Vrahova smrt

Nechci zemřít…
Znovu a znovu se mu v mysli ukázala ta slova. Nevšímal si jich. Nedokázal si všímat ničeho jiného, než unikající krve z četných poranění na celém těle. Ještě se nezahojily ty minulé a už přicházely nové. Stále musel snášet pohledy na vzpomínky.
Ty jizvy byly vzpomínky…
Jasně si připomněl poslední slova své první oběti. Poslední pohyby znázorňující jenom bezbřehou beznaději. Poslední pohledy vrhající k muži před ní, který pevně svíral zkrvenou katanu. Poslední chvilky té ženy.
Tehdy mu slíbila, že jizva na pravé straně tváře mu navždy bude připomínat její smrt. Přesně tyto obrázky. Bylo to jako prokletí. Připadalo mu to, jako kdyby ho proklela, aby na to už nikdy nemohl zapomenout. Přestože si to tolik přát… nevnímat bolest jimi způsobenou.
Naštvaně sevřel obě ruce v pěst.
Nechci zemřít… nemůžu zemřít. Vždyť jsem toho ještě tolik nestihl!
Kdysi dávno přece slíbil tři věci. Jednu už dávno zničil. Sám svojí rukou. Ale stále toho zůstávalo moc, než aby si takhle jednoduše mohl zemřít!
Pokusil se vstát ze zablácené půdy. Nadzvedl se o několik centimetrů nad její úroveň, když mu jedna ruka uklouzla a on s neslyšným nárazem dopadl zpět. Přesně na to jedno místo. Nedokázal se svým pokusem dostat ani o malý kousíček dál.
Ne! Ne! Ne! To přece nejde… nemůžu zemřít… tak brzo…
Neupřímný úsměv ukazujícím jenom jeho vlastní bolest doprovodil další vzpomínku. Přesněji řečeno to bylo několik chvil ze života, ale jenom ten jediný, jako předtím; jenom ten úplně první ho opravdu bolel.
Procházel chudou vesnicí na západě, když zaslechl své jméno v rozhovoru dvou starších žen. Nikdy by si nemyslel, že ho někdy něco takového tolik zasáhne. Že se o jejich názor vůbec bude nějak více zajímat.
…zasloužil by si zemřít stejně, jako všichni ti, které on sám zabil…!
Nedokázal unést pohled do očí pravdě.
Přestože si někde v podvědomí uvědomoval, jak podobně o něm smýšlí naprostá většina obyvatel, teď když to uslyšel nahlas…
Zmocnila se jej nenávist ke všemu. Ke každému člověku, i když je třeba ani neznal.
A zabil celou vesnici…
Od té doby dostal svoji přezdívku. Od té doby se jej každá začal bát. Od té doby se stal tajemným vrahem. Už nikdy se nenechal takhle ovládnout svými pocity, přestože podobnou narážku si musel vyslechnout i tisíckrát poté. Z úst jeho obětí i obyčejných obyvatel vesnic starajících se jenom o své životy.
A teď to i někdo opravdu uskutečnil… Splnil jejich přání…
Zuřivě sebou začal smýkat. Bylo mu jedno, jak uboze to může vypadat. Chtěl jenom žít. Splnit své cíle, své sny, za kterými se hnal celé roky. Ať by to stálo kolik chtělo životů. Ať by to klidně stálo poslední zbytky jeho lidské stránky. Toho všeho se dokázal vzdát, jenom aby splnil to jediné, na čem mu tolik let záleželo. Poslední, po čemž toužil.
„Nehýbej se,“ doporučil mu muž sklánějící se nad ním, „neřekl jsi to náhodou i mě? Tvoje chyba, že jsi mě nechal žít. To já rozhodně neudělám.“
Ucítil ostrou dýku, jak projela po kůži a vytvořil se díky ní velký pramínek krve.
Přestaň! Chtěl to zakřičet nahlas. Ukázat všem, jak moc si přeje žít, ale hlasivky ho už dávno přestaly poslouchat.
„Chtěl bys žít?“ Pokračoval dál posměšně muž. Z hlasu i očí mu vycházela jenom bezmezná nenávist.
Nedokázal pochopit můj cíl… pomyslel si smutně. Na malou chvilku se mu hlava vyčistila od všech zbytečných myšlenek. Mohl klidně přemýšlet, přesto se znovu a znovu dostával ke stejnému závěru. Tady už není cesty zpět. Tady se už nemůže zachránit naprosto nijak.
A stejnak jeho podvědomí řvalo, aby to aspoň zkusil.
Nemůžeš přece ještě zemřít… šeptalo mu něco stále dokola, pořád si ještě nesplnil nic ze svých slibů.
„Co myslíš, chtěli žít i ti lidé? Kolik z nich tě prosilo, abys přestal? A koho jsi poslechl?! Nad kolika z nich si se smiloval a nechal je jít?“ Z tichého nenávistného tónu začal muž přecházet k ráznému. O dost více se to podobalo napůl šílenému řvu vzteklého lva.
„Tak odpověz!“ Vykřikl a kopl ležící postavu, až se odkutálela o několik metrů sál.
Vykašlal několik kapek krve. Každý pohyb ho bolel ještě o něco více, než předtím.
Co bych teď měl dělat? Prosit o smilování? Hrdě prohlásit, že se smrti nebojím? Nebo se opravdu jenom stačí smířit se s tím?
Smířit se. Jinými slovy vzdát všechny pokusy o záchranu. Tohle doporučoval tolika svým obětím.
Zachraňte mě někdo!
Nemůžu zemřít…
Nechci zemřít…
Ještě ne…!
Dejte mi jen nějaký čas!
Jako kdyby ji před sebou viděl. Postavu vycházející z mlhy, která tu nikde nebyla, ale přesto pro něj ano. Šla neúprosným krokem blíže a blíže k němu. Nezrychlovala ani nezpomalovala. Vypadala spíše jako robot zrozený pro účel zabíjení.
Robot, který si ani neuvědomuje, co dělá. Kolik zničil snů mladých i starých lidí. Za kolik slz můžou jeho pomalé kroky.
Začal se třást po celém těle a po tváři mu putovaly velké slzy.
Muž nad ním se vítězně zašklebil. Očividně mu pohled na umírající osobu dělal obrovskou radost. Jeden životní sen zničil… A jeden si právě splnil.
Nedělal si starosti, co bude dál. Pro co bude žít, když ho po tolika letech nahánění konečně našel.
Teď bylo teď. Teď byl nejšťastnější na celé zemi. Teď se mu pomalu plnil sen.
„Pamatuješ na tu malou vesnici, shinigami-san?“
Nenáviděl to oslovení. Kdokoliv mu tak řekl, za to zaplatil životem.
Shinigami podle ohromného počtu mrtvých, kteří za jeho cestou životem zůstávali ležet v prachu země.
„Kdybys ji nechal na pokoji, možná bys tady teď neležel a neumíral.“
Znovu se pokusil vstát. Pokoušel se nevnímat palčivou bolest z každého míst na těle. Neslyšet zvrácený smích nad sebou. nepozorovat blížící se postavu.
Urazila již nejméně polovinu cesty k němu…
Neviděl jí do obličeje, a přesto se jí opravdu bál. Nebo možná právě kvůli tomu. Ze strachu z neznámého. Neprozkoumaného.
Pohl rty v neslyšitelné prosbě; prosím, nezabíjejte mě.
Podsunul jedno koleno, aby se měl o co opřít, když se do něj muž znovu opřel celou svojí silou.
Tvrdě, stále bez jakéhokoliv zvuku, dopadl zase zpět na své místo. Jako kdyby z něj prostě nemohl utéct.
Nedokázal to pochopit, ale místo obrazů jeho rodiny a přátel se začali všude zjevovat jenom ti, kterým nějak ublížil. Které zabil nebo jim vzal rodinu. Kteří ho na sklonku smrti proklínali.
Pohled na ně mu působil bolest, ale rozhodně se nemohla rovnat té z nesplněných slibů. Z nesplněných úkolů.
Bojuj! Vykřikl náhle nějaký hlas hluboko v něm. Neměl už žádnou sílu, chakru ztratil po zásahu jakési zvláštní věci, ale přesto podvědomě chtěl dál bojovat o svůj život. Bojovat předem prohranou bitvu. Nevzdat to až do úplného konce.
Sebral se a jednou – naposledy – vyrazil pěstí proti rozesmátému muži. Stačilo jenom překonat několik centimetrů. Byl tomu tak blízko! Když mu náhle břichem projelo ostří katany.
Znovu se svalil na cestu.
Už před ním nestál jenom muž. Teď tam byly dva páry nohou.
Je tady…
Přišla si pro mě…
…ale já ještě nemůžu zemřít!
Odejdi!
Nech mě tady a jdi pryč!
Prosím.
Prosím…
Prosím…!
Naposledy vypustil všechen vzduch z vězení svého těla. V tiché motlitbě naprázdno pohyboval rty. Prosil, ale nikdo mu už nepomohl. Nikdo s ním neměl žádné slitování.
Přesně jako on s nimi.