NFFORPG - Okolní svět
Vložil Jaden, Po, 2011-11-28 16:50 | Ninja už: 6065 dní, Příspěvků: 3462 | Autor je: Editor všeho, Moderátor
... zde se nacházíme ve všech ostatních zemích, které nepatří k velkým vesnicím. Jedná se o menší země, území či vesnice, které se rozhodly jednat na vlastní pěst a starat se o sebe samy...
(Tato místnost slouží adminům jako místnost pro plnění misí, pro mise, které se nedějí ve vesnicích či přilehlém okolí. Psát zde mohou pouze osoby, které se mise účastní, nebo admini. Jakékoliv nemístné komentáře budou okamžitě mazány a majitel komentářů bude potrestán!)
Choujou Kazuki
Vesnička Asatsuyu
"Yare yare." Obzrel som si až príliš opustený dom. Pochopil som že tu by sa neskrýval nikto, ani tí najmizernejší banditi na svete. Bola tu však otázka, ako ich vypátrať? Vyzeralo to tak, že sa znova pár dní nevyspím kvôli klasickému, starému a dobrému hliadkovaniu. V rukách sa mi objavili dve kovové guličky, s ktorými som sa začal hrať. Chvíľku som si ich pohadzoval a sem tam zasa preplietal pomedzi prsty. Moje kroky ma zaviedli až k východe a zároveň vchode do dediny.
"Možno sa zatiaľ neodvážili vylúpiť dedinku priamo, na to je tu až príliš veľa ľudí. Keby to spravili, pravdepodobne by dosť ľudí odtiaľto ušlo." Zamumlal som si no dával som dosť veľký pozor na to, aby ma nikto nemohol počuť. Napadlo ma tiež zo seba spraviť volavku, nejakého kupca či podobne. Nakoniec môj nový nápad predsa len zvíťazil a ja som zašiel do tieňa, nejakej opustenej uličky. Použil som Henge na svetom ošlahaného pustovníka, ktorý mohol mať tak štyridsať rokov. Na chrbte som mal veľký vak ktorý bol namačkaný mojím shinobi vybavením, páč som do neho aj tak nemal čo dať. Na krku som mal tabuľku ktorá oznamovala že som drotár. Až to priam kričalo po pasci no dúfal som v dve veci. Za prvé: v demenciu mojich potencionálnych protivníkov. Za druhé: že budú natoľko zvedavý a naozaj ma prepadnú. V tomto prestrojení som sa začal túlať po okolí dedinky.
Yamamoto Endo
"To máš pravdu. Ti by to vyřešili hned. Ti by se s nimi nemazali." rozčílil se naoko, ale pak se zarazil, jako by si uvědomil, že by ho mohl někdo slyšet. Někdo, kdo by toho mohl zneužít. Vlastně v to doufal. Bylo by skvělé, kdyby mehol třeba někoho vyslýchat. Sám. Ve sklepě. Svými metodami. Sice to ještě nikdy pořádně nedělal, ale ze slohové práce na téma - Kdybych pracoval se zajatci, jak by to vypadalo - dostal za pět s tím, že si sensei promluví s jeho rodiči. nakonec to dopadlo tak, že jí musel přepisovat a málem ho vyloučili z akademie. Ale to je na dlouhé povídání.
Wolfgang Tori Vesnička Asatsuyu
Wolfgangovi se líbilo, jak to Yamamoto dobře hrál a že moc nemluvil. Když se pak obě ženy smutně zamračily, hned věděl, že uhodil na správnou strunu. Také se zamračil a byla v tom směsice, porozumění a vzteku. Když domluvily obě, tak jen nevěřícně zakroutil hlavou "to je hrůza, někdo by s nimi měl něco udělat a to si vaše vesnice ani nemůže najmout ochranu, například z Konohy?" zeptal se se zájmem a pak sep odíval na jídlo "a kolik sem dlužen?" zeptal se a zahrál trochu veselejší úsměv.
.
.
Babička Nanako, Kana, Michiyo
Nanako se dala do připravování věcí, co si ten muž objednal. Když dala poslední bochánek do papírové tašky a podala mu ji, zeptal se jí na výlohu protějšího obchodu a Nanako se zasmušila.
„To byl zas ten zatracený gang!“ řekla rozzlobeně a hořce.
„Už jim nestačí loupit na cestách před vesnici a připravovat nás tak o obchod, ale tentokrát už obrali i chudáka starého Fuie,“ dodala, načež k ní přišla Kana a objala ji kolem ramen.
„Jenom tu čekáme, kdy dojde i na nás,“ řekla posmutněle, „a nikdo tu s nimi není schopný cokoliv udělat!“ zavřela hořce oči. Ve vedlejší místnosti se mezitím Michiyo posadila na peci a promnula si líně oči.
Seskočila dolů a vykročila k umyvadlo naproti peci, přičemž procházela kolem pootevřených dveří do pekárny a krátce se v nich zastavila a nakoukla dovnitř.
Do oka jí padl ten pár, co si povídal s Nanako a Kanou. Naštěstí si jí ten muž a ani ta žena nevšimli. Něco jí na nich nesedělo.
Choujou se mezitím dostal přes celou vesnici, během čehož byl doprovázený ustrašenými a nevlídnými pohledy, až na její zapadlejší okraj.
Co však hledal, zde nenašel. Stál tu jen jeden opuštěný rodinný dům, který vypadal dosti sešle a opuštěně i na potencionální sídlo nějaké tlupy výtržníků.
Yamamoto Endo
Ulevilo se mu. Společně vstoupili do pekárny. Hezky to tam vonělo. Ano, přesně takhle se prý mají vítat zákazníci, s úsměvem. A že ta mladší dívka ho měla převelice krásný.
Samozřejmě i ta starší žena, ale ta se Yamamotově věkové kategorii dalece vzdalovala. Hrál to s Wolfem dokonale, takže počkal pár sekund a pak se tak podíval taky. Též zahrál údiv a čekal na odpověď. Tohle by ho zřejmě nenapadlo. Kousl si do jazyku. Zase ten zlozvyk věčně něco dodávat.
Choujou Kazuki
Pozeral som sa za splašeným občanom, tejto diery. Môj pohľad bol chladný a tvrdý, ale zároveň mierne pobavený.
"Mám ho následovať, nemám ho následovať ?" Prebehlo mi hlavou a následne som sa len poobzeral po celej ulici. Zrazu tu nebolo ani živáčka. Všetci ľudia sa mi vyhýbali, dokonca boli aj pozatvárané okenice, ktoré pred tým boli dokorán.
"Ako keby ma nejaké okenice vedeli zastaviť" Pomyslel som si a pomalým krokom, som začal kráčať ďalej. Ruky som držal pozdĺž tela, mal som v pláne ísť na to najzatuchnutejšie miesto v tejto dedine. Niekedy som mal pocit, že sa všetci nunkeninovia a zločinci držia rovnakej, prihriatej príučke, o tom, ako sa *nenápadne* ukryť. Zväčša to bolo práve tmavé, vlhké a smradľavé miesto ktoré ostatných ľudí doslova odpudzovalo. Pochyboval som, že má táto dedina väčšiu kanalizáciu a tak som hľadal nejaké opustené domy na jej okraji, či podobne.
Wolfgang Tori Vesnička Asatsuyu
Wolfgang se už sápal po klice, když v tom uslyšel otázku od Yammamota "copak se neslyšíš, samozřejmě" řekl velmi potichu aby ho slyšel jen on, ale při tom se pořád usmíval. Když byli vevnitř a stará paní se ho optala co to bude, tak se jen podíval do výlohy a opětoval oběma ženám úsměv, ale na tu mladší dívku se musel usmívat normálně, i když se mu velmi líbila "jak se na to dívám, nemohu se ani rozhodnout, ale určitě to bude půl chleba, 4 rýžové placky a 6 celozrnných bochánků" řekl Wolf a napřímil se a podíval se kolem a čekal až mu dají co chtěl, samozřejmě, že to byla zástěrka, aby se mohli dát do řeči. Takže nyní svůj pohled upoutal na rozbitou vitrinu naproti a jen se s velmi dobře hraným údivem podíval ven "copak se stalo tam naproti v tom obchodu, nějaká nehoda" zeptal se Wolfgang a čekal co se dozví.
.
.
Babička Nanako, Kana
„Tak, první várka by byla, babi!“ zazubila se Kana na Nanako a otřela si pot z čela, když vyndala z pece poslední várku ranního pečiva.
„Výborně, děvče!“ zaradovala se Nanako a ihned začala pečivo rovnat do košíků na pultu.
Tu se však otevřeli dveře do pekárny a vstoupili první zákazníci.
Byl to nějaký cizí muž se ženou. Ale na tom nezáleželo, cizince zde vídali docela často, ne vždy byli však vítáni jako tihle dva.
„Dobré ráno! Co si budete přát?“ opřela se o pult babička a na dvojici se laskavě usmála.
Kana se také na oba usmívala, pak však vrhla krátký pohled ke dveřím, vedoucím do bytu.
Kde je ta Michiyo! Zamračila se.
Yamamoto Endo
Proč to brát vážně že? Nechal se vést jako žena, přičemž si celou dobu opakoval, že přednější je úspěch jejich pozorování, že ho tady nikdo nezná a především že je v úplně jiném těle. Na obličeji mu nikdo nic poznat nemohl. Horší byly oči. Ale to nepochybně nebyl sám. Ale kdo by mohl být až tak podezřívavý?
Došli společně k pekárně. Bezeslova šel po boku Wolfa. Polil ho studený pot. Neměl totiž s kawarimi až takové skušenosti.
"Tohle přece udělat nechceš, prostě to riskneš, že jo." přemlouval se. Pak se ale přece jen k Wolfovi přitiskl a objal ho.
"Promiň, mám důležitý dotaz, mění kawarimi i hlas nebo jenom podobu?" to co dělal byla vážně ta nejkrajnější situace, ale chybu si nemohl dovolit. Jak by asi vypadalo, kdyby na někoho promluvil mužským hlasem.
Wolfgang Tori
Wolfgang se jen pousmál "neboj, takový magor nejsem, přece jen vím, že si synek" dořekl Wolfgang a oba vyrazili směr město. Když mu Yammamoto řekl, jak se bude jako žena jmenovat, jen kývl "dobrá, já budu zase Ichimitsu" řekl Wolfgang a šli po hlavní ulici. Když procházeli, tak držel Yammamota za ruku, aby to vzbuzovalo lepší dojem, ale na takové věci už si zvykl, mise, byla přednější, než nějaké hloupé myšlenky. Když došli na náměstí, tak se kolem porozhlédl, letmo zahlédl rozbitou výlohu, nějakého obchodu a pak zahlédl pekárnu "pojď drahá" řekl úplně v klidu a vyrazil k pekárně. Otevřel dveře a čekal kdo k nim přijde.
Sayuri Sugito
Černé písky
Země Ohně
Richi se stále ještě držel, i když vypadal, že to s ním každou chvíli sekne. Musel mít nějaké vnitřní zranění, jelikož neustále vykašlával krev, což nebyl zrovna hezký pohled. Cítila se bezmocná, přemýšlela, jak ho dostat domů, aby to přežil. Pak se jí zeptal na zcela absurdní otázku, jestli je zraněná. "Já?! Podívej s..." Nedopověděla.
Jelikož před ní celou dobu stál Richi, nevšimla si Kouheiova útoku, jinak by Richiho okamžitě zastavila. Udělal něco, po čem nebyla schopná slova, obětoval se pro ni, zachránil ji. On! Pamatovala ještě dobu, kdy se nenáviděli, nerozuměli si, byli jako oheň a voda, popravdě to nebyla tak dávná skutečnost. Ale něco se změnilo, sblížili se po tom, co se dostali k Černým a on ji nyní zachránil.
"Richi, pojď, dostaneme se odtud spolu," řekla co nejklidnějším tónem, i když viděla jak z něj stéká rudá krev. Byl vážně zraněný, ale přesto jej chtěla dostat domů, ať to stojí, co to stojí. On však měl jiné plány. Začal mluvit o rodině a o tom, že za ní musí odejít. "Jak to myslíš, Richi, vrátíme se spolu ..." Uvědomila si, že ji zvedl, necítila pevnou půdu pod nohama. Neuvědomovala si a možná si ani nechtěla uvědomit, co se chystá udělat. Strčil jí svou čelenku do kapsy a rozloučil se, teprve teď už si byla stoprocentně jistá, co se chystá udělat. "Ri..." Už však nestačila nic namítnou. Nestačila ho zastavit. Odhodil ji a sám tam zůstal. Obětoval se pro ni.
Když padala, uslyšela jen, jak na ni volá, aby nezapomněla. Stále nevěřila tomu, co udělal...
Když dopadla s velký šplouchnutím do vody, pád ji na chvíli omráčil, ale rychle se vzpamatovala a vyplavala na hladinu. Podívala se na útes, jestli jí náhodou nenásledoval, ale ne, skutečně tam zůstal. Praštila rukou na hladinu, musela si ulevit. "Jak si mi to mohl udělat, jak ses mohl obětovat, jak mě s tímhle můžeš nechat žít?!" říkala nahlas a její slova směřovala k Richimu, který ji už však neslyšel. Když ucítila bolest v boku, odložila smutek smíšený se zlostí a doplavala ke břehu. Opět se podívala na okraj útesu, kde nikoho však neviděla. Pak jen tiše pronesla: "Sbohem, Richi." Při těchto slovech se jí z levého oka vydrala malá slza, která jí pomalu stékala po tváři. Poté se otočila a vydala se směrem za město.
Čím déle šla, tím se cítila hůře. Začala mít křeče a dokonce měla i halucinace, viděla svého mrtvého otce, viděla Akemi a viděla i Richiho. Věděla, že nic z toho není pravda a znala i důvod svého stavu. Byla otrávená. Kouhei byl loutkář a používal jako každý loutkář jedy. Zasáhl ji na stehně a tím se jí jed dostal do těla, věděla, že nepřežije, ale chtěla jít dál, chtěla dojít co nejdál, třeba se někam dostane, třeba na někoho narazí a bude moci někomu říci, že je Kouhei naživu i s Ryuujim. Po pár kilometrech se jí však podlomily nohy a ona upadla. Nad sebou viděla modrou oblohu a vedle ní rostl velký dub, ke kterému se ještě dokázala dostat a zády se k němu opřít. Pamatovala si, jak dub míjela ještě dneska ráno i s Richim, tehdy by jí ani nenapadlo, že to bude místo, kde její cesta skončí...
Celá se třásla, z čela jí rašil studený pot, krvácela na rukou i na boku a cítila, že každou chvíli ztratí vědomí. Tušila, že toto jsou poslední minuty jejího života, byla celkem spokojená, co za něj zvládla a dokázala. Dostala se na správnou cestu a té se držela. Mrzelo jí, že už nikoho neupozorní na Kult, ale věřila, že Akemi a dokonce i Davien, je zastaví a vesnici ochrání, nechala to na nich. Ale zbývala jí poslední věc, musela splnit svou misi, aby nebyla smrt jejích společníků zbytečná. Roztřesenou rukou vytáhla z tašky kus papíru, který byl ještě trochu navlhlý. Chvíli lovila i pero, ale nedokázala jej najít. Prsty si tedy přimáčkla na ránu na boku a smočila je ve své krvi, aby mohla zanechat poslední informace, doufala, že se nějakým zázrakem do Suny dostanou. Na svitek napsala jen K a R, jelikož cítila, že nemá tolik času a pod to napsala Ž-I-J ... poslední písmeno nedopsala. Ztratila vědomí...
Oazu Jinjiru
Loď do Země Vody
Bylo jasné, že se Kouhei po dlouhé době naštval.
"Nebudu tě rušit" všechny květiny naráz uvadly. On se napojil na hliněnou cestu směrem zpátky do města. Ještě se zastavil na něco k jídlu, taky však nebyl s výsledkem spokojený, Richiho nezabil úplně, jen přizabil... Vyhledal loď, která byla jejich. Nastoupil a zamířil dovnitř, do kajuty.
"Ještě čekáme na dva kousky" řekl kapitánovi, který se snažil odplout...
Kouhei, Ryuuji
Chlapcovo jutsu si vybralo svou daň a jeho nohy ho zradily. Kaze Itachi no jutsu, technika známá počtem obětí, které si dokázala na jedno použití vybrat, ho tak zasáhla v plném rozsahu. Život z něho vyprchal téměř v mžiku.
Když bylo po všem a vítr ustál, Ryuuji se kulhavým pohybem vydal k Oazovi s Kouheiem, který vzteky skřípal zuby.
Mravenec kousl boha do prstu. Jak se mohl jen opovážit!
Když se Ryuuji dobelhal až ke Kouheiovi, zvedl Kouhei obě dlaně a přiložil je Ryuujimu na prsa.
Jeho dlaně se rozzářily modrou chakrou a stejně tak i Ryuujiho tělo.
„Jdi napřed, sejdeme se na lodi,“ prohodil Kouhei k Oazovi se zbytky vzteku v hlase a dál se soustředil na svou práci.
Sayuri nechal být. Jed, který se jí dostal do těla ránou od lanka na stehně se o ní už postará. Halucinace, svalová křeč, zástava srdce. To byly vyhlídky, které ji v blízkých pár dnech čekaly.
Richi Tyoshi
Potom co se snažil zautocit na protivníka tak se opet netrefil.Však při narazu do zeme udelal velký krater a také si odepsal ruce.
Když se podíval sel na něj další utok.Chtěl mu uhnout ale kdyz trhnul nohama tak se mu pretrhali vazy.
Spadl na zem a jen se podíval na utok.
,,Sbohem Sayuri a Akemi sensei,maminko,tatínku už jdu k vám.."říkal si v hlavě jak sledoval postupovaní utoku
Kouhei, Ryuuji
Čepel chlapce jen těsně minula a letěla dál, proti skladišti. První stěnou proletěla stejně hladce, jako druhou, a tak budovu podélně rozsekla.
Klučina se dostal Ryuujimu za záda a napřáhl se k útoku oběma rukama.
Ovšem během chlapcova nápřahu se stihl Ryuuji odrazit a pokusit se uhnout semknutým dlaním, které po nárazu do země způsobily menší kráter. Uhnout se mu nepodařilo dokonale, zasáhlo to částečně jeho levou nohu, která při Ryuujiho doskoku vypověděla službu. S Ryuujim to však ani nehnulo, jakoby vůbec neznal slovo „bolest“.
Zato s Kouheim to hnulo. Jeho výraz přešel z nespokojeného do rozčíleného.
„Nezůstane po tobě ani vlas, chlapče, to ti garantuji!“ procedil mezi zuby.
Ryuuji, stojící na funkční pravé noze, složil několik pečetí, nadechl se a přiložil si dlaně k ústům, jakoby chtěl nafouknout nějaký balónek.
Když vydechl, vyřítila se na toho chlapce masivní vlna větru, v podobě obří lasičky, která byla navzdory své velikosti rychlá jako blesk a se syčením se řítila se svými drápy na svou oběť.
Richi Tyoshi
Po uvolnění jeho zablokované chakry jeho svalová hmota a rychlost se velmi zvýšila.
Však utoku se osoba vyhla a také hnedka zautočila.Richi však i přes velkou bolest ve svalech se rychlem vbehnutím dostal za jeho zada.
Spojil ruce k sobe a prstama je zpevnil.zvedl ruce mírně nad hlavu a pak se pokusil ho zarazit do země.
,,Sayuri promin tohle je můj konec"probýhalo mu v hlavě
Kouhei, Ryuuji
Devět lanek se zakouslo do toho kluka, jako hladová smečka vlků do srnky. A přesto se mu nějak podařilo Sayuri ochránit, takže ji desáté lanko jen seklo do pravého stehna.
Kouhei se zamračil. Mravenečci se nemohli smířit s osudem, který jim přichystal, a to se mu vůbec nelíbilo.
Jeho zkrácená lanka zmizela znovu v jeho rukávech a Kouhei sledoval, co to ten kluk provádí se svým tělem. Pravděpodobně to byla nějaká sebevražedná technika, díky které chtěl Sayuri získat čas.
Chce si svou smrt užít, dobrá tedy. Zamračil se Kouhei.
Ryuuji složil pár pečetí, překřížil paže a roztáhl prsty, jako předtím, když tu se ten kluk odrazil a dostal k Ryuujimu rychleji, než Kouhei čekal.
Kouhei zlostně sykl a zatnul zuby.
Ryuuji se jen taktak sehnul a tak útok pěstí prosvištěl těsně nad jeho hlavou.
Hned na to natáhl Ryuuji prsty a semkl je k sobě, načež po tom chlapci sekl jen jednou rukou a poslal proti němu větrnou čepel.
Richi Tyoshi
Téměř ležel na zemi a v tom mu pomohla Sayuri vztát na nohy.Richi se snažil jí co nejvice jí to ulehcit.
Však ušly jen par dalších metru.
,,Jsi nějak vážně zraněná???"zeptal se když ho tahla.
Však najednou se Richi od ní odstrčil a sstoupl si před ní.Roztahl co nejvíce mohl své paže.
Najednou zustal nehybně stát.Zakašlal a vyflusnul krev.Krom jednoho se všechny lanka zabodali do jeho těla.
Do levé ruky soutředil raiton chakru a jedním pavnutým peřesekl uplně všechny lanka aby je uvolnil.
Otočil se obličejem na Sayuri.Podíval se a nebyla nejak moc extremne zranená měla by to přežít.Usmal se na ní.
,,Ty a Akemi jste byli pro mě jako rodina,ale ..."nestihl doříct a zas začal vykašlavat krev
,,Ale ted musím jít za tou mou pravou"dodal a mezi tím si pravou rukou sundal svou ninja čelenku.
Uchopil Sayri pod límcem a zvedl jí výš a pravou rukou jí strčil svou pasku do její kapsy.Pak jí podíval podíval do obličeje.V jeho tvaři byla vidět radost a lítost navzaejem.Takový výraz jeho tvaři jestě nikdy nebyl.Pomalu mu začali stékat i slzy.
,,Promin Sayuri za všechno co jsme udělal a s bohem"řekl a odhodil jí kousek před sebe.
Však už mimo utec.Jak jí odhodil tak otřediva sila ho poslala na kolena.Ujistoval se ze letí mimo kameny.
,,NEZAPOMEN NA MĚ!!!"zařval na ní abyho slyšela.
Pak se neotřepaným pohybem dostal na nohy.Otočil se a podíval se na ně.Pravou rukou si jeste hrabl do zadního pozdra kde vyndal dve pilulky.
,,Ted už o nic nejde,přece mi to přetrhá vazy ale ted je musím zdržet aby nesli za Sayuri"
Hodil dal si ruce dlanemi k sobě přímo před obličejem ( https://konoha.cz/?q=node/17990 ).
,,Kai"zařval ze steklím výrazem na tvaři.
Najednou se ohromné množství chakry začalo uvolnovat.Jeho chakra sla až vidět.
Richiho svalová hmota se začala zvetšovat do neuveřitelných rozměru.(http://www.uhopera.estranky.cz/img/mid/50/myophile.com37.jpg )
Najednou však Richim proběhla ohromná bolest.Ten okamžik přizavřel jedno oko.
,,Kruci už se mi trhají vazy"říkal si pres ohromnou bolest.Ten samí okamžik se pomocí problesnutí probehl přímo před Ryuujiho a pokusil se ho pravím hakem odrovnat.
Kouhei, Ryuuji
Kouhei se podivil, že byl ten kluk ještě vůbec naživu, natož že dokázal vyvinout tak velkou rychlost, aby zachránil Sayuri před Ryuujiho útokem.
Větrná čepel se tak jen neškodně zakousla do země a udělala v ní menší brázdu.
„Polámal se mraveneček…,“ řekl si Kouhei spíše jen tak sám pro sebe, zvedl obě ruce a stiskl svá ramena. Hned na to je opět svěsil k zemi a z rukávu se mu vlnivým pohybem začalo soukat deset železných lanek, ze kterých neodkapávala už jenom krev, ale i jakási nafialovělá tekutina. Jed.
„Ví to celá obora,“ dořekl s pobaveným úšklebkem, když sledoval jak se ti dva uboze snaží zachránit si své životy.
Napřáhl se dlaněmi a trhl s nimi do stran a v tu chvíli vyrazilo proti těm dvěma na konci útesu všech deset lanek, s úmyslem dopřát jim podobného osudu, který zastihl ty dva muže, co je ze začátku doprovázeli.
Sayuri Sugito
Černé písky
Země Ohně
Sayuri se zúžili zorničky při pohledu na napřahujícího se Ryuujiho. Neměla šanci tomu uhnout. Ve stejné chvíli, kdy si myslela, že bude na dva kusy, se vedle ní objevil Richi. Byl v příšerném stavu.
"Richi..." vypadlo z ní než jí vzal a útoku se nějakým zázrakem vyhnuli. Richi s ní couval několik metrů a Sayuri na to nebyla schopná nic říct, byla úplně v šoku, že se vůbec dokázal zvednout.
Moc daleko, ale nedošli. Richi se brzy zhroutil a Sayuri spadla na zem. Oba dost krváceli, musel na ně být hrozný pohled.
"Jediná naše šance je ten útes tak pojď." řekla a vzala ho kolem ramen a zvedla na nohy. Nasadila poněkud rychlejší tempo, i když Richi byl hrozně těžký, alespoň trochu ho nohy nesly. Byla celkem překvapená, že se Kouhei zatím ani nehnul, možná si jen úžíval pohled na ty dva zubožené geniny.
"Richi, musíme skočit a doufat, že ten pád přežijeme, nic jiného nám nezbývá." řekla Sayuri a podívala se na Richiho, aby se ujistila, že ji stále vnímá. Při mluvě si držela pořezaný bok, ze kterého ji nebezpečně tekla krev. Oba byli vlastně dost od krve,
Richi Tyoshi
Černý písek
Na zemi leželo bezvládné tělo a kolem něho bylo dosti krve.Richi se koukal směrem kde bojuje Sayuri.
Snažil se ze všech sil zvednout ale jeho tělo ho vubec neposlouchalo.
Viděl jen pootevřeným okem co se tam děje.Sayuri si nevedla taky moc dobře.Bohužel se Richi vubec nemohl zvednout.
Ten okamžik Richiho hlavě se oběvila ohromná zloba.
Sepřel rukama a byl v jakým si letmí poloze.Z rány stále kapalo mnoho krve.Pomalu se však dál zvedal.
Sotředil chakru do nohou a najednou spadla kapka do kaluže a najednou nic.
Pomocí problesnutí proběhl k ní.Popadl jí do naruci a útoku spolu s ní uskočil.
Držel jí stale v naručí a pomalu couval na okraj útesu.Jeho krev z hrudi pomalu stekala už i na ní.
Najendou zakašlal a vykašlal i krev.Padl na kolena a také musel pustit Sayuri na zem.
,,Promin Sayuri nechtěl jsme tě pustit"řekl s lítostným hlasem
Podíval se před sebe a zase zakašlal.Z úst mu vyletelo zase menší množství krve.
,,Musíme se stahnout"řekl tišejším hlasem
Kouhei, Ryuuji
Sayuri byla vážně zatvrzelá a to se Kouheiovi nelíbilo, ovšem na jeho výrazu se nic nezměnilo. Jestli se dozví, co chce nebo ne, nehrálo zas až tak velkou roli. Za pár dní, nebo měsíců, nebo let, už ho nic nezastaví. A on byl trpělivý, on se jednoho dne dočká.
„Nejsi v tom sama, děvče. Já také poznal, že Sasoriho umění není obyčejné,“ pokračoval po menší odmlce.
„Je to dar pro vyvolené. Mistrův odkaz, jak získat boží moc. Jak z lidí udělat své ruce a sám se stát bohem!“ řekl s výrazem, který byl směsicí nadšení a šílenství. Zvedl paže a pohlédl k nebi.
„Bohužel pro tebe,“ hlesl, sklopil pohled a zadíval se na Sayuri, „ty tou vyvolenou nejsi.“
Jakmile tohle dořekl, Ryuuji, stojící vedle něho, zvedl pravou dlaň k nebi, jeho ruku obalila větrná chakra, a on sekl.
Sayuri Sugito
Černé písky
Země Ohně
Sayuri se trochu zarazila, jelikož teď Kouhei uhodil takříkajíc hřebíček na hlavičku. Sayuri skutečně Sasoriho dost obdivovala a byla dokonce doba, kdy by se nebránila vesnici opustit a stát se nukeninem, tohle se už však změnilo. I když obdiv k Sasorimu má dodnes a právě proto má v klanu nemalé problémy. Teď si znovu uvědomila, jak by asi řádili, kdyby se dozvěděli, že Sayuri vlastní svitky, jak udělat další lidské loutky.
"Zjevně nejsi tak dobrý jak si o sobě myslíš, pár ti jich zjevně uniklo a jak sem se k ní dostala? Řekněme, že to byl osud..." ušklíbla se Sayuri, už nechtěla říct nic o Yuki a už vůbec se nechtěla zmiňovat o Davienovi.
Kouhei, Ryuuji
„Tak mladá a tak prostořeká,“ ušklíbl se pobaveně Kouhei.
„Používáš k boji lidskou loutku, Sayuri. To je umění, které vytvořil mistr Sasori z Červených písků,“ řekl Kouhei, „umění, světem nepochopené a odsuzované.“
„Musíš Sasoriho a jeho dílo vážně obdivovat. Jinak bys přes všechny zákazy nevyhledala jeho svitky a nehltala vědomosti v nich uložené, a nepoužívala lidskou loutku, i když víš, co by tě za to všechno ze strany našeho klanu čekalo,“ řekl Kouhei. Díval se Sayuri celou dobu do očí a sledoval její reakce.
„Mimochodem by mě zajímalo, jak ses k těm záznamům dostala. Myslel jsem, že jsem se jich zbavil,“ odpoutal svůj pohled na chvilku od jejích očí a zadíval se na okamžik někam do dálky.
Když se dozvěděl, že Sayuri Yuki nezabila a ani ji neznala, zatvářil se trochu zklamaně.
„Pověz, jak ses tedy k té dívce dostala?“
Sayuri Sugito
Černé písky
Země Ohně
Sledovala, jak Kouhei k ní jde i s Ryuujim, chvíli zvažovala, že by ustupovala, ale věděla, že by to bylo k ničemu, takže jen stála a čekala. Ryuuji jako obvykle po boku Kouheie.
"Nevím, co my dva bychom mohli mít společného?! Já si sebou žádný ocásek nenosím," při těch slovech se podívala na Ryuujiho."a nezabíjím druhy z vlastní vesnice."
Ze začátku nevěděla, proč jí ještě nezabil, ale brzy se to dozvěděla.
"Heh, líbí se ti má loutka? Jsem dojata. Yuki jsem neznala a ani jsem ji nezabila. Navíc jelikož ty už nějaký věk máš, spíše já bych se měla ptát tebe, zda ji neznáš..." řekla prostě Sayuri.
Kouhei, Ryuuji
„S tím klukem si dělej, co chceš,“ odvětil Kouhei chladně Oazovi, čímž mu chtěl dát najevo, že se Sayuri má ještě vlastní plány, zatímco ji sledoval, jak se zraněná horko těžko zvedala na nohy.
Sasoriho i Yuki odvolala a nenávistně ho sledovala.
Kouhei se po chvilce sebral a spolu s Ryuujim vykročil k Sayuri.
„O tu hračku mi vůbec nejde,“ odpověděl nezaujatě Sayuri na její poznámku o tom, že nedopustí, aby získal jejího Sasoriho.
„Pořád mě oslovuješ „nukenine“, a přitom toho máme víc společného, než si sama připouštíš“ řekl s úsměvem, když došel až k ní. Kdyby se o něco pokusila, neváhal by a zabil ji stejně, jako ty dva před ní.
„Pověz, kdo bylo to děvče?“ zeptal se ji a trochu šíleně se pousmál, „znalas ji? Zabilas ji?“ pokračoval. Sayuri muselo dojít, že mluví o Yuki.
Sayuri Sugito
Černé písky
Země Ohně
Sayuri doufala, že se plyn stačí alespoň rozšířit na jejich úroveň, to se však nestalo, Ryuuji použil okamžitě další ze svých větrných technik, tak jed neměl šanci se k nim dostat, naopak se k ní nyní řítila větrná ostří.
"A sakra, proč já jen si tu techniku nevyzkoušela." pomyslela si naštvaně Sayuri, ale nebyla jiná možnost, musela ji zkusit, teoreticky ji znala, teď byl čas přejít na praxi.
"Kaze no Hoden" (Větrný výboj) řekla Sayuri nahlas. Loutka dala ruce k sobě a udělala větrnou kouli, která explodovala v úhlu 180°. Doufala, že tohle Ruujinovu techniku zastaví, bohužel ji to jen zpomalilo, provedení techniky bylo nedokonalé, navíc Ryuujinova větrná technika byla zjevně vyšší úrovně. Sayuri to odhodilo 5 m zpět i s její loutkou. Měla velké zářezy na pažích, když si kryla obličej a jednu hlubší na levé straně hrudníku. Sayuri se neobratně zvedla právě ve chvíli, kdy přišel Oazu. Rychle se otočila a viděla, jak Richi leží na zemi a sotva se hýbe.
"Richi...prohrál?!" Nemohla tomu uvěřit, i když nevěděla proč je tak překvapená. Tihle nebyli jen tak nějací ninjové. Jak odhadovala, byli to nukeninové třídy S, všichni tři. Musela si hořce přiznat, že tady končí, nemůže je porazit. Kdyby tady byl jen jeden mohlo by se jí podařit ho porazit nějakou směsicí jejího štěstí, jeho smůly a náhody, ale takhle...
Roztřesenou rukou zvedla svůj svitek od Sasoriho a odvolala ho zpět, nechtěla, aby si s ním Kouhei nadále hrál a už vůbec, aby s ním na Sayuri zaútočil.
"Heh...omlouvám se, že jste se se mnou nudili, je fakt, že na vás na mé současné úrovni nemám, ale není se čemu divit, máte na mě pár let náskok, staříci." řekla pobaveně Sayuri. Blo zbytečné dál bojovat. Byli tři a ona byla sama, Richi byl vyřízený.
"Omlouvám se, nukenine, ale když už jsem tady prohrála, nemůžu dopustit, abys z toho měl mou loutku." Její slova směřovala ke Kouheiovi a on to moc dobře věděl. Nemohla dovolit, aby mu Yuki padla do rukou, byla až příliš cenná, takže ji také odvolala.
"Loutkář bez loutek je jen odpad." řekla si v duchu, jak to kdysi říkal její otec. Ona nyní byla sama proti třem, bez obrany, bez loutek. Byla odpad. Ale ve tváři stejně měla výraz odhodlání a posměchu...Nebála se jich, na svůj osud byla připravena.
Oazu Jinjiru
Útes na hranici Země Vody a Ohně
Připojil se k dvojici, která zřejmě končila svou práci s holkou.
"Upřímně ani ne, ta nicka se mě ani nedotkla, takže si nezasloužila ani rituál očištění..." znuděně si povzdychl a rukama si protřel zbytky Richiho krve.
"Jak to jde u tebe, jde vidět že slečna je taky nudnější než se očekávalo, nebo se mýlím?" proměřil si dívku pohledem.
"Loutky, je tvá příbuzná Kouheii? Mám jí očistit?" úchylně vražedným pohledem dívku zaměřil a z konečků prstů začaly rašit malinké kopřivy s obrovskými a ostrými trichomy, které byly na nich dominantní.
Kouhei, Ryuuji
Kouhei jen zakroutil hlavou. Bojovat jedem proti větru byla čirá bláhovost.
Ryuuji složil několik pečetí, napřáhl se dlaněmi a roztáhl prsty, podobně jako šelma, která chce rozpárat svou oběť pařáty.
Jakmile dlaněmi máchl před sebe, zvedla se větrná smršť, složená z mnoha chakrových čepelí, která odfoukla jedovatý mrak pryč a prudce pokračovala proti Sayuri s její loutkou.
Když byl mrak pryč, spatřil Kouhei Oaza, jak k němu kráčí.
Zadíval se mu přes rameno a o pár desítek metrů dál před skladištěm spatřil ležet toho kluka.
„Spokojený?“ optal se ho nezaujatě Kouhei a obrátil svou pozornost znovu do míst, kde by teď měla ležet Sayuri, pokud se Ryuujiho Dai Kamaitachi no jutsu nějak nevyhnula.
Dvě zmasakrovaná těla za nimi, dva zoufalí genini před nimi, kteří byli na vrcholu útesu dokonale v pasti.
Richi Tyoshi
Černý písek
Nastala neskutečné trestení hlavy však když se jí chtěl chytnout nemohl zvednout ruce.Nemohl se pohnout vubec najednou se tma obevil před ním ten parchant.
Nemohl ani nic říct a najednou ho sekl.OD jeho těla vyletela hromada krve.
Jeho tělo spadlo bezvladně k zemi.Krev se tam začala rostékat pomalu pod jeho tělem.
Ležel hlavou smerem kd ebojovala Sayuri však jí nemohl ani pomoc