Prokletí nebo dar? Příběh šíleného ŽABOBUDÍKU!

Jasně, už jen název zní šíleně, ale za to všechno může jedna určitá osoba, ano, ano Kobylka v pyžamu!! Tenhle námět jsem načerpala z jejího obrázku a malého příběhu na konoze, konkrétně ve FanManze tady:

POZOR! Spoiler!

Navíc jsem si ještě přečetla její stručně popsanou historii žabobudíku, to už jsem prostě nemohla vydržet, nenapsat to!

Rozhodla jsem se tedy tuhle historii převést do formy FFky, snad mě neukamenujete, snad to tady ještě nebylo (tohle téma fikce). Proto je moje dnešní dílko věnováno právě Kobylce v pyžamu, která dokáže pomoct a poradit, krásně kreslí a má suprové nápady. Díky za ten obrázek, kdyby nebylo tebe, nebyl by tu obrázek, kdyby nebylo obrázku, nebyla by tu ani tahle FFka. Dále je tahle fikce věnována všem, absolutně všem, kteří se podílí na editaci, překladu a čištění Naruto mangy, samozřejmě všem jejím čtenářům. Ze všech těch x lidí, je tu ještě jeden, kterého bych chtěla zmínit a to Yamata no Orochi. Skvělá editorka, která teď má tak strašně málo času, člověk, který vyslechl můj nápad a snaží se mě podpořit ve všemožných věcech, doufám, že to vyjde

„Oh, Jiraya-sama, vy jste ten nejgalantnější muž, jakého jsem kdy potkala!“doslova se rozplývala asi třicetiletá žena s dlouhými nepřirozeně zelenými vlasy a laškovně tahala muže za pramínek jeho stříbřité hřívy.
„Děkuji, má milá. Od tak krásné ženy jako vy, to muže vždy potěší,“usmál se Jiraya. Skutečně. Jeho nejnovější fanynka se podobala princezně, ovšem až na ty příšerné vlasy. Chvíli přemýšlel, jestli náhodou nevylezla z nějakého zaneřáděného rybníku s nádherně zelenou hladinou. Ovšem její výstřih vyrovnával i tu příšernou barvu vlasů. Žena se nad ním provokativně skláněla a on se mírně červenal v tvářích. Částečnou vinu na tom měla i míra alkoholu, které kolovala v jeho krvi.
„Mohla bych vám dát dárek?“zeptala se mile a až přeslazeně.
„Ale jistě má drahá, od vás cokoliv,“zaševelil a mrknul na ni. Žena zrudla ve tváři a podala Sanninovi malou krabičku. Ten už se natahoval k rudé mašli, ovšem ruka ženy ho zastavila.
„Nene,“zavrtěla laškovně hlavou, „dáreček se sám projeví v pravou chvíli, nebojte, poznáte to.“
„Co kdybyste se teď pro změnu věnoval mě?“zeptala se svůdně a roztáhla se na pohovce a nenápadně rozepnula knoflíček své letní blůzky.
„No samozřejmě, dám vám tu nejlepší péči,“ozval se zvrhle Jiraya a co se dělo dál, bylo nepřístupné pro zraky mladších osmnácti let.

Ležel pohodlně na pohovce, kolem něj obíhalo několik Tsunade s velkým výstřihem. Jedna jej hladila po vlasech, druhá mu do úst vkládala kuličky hroznového vína a třetí mu masírovala krk. Čtvrtá Tsunade s extra velkým výstřihem na něm obkročmo seděla a na tvář mu nanášela vrstvu pleťové masky proti vráskám. Seděla tak dokonale, že jeho pohled spočíval pouze na jejím vyvinutém hrudníku. Už už natahoval ruce… KVÁ, KVÁ, KVÁ!!!!

S trhnutím se probral.

„Sakra takový krásný sen!“zahřměl. Okamžitě však byl nucen dát ruce na uši, protože zvuk byl až příliš hlasitý a nesnesitelný.
KVÁ, KVÁ, KVÁ!!!
Porozhlédl se po místnosti, matně zaostřoval. S námahou se zvedl a zavrávoral. Zbytkový alkohol působil své potíže.
KVÁ, KVÁ, KVÁ!!!
Připadalo mu, jako by byl zvuk stále hlasitější, jako by mu zněl přímo u ucha. Rozhlédl se po místnosti ještě jednou a vydal se k jediné věci, ke které neměl důvěru. Opatrně zvedl balíček a najednou se ozval pravidelný interval.
KVÁ, KVÁ, KVÁ!!!
Dárek mu vypadl z rukou, jak se zlekl. S křachnutím dopadl na zem a z otevřené krabičky vypadla malá zelená věc. Sannin upustil od bojového postavení a opatrně vzal předmět do rukou. Z dlaní se na něj usmívala malá zelená žabka, místo bříška byl displej s čísly ukazující právě sedm hodin ráno. Opatrně žabku otočil a na druhé straně byl přilepený malý vzkaz s textem:

Dobré ráno, ty uchýláku!!!

Protřel si unaveně oči, měl hroznou žízen a bolela ho hlava. Jen matně si vzpomínal na to, co se včerejšího večera událo. Jeho zamyšlení přerušilo další hlasité KVÁ, KVÁ, KVÁ!!! Teprve potom naštvaně prásknul s novým budíkem na zem. Kvákání okamžitě utichlo a Jiraya si myslel, že má vyhráno.

Příštího dne ráno se jeho bytem znovu rozléhalo hlasité kvákání žabího budíku, Jiraya byl natolik unaven, že se neobtěžoval budíku dotýkat. Přes hlavu si přehodil polštář a po deseti minutách se bytem rozhostilo ticho. Sannin udiveně zvedl hlavu. Žabobudík sám od sebe přestal kvákat. V tom Jirayovi nad hlavou zablikala pomyslná žárovička a hned se jel konati vážné činy.

Opatrně a s největší trpělivostí zabalil budík do ozdobného papíru, pro jistotu ho několikrát obtočil lepící páskou a uložil do ještě kýčovitější dárkové krabičky. Ze svého bytu sebral nejnutnější cestovní věci, chystal se na další cestu za inspirací. Ještě před tím, však navštívil svého žáka a jako dárek mu přinesl malý ozdobný balíček.

Minato potěšen, co že to dostal od mistra, hned chtěl dárek otevřít. Jiraya ho však zadržel a řekl tu samou větu, kterou slyšel od své fanynky toho večera, kdy žabobudík dostal.

„Dočkej času, dáreček se projeví sám a v pravý čas,“mrknul na udiveného Minata, rozloučil se s Kushinou a jejím těhotenským bříškem a radostně odkráčel z vesnice. Moc rád by viděl svého žáka zuřit hned zítřejšího rána, ovšem strach mu nedovolil zůstat. Přece jen, Minato byl čtvrtým Hokagem a chloubou Konohy.

Nebyl to ovšem Minato, který následujícího rána zuřil. Byla to jeho, vždy usměvavá a křehká manželka, která se s Katanou ruce nebezpečně řítila na Minata.
„Ale miláčku, to ne já, to Jiraya-sensei, on mi dal takový dárek a …“větu nemohl dopovědět, protože se musel uhnout seku, který ohrozil jeho blonďatou hřívu. Ufff, to bylo o vlásek, doslova. Teď teprve skutečně začal litovat, že si nad postel nechal pověsit ozdobnou katanu svého klanu. Jeho „milá“ žena udýchaně zastavila a posadila se na nejbližší židli. Třesoucí se rukou si hladila velké bříško.
„Máš štěstí, že je tvůj potomek tak chytrý a začal mě kopat, jinak bys byl synem smrti,“pohrozila mu prstem Kushina. Ovšem jen naoko, za chvíli se od něj už nechala klidně líbat a hladit po vlasech. Nikdy moc dlouho nedokázala odolávat jeho krásným modrým očím. Minato si ovšem přízeň své manželky musel odkoupit slibem, že se povedeného dárečku zbaví, rozhodl se jej proto věnovat svému žákovi, který právě ležel v nemocnici, s lehkou zlomeninou kosti klíční.

„Ále sensei, to jste nemusel!“ohradil se Kakashi, když mu jeho učitel podával plastovou zelenou žabičku.
„No tak, jsem přece tvůj sensei, musím myslet na tvou morálku, i když jsi nemocný. Tady si ten budík pěkně postav na noční stolek, abys vždy věděl, kdy vstávat,“usmál se nevinně. Ještě chvíli si povídali, pak už byl Kakashi příliš unavený a usnul.

Co se dělo ráno v sedm hodin, není již třeba více popisovat. Záhadou však zůstává, jak se Kakashi dokázal žabobudíku zbavit, nebo jej zneškodnit?

O patnáct let později….

Naruto odpočíval po těžkém souboji s Akatsuki na nemocničním lůžku, když do jeho pokoje vešel jeho šedovlasý sensei s malou krabičkou v ruce. Blonďák jej obdařil zářivým úsměvem, jeho učitel mu ho oplatil.
„Copak mi to nesete, Kakashi-sensei?“zeptal se zvědavě a s nedočkavostí malého dítěte se vrhl na otevírání dírečku. Z kraničky vytáhl zelený plastový budík ve tvaru žabičky.
„Jé, děkuji Kakashi-sensei!! Ten se mi perfektně hodí k mé žabí peněžence, kde jste ho sehnal?“zeptal se radostně Naruto, aniž by čekal nějakou podlost.
„Kdysi jsem ho dostal od svého senseie a dnes jsem se rozhodl, předat ho další generaci,“oznámil pyšně. Naruto se nafoukl jako páv, hrdý na to, že mohl převzít pomyslnou štafetu minulé generace. S jemností položil budík na noční stolek. Ještě chvíli si povídali, pak Kakashiho nahradila Sakura, která přišla zkontrolovat Narutův zdravotní stav. Byl už mnohem lepší, navíc se jí Naruto neustále chlubil svým novým dárkem. Kdyby jen chudák tušil, co ho čeká….

KVÁ KVÁ KVÁ!!!