NFFORPG - Okolní svět

Ichimitsu Juerii
Ichimitsu stála u sebe v kanceláři před skleněnou stěnou za křeslem, ve kterém sedávala, a sledovala Kirigakure, rozprostírající se pod ní.
Daichi nedělal nikdy nic zbytečného, a z toho důvodu se jí tohle celé vůbec nezamlouvalo.
První ze tří protiopatření sice uspělo, ale ty dvě následující šeredně selhala. Ichimitsu se kousla do rtu. V sázce bylo příliš mnoho, než aby mohla být v klidu. Takhle hrozilo, že ztratí docela důležité území!
A něco jí říkalo, že to tímhle neskončí...
Její myšlenky jí potvrdil posel, co jí vtrhl celý zadýchaný do kanceláře.
„Mi-Mizukage-sama! Přišla zpráva od jedné z našich mnišských, mapovacích buněk! Podle-Podle nich se ke Kirigakure kdosi blíží... A prý to je samotný Hokage!“ vyhrkl posel, opíraje se o kolena, sotva popadaje dech.
Ichimitsu celá ztuhla.
Mohl to být trik? Těžko, jeden člověk by do oka senzibilů z kláštera padl jen tehdy, že by jim přišel nějak zajímavý. Museli ho poznat podle množství a síly jeho chakry.
A i kdyby to nebyl Daichi, tak někdo, kdo na sebe dokáže sám strhnout pozornost mnichů, rozhodně stál i za pozornost Mizukage.
„Kde?“ dostala ze sebe Mizukage stručný dotaz a rovnou zamířila ke dveřím.
Ze stínu u dveří se vyloupla jakási postava. Měla na sobě klasický ninja úbor, který ale vyčníval tím, že se podobal spíše tomu z Konohy, než z Kiri. Přesto, že měl muž přes oči členku Kirigakure, vydal se podivně mátožnou chůzí za Ichimitsu, jako kdyby viděl na každý krok.
„Podle všeho na jihozápadní hranici hlavního ostrova!“ vysvětlil posel své paní rychle, načež jí prostě uhnul, aby mohla projít, a ke dveřím za sebou se přitiskl o něco víc, když procházel i ten podivín.
„Dejte vědět mé sestře. Vyřiďte jí, ať se soustředí na svou práci a Daichiho nechá na mě!“ rozkázala Ichimitsu poslovi, zatímco si to rázovala chodbou.
„K-Které přesně myslíte...?“ vysoukal ze sebe muž trochu zmateně a bojácně otázku.
„AI!“ stěkla po něm přes rameno Mizukage a byla pryč.
Na strážní věži na jihozápadě byl klid a mír, jako vždy.
Strážný na jejím vrcholku si opíral nohy o zábradlí a houpal se na židli, balící si tabák do papírku. Usmíval se, jak si pěkně zapálí, když tu k němu zespoda přiběhl jeden jeho kolega a popadl ho za rameno, div muže z židle neshodil.
„Co děláš!?“ osopil se na něho strážný, ale jeho přítel ho jen přitáhl k zábradlí a mlčky bodl prstem proti tečce několik set metrů před nimi, která se rychle přibližovala.
Když v něm i druhý muž rozpoznal Daichiho, spadla mu čelist.
„To si děláš-“ vysoukal ze sebe strážný zkoprněle, když tu vedle dvojice přistály dva páry bot a oba hlídače pěkně vyděsily.
Když v jejich majitelích rozpoznali muži svou Mizukage s jedním ze svých tělesných strážců, spadla jim čelist ještě níž.
„Vezměte vašeho mnicha a zmizte odtud na nejbližší stanoviště, rychle!“ rozkázala jim žena s havraními vlasy, aniž by spustila pohled z přibližujícího se Hokageho.
Oba muži si vyměnili vyjevené pohledy, načež konečně rozmrzli, sehraně přikývli, a vystřelili vykonat, co jim bylo nařízeno.
Ichimitsu, stojící na zábradlí na vrcholku strážné věže, se narovnala a založila si ruku v bok, načež čekal, až si jí Daichi všimne, k čemuž muselo dojít každou chvilku.

Daichi Nara
Sotva zahlédl Hokage strážní věž, proklel svoji smůlu a zmírnil tempo. Bylo jasné, už už o něm ví a tak nebylo potřeba spěchat, v lepším případě ho nepoznají a on je bude moci v klidu zabít a pokud se strážní dají na útěk… zabije je stejně.
Jak se tak pomalu přibližoval se svému cíli, stejně jako kočka k myši, rozmýšlel se, co by byl nejlepší způsob, ale než se dostal dostatečně blízko, stalo se něco, co nečekal. Na zábradlí se objevila žena, kterou rozhodně potkat nechtěl.
“Ale, ale!” zakřičel a přešel z poklusu do chůze. “To je mi opravdu královské přivítání, Juerī-san.” zavolal a zastavil se tak sto metrů od strážní věže, na níž stála.
“Věřím, že víš, proč jsem tu, takže přejdu rovnou k věci! Vydej mi moje lidi a kapituluj, pak s vámi budu mít slitování.” zakřičel a kupodivu to vůbec neznělo, že by si dělal srandu.

Ichimitsu Juerii
Ichimitsu se jen pousmála, pokud se tomu tak dalo říct, když si jí Daichi konečně všiml a „pozdravil ji“.
To, co jí poté řekl, víceméně potvrdilo její domněnku. Jeho přímočarost a pevný hlas věci dost urychlil.
„Nevím, co tímhle zoufalým činem sleduješ, Daichi,“ zamračila se a založila si ruce na prsou, „možná si myslíš, že už jste dost silní, abyste se mohli zemi Vody postavit. Pokud si tohle vážně myslíš, dovol mi, abych tě vyvedla z omylu,“ po těchto slovech dvojice seskočila z věže a přistála na zemi pod ní.
„Zatímco moje týmy učí ty tvé záškodníky, jak se drží kunai, naučím já tebe, že zahrávat si s Kirigakure vede jen jedním směrem... do hrobu!“ zamračila se snědého muže před sebou Ichimitsu.
Její strážce s čelenkou přes oči, zvaný Hisao, se vrhl proti Daichimu. Naposled byl v akci, když lovil po Kirigakure nějakého atentátníka.
Nemohl se dočkat, až pro svou paní vymaluje okolí krví nepřítele!

Daichi Nara
“Máš jedině pravdu Juerī-san, Konoha není připravená se postavit té tvojí bandě militarizovaných fanatiků.” potvrdil Daichi klidně, jako by právě mluvil o počasí a ne o vojenské síle dvou velmocí.
“Ale nemysli si ani na jednu jedinou vteřinu , že jsem jako oni.” prohlásil hlasem nevěštícím nic dobrého. Výraz v jeho obličeji se opět změnil. Doteď to byl výraz klidného a zcela bezstarostného člověka, ten se však změnil na výraz naprosté nenávisti a krvežíznivosti, který by dokázal kohokoliv se slabou myslí ochromit do té míry, že by zapomněl i dýchat.
Daichi čekal, až se jeho nepřítel přiblíží a pak jediným plynulým pohybem utvořil pečeť a vyvolal za sebou dva stínové klony. Tím to však neskončilo, jen co se kolny objevily, Daichiho ruce pokračovaly v pečetích, dokud se nezastavil na pečeti krysy, kterou si udržel, zatím se však nic nestalo.
Oba stínové klony odskočili kousíček dozadu a nechali tak pravého Daichiho čelit Hisaovi, zatímco oba skládali pečetě pro své vlastní techniky. Zatímco se pravý Daichi chystal ve správnou chvíli použít stínové brnění, aby se ochránil, první klon skládal pečetě na Kagemane Kage Shibari no Jutsu, které okamžitě připojil k pravému Daichimu a druhý klon složil pečetě na Kage no yari.

Hisao Matsumono
Hisaa Hokageho kroky ani na vteřinu nezpomalily. Hnal se dál za svým cílem jako krvežíznivá bestie.
Když se dostal až k němu, jeho ruka vystřelila proti muži a zasadila mu překvapivě tvrdou ránu přímo do tváře. Ale muži se nic nestalo. Jeho stínová zbroj útok včas vykryla.
Zato Hisao měl problém. Technika jednoho ze stínových klonů zabrala a on ztuhl jako zmražený.
Druhý klon dokončil své vlastní pečetě, natáhl proti zběsilci ruku a z jeho rukávu vyletěl černý, ostrý stín.
To celé zabralo necelou vteřinu. Přesně takový měl muž z Kirigakure čas na reakci. A nakonec ho i využil.
Z jeho těla vytryskla chakra, jako střepiny z granátu, a vymanila ho ze sevření stínu.
Stínové kopí bylo ale příliš rychlé. Zasáhlo Hisaa do hlavy akorát ve chvíli kdy znovu nabíral setrvačnost.
Jeho čelenka odlétla do strany a odhalila, co se skrývalo pod ní.
V Hisaově krvácející tváři zářil ve zbývajícím, fialkovém oku Byakugan. A přesně ten teď upíral Hisao na klona, co ho předtím chytil do Kage Shibari no Jutsu.
Jeho levačka našla svůj cíl a zasáhla klon přímo doprostřed hrudi. Síla výpadu klona zvedla ze země a odmrštila ho pryč.
Hisao se ale nehodlal hned tak zastavit, ještě tu byl druhý klon a originál, na které teď strážce Mizukage upíral svůj dravčí pohled, zbarvený krví z rány od stínového kopí.

Daichi Nara
Daichi sice doufal, že bude jeho soupeř už mrtvý, ale jedno oko mu stačilo ke spokojenosti. “Hyuuga?!” podivil se Diachi, ale nenechal se vyvést z míry. “Měl jsem za to, že byakugan je dobře střežený… budu si o tom muset promluvit s hlavní větví, samozřejmě až vás oba zabiju.” Daichi zase provokoval a doufal, že najde slabinu v psychice Mizukage.
Hokage však nehodlal meškat a okamžitě přešel do protiútoku. jakmile uvolnil Stínové brnění začal skládat další pečetě a uskočil stranou. Ještě ve vzduchu pečetě dodělal a z rukávu mu vyletělo další stínové kopí, které zdánlivě mířilo zezadu na Hisaovo zdravé oko.
A ani přeživší klon nezahálel, sám skládal pečetě pro Stínové nitě jako pominutý, aby mohl celou situaci uzavřít, protože ve chvíli, kdy Stínové kopí minulo Hisaa Daichi dopadl na zem a ne náhodou na stín vlastního klona a stín vytvořený Stínovým kopím protnul Hisaův stín, takže ve chvíli, kdy se Daichiho nohy dotkly země se zpod Hisaa vynořilo na třicet stínových nití ostrých jako jehly a zaútočili Hisaovi na nohy.

Hisao Matsumono
Hisao se vyřítil znovu proti Daichimu, těžko říct zda s odhodláním nezklamat svou paní, a nebo jen s čirou touhou po krvi.
Stínovému kopí se bez problému vyhnul, ale tím to nekončilo. Zpod něho se vyrojily dlouhé stínové jehly, které se Hisaovi zabodaly do nohou.
Hisao ale nezastavil. Vytrhl se jehlám skoro jako by neznal bolest, navzdory tomu, kolik krve z něho teklo a jak proděravělé měl nohy. Hnal se za svým cílem dál po rukách s děsivou vervou a zaníceností jako strašidlo teke-teke za svou kořistí.
A tou byl Daichi.
Šílený Hyuuga, vláčející své nohy za sebou, se odrazil rukama od země a vrhl se s děsivým řevem proti Daichimu.

Daichi Nara
Pravý Daichi stál bez hnutí a sledoval to vzteklé zvíře, jak se navzdory zraněním snaží drát dopředu a ublížit mu. Zatímco se Hisao snažil plazit kupředu se mu Stínové nitě pod kontrolou hokageho klonu zabodávaly do těla a obtáčely se mu kolem rukou a krku. Ta ošklivá plazící se věc byla příliš pomalá, než aby dokázala utéct trýznivým jehlám a příliš šílená na to, než aby se vzdala.
Zatímco se Hisao snažil dostat k Daichimu, on začal skládat pomalu pečetě, jako by nevěnujíc pozornost svému nepříteli. Stínové nitě nechaly svoji oběť dostat se těsně na dosah ruky k pravému Daichimu a až v tu chvíli svoji oběť pevně spoutaly a zabránili ji v dalším pohybu, takže byla vydána napospas hokagemu.
Ten udělal jen jeden jediný krok a při dalším došlápl nohou obalenou stíny na Hiaovu hlavu, čímž ji přeměnila na krvavou směs mozku, kostí a všelijakých tělních tekutin a z celé té břečky zvláště vyčnívala bílá duhovka ještě před chvilkou zdravého oka.
“Koktejl?” uchechtl se sám pro sebe hokage utírajíc si podrážku boty do vesty ještě před chvíli tak živého strážce.
Když pak vzhlédl, zpozoroval, že se okolí značně změnilo. Nějak v něm přibylo značné množství skla ve tvarů stromů.
“Typické ženské, jakmile někam přijdou, hned tam musí být dekorace a kytky!” povzdechnul si Daichi, i když si uvědomoval, že právě se celé zabíjení Ichimitsu velmi zkomplikovalo.

Ichimitsu Juerii
Ichimitsu sledovala souboj jejího bodyguarda, pokud se za něco takového dal Hisao označit, a Hokageho, dokud neskončil vystříknutím krve na sklem pokryté a obohacené okolí.
Nad Daichiho poznámkou se Ichimitsu jen ušklíbla. Zbytek udělaly její klony, které se vynořily ze sklem pokryté země za Daichim a jeho klonem. Jeden se po Hokagem natáhl, aby ho lapil do techniky Skleněného vězení, a druhý, který se vynořil z jednoho z podivných skleněných stromů, se ohnal prakticky neviditelnou čepelí ze skla, kterou třímal v ruce, po krku Daichiho klonu.
Sama Ichimitsu nespouštěla z Daichiho oči a sama se dala do skládání pečetí.

Daichi Nara
Jelikož klon stál za Daichim, měl perfektní výhled na onu zvláštní Ichimitsu, která se vynořila za hokagem, ovšem o tom, který se vynořil za ním neměl zdání.
“Pozor!” stihl jen vykřiknout, než ho neviditelná čepel zezadu zničila. Pravý Daichi zareagoval okamžitě. Jeho ruce začaly zase skládat pečeti jako by neexistovala prodleva mezi mozkem a zbytkem těla, nohy se okamžitě začaly protáčet a ohýbat až Daichiho tělo vytvořilo jakýsi efekt pádu s piruetou směrem doleva, díky které se vyhnul klonu, který stál za ním. Nebyl ani ve třetině pádu, když dokončil pečeti a natáhl levou ruku tak, že Stínové kopí, které z ní vyrazilo mířilo na oba klony najednou.
Pravou rukou zároveň ještě máchl směrem dolů, až jeho prsty pročísly trávu, sebral malý kamínek ze země a vší silou ho mrštil po pravé Ichimitsu. To vše zvládl během vteřiny jediným pohybem. Ve chvíli, kdy vrhl kámen a zaútočil Stínovým kopím se konečně ocitnul obličejem k zemi a tak vyrazil plnou rychlostí pryč z místa, kde ho přepadly klony a v pomyslném oblouku obíhal mizukage.

Ichimitsu Juerii
Stínový klon se rozplynul a chvilku po něm i oba skleněné, které proklál Daichi svým stínovým kopím.
Ichimitsu, která to celé sledoval a proti které se teď řítil oblázek, s chladným výrazem ve tváři nahnula hlavu na stranu a kamínek jí tak jen lehce pročísl pomalou kadeři vlasů.
Daichi se dal do běhu a dvojice černých uhlíků v očích Ichimitsu ho sledovala jako hledáček pušky.
Mizukage dokončila pečetě a její ruce strnuly v pečeti tygra.
„Hari Namazu no Jutsu,“ vyřkla žena název své techniky, načež to začalo.
Část skleněného lesíka před Mizukage explodovala a způsobila tak menší záplavu střepů, která se posléze začala shlukovat k sobě, dokud se z nich nezformoval obrovský sumec.
Obří ryba, tvořená střepy, sebou švihla ze strany na stranu a pustila se po skleněném povrchu skleněného lesa kolem Ichimitsu za Daichim, kterého hodlala svou obrovskou tlamou pohltit a uvnitř sebe rozsekat střepy na kousky.

Daichi Nara
Hokage si s exploze skleněných střepu zjevně nic nedělal, tedy alespoň se tak tvářil, nezaujatě ničím jiným než onou tmavovláskou.
Střepům se jednoduše vyhnul tím, že mezi sebe a místo výbuchu postavil další ze skleněných stromů, nebyl však takový blázen, aby se k nějakému ze stromů byť jen přiblížil, kdo ví, co s nimi dokázala dalšího kromě přetvoření na obrovskou rybu.
Když se na něj sumec obloukem vyřítil, Daichi chtě nechtě musel přemýšlet, jestli by existoval hloupěji znící smrt: Sežrán obřím sumcem. Daichi však ale neodolal další malé ironii. Okázale začal rybu ignorovat, otočil se směrem k Ichimitsu a začal svojí obvykle neuvěřitelnou rychlostí skládat jednu pečeť za druhou.
„Myslím, že jsi stejná jako tvoje velkolepá ryba: Samý lesk šupin, ale úplně mimo svoji hlubinu. Kage no kuiiru.” Když hokage dohovořil, byl sumec sotva desítku metrů od něj, ale svého cíle nikdy nedosáhl. Zatímco se přibližoval se kolem Daichiho rozprostřela síť stínů jako voda vylitá na zem a právě z tohoto stínu se vynořila hlava. Bylo to jen na kratičký okamžik, takže nebylo moc dobře poznat o jakého tvora se jedná, ale až nápadně to připomínalo žraloka. A právě čelisti tohoto stvoření se sevřely kolem sumce a rozdrtily jeho tělo na desetitisíce drobounkých střepů.
“Jak jsem již zmínil, ocitla jsi se ve vodách, kde jsou větší predátoři než ty.”

Ichimitsu Juerii
Ichimitsu sledovala probíhající lov její skleněné ryby na Hokageho, dokud se ten nezačal bránit.
Po zemi se rozlezli ty jeho stíny, což Ichimitsu stejně jako kdykoliv předtím připadalo i teď prostě odporné, a z nich se utvořila obrovská hlava nějakého predátora z hlubin, která roztříštila svými čelistmi skleněného sumce milióny malých kousků.
Ichimitsu ale zareagovala na Daichiho provokace jen drobným úsměvem.
„Jsi si tím jistý?“ hlesla, načež poskládala několik pečetí.
„Dai Nami no Hahen,“ pronesla, načež se všechny ty střepy, na které se obrovský skleněný sumec roztříštil, rozletěly jako malé smrtonosné projektily na Daichiho.

Daichi Nara
“Ano, vlastně celkem ano.” odpověděl Daichi s úšklebkem skládaje vlastní pečetě. Zatím se potvrzovaly jeho nejhorší obavy, Ichimitsu zjevně dokázala ovládat veškeré sklo které vytvořila, stromy, střepy, prostě všechno. Až teď si Daichi uvědomil, že ničit toho sumce nebyl zase až tak dobrý nápad. Ano, byla to hezká demonstrace, ale raději by utíkal před jednou velikou rybou než milióny drobných střípků. A co až se i ony změní v prach, dokázala by ho ovládat taky? To byla nepříjemná představa.
Daichi proto rychle zvážil dalších několik kroků, než konečně doskládal pečeti. “Kumoriatma!” vykřikl, zatímco se okolo něj začala formovat černá polokoule, která ho skryla před střepy. Další tah byl Ichimitsu a i když to tak nevypadalo, Daichi měl velmi dobrý přehled o tom, co se děje mimo jeho Stínovou sféru.

Ichimitsu Juerii
Ichimitsu se spokojeně pousmála, když se Daichi musel před jejími střepy stáhnout za svou stínovou hradbu.
Její tah pokračoval, a tak zatím, co se Daichi schovával, složila několik pečetí.
Ze sklem pokryté země po jejích bocích se vynořila dvojice skleněných postav, které v zápětí nabraly podobu samotné Mizukage, načež se Ichimitsu vnořila do skla pod ní podobně, jako se z něho její klony vynořily, a byla pryč.
První klon následoval jejího příkladu a také ve skle pod sebou zmizel, načež druhý klon poskládal několik pečetí a jal se proti stínovému krytu zaútočit větví jednoho ze skleněných stromů poblíž Hokageho polokoule. Ta se totiž prudce natáhla a zaútočila na stínovou obranu jako skleněné kopí. Ta to ale vydržela, což klonu lehce zvlnilo obočí nespokojeností.
Vnitřek polokoule ale přece jen nebyl tak dobře chráněný, jak si Daichi myslel. Neměl podlahu, kromě té ze skla...
A z toho se teď kus za Daichiho zády vynořila Ichimitsu. V dlaní třímala průhledný skleněný kunai a vrhla se Daichimu do zad, s úmyslem Hokageho podříznout a skoncovat to.

Daichi Nara
Daichi klečel ve své polokouli a přemýšlel. Mizukage zatím překonávala jeho očekávání, už si dále nemohl hrát na nadřazeného a byl čas to celé skoncovat, otázka zněla jak. Z jeho úvah ho vyrušila až přítomnost jednoho z klonů za jeho zády. Byl to docela chytrý tah, ale problém byl, že v polokouli nebyl jediný paprsek světla, Daichi ho nepotřeboval, zato klon ano.
Než se skleněná Ichimitsu mohla zorientovat a udeřit svým skleněným kunaiem Daichi už měl dokončené pečetě a celá polokoule stínů se začala měnit. Povrch se začal otáčet jako vír a najednou se z něj oddělila stínová ruka, která uchopila klon za krk a vyhodila jej ze sféry. Jednou s klonem udeřila o zem jako když hodíte žabku po vodní hladině a pak s klonem udeřila do Ichimitsu stojící před Daichim takovou silou, že obě postavy byly odraženy dozadu, kde se rozsypaly na střepy společně se skleněným stromem, o který se zastavily. Zajímavé bylo to, že právě za oním stromem se skrývala pravá Ichimitsu, na kterou se teď sypala hromada ostrých střepů.
“Tahle hra už začíná být únavná Mizukage-san, ale bojuješ dobře, to se musí nechat. Dokážeš však zastavit tohle?” zahučel spíše pro sebe Daichi a poskládal pečetě takovou rychlostí, že se z jeho ruk staly jen dvě rozmazané skvrny.
“Shajutsu: Kage kaihou!” zakřičel a z jeho stínu jako by jednou vyrazily čtyři stínová kopí, ze kterých se oddělily další a další až před Daichim začala růst koruna obřího stromů, ničíc vše co jí přišlo do cesty.

Ichimitsu Juerii
Skleněná Ichimitsu se vrhla na Daichiho, ale marně. Ve stínové sféře měl muž výhodu a tak se skleněný klon brzo proletěl vzduchem i s druhým klonem, co stál pořád venku a fungoval jako návnada.
Co pravou Ichimitsu ale překvapilo, bylo, že se oba klony nakonec rozletěli jejím směrem.
Na poslední chvíli vyskočila ze skleněného stromu, ve kterém se pomocí své techniky skrývala, a ten se spolu s klony proměnil na haldu střepů, před kterými musela Ichimitsu vzápětí opět uskočit do strany.
Během toho kmitla pohledem ke stínu u svých nohou.
„Tsch...!“ ucedila skrz zuby. Všude kde byl stín jí hrozilo nebezpečí, což jí Daichi vzápětí hodlal potvrdit.
Poskládal pečetě a stín kolem něho se začal podivně rozpínat, nejen po zemi, ale i vzhůru, do vzduchu, a to jejím směrem.
Narůstající počet malých, ostrých, stínových větviček se hnal proti Ichimitsu nebezpečně rychle, a ona musela konat, pokud nechtěla skončit jako ementál.
Když se k ní technika dostala, mizukage se prudce odrazila a vyskočila před bodáky vysoko do vzduchu, kam zatím ještě nedosáhly, zamračeně shlížejíc na scénu pod sebou, a složila první pečeť.

Daichi Nara
Že by přišla na můj systém, zeptal se sám sebe Daichi, zatímco směřoval svoji techniku směrem do výšky. Její největší silou bylo to, že čím větší vzdálenost urazila, tím víc se rozpínala do všech směrů a tak si hokage nedělal žádné starosti s jejím pokusem o útěk. Ta technika ji dohoní, tak jako tak.
Daichi soustředil svou nemalou mozkovou kapacitu na to, aby vyprojektoval co nejsložitější síť stínů. Mohl sice techniku nechat volně působit, ale to by byl jen zmatek. Takhle se stíny křížily jeden přes druhý, nabízely zdánlivě bezpečná místa kam uhnout, jen aby ty místa okamžitě obklopili a proměnily ve smrtící past. Jednoduše řečeno, Daichi věnoval veškerou svou pozornost na to,aby Ichimitsu neutekla ať už se svojí pečetí snaží o cokoliv.

Ichimitsu Juerii
Ichimitsu si myslela, že se dostala z dosahu techniky, ale to byl omyl.
Stínové větve ji pronásledovaly všude, kam se pohla, i do vzduchu.
„Kuso!“ zaklela mizukage. Naštěstí měla technika, kterou teď potřebovala, počáteční pečeť stejnou jako technika, kterou se původně chystala použít.
Když pečetě dokončila, vzduch kolem ní se začal lesknout. Bylo to tím, že se kolem Ichimitsu začalo soustředit sklo a cosi tvořit. Kolem mizukage se vzápětí objevila dvojice něčeho, co vypadalo jako skleněná křídla s ostře řezanými okraji. Byla složená ze spousty separátních dílů, aby se mohla ohýbat a plnit svou funkci, s čímž také okamžitě začala. Ichimitsu křídly prudce mávla a dostala vyhnula se útočícím černým bodcům. Ty se ale okamžitě začaly zase rozpínat tím směrem, kterým jim uhnula.
Mizukage kličkovala, prováděla všemožné vývrtky a úhyby, které by zahanbily nejednoho opeřence, snažící se zmenšit vzdálenost mezi ní a Daichim, ale rozpínající se černá koruna stínů jí to dost komplikovala.
„Tsch! Zatracený Daichi!“ zatnula žena zuby vztekle, když ji jedna z větviček dohnala a roztříštila jí špičku jednoho z křídel.
Bylo nezbytné tenhle boj co nejrychleji ukončit, než se tahle technika rozjede až moc... A tak se také nečekaně stalo.
Daichi byl příliš zabraný do lovu své sokyně, příliš soustředěný na vytváření co nejspletitějšího labyrintu smrtících stínů, díky čemuž mu jeden stín unikl.
Tenký a podlouhlý stín, svištící nad zemí jako střela, blíž a blíž, dokud se nespojil se stínem hokageho.
Tento stín patřil kataně, která Daichiho probodla.
Zbraň se muži zabodla do zad až po jílec. Její rudě zbarvená čepel vyjela hlavě Konohy z hrudi, signalizující zvrat osudu jako červený maják. A nezůstala sama. Brzo se k ní přidaly tři další z jejich šesti sester, a ani ty na sebe nedaly dlouho čekat.
„Muon Satsujin: Goken Hissatsu no Jutsu,“ pronesl ženský hlas za Daichim, načež mu hrudí projely dvě další katany a skropily zem před ním krví.
Byla to Ai. Velitelka jednotek oininů a sestra Ichimitsu, mizukage Skryté Mlžné.
Ta, stále ještě plachtící ve vzduchu, událost samozřejmě zaznamenala a překvapeně se zamračila.
„Ai...!?“

Daichi Nara
Daichi se pokusil nadechnout, ale cítil, jak mu z plic postupně uniká vzduch společně s tím, co nazýval svým životem. Nakonec se místo toho jen rozkašlal vykašlávajíc krev místo vzduchu. Jeho technika selhala ve chvíli, kdy ho Ai zezadu zákeřně napadla. Tak tam klečel na jednom koleni a sledoval jak Ichimitsu klidně přistává před ním, Ai mu stála za zády. I on věděl, že tady jeho hra skončila, už neměl žádnou zázračnou techniku, kterou by to zvrátil, ani on nedokázal zastavit tak masivní krvácení, ale nehodlal tam zemřít v kleče, nehodlal se nechat pokořit ani ve chvíli své smrti.
S vypětím všech sil se postavil, všech pět katan ho táhlo k zemi a on se cítil, jako by mu na ramenou spočívala váha celého kontinentu. Při tom výkonu si mimoděk prokousl ret skrz, ale vůbec si toho nevšiml.
“To ode mě bylo… nepozorné.” dostal ze sebe s těží načež se rozkašlal dalším záchvatem. “Mělo mi dojít… že se budeš schovávat za svojí... mladší sestru.” Po těchto slovech Daichi zakolísal, až hrozilo, že opět spadne, ale nakonec se mu nějakým zázrakem povedlo udržet na nohách.
“Tak dělej holčičko, tvoje sestra tě určitě naučila jak… se to dělá.”

Ichimitsu Juerii
Zatímco se Ai tyčila nad umírajícím Daichim, třímaje v rukách své zbývající dvě katany, rozsypala se křídla opodál stojící Ichimitsu na lesknoucí se prach, který vzal vítr.
Užívala si pohled na hokageho, ze kterého vytékal rudě zbarvený život, ale v úsměv ve tváři se to nepromítlo.
„Dost ubohá poslední slova, Daichi. Doufám, že ti za to ten kus země stál,“ řekla Ichimitsu a vykročila si to k muži před ní. V ruce se jí mezitím zformovala průzračná, skleněná čepel. Zabít ho musí sama. To právo náleží jen a jen jí...!
„Chm... Škoda, že neuvidíš, jak ta vaše ohnivá vůle zhasne v naší mlze,“ vzala Daichiho Ichimitsu za bradu a přizvedla mu hlavu, načež ho pustila a napřáhla se svým skleněným mečem, aby ho setla.
„Sbohem Daichi...!“ zúžily se zorničky mizukage divoce a její čepel vystřelila vpřed.

Daichi Nara
Daichi se jen pohrdavě ušklíbl. Měla ho zabít Ai, ona ho dostala, ne Ichimitsu, ale na tom už asi nezáleželo. Daichi zavřel oči a nastavil tvář smrtící ráně…
“Soyokaze...tai!”
Taiko a Okami Ensui
Cosi se mihlo mezi Ai a mizukage. Jen nezřetelný stín, Daichi zmizel a místo něj tam jen zbyl líně se snášející lístek, který začal na okrajích hořet.
“Sensei!” zakřičel o dvacet metrů dál Taiko, který před okamžikem obrovskou rychlostí proběhl pod ránou mizukage a sebral Daichiho.
“Proberte se sensei! Okami, dělej něco, on umírá!” Taiko byl obvykle klidný muž a veselý muž, ale teď byl bez sebe strachem o dalšího člověka, na kterém mu záleželo. Někoho, kdo byl pro něj jako otec. Taiko, který stále okázale ignoroval obě ženy i s Daichim, který zrovna otevíral oči, opět zmizel a objevil se o padesát metrů dál vedle ženy v masce ANBU, před kterou Daichiho položil.
“Vy blázn…” pokusil se říct Daichi, ale žena ho pohybem ruky umlčela a začala zkoumat jeho rány.
“Taiko, on to nezvládne!” prohlásila žena se zármutkem v hlase žena a zvedla lesknoucí se oči k Taikovi, který konečně začal věnovat pozornost Ai i Ichimitsu.
“Hisuitai. Udělej pro něj co můžeš, Naitai.” po těchto zdánlivě nesmyslných slovech udělal několik kroků směrem k oběma ženám.
“Taiko, prosím, nejdřív odsud musíme dostat Daichiho-sensei!” začala prosebně, ale Taiko umlčel Okami gestem. Obecně bylo velice těžké poznat co si ten muž myslí kvůli masce, kterou nosil skoro pořád, ale Okami se za ta léta naučila rozpoznávat jeho nálady a právě teď podle jejího soudu byl Taiko na nejrychlejší cestě, aby se z něj stal Midoriryuu.
“Takže dámy, co bude teď?” zeptal se ledovým hlasem, ale žádným pohybem těla ani gestem nepůsobil agresivně.

Ichimitsu Juerii, Ai
Ichimitsu se sice chystala Daichiho popravit, ale místo toho, aby se její skleněná čepel chopila hokageho života, mizukage promáchla.
Místo Daichiho tam zůstal výbušný lístek a obě ženy vytřeštily oči.
Exploze lístku donutila obě kunoichi uskočit, aby se dostaly z jeho dosahu.
Až poté, co se obě na konci jejich brzdné dráhy zastavily, se obrátila jejich pozornost na dvojici opodál, s Daichim mezi nima.
Ichimitsu se zamračila. Měla dojem, že jejich jména už někde slyšela... Ano, byli to oni! Dva z Daichiho studentů, co kdysi způsobili Kirigakure nepříjemnou újmu. Takže tu byli proto, aby zachránili svého senseie?
Když je muž oslovil, Ichimitsu těkla pohledem po Ai. Ta svírala své zbraně pevně v rukách a nespouštěla z Taika oči, na plno se soustředící. Před tím ho ani jedna včas nezaregistrovaly... To se nesmělo stát podruhé!
„Když budete hodně rychle utíkat, možná budete moct vašemu senseii vystrojit i důstojný pohřeb,“ odpověděla Ichimitsu s nakloněním hlavy do strany Taikovi provokativně a varovně zároveň, při čemž se v duchu připravila pokračovat v boji.
Na souboj s Daichim spotřebovala hodně chakry, svůj vrchol měla za sebou a ač tu s ní byla Ai, Ichimitsu si uvědomovala, že pustit se do souboje s těmi dvěma by byl hazard.

Taiko a Okami Ensui
Taiko neodpověděl hned. Chvíly hleděl na obě ženy a pak těkl pohledem směrem na bok, jako by chtěl zkontrolovat Daichiho a Okami, i když byli mimo jeho zorné pole.
“Možná bychom se zdrželi a vystrojili pohřeb vám dvěma.” zavrčel na Ichimitsu. Nedělal si iluze o tom, že by ty dvě s Okami neporazili, ale to platilo jen v případě, že zůstanou sami a navíc nechtěl zbytečně riskovat svůj ani Okamin život, doma na ně čekal jejich syn.
Skřípot Taikových zubů o sebe byl skoro slyšitelný. Věděl co jim odpoví, ale nelíbilo se mu to. Nejraději by zůstal a roztrhal ty dvě ženštiny holýma rukama a s nimi i každého blázna, kdo by se ho pokusil zastavit, ale na to neměl čas.
Okami mezitím klečela vedle těžce dýchajícího Daichiho s rukama položenýma na jeho hrudi a snažila se ze všech sil udržet svého bývalého senseie naživu. Okami však nebyla vyškolený medik a i kdyby byla, tak pochybovala, že by tady něco svedla, přesto se však nevzdávala naděje a s horečnatou úpěnlivostí se snažila seč mohla.
S obrovskou dávkou sebezapření Taiko pohlédl Ichimitsu do očí.
“Půjdeme, když nám slíbíte, že od vás neschytáme jednu mezi lopatky.” procedil mezi zuby. Jeho duševní rozpoložení už vůbec nebylo tajuplné. Jeho potrhaný černý kus hadru, co nosil z nějakého důvodu kolem pasu začal pomalu povlávat a okolo něj poblikávala nazelenalá zář, jak instinktivně přesouval chakru ve svém těle a zároveň se onomu procesu snažil vědomě bránit.

Ichimitsu Juerii, Ai
Ichimitsu si Taika chvilku jen mlčky prohlížela a hodnotila jeho chování a rozpoložení.
Chystal se zaútočit...?
Když z něho ale vypadla slova rezignace, Ichimitsu se pousmála.
„Zmizte,“ pravila velkoryse a navenek se lehce uvolnila, jako by pro ně ti dva nepředstavovali žádné nebezpečí.
Když dvojice z Konohy sebrala Daichiho a zmizela, Ichimitsu si teprve oddechla, což na sobě ale znát nedala a obrátila se na Ai.
„Co tu děláš?“ zeptala se své sestry vážně.
Ai, která se po ní vytržená ze soustředění ohlédla, se na chvilku odmlčela.
„Dozvěděla jsem se, kam jsi šla a proč... Odpusť, ale jsem velitelkou oininů, takové věci se prostě dozvím. A... dělala jsem si starosti...“ připustila Ai a uhnula pohledem.
Ichimitsu svou sestru chvilku jen sledovala, načež se pousmála a sklopila pohled.
„Odpouštím ti, netrap se tím,“ vzhlédla ke své sestře a povzbudivě se na ni pousmála, „nicméně, nebudou tě postrádat?“ připomněla jí hned na to Ichimitsu a krapánek zvážněla.
Ai, obratem tématu trochu zaskočená, sebou trhla a narovnala se.
„Hai...! Půjdu,“ přikývla, posbírala své katany, které vrátila do jejich pouzder, načež se ještě naposled zadívala na Ichimitsu, jemně se pousmála, a zmizela.
Ichimitsu se za ní chvíli dívala, než se otočila směrem, kterým Taiko s Okami odešli.
Ta drzost, kterou Konoha měla...! Zaútočit na jejich území a ještě si troufnout na samotnou Kirigakure!? To je jednoho dne přijde draho, a Ichimitsu se postará, aby jim to tehdy sečetla do posledního ryuu.

Taiko a Okami Ensui, Daichi Nara
BGM
“Hisuitai, Soyokazetai.” odrecitoval pomalu Taiko jako nějaké zaklínadlo a opět zmizel ze svého místa, načež se objevil u Okami s Daichim a v okamžiku zmizeli všichni tři. když zastavili, byli na pobřeží. Taiko pustil svoji ženu a opatrně položil stále bledšího Daichiho na zem, sám se pak s hlubokými oddechy sesunul na zem vedle nich.
“Já-já nedokážu běžet-běžet dál.” dostal ze sebe mezi výdechy a snažil se potlačit třas, který nebyl způsobený jen únavou. Okami se okamžitě vrhla k jejich sensei a opět mu začala dávat první pomoc.
“Jak dlouho jsi běžel?” položila Okami zvláštní otázku.
“Je to jen něco přes minutu.” odpověděl ztěžka. “Sám bych to zvládl dál, ale dvě osoby…”
“Měl jsi mě tam nechat! Měli byste šanci-” spustila Okami naštvaně, ale Taiko ten příval slov zastavil prostou odpovědí.
“Nikdy bych tě tam nenechal. Navíc-”
“N-nechcete se přestat handrkovat?” ozval se třetí hlas, sotva slyšitelný. Daichi ležel s otevřenýma očima a na zmodralých rtech měl mírný úsměv. To co měl umírající hokage před očima nebyli dva dospělí lidé, právě teď, když se na ně podíval, viděl opět ty děti, které k němu přišly v den, kdy se poznali, oni dva a… a on. Úsměv Daichimu z tváře zmizel.
“Sensei, nesmíte mluvit! Šetřete síly, Taiko vás za chviličku dostane do vesnice a tam se o vás postarají!” Okami mluvila stále hlasitěji a horečnatěji, jako by se snažila přesvědčit nejen sebe a Daichiho, ale i realitu, které však byla neúprosná.
“V nemocnici vás dají dohromady! V kanceláři na vás určitě čeká spousta práce! Vy tu nesmíte…” V tu chvíli se jí zlomil hlas a z očí jí vytryskly dlouho zadržované slzy. “Vy nemůžete…” pokusila se znovu, ale nedokázala to vyslovit, protože vyslovení by pro ni znamenalo přijetí onoho nesnesitelného faktu.
Taiko, s tváří obrácenou k posledním paprskům slunce nad obzorem, jen poslouchal a jeho oči se leskly v zapadajícím slunci.
“Jsem prakticky mrtvý, vlčátko.” zašeptal Hokage sotva slyšitelně a konečně řekl to, co ti dva nedokázali. “Nechci, abyste kvůli mně byli smutní.” Po těchto slovech vyšel z Daichiho hrdla chraptivý zvuk, jak se snažil nadechnout a probodnutá plíce mu v tom bránila.
“Hiroko Satsuma ať převezme můj úřad, ona… ona dá věci do pořádku.” vydechl a Okami samým překvapením přestaly téct slzy. Už už se chystala začít protestovat, ale Taiko ji položil ruku na rameno a tím ji zadržel.
“Netvařte se tak, vyhráli jsme.” dodal sotva slyšitelně.
“Jaké je tohle vítězství, když jsme ztratili vůdce?” poznamenal Taiko s hořkostí v hlase a stále hleděl jinam. Nedokázal se otočit a podívat se na muže, který mu byl více než otcem. Okami se už přestala snažit o svoji první pomoc a jen hleděla na svého senseie a slzy jí kanuly po tvářích.
“Taiko…splníš mi mé poslední přání…?” V tu chvíli se Taiko otočil čelem se svému bývalému učiteli a i když měl zarudlé oči, v jejich pohledu bylo odhodlání. a vyřčenou otázku jen sotva pohnul hlavou na znamení souhlasu.
“Ujmi se... týmu. Vím, že to zvládneš. Nikdy jsi mě nezklamal.” S každým slovem byl Daichiho dech méně znatelný a před očima mu vyvstávala tma.
Pravá hodnota ninji není v tom jak žil, ale jak zemřel. Tyto slova proběhla Daichimu v hlavě. Žádná sláva, pomyslel si, zabit malou holkou, zezadu a ani to nebylo tak skvělé vítězství.... ale bylo to vítězství, první kamínek, který spustí lavinu…

”Nara? Jste tak slabej, jak se říká, že jsou všichni Narové, sensei?” otázku položil malý hnědovalý kluk, výškou jemu sotva nad lokty, který si ho měřil zkoumavým pohledem.
Ano, na to si vzpomínal, bylo mu devatenáct… nebo mu je devatenáct? Nedokázal se zorientovat.
”Nebuď drzý, je to jounin, takže musí být suuuper silný!” prohlásila bělovlasá dívenka a její slova vykouzlila na Daichiho tváři úsměv. Černovalsý kluk jen stál a podezřívavě si ho prohlížel.

Daichi mrknul, na obloze nad ním se odrážely poslední paprsky slunce. Ach ano, tady jsem a umírám, pomyslel si hořce a znovu zavřel oči.

Stál před dřevěnými dveřmi. Měl dojem, že je zná velmi důvěrně, ale zároveň měl pocit, že je tohle poprvé. Mělo to být něco speciálního. Daichi se nadechl a vstoupil do kanceláře Hokageho, ach ano! Jeho vlastní nová kancelář. Daichi přešel ke stolu a usadil se, když v tom někdo zaklepal na dveře a vstoupila o několik let mladší blondýnka.
Mao! problesklo mu okamžitě hlavou, ale slyšel sám sebe, jak se jí ptá na jméno a ona odpovídá. Aha, to je ono, jejich první setkání...

Někdo ho volal. Nějaká žena křičela jeho jméno a cítil podivný tlak na hrudi. Otevřel oči, ale do jeho zorného pole se dostaly jen prameny bílých vlasů. Nedokázal pohnout hlavou, nedokázal se pohnout vůbec. Konečně rozpoznal slova, co ta žena křičela. stále jen opakovala jedno slovo “Ne!”. Před očima měl opět tmu.

Opět byl před svojí kanceláří, tentokrát byla noc. Něco bylo špatně, Daichi cítil kovovou vůni krve. Pomalu položil ruku na kliku a stiskl, pak prudce dveře rozrazil. V místnosti bylo několik ANBU, ale většina z nich byla mrtvých. jen tři byli ještě naživu a nebylo sporu o tom, že právě oni zabili své druhy. Jeden z nich se otočil, měl na tváři masku s modrou kresbou kočky, vrhl se proti němu.

Ano, první noc Měsíční války.

Teď bylo o několik týdnů později, stál na střeše, budovy kolem něj hořely a on shlížel na zraněnou postavu. Ten muž měl ještě před chvílí na obličeji masku ANBU, masku s modrou kresbou kočky, teď však většina masky chyběla. “Mě jste nečekal, viďte?” zasyčel zraněný muž a měříc Daichiho nenávistným pohledem. Z nějakého důvodu to v Daichim vyvolávalo strašný hněv, hněv na sebe sama. Ale bylo v tom i něco víc, smutek, zklamání. Ten muž ho zradil.
“Proč?” zeptal se, ale muž neodpověděl, jen se otočil a zmizel ve stínu.
“AMI!!

“Dělej něco Taiko, jeho srdce nebije!” Znovu ten hlas. Proč tak křičí… a čí srdce se to vlastně zastavilo? Nic nedávalo smysl. Daichi otevřel oči a zjistil, že hledí na tvář ženy. Na tváři ucítil kapky. Že by pršelo? Ne, ona brečí, stalo se jí snad něco? Daichi se chtěl zeptat, ale z úst mu vyšel jen tichý povzdech. Pokusil se k ní natáhnou ruku, chtěl jí uklidnit, ale jeho ruka sebou jen slabě škubla.
Do zorného pole se dostala tvář muže, který měl masku. Připadal mu povědomý… i tu ženu odněkud znal.
Měl bych jim pomoct, pomyslel si. jeho vidění se začalo podivně prolínat. Stále viděl tváře těch dvou i oblohu nad nimi, ale byl tam i další člověk, muž s tmavými vlasy. Ano, takhle nějak teď musí vypadat, napadlo ho. A objevila se tam i další postava. Nízká blonďatá dívka s brýlemi, usmívala se na něj a on netoužil po ničem jiném než vstát a obejmout ji. Na obloze zbýval už jen jediný paprsek zapadajícího slunce a Daichimi přišlo nebe stále temnější a temnější, až zůstala jen tma a dívka s brýlemi, neustále se usmívající. Daichmu se zavlnily rty v úsměvu.
“Myslím, že si vezmu na chvíli volno…” zašeptal. Ze světa zůstala jen tma protnutá posledním paprskem slunce a dívka před ním. Daichi k ní natáhl ruku a ona ho za ni uchopila, poslední světlo zmizelo. Slunce definitivně zapadlo a s ním skončil život Daichiho Nary, desátého Hokageho.
Okami ležela tváří na Daichiho hrudi a neovladatelně plakala, Taiko ji jen mlčky objímal kolem ramen a neřekl ani slovo, ale po tváři mu sjela jedna jediná slza.

Druhého dne za úsvitu prošla Okami s Taikem branou a přinesli sebou Daichiho tělo. Zpráva o smrti Hokageho se přehnala vesnicí jako lesní požár. O dva dny později se konal pohřeb Hokageho a dalších, kteří zahynuli během akce, kde se sešla celá vesnice. A právě tam, před Daichiho tělem přistoupil Taiko k Hiroko Satsumě a sdělil jí poslední vůli desátého Hokageho.