatsuki, neboť tahle jeskyně se neřadila do úkrytů té zpropadené organizace. Věděl ale, že se tu nachází někdo stejně nebezpečný. Než se stihl vrátit ke své skupině, tak mu před jeskyní zatarasila cestu jakási divně stavěná bytost, zahalená v tmavě červeném kabátě bez jakýchkoliv vzorů.
„Zmiz, jestli nechceš zemřít,“ pohrozil Sasuke.
„Jediný kdo tu zemře jsi ty. Pošlapal jsi… ehh-“ odkašlala si postava a hned navázala tam, kde přestala: „…mi větve stromů, ty neslušný spratku!“
„Zaplatíš za tvé slídění!“ dodala ještě postava hlasem nestvůry, načež ze sebe strhla kabát, aby se mohla lépe pohybovat.
Teprve teď Sasukemu došlo, že se nejedná pouze o jednu postavu, nýbrž o dvě, které k sobě byly zvláštně srostlé. Na jeho tváři se ale neobjevil jiný výraz než typu „Fuj!“ Zaručeně se ho nebál.
„Hó, moc lidí pohled na mě…“ opět se postava zakuckala a dala si zohavenou ruku, pokud se tomu tak dalo říkat, přes ústa. Sasuke si ho prohlížel, nechápal jak něco takového může existovat. Viděl mnoho monster, ale tohle se do žádné kategorie řadit nedalo.
„…nevydrží!“ dokončilo stvoření zase tím druhým, hrozivým hlasem, aniž by přestalo kašlat.
„To si čekal, že zbaběle uteču? Nechtěl si mě náhodou zabít? ...Tak dělej, pojď!“ řekl Sasuke a pomalu začal vytahovat svůj meč z pouzdra.
Stvoření, které zrovna přestalo kašlat, se napřímilo a začalo si Sasukeho prohlížet. Zamlouval se mu, viděl hodně ninjů, kteří se ho snažili zabít, ale tenhle mladý a hezký kluk tu očividně nebyl přímo kvůli tomu. Cítil z něj velikou sílu, nebojácnost a odhodlání.
„Jestli nejdeš ty, jdu já!“ vykřikl po chvíli Sasuke a vyřítil se proti té ohavné bestii.

***
„Něco není v pořádku,“ pronesla Karin do ticha, které doteď narušovalo jenom Suigetsovo srkání z brčka.
Juugo se na ni nechápavě podíval a pak mu na rameno přisedla malá veverka.
„Vypadá to, že se nejedná tak úplně o úkryt Akatsuki,“ přidal na obavách, když ho o všem informovalo zrzavé zvířátko.
„Tak úplně? Co tím myslíš?“ zpozorněl Suigetsu, který nechápal o čem je najednou řeč.
„Je to úkryt nepochybně někoho na stejné úrovni jako je Akatsuki, ale nejedná se přesně o jejich členy. Musíme se tam dostat a varovat Sasukeho, dřív než si ho někdo z nich vši-“
„Pozdě!“ přerušila ho Karin a rychle se vydala směrem ke skalám „Makejte! Vůbec to nevypadá dobře, sám to určitě nezvládne!“

Lesem se, v tu samou chvíli, hnala skoro neslyšně ještě další neznámá silueta. Nebezpečně rychle se blížila k místu, kde právě před chvíli ještě stála Karin, Suigetsu a Juugo.

,Co to ksakru je?!‘ pomyslela si Karin, když ucítila, jak se někdo z ničeho nic objevil před nimi a blíží se k místu, kde se má nacházet Sasuke.
,Kde se tu ta osoba zjevila. Kdo to je. Co tu chce. Proč sem to zachytila až teď. Nemíří snad-?‘ najednou přerušil tok jejích myšlenek Juugo.
“Stíháme to? Karin, jak to vypadá?“
„No, eh… už to není daleko, ale stejně doufám, že to stihneme včas,“ pronesla Karin roztřepaným hlasem.

***
„Jsi lepší, než ty předešlí!“ zazubilo se stvoření a jedna z hlav začala vykašlávat krev, „…Ale mě neporazíš!“ zakřičela ta druhá s hrozivým hlasem.
„To se… ještě uvidí,“ oddychoval Sasuke, klečíc na levém koleni a podpírajíc se o jemně zakrvácený meč.
,Musím vymyslet jak na něj, takhle to nepude…‘ zamyslel se Sasuke a zároveň se mu vybavilo to, co stvoření předtím udělalo.

Sasuke se proti němu zrovna rozeběhl s mečem v ruce a jeho oči nabraly červenou barvu. Stvoření tu rychlost zpozorovalo a vyhnulo se. Hned na to však proti Sasukemu vylítlo, ale to na Uchihu nemělo efekt. Předem znal každý jeho pohyb. Ale… po stálém vyhýbání útokům, ukázalo stvoření, co vlastně dokáže. Najednou se, při jednom pokusu Sasukeho zasáhnout, rozdělilo, ale ne úplně – Stvoření bylo opravdu ze dvou lidí. Jeden se oddělil hlavou a zády od toho druhého, od pasu dolu byli stále srostlí – a tak se mu, se štěstím, povedlo Sasukeho zasáhnout. Sasuke však stihl, při tom menším zaškobrtnutí, probodnout nestvůře rameno. Ale její lehce nahnědlá kůže byla jako z oceli, nemluvě o všech boulích, popáleninách a dalších znetvořeninách na těle. Na to se pak znovu spojila do divně tvarující obludy. Pak oba protivníci zase jen útočili a vyhýbali se.
„Chidori!“ vykřikl Sasuke ve zvuku cvrlikání tisíce ptáků.
„Co… to?“ vyhrklo stvoření v údivu. Cítilo tu sílu.
Sasuke se k němu v mžiku dostal a zasáhl do břicha jednoho z těch „siamských dvojčat“. I když to stvoření mělo takovou téměř neprorazitelnou kůži, tak i přesto začalo krvácet. Následovalo pár dalších ran mečem Kusanagi, kopance, dokonce zkusil i Katon, ale až na menší paralýzu, kterou bytosti způsobila hlubší rána od jeho meče, to stvoření stále stálo, jakoby mu Sasuke skoro nic neudělal.
Musel to znovu zkusit.
“Chidori!“ zařval opět Sasuke, jakmile se v jeho ruce začala objevovat chakra ve tvaru blesků.
Stvoření se po útoku zakymácelo a o kousek od Sasukeho uskočilo. Pak se napřímilo a začalo kašlat krev. Tentokrát ho Sasuke zasáhl do místa, kde je srdce. Stvoření se okamžitě potom zase rozdělilo, tentokrát ovšem bylo přidělené pouze ze strany – teď vypadalo jako dva chlapy spojené boky. Mělo pouze dvě ruce, ale tři nohy… byl ještě ohavnější.

,Proč se vůbec rozděluje jen někdy, když je v tom módu vlastně silnější?‘ zamyslel se Sasuke, jakmile se mu vybavil nedávný souboj. Pak ho něco napadlo.
Stvoření, co by rozdělené, se postavilo na všech pět a jedna z hlav zavrčela: „Tak… pokračujeme!“
Sasuke se na něj mírně zamračil a postavil se. Svou katanu založil zpět do pouzdra a rozeběhl se k němu, ale těsně před ním zmizel. Stvoření se podivilo, vůbec nevědělo, co má ten kluk v plánu. Pak už se jen za ním objevil stín.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ řekl si v duchu Sasuke a vyslal z úst několik ohnivých koulí.
Stvoření uskočilo, ale přece jen ho jedna koule zasáhla do dvojitých zad. Okamžitě na to zavřeštěl bolestí.

***
Suigetsu, Karin a Juugo právě vstupovali do lesíka. Běželi, skákali, všechno jen, aby Sasukeho zachránili včas. Ale Karin věděla něco víc, TA silueta už byla pár metrů od Sasukeho.
‚Cóže, zastavilo se to? Co má v plánu?!‘ zeptala se sama sebe Karin.
„Děje se něco, Karin?“ zpozorněl Suigetsu, když viděl, jak s sebou najednou cukla.
„Je to horší, není tam sám. Právě tam jsou tři,“ odpověděla mu.
„To je snad jasný, ne? Sasuke a ty dva. Řekni nám něco, co nevíme!“
„Suigetsu! Myslela jsem tím, že tam jsou tři na našeho Sasukeho!“ zvýšila hlas.
„Vždycky tak vyvádíš, když se jedná o Sasukeho, ale teď se o něj taky dost bojím! A proč si nám to vůbec neřekla dřív?“ opáčil Suigetsu, „A... chci si odpočinout.“
„Aspoň jednou vydrž chvíli bez přestávky! Sasukemu hrozí nebezpečí, ty deb*le!“ zařvala.
„Nemůžu za svou stavbu těla! Potřebuju do sebe dostat tekutiny, tak zvyšme rychlost, ať jsme tam co nejdřív… a ať se můžu v klidu napít!“
Juugo jen poslouchal, jak se ti dva zase dohadují. Všichni ale přidali do kroku a už byli skoro uprostřed lesíka.

***
Sasuke stále uhýbal ranám od bestie, ale jeho plán stále nebyl u konce. Uhnul se jeho ohavné a natahující paži, ze které občas vyšlehly nějaké bodáky, ale pak na něj stvoření vyslalo obě ruce najednou, a myslel, že ho tím konečně dostane. Ale Sasuke měl Sharingan a tak se stihl, sice jentak tak, vyhnout a skočit na jednu větev stromu za ním.
Do teď si však nevšiml, že na vedlejším stromě se schovává další bytost, která už tam postávala nějaký čas a napjatě boj sledovala.

Sasuke oddechoval na pevné větvi a pomalu vytahoval Kusanagi, aby to konečně skončil pomocí jedinečné čepele svého meče a technikou ‚Chidori Nagashi‘, ale najednou kolem něj něco prolétlo. Něco velkou rychlostí a tu bestii to rozpůlilo tak, že teď byli oba chlapy rozděleni. Chvíli se obě těla jen tak mrskala a vřeštila, ale potom utichla. Vypadalo to jakoby bez spojení neměli šanci přežít.
Sasuke to měl v plánu, zkusit ho rozdělit, protože mu jinak nedávalo smysl, proč se rozděloval vždy jen částečně a jen na chvíli. A ještě ten Katon do zad. Vše to zapadalo. Ale… co se stalo? Pak si vzpomněl, že ho rozpůlila jakási věc, která vyletěla zpoza něj.
Proč si ho nevšiml dřív? Rychle se otočil.
Ale za sebou viděl jen tři blížící se postavy, došlo mu o koho se jedná.
„Suigetsu, Juugo, Karin,“ řekl Sasuke „…Co tu chcete?“
„Měla jsem strach, došlo mi, že se nejedná o Akatsuki, tak jsme ti přišli pomoc,“ odpověděla mu jediná dívka v týmu.
„Hééé? Takže jsme přišli pozdě?“ opáčil otráveně Suigetsu, „Vyprahl jsem zbytečně?!“
„Sasuke, jsi v pořádku?“ zeptal se Juugo.
„Jasně, že je. Sasukeho jen tak někdo neporazí,“ odpověděl za něj Suigetsu a začal opět srkat pití brčkem.
Všichni si oddychli, ale…
„Někdo tu je,“ řekla tiše Karin.
„Vím, to on zabil tu příšeru. I když jsem se zrovna chystal to skončit.“
„Příšeru?“ podivil se Juugo a pak si všiml divně stavěných dvou lidí, ležících nedaleko od nich na zemi.
„Cítím, že tu někdo je, ale nedokážu říct kde přesně. Je to zvláštní,“ opáčila Karin.
„Jo, taky jsem si vůbec nevšiml, že se sem někdo připlížil.“
„Hledáte mě?“ řekl neznámý hlas, vycházejíc kus od nich na vedlejším stromě.
Všichni se otočili, aby viděli tu osobu, která je celou dobu tak strašila, aniž by o tom sama věděla.
„K-kdo jsi?“ dostal ze sebe po chvíli Suigetsu, který se vzpamatoval jako první.
„Jsem Sunai. A vy?“ odpověděla dívka.
Prohlédl si ji odspoda nahoru. Zaujaly ho černé kozačky pod kolena na jehlách, zatím takové boty na nikom neviděl. Vypadaly docela nebezpečně. Měla černé krátké kraťasy a pod nimi na levé noze šla vidět síťovaná punčoška. Okolo pasu měla zavázanou zpředu ochrannou čelenku, takže netušil z jaké vesnice pochází, protože znak měla nad zadkem. Pravou ruku zahalovala, nad loket, černá rukavice a přes čelo, lícní kosti a nos měla černou látku, zavázanou za hlavou, ale rovněž ji zahalovala i krk. Bílé tílko bylo celkem obyčejné oproti ostatním částem jejího oblečení. Její dlouhý hnědý culík působil roztomile a její fialové oči taktéž. I když si nebyl zcela jist, co schovává pod tou látkou, musel si připustit, že byla pohledná.
„Suigetsu,“ opáčil a zase se napil.
„Já jsem Sasuke, co tu-“
„Sasukééé! Nesděluj jí takové informace! Nevíme co je zač,“ přerušila ho Karin.
„…děláš?“ dopověděl Sasuke, ignorujíc Karininu poznámku.
„Ti zmutovaní bratři,“ ukázala hnědovláska na dvě nehybná těla na zemi, „Měla jsem je zabít. Byla to mise. Hodně shinobi se o to pokoušelo přede mnou, ale já zřejmě měla štěstí, že jsem narazila na tebe.“
„He,“ odfrkl si namyšleně Sasuke a chtěl se postavit, ale mírně zavrávoral.
„Potřebuješ si odpočinout, půjdeme odsud pryč,“ narvhla Karin a podepřela ho.
Všichni kývli a pomalu se začali vracet ke skalám.
„Ty tu zůstáváš?“ optal se Juugo.
Sunai zavrtěla hlavou, „Zbláznil ses?“
„Tak pojď, ne? Přeci jen si nám zachránila Sasukeho,“ ušklíbl se Suigetsu.
Sunai se na něj nevěřícně podívala a po chvíli je s úsměvem následovala.

Už se stmívalo a tak začali přemýšlet, kde si odpočinou. Nápady byly různé: Tady pod strom. Najdeme nějakou jeskyni. Půjdeme co nejdéle, třeba narazíme na nějakou vesnici nebo třeba vůbec nezastavovat. Ale potom padl návrh, se kterým všichni souhlasili.
„Co horké prameny? Nacházejí se odsud zhruba sedm kilometrů a tam by si mohl i Sasuke odpočinout,“ optala se Sunai.
„Skvělý nápad,“ souhlasil Juugo.
„Taky souhlasím, ale… sedm kilometrů?? Dejme si tedy na chvíli pauzu, už nemůžu,“ stěžoval si Suigetsu.
„Suigetsů! Sklapni! Žádný další zastávky nebudou!“ odbila ho Karin.
„Hehe, nechceš zastavit jen proto, že by si musela pustit Sasukeho, có?“ prudil ji.
„Su-Su-Suigetsu! T-to s tím vůbec nesouvisí! Já jen… no… to, že…“
„Karin, přestaň ječet,“ usadil ji vyčerpaný Sasuke.
„Hahaha! A máš to."
„Suigetsu, a ty tolik neprovokuj,“ usadil i jeho.
„To se takhle hádaj pořád?“ zeptala se Sunai Juuga.
„Skoro vždy, když se jim to hodí.“

***
Konečně dorazili k horkým pramenům. Byli tak rádi, ale to, že byli smíšené je potěšilo ještě víc. Juugo a Suigetsu okamžitě vyrazili do vody a dívky se mezitím staraly o Sasukeho. Ošetřily mu rány a později ho nechaly, ať si v klidu odpočine. Sunai si to tedy namířila za klukama do vody.
Juugo akorát odcházel, šel se totiž podívat, jak je na tom Sasuke. Suigetsu blbnul jako vždy, skoro ani nezpozoroval, že se jeho zrzavý společník vystřídal s tou brunetou. Když to ale zaregistroval, tak se udivil, když viděl, že tam tak klidně odpočívá. Neměl v úmyslu ji špehovat, zda to bylo z respektu nebo se prostě jen neodvážil, se nedalo s jistotou říct.
Karin se mezitím cpala v pokoji jídlem a přemýšlela, že by do vody nahnala Sasukeho a nějak ho svedla. Pak slyšela odhrnutí dveří, zpozorněla a rychle vyběhla do místnosti k Sasukemu. Spatřila Juuga jak mu pomáhá na nohy a pak do místnosti vpadl ještě Suigetsu a hulákal na celé kolo, že musí Sasukemu něco říct.
„To musíš vidět!“ šeptal Suigetsu, „Seš schopnej dojít do vody?“
„O co… jde?“ ptal se unaveně Sasuke.
„T-to, to je neuvěřitelný! Musíš to prostě vidět na vlastní oči!“
„O čem to mluvíš?“
„Sasuke. Neptej se furt, uvidíš to sám.“
„Nechci!“
„Je bez masky!“ vypadlo z něj.
„Kdo?“ zpozorněl Uchiha.
„No... ona, kdo asi? Všichni tady jsme, jen ona je ve vodě.“
„No, mohl bych se jít aspoň naložit do vody, přeci jen mi to od bolesti uleví.“
„Tak jdem, jdem!“ chytl ho pod paží a doprovodil k pramenům.
Vešli tam a Sunai se na ně unaveně podívala, jakoby ji příchodem probudili.
„Zdravím,“ řekla.
„Jo,“ odpověděl ji Sasuke a naložil se do vody.
Suigetsu se opět po chvíli začal potápět a všelijak blbnout. Po nějaké chvíli ale vstal a šel se převléct.
„Hele,“ pronesl do ticha Sasuke.
„Co?“ pobídla ho, aby pokračoval.
„Kdo byli ti bratři?“
„Ááh, tohle... No, dřív to byli normální lidi jako ty nebo já, ale byli to i tak děsní šmejdi. Prováděli všelijaký pokusy na lidech, který unesli. Žádný jejich pokusný králík to ale nepřežil, takže si nadělali spoustu nepřátel, včetně mé vesnice. Po několika desetiletích začali stárnout a jejich experimenty nebyly vůbec dokončený, takže se rozhodli si život prodloužit. Našli několik způsobů, jak obejít smrt, ale vybrali si ,Sjednocení‘. Mělo jim to dát velikou sílu a věčný život, ale mělo to i svá rizika. Kůže jim zhnědla, nemohli se jeden bez druhýho pohybovat a po tom ještě jeden z bratrů onemocněl. Ale páč nemohl umřít, tak s tou bolestí musel žít. Myslim, že sis toho všim, jak jeden během souboje furt kašlal. No a jediné zranitelné místo bylo to, kde se jejich těla dělila. Takže když byli sjednocení, nemohl si jim skoro nic udělat, ale jakmile se z části rozdvojili, tak sice zesílili, ale dali svou slabinu na podnos nepříteli.“
„Chápu,“
Chvíli oba mlčeli, ale pak Sunai přerušila ticho.
„Ehm, Sasuke?“
„Co je?“
„Ty jsi z Konohy, viď?“
Sasuke ji věnoval pohled.
„Nó... Já jen, že mi bylo tvoje jméno povědomý a pak ještě ten Uchiha znak,“ řekla s mírným úsměvem.
„Ať si myslíš cokoliv, tak nejsem tvůj nepřítel. Hlavně proto, že si Konoha tvou smrt nepřeje, i když si nukenin.“
„Hm, jo…“ opáčil a pak jen dodal: „Konoha mě nezajímá.“
„Nelez tam, Karin.“
„Proč ne? Pusť mě!“
„Sasuke tam stejně není!“
„Přestaň kecat. Vím, že si mu sem pomáhal. A hlavně t-tam nejdu, kvůli t-tomu! Tak mě nech bejt, deb*le!“
„A ty si přestaň pořád něco nalhávat.“
„Cože si to řék?!“ *Zvuk vody a ran*
Poslouchali jak se za dveřmi strhla bitka a Sunai se nemohla ubránit úsměvu. Sasuke se taky jemně pousmál, i když to bylo skoro neviditelné.
Po nějakém čase oba vyšli, ale Sasuke stále klopýtal. Přidržovala ho, i když se pořád bránil, že to zvládne sám. Když dorazili do pokoje, tak ho nechala se převléct a později se všichni sešli u stolu plném jídla. Byl tu humr, ryby, onigiri, mořské plody, dango, sushi, různá zelenina a další. Jakmile všechno spořádali, tak se odebrali do svých pokojů.

Následující den venku pršelo a Sasuke už byl skoro v pořádku, jen měl ještě zhmožděné levé rameno, což bylo způsobeno zásahem těch bratrů, když se prvně rozdvojili. Dopoledne se ještě o něj dívky staraly a jinak se všichni koupali, jedli... dělali vlastně skoro vše, co minulý den.
Večer, když už Sasuke seděl ve své posteli, tak do místnosti vstoupila Sunai, aby mu vyměnila bandáže.
Jakmile od něj vstávala, tak ji chytil za zápěstí.
„Co si vůbec zač?“ vyhrkl najednou.
„Jak to myslíš?“ divila se, co mu to vyšlo z úst.
„Tak jak to řikám. Najednou se tu objevíš, na ránu zabiješ ty sv**ě, popleteš všem hlavy a dokonce s námi bez problému trávíš čas.“
„Ehh.. Nó, nezabila jsem je vlastně já, ale ty. To ty jsi odlákal jeho pozornost a já ho mohla rozpůlit. Proto jsem se tu objevila a jestli vadí, že tu jsem, tak můžu odejít. A nevim teda, že bych… že já… někomu pletu hlavu.“
„Hm, jasně…“
„Promiň….“ opáčila, „Rameno by mělo být do dvou dnů v pořádku.“
„Dík,“
Poté odešla a potkala na chodbě Suigetsa, který akorát mířil do svého pokoje. Prohodili jen pár slov a pak se vydali směrem k jejich pokojům.

***
Další den ráno opustili horké prameny a řítili se lesem. Sasukeho rameno bylo už víceméně zdravé. Karin cestou nenápadně odfrkovala, neboť ho už nemohla přidržovat a Suigetsu si pořád stěžoval na vyčerpávající rychlost a chtěl neustále přestávky. Juugo se jako vždy kochal krásou přírody a Sunai necekla ani slovo. Spíš bylo divné její neustálé otáčení vzad, jakoby kontrolovala jestli je někdo nesleduje. Každopádně, když dorazili na rozcestí, tak se jejich cesty rozdělily.
„No, já musím jít podat hlášení o misi Hokage. Takže se od vás budu muset oddělit,“ pronesla Sunai, „A Sasuke, ty asi nechceš, aby se o tobě vesničané dozvěděli, viď? Takže budu mlčet,“ usmála se.
„Dík,“ odvětil nezajímavě.
„Ty už fakt musíš jít?“ ptal se Suigetsu.
Neubránila se úsměvu, „Musim přiznat, že mi budeš chybět... Tak poď sem!“ objala ho na rozloučenou.
„Dávej na sebe pozor,“ řekl Juugo, jakmile na něj padla řada.
„Jasně, ty taky,“ opáčila Sunai.
Už zbýval jen Sasuke. Překvapení bylo, že ji podal na rozloučenou ruku.
„Hodně štěstí,“ řekla po chvíli.
Sasuke se na ní nechápavě podíval. Když to spatřila s úsměvem ještě dodala: „S tvým bratrem. Doufám, že vyhraješ.“
Hned na to mu pustila ruku a rychle zmizela mezi stromy. Sasuke tam ještě chvíli stál jako opařený, pak jen přimhouřil oči a lehce se pousmál. Karin jen byla ráda, že je ta holka konečně pryč. Teď už je Sasuke zase jenom její.

Ten den pršelo, ale i přesto tým Hebi pokračoval v cestě. Hlavně pak v získávání informací o Akatsuki, a všechny následující dny šli už bez jakýchkoliv velkých přestávek.

NARUTO + FAIRY TAIL
Jedná se o spojení dvou anime sérií – Naruto a Fairy Tail.
Takže by možná nebylo na škodu, kdyby ste si FT nejdříve zkoukli než se pustíte do čtení (alespoň několik desítek dílů xD). Není to ale podmínkou, protože vypůjčené postavy jsem dole popsala – údaje, které tak nějak do děje potřebuju.
_______________________________________________________________________________________
Na většině hodinách v Konoze právě odbila desátá hodina dopolední. Mnoho obyvatel vesnice již tedy bylo na nohou a plnili zadané mise, starali se o děti, trénovali, byli na akademii či se jen tak poflakovali. Avšak jedna peřina na posteli byla stále baculatá a zpod ní vykukovaly střapaté blonďaté vlasy. Člověk, kterému patřily, se akorát probouzel, takže velké zívnutí na přivítání nového dne, bylo akorát na místě. Blonďák se nakonec posadil a promnul si ospalé oči, aby lépe přivykl slunečnímu svitu.
Jakmile byl tedy absolutně vzhůru, vstal a namířil si to k bílé ledničce, která stála nedaleko od jeho postele. Dokořán ji otevřel a zaujatě hleděl dovnitř. Když jeho pohled našel konečně kořist, pro kterou si přišel, doširoka se usmál a krabičku s instantním miso ramenem sevřel v ruce a vyndal na stůl, který se nacházel před onou lednicí.
„Itadakimasu!“ řekl slušně, než se začal plně věnovat vyprazdňování krabičky.

Když dojedl, neuklidil jak se patří, ale nechal tam ty zbytky stát. Jenom si na bílé trenky s černým medvídkem a červenými srdíčky oblékl oranžové kalhoty a na nahou hruď zase černo-oranžovou mikinu. Poté si zavázal čelenku se znakem Listové vesnice kolem hlavy a nakonec si u dveří obul boty. Rozepnutý zamkl dveře a vydal se do rušné vesnice.
Mikinu si zapnul až před obloukovitou budovou s červeným znakem, do které se následně vydal. Pomalými kroky stoupal po schodech, vstříc vydobení nové S-rank mise. Ovšem není až tak zpupný, že by se nespokojil i s A misí.
Když už byl na posledním schodě, budova se začala mírně otřásat. Naruto tomu ale vůbec nevěnoval sebemenší pozornost a stále si v duchu broukal jakousi vítěznou melodii. Když však vešel konečně do budovy, otřesy nabraly na síle.
„Có?! Jakej drzoun?!“ vykřikl a ohnal se rukou dozadu, aby případně útočníka praštil či ho alespoň chytil. Když se však otočil o sto osmdesát stupňů, nikdo tam nebyl.
„Áu! Kdo to dělá?!“ vykřikl znovu, když ho opět cosi praštilo po hlavě.
Poté ho konečně napadlo podívat se nad sebe, kde si všiml několik dír od padající omítky.
„Aha,“ s úsměvem kýval hlavou, zatímco to pozoroval a potom se opět vydal ke svému cíli, absolutně ignorujíc rozpadající se budovu.
Jakmile se pod ním ale začala propadat i podlaha, konečně začal vnímat a uskakovat, případně se baletně vyhýbat následujícím troskám ze stropu. Alespoň do doby, než se vyhnul padající skříni, jejíž náraz udělal do podlahy velikou díru, která Naruta pohltila.

Pár chvil byl v bezvědomí, než se opět probral k životu. Ocitl se kdesi na podlaze mezi čtyřmi stěnami, plné pavučin a různého harampádí. Evidentně byl v nějaké tajné, dávno nepoužívané místnosti, která se nacházela někde pod budovou Hokage.
Byla by tu tma, nebýt modrého světla, které zářilo přímo uprostřed a pomalu se zvětšovalo. Konečně šlo rozpoznat, že se jedná o jakousi velikou zářící kouli.
Naruto na to vykuleně hleděl, než se odhodlal vstát, oprášit si šunky a vykročit vstříc neznámému, neživému návštěvníkovi.

MEZITÍM V JINÉM SVĚTĚ:
„Co si to řek?!“ křičel na celé kolo růžovovlasý kluk, zatímco pohledem propaloval svého oponenta.
„Vyhořelý pako!“ zopakoval mu stejně hlasitě černovlasý.
Oba na sebe vražedně hleděli, než jejich souboj došel k pěstím a kopům. Na Zemi v cechu s názvem Fairy Tail vládla neobvykle nepokojná atmosféra a každým okamžikem se zdála být horší. Důkazem byl ledový šíp, který akorát prorazil zdi cechu. Avšak nezůstalo to jenom u toho:
„Karyuu no Houkou!“
„Eise Maiku: Canon!“
Náraz ledového výstřelu a ohnivých plamenů způsobil, že se směr kouzel odklonil do všech stran, což mělo za následek zničení skoro celé budovy. Nejvíce to však schytala podlaha, která se rozpadla hned poté, co ke chlapcům přišel naštvaný mistr.
Natsu, Gray, mistr Makarov a dalších pár přihlížejících se tedy propadli pod cech. Padali černým prostorem a nestihli ani zareagovat, když je sežrala jakási modrá zář, jež se objevila těsně před tím, než dopadli a natloukli si nos.

***
Naruto se blížil k modré kouli a pomalu k ní natahoval pravou ruku. Avšak těsně před osudným dotykem ho zachránil další tvrdý náraz, když z koule vypadlo několik lidí… Naruto opět upadl do krátkého bezvědomí.
Když se konečně probral, chvíli mžoural po okolí. Jakmile se jeho zrak přizpůsobil tmě, jež tu vládla, neboť modré světlo zmizelo, zahlédl na jedné hromadě několik osob, které nikdy předtím neviděl.
Chvíli rozmýšlel koho má vzbudit, aby mu byla objasněna situace a nakonec se rozhodl pro modrou kočku.

Modré kotě se, po jednom z Narutových proplesknutí, zavrtělo a poté otevřelo své velké oči. Malý okamžik se díval klidně na svůj budíček než zpozorněl a začal vyšilovat a křičet dokola jedno slovo. Naruto na něj zmateně hleděl než mu došlo, že to promluvilo. Poté se neočekávaně role obrátily.
„Hele… Kdo ste?“ zeptal se po značné době, když konečně vstřebal fakt mluvící kočky.
„Já jsem Happy!“ oznámil kocour hrdě.
„To je hezký, ale já myslel celkově… jako i tamti!“ ukázal na hromadu z osob vedle nich.
„Á, Natsu!“ všimlo si kotě růžové kštice úplně vespodu pode všemi.
Blonďák opět nasadil nechápavý výraz dokud nezopakoval svou otázku: „Tak kdo ste? A odkud ste? Vidím tebe i je po prvý v životě a proto nechápu proč ste v naší vesnici… nebo spíš pod ní. Což mi připomíná, jak ste se sem vlastně dostali?!“
„Jsme mágové z Fairy Tail!“ pyšnil se Happy.
Tato odpověď však Narutovi na klidu a naprosto chápavém výrazu nepřidala. Vůbec netušil, co že to právě zažvatlal.
Happy tomu nadále už nevěnoval pozornost a soustředil se pouze na vylovení svého lidského přítele, „Natsu! Vstávej, vstávej!“
Jmenovaný otevřel po pěkné době oči a byl zhrozen váhou, jež tížila jeho záda a proto okamžitě vykřikl: „Co to kruci je?“
Naruto v tu chvíli přestal chápat úplně.
„Ten hajzl Gray! Je nemožný, že sem prohrál! …Kde je?! Kde je?!“ hulákal růžovovlasý a snažil se vyprostit zpod všech jeho přátel.
„Musíme všechny vzbudit… zdá se, že sme se ocitli na hodně divným místě,“ oznámil Happy současnou situaci.
Zdálo se, že tato slovo šla Natsuovi jedním uchem tam a druhým ven, ale když se dostal konečně ven, chopil se role budíčku:
„Ty pako! Vstávej!“ cloumal tělem černovlasého mladíka, se kterým se před pár chvílemi ještě pral, „Grayi! Vstávej, ty zmrzlej mozku!“
Díky těmto slovům se zmíněný konečně probral a první, co udělal bylo, že svého zachránce poctil pěstí do nosu. Natsu odletěl pár metrů dozadu, kde ho před nárazem o zeď zachránilo Narutovo tělo.

Modrý kocour mezitím budil malého starce, který se pro změnu válel úplně nahoře hromady, „Mistře! Vstávejte! Máme problém!“
Gray se tedy taky zapojil a ujal se buzení místo Natsua, který seděl vedle jakéhosi blonďáka a cosi tam s ním probíral. Poklekl ke hnědovlasé dívce a začal ji prstem dloubat do ruky, avšak marně.
„Bože! Ta má ale tvrdý spaní!“ začal po minutě ztrácet naději, „To má určitě z toho chlastu…“ dodal ještě se sklopenou hlavou.
Happymu se však na druhou stranu poštěstilo, jelikož se mu podařilo vzbudit mistra bez ublížení na jeho či na svém zdraví.
„To je Mystogan?“ byla mistrova první slova.
Happy i Gray zpozorněli a otočili se směrem, kterým mistr Makarov ukazoval, i když stále plně nevstřebali fakt, že sekundu poté, co se stařík probral, řekl něco takového.
„Cože? Tohle? A co tu dělá?“ opáčil Gray, když zahlédl zamaskovaného člověka.
„To je fuk… podíváme se pod masku!“ navrhl Happy a pomalými kroky se blížil ke spícímu tělu. Natahoval tlapku a už se chystal odkrýt zelenou látku na Mystoganově tváři.
„Ani to nezkoušej,“ ozvalo se zpod látky, což Happyho vyděsilo a Mystogan si tak zachránil svou utajenou identitu. Posléze se posadil a zkoumal okolí. Happy se raději rychle vrátil k mistrovi.
V tu dobu se taktéž probudila i hnědovláska, kterou budil Gray. Avšak když se zvedala, zakopla o čísi nohu a namířila si to zpět k zemi. Tentokrát ale na zadek. Pro majitele nohy to nebyl zrovna budíček, který by si přál a ještě k tomu zjištění, že se nachází pod sutinami, nebylo vůbec lepší. Naštěstí se brzy dostal ven.
„Kate?“ zvolala hnědovláska, když rozpoznala osobu, o kterou zakopla.
„Cano?“ vrátila ji černovláska.
Obě dívky si následně začaly povídat a moc nevěnovaly pozornost tomu, že jsou úplně na neznámem místě.

„Kde to sme?“ promluvil nechápavě mistr jakoby to byl právě on, kdo se teď probudil.
„V Konoze,“ odpověděl hlas, jež Makarov slyšel poprvé v životě.
„A to je kde?“ kladl další otázky na blonďákovu adresu.
„V Zemi Ohně,“ řekl stejně klidně, i když uvnitř byl vyčerpán neúnavnými otázkami.
Makarov nechápavě zíral na modrookého chlapce a pomalu otevřel pusu, aby kladl další otázky.
„Staříku, jsme v jinym světě,“ odpověděl mu tentokrát Natsu dříve, než stačil cokoliv říci.
Mistr tedy chápavě kýval hlavou do doby než vytřeštil oči, když mu informace doputovala do mozku.

Zdravím milé čtenáře, kteří se rozhodli rozkliknout tuto povídku….
Takže na úvod vám sdělím, že je toto z alternativního světa. Ne sice z úplně protikladného, ale jsou zde zásadní změny. Například takové, že Itachi nikdy nevyvraždil své blízké, takže Sasukeho charakter je doslova odlišný od toho, který známe x) …a Sai má také svou rodinu, plus chodil na akademii a nebyl v Rootu. Atd…
Jinak celkově tahle povídka se rozchází se všemi, které jsem doposud napsala. Je zaměřená hlavně na myšlenky a ne na popis okolí. Avšak není to psané v ICH-formě, ale jenom se vciťujeme do určitých osob.
Zamysleme se…
…když někam jdete, máte hlavu plnou myšlenek a nikdy v nich neříkáte, že vedle vás stojí strom a když někomu odpovíte, nikdy si v hlavě neřeknete, že jste právě odpověděli tomu a tomu, takže tady opravdu nečekejte ich-formu, kterou najdete v knihách – výjimkou je jen Prolog. Ale to uvidíte sami při čtení. x)
Každá z postav má jinak myšlenky rozlišené různou barvou, čímž vám budu naznačovat, čí myšlenky právě čtete… po většinu časů za to nikdy nenapíšu, že: Naruto si pomyslel/Napadlo Saie/Říkala si Hinata v duchu atd… to opravdu nečekejte Takže před každou kapitolou ve spoileru bude napsáno jméno v určité barvě… tedy jen ti, kteří v té dané kapitole budou myslet (každá postava má jen jednu barvu, takže si je časem nejspíš zapamatujete).
A tyhle ~~~ oznamují minulost

POZOR! Spoiler!
Takže pokud jsem vás tímto sáhodlouhým úvodním komentářem ještě neodradila, tak se můžeme konečně pustit do čtení:
Ano Ko no Inochi
I: Prolog a počátek…

Stalo se to před sedmi lety. Tehdy jsme ještě byli všichni pořád pospolu… jako parta. Já, Naki, Hinako, Yano, Shinra, Nuzakin a Ai-tan… soshite Yū.
Ale ten okamžik nás rozdělil a většinu z nás i změnil.
Teď mi je už sedmnáct a stále to ve mně dřímá. Pořád jsem se z toho úplně nedostal a dost pochybuju, že se to někdy změní. Je to sice po těch letech už lepší, páč čas přeci rány hojí, ne? Ale já vím, že nikdy to nebude úplně vyléčený.
Dřív jsem se s těží dostavoval mezi lidi, dokonce jsem toužil nechodit na akademii, ale nechtěl jsem zároveň zatěžovat matku a mého slabého otce. Takže vždy, když jsem přišel domu, zavřel jsem se v pokoji a užíral se.
V současné době jsem už více společenštější, páč chodím i na tréninky, ale jinak jsem se v ničem moc nezměnil.
Ani nevím, jak jsou na tom oni… Vůbec netuším, co dělá Naki – teda Naruto, nebo Ino či Hinata. Od toho okamžiku jsme se prostě přestali vídat a na akademii jsme se téměř ignorovali.
Každý to nesl asi hodně těžce a všichni jsme se s tím snažili vypořádat jinak a svým způsobem, ale… mám pocit, že já jsem to doteď nezvládl.
„-su!“
Zajímalo by mě, jestli mi bude někdy odpuštěno. Ne! Nezasloužím si to.
„Sasu-!“
He? Je to jako bych něco slyšel, jako by mne někdo volal.
„Uchiho Sasuke!“ …ach, mámin hlas.
„Co je?!“ vykřikl náhle chlapec, sedící na zemi ve svém pokoji.
„Říkám ti, pojď sem!“
Otřásl se. Vůbec nikam se mi nechce. Chci tu jenom sedět a přemýšlet, o čem se mi zachce… Ostatně dělat to samé, co dělám vždycky.
„Dělej!“ křičela Mikoto na celé kolo a zjevně jej nechtěla nechat v tom, co chtěl on.
„Už jdu, už jdu!“ pípl dostatečně hlasitě a začal se konečně sbírat ze země. A než se nadál, tak už stál před ní.
Už nejspíš přestávám vnímat všechno dění okolo mě. Ten ponor do myšlenek mě jednou asi pošle do blázince.
„Potřebovala bych, abys tohle donesl svému bratrovi. Teď trénujou, tak musí být vyhládlý,“ oznámila mu Mikoto s úsměvem.
Mladík v závěsu jejího proslovu hlasitě povzdychl, ale následně, ač otráveně, to popadl a nakráčel si to ke vstupním dveřím. Než je odrhnul, tak se uvnitř ještě obul. Poté jej už jen oslepil sluneční svit.

Áhaah. Vážně se nechci moc ukazovat na veřejnosti. Každej na mě civí a to mi začíná lízt pěkně na nervy… Nechte toho! Tte, to bych alespoň rád vykřiknul, ale odvaha k tomu mi už chybí.
To všechno ten den… kvůli tomu jsem se pěkně změnil.
„Oh, Sasuke,“ přerušil jeho myšlenky Itachiho hlas.
„Tady máš oběd,“ opáčil Sasuke prostě a podal mu igelitový pytlík. Jeho starší bratr to bez okolků přijal, ale u toho se zatvářil dost zmateně.
Zase ten výraz. Pořád se tak dívá, když za ním přijdu… ale jen venku. Nechápu ho. Chtěl bych ale na druhou stranu bejt jako on. Má všechno a umí snad i nemožný, zatímco já ignoruju všechno živé a žiju v minulosti.
Proč se to jen všechno muselo stát? Vím, nenajdu odpověď, protože to tak je a já si tuhle otázku pokládám všechny ty roky, ale…
„Sasuke?“
„He?“ pronikl do reality, uvědomujíce si, že najednou zírá do země.
„Děje se něco? Víš, že mi můžeš říct všechno. Jsme přeci rodina,“ říkal Itachi s obavami v hlase. Sasuke poté nadzvedl hlavu a zadíval se na svého bratra.
„Sa-!“ načal starší, avšak po všimnutí si bratrova výrazu, větu nedokončil, „Počkej! Zruším trénink a promluvíme si!“ vyhrkl poté a už se otáčel k odchodu.
„Ne, to je dobrý. Promluvíme si třeba až doma,“ zněla Sasukeho slova a Itachi se tedy zastavil.
„Určitě?“ ujišťoval se.
„Jo, zatím se měj,“ opáčil Sasu a otočil se k němu zády.
Nepomohlo by mi, kdybych ti to řekl. Jsi hodnej a tak všechno, ale jsou věci, které nechci znovu vyslovit nahlas… zvlášť, když je to už tak stará záležitost, že bys mi akorát jen vynadal.
Sasuke se pomalu dal na odchod. Itachi jej bez dalšího slova pozoroval, v očích stále obavy a zmatek. Co se s tebou jen děje? Chci ti pomoc, tak se ode mě pořád neodvracej!
Poté už jen povzdychl, sklopil zrak, načež se dal do kroku. Zpět ke svým tréninkovým partnerům.

* * *
Sasuke procházel posledními ulicemi Konohy, které jej dělily od teplého domova. Měl ruce v kapsách, zamyšlený a smutný výraz na tváři. V tuhle chvíli opravdu vypadal jako chodící tělo bez duše.
Takhle nejde dál žít. Měl bych se prostě změnit. Přestat myslet… Všechno tohle moc dobře vím, ale… nedokážu to! Moc jsem chtěl žít zase normálně, pohnout se z místa, na kterém už trčím sedm let, a bavit se s bývalou partou jako za starých časů, ale to je jen marnej, nesplnitelnej sen. Chtěl bych to, ale v tuhle dobu bych to asi stejně neocenil a hlavně nezvládl. Podívat se jim do očí a dělat, že nic z toho nebylo? Nesmysl! To prostě nedokážu.
Ne, když už tu Yū není. To ona nás držela pohromadě… alespoň do toho dne.
~~~
„Nē, Suke?“
„Nani?“
„Co si o mě myslíš?“ vyzvídala nesměle malá blondýnka.
„Proč tě to zajímá?“ nechápal Sasuke.
„Odpověz,“ dožadovala se.
„Tak já nevím… Jsi fajn holka,“ snažil se něco vymyslet, „Já fakt nevím, co chceš, abych ti řekl.“
„Takže mě máš rád?“ rozzářily se jí očka.
„Jsme kamarádi, tak jasně, že k tobě necejtim nenávist.“
„To ale není to, na co jsem se tě ptala! Tak jinak… je tu někdo, koho máš rád víc než jen jako kamaráda?“
Sasuke se zarazil a přejel si očima všechny přítomné. Evidentně i je to zajímalo.
„Já? Nikoho. S žádnou, kterou znám, si nedokážu představit, že bych se s ní měl držet za ruku. Je to nechutný!“
Tehdy… Ten den… Ta slova… Neměl jsem nic z toho říct. Pak by se to určitě nestalo.
Yano ty slova zasáhla. Viděl jsem to na ní. Hinako vypadala jako vždy, bylo jí to jedno, když jsem to řekl já. A pak tam byla ještě Yū. Když jsem se podíval na ní, usmála se na mě.
Když si to tak vezmu, tak ona se vždycky uměla usmát... Její úsměv chtěl vždycky hejbnout vašim srdcem.
Takže když se v tu chvíli usmála, došlo mi, že jí to potěšilo. To, že jí nemám rád. A to samo o sobě zabolí, když zjistíte, že někdo… kdokoliv… je potěšený tím, že ho nechcete.
Malý Sasuke sebou cukl, jakmile pohledem zavadil o všechny dívky v partě, a sklopil zrak. V tu chvíli odtamtud vyběhla Ino, která do té doby seděla na dřevěném zábradlí kdesi u tehdejšího konožského lesa, a protože se ve vzduchu okolo ní zatřpytila slaná voda, bylo jasné, že plakala.
„Yano?“ vyhrkla Yū a seskočila taktéž z onoho zábradlí, načež se rozeběhla za dívkou.
Hinata se za nimi vykuleně otočila a v tu chvíli kolem ní proběhl ještě Sai a Naruto.
„Co se děje?“ zívl ospale Shikamaru, neboť náhlý pohyb většiny jeho přátel, jej probudil z bezesného spánku. V tuhle chvíli tam totiž byl jenom on, Sasuke a Hinata.
„Kde jsou všichni?“ tázal se.
„Utekli… jdu domů,“ opáčil Sasuke a zvedl se z pařezu, na kterém seděl.
Shikamaru však, ani přes stručný výklad od Sasukeho, stále netušil, oč jde a Hinata urputně koukala doprava, do míst, kde před nedávnem všichni zmizeli.
„Mějte se… Shinro, Hinako,“ zněla slova malého Sasukeho, když už byl na půli cesty domů.
Tehdy to byl poslední den, který jsem s Yū strávil. Nestihl jsem jí říct tolik věcí, který jsem chtěl. A po tom fiasku, jsem byl připravený ji většinu z toho říct další den, ale ten nikdy nepřišel…
~~~
Sasuke rozmýšlel o minulosti ve svém pokoji, aniž by sám, přes nával myšlenek, tušil, jak se sem vlastně dostal. Opět vysedával na zemi a nevnímal veškeré dění okolo sebe.
Přál bych si, abych uměl vrátit čas. Rád bych vrátil to, co jsem řekl a rád bych jí řekl to, co jsem chtěl… Chtěl bych ji znovu vidět.
„Mitsuketta!*“
Cože? Co?! Někdo je za mnou? Jak je to možný?! Sedím na zemi, zády ke stěně, kde není ani jediný okno nebo jinej otvor a přesto tam někdo je?! Jak se tam jako dostal? To jsem fakt tak mimo, že přehlídnu i nějakého člověka? A kdo to vůbec je?! …Mám docela strach se otočit.
„Suke-cchi!“ dodal onen záhadný člověk, který akorát stál za Sasukeho zády ve tmě a oči mu plály děsivě rudou barvou.
Kono koe…**

____________________
* Našel/a jsem tě! (a nejsem si jistá, jestli to mám správně xD)
** Ten hlas…