manga_preview
Boruto TBV 07

Den, kdy jsem tě poznal

Procházím se a pod nohama mi šustí podzimní listí. Podívám se na oblohu a zamyslím se jaké by bylo být jako pták. Létat kam chci, dělat co chci, být svobodný.
Z mých úvah mě vyruší pláč. Je bolestný, slyším ho a bolí mě u srdce. Otočím se a zahlédnu muže s krásnou dívkou. Dívka se krčí před jeho ranami a bolestně naříká. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Rozběhnu se za nimi.
,,Máte nějaký problém?‘‘ zeptám se.
,,Mám, ale o to vy se nestarejte,‘‘ odpoví chlap, vezme dívku za ruku a táhne jí pryč. Tak krásnou dívku jsem dlouho neviděl, možná nikdy. Měla krásné dlouhé havraní vlasy, na koncích se jí vlnily. Oči měla stejně černé jako vlasy. Byla štíhlá a drobné postavy. V očích se jí lesknul smutek a vztek k tomu muži. Poznal jsem to. Jak na něho nenávistně koukala. Podvědomě jsem věděl, že neudělala nic špatného. Padla na mě špatná nálada. Rozhodl jsem se, že ji najdu. Nevěděl jsem co udělám potom, až jí najdu, možná bych neměl, byl jsem rozhodnutý, najdu ji. Šel jsem domů do Listové vesnice. Ten den byl teplý, i když byl podzim. Rozhodl jsem se, že si na chvíli půjdu sednout k vodopádu, který byl nedaleko mého domova. Vzal jsem si deku, že u vody o všem popřemýšlím a třeba mně něco napadne. Došel jsem k vodopádu a rozhodil deku. Lehl jsem si a opět koukal na nebe. Kdybych tak byl ten pták..., možná bych ji z té výšku viděl... Zavírám oči a upadám do tmy...
Pootevřu oči a spatřím povědomou tvář. Oči otevřu úplně a uvidím... je to ONA! Šťastně vyskočím na nohy a pořádně si ji prohlédnu. Je tak krásná. V očích má už ten mě známý smutek. Pláče, oči se jí lesknou. Jak mně našla? Našla mně úmyslně? Jak se jmenuje? Proč pláče? Kdo byl ten muž, který jí tak surově mlátil? Měl jsem na jazyku miliony otázek, takže jsem ani nevěděl kterou začít...
,,Pomoz mi, prosím tě.‘‘ zašeptala potichu a sklopila oči.
,,S čím ti mám pomoct? A jak se jmenuješ?‘‘
Nic jsem nechápal.
,,Pomoz mi,‘‘ zaprosila znova a po tváři jí stékaly slzy, ,,vezmi mě sebou. Ať je to kamkoliv... jmenuji se Inoune... vezmi mně sebou.‘‘
Nebyl jsem schopen slova. Až teď jsem si ji detailně prohlédl. Na obličeji pod lícní kostí měla krvavý šrám, kruhy pod očima a bledý obličej. Ale i přes to byla přenádherná.
Vzal jsem ji za ruku a došli jsme ke mně domů.
,,Kdo byl ten muž?‘‘ zeptal jsem se uprostřed hrobového ticha.
,,Je to můj nevlastní otec. Před rokem mi zemřela maminka a sourozence žádné nemám. Bije mě, dlouhou dobu. Kvůli němu už nemám žádné přátele, jsem sama, úplně sama. Teď mě určitě hledá. Můžu tady zůstat? A jaké je tvoje jméno?‘‘ zeptá se a já pocítím obrovskou nenávist k jejímu otci.
,,Zůstaň tu se mnou. Klidně navždy. Jmenuji se Yutaka. Dojdu ti pro něco, co vyléčí tvé rány.‘‘
Odejdu z místnosti a jdu namočit ubrousek s léčivou vodou. Vrátím se a kleknu si před ni. Dotknu se prsty jejího hebkého obličeje. Chtěl bych ho líbat. Jemně jezdím ubrouskem po krvavých šrámech. Její velké oči se na mě upřeně dívají. Tento pohled si budu pamatovat do konce života.
,,Děkuji, jsem unavená, mohu si jít odpočinout?‘‘zeptá se a odtáhne mou ruku.
,Jistě počkej chvíli.‘‘
Připravím jí postel. Já budu klidně spát na zemi. Pro její krásné oči bych udělal cokoliv. Svlékne si kalhoty a já uvidím modřiny po celých nohou. Lehne si a já ji přikreji dekou. Jak rád bych si přilehl a hladil jí po vlasech a po tváři. Najednou ve mně hrkne. Zítra mám odejít na důležitou misi. Samotnou ji tady nechci nechat, ale sebou ji také vzít nemohu. Bude tady muset zůstat sama. Však se za týden vrátím zpátky. Co když ji najde? přepadnou mě obavy. Kouknu z okna a promítám si celý den. Nemusel jsem ji hledat. Našla si mě sama. Je to jak z krásného snu. Je tady se mnou. Nejkrásnější dívka na světě. Zavírám oči a usínám...
Najednou uvidím, jak si ji vede pryč. Nevede. Táhne jí po zemi jako smetí do sběru. Pláče. Hodně nahlas. Chci vstát, ale nejde mi to. Nevím, co mám dělat. Jsem bezradný. Pomozte mi někdo, sakra!
Podaří se mi vstát a do očí mi svítí slunce. Rychle se jdu podívat. Je tam! Sladce spí. Po čele mi stékají krůpěje potu. Až teď si uvědomím, že to byl jen zlý sen. Jdu připravit snídani a zároveň se přichystat na misi. Vyjde z pokoje zabalená v dece.
,,Dobré ráno.‘‘ pozdravím a ona se sladce usměje. Její bílé zuby zazáří. Jsem jako v transu. Nemůžu se na ni vynadívat. Sedne si a já nevím jak začít...
,,Víš, já musím dnes odejít na důležitou misi, musíš tady zůstat sama. Se mnou jít nemůžeš.‘‘
Podívá se na mě vyděšeně.
,,Neboj všechno zařídím. Nemůže tě tady najít. Za týden se vrátím.‘‘
Už mám vše co potřebuji. Cítím se provinile.
,,Už...už musím jít.‘‘ Stoupnu si před ní a chci jí políbit. Ucukne. Neměl jsem to udělat.
,,Tak se tu měj hezky...a neboj se.‘‘ dopovím větu a odcházím pryč.
,,Yutake!‘‘otočím se a Inoune mě pohladí po tváři. Uchopím její obličej do rukou a znovu jí políbím. Neucukne. Propadám se někam hodně hluboko. Jsem zamilovaný. Tak jsem ještě nikdy žádnou ženu nemiloval. Odtrhne se a já se na ní zamilovaně podívám.
,,Tak za týden.‘‘
Odejdu z domu s těžkým srdcem. Dny se vlečou jako šnek. Každý den se mi o ní zdají krásné sny. Týden je skoro u konce a já se strašně těším. Vracím se a skoro běžím. Běžím kolem krásně rozkvetlé louky. Rozhodnu se že jich pár natrhám. Z pár květin se vyklube celá kytice. Otevírám dveře a nikde ji nespatřím. Asi bude spát. Jdu se podívat do pokoje, tam také není. Prohledám celý byt. Zoufale běhám sem a tam. Až teď najdu stopu. Na zemi leží lísteček se vzkazem: ,,Nehledej mně.Tvá Inonue.‘‘ Květiny spadnou na zemi a okvětní lístky se rozsypou na miliony kousků po podlaze. Stejně se roztříští moje srdce. Do očí se mi hrnou slzy, do hlavy se mi řine krev. Neměl jsem ji tady nikdy nechat samotnou. Po tváři mi stékají slané kapky. Pláču, já, tvrdý muž. Jsem sám... zase sám. Nedbal jsem na její prosbu ať jí nehledám, vydal jsem se po vesnici. Každého, koho jsem potkal, opravdu každého, jsem se zeptal, jestli onu dívku s nějakým mužem náhodou nezahlédli. Vracel jsem se do prázdného domu s nepořízenou.
Další den jsem se šel projít. Na chvíli vyčistit hlavu, přestat vnímat. Půjdu k vodopádu. Tam si mě našla. Třeba tu bude. Bože můj, já jsem tak naivní. Nikde nikdo. Rozhodl jsem se, že si na chvíli sednu na břeh. Pozoroval jsem poletující listí. Najednou vedle mě něco spadlo na zem. Byl to ptáček. Mrtvý ptáček. Byl v něm zabodnut ostrý šíp. Myšlenka, že bych chtěl být ptákem, ve mně zanikla. Proč je jen život tak nespravedlivý. Ptáka jsem odložil do trávy. Tím se mi ještě zhoršila nálada. Byl jsem jako tělo bez duše.
Po skále stékala voda. Dál něž za vodopád jsem ještě nikdy nevkročil. Teď jsem měl chuť to tam jít prozkoumat. Ta místa mě lákala... Procházel jsem hustým lesem, až nakonec jsem došel ke krásné louce. Nádherné. Najednou mi něco spadlo na hlavu....
,,Inonue!‘‘ nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Štípl jsem se do ruky. Nezdálo se mi to. Je to reálné. Smála se, a to jí moc slušelo. Seskočila ze stromu. Měla na sobě bílo-červené hedvábné šaty. Její krása mě opět oslepila.
,,Kdes byla? Hledal jsem tě celou věčnost!?‘‘ nevěřícně jsem na ní hleděl a čekal, co odpoví.
,,Jsem volná!‘‘ zvolala.
,,Jsem volná...volná...‘‘ opakovala pořád dokola.
Neptal jsem se na nic. Nechtěl jsem aby jí úsměv ze tváře zmizel.
,,Proč ses ke mně nevrátila?‘‘ na tohle jsem se zeptat musel.
,,Chtěla jsem vědět, jestli mě hledáš...,jestli jsi nezapomněl...‘‘
Překvapilo mě to, ale víc jsem se neptal.
,,Tak jdeme domů, k nám domů.‘‘
Vzala mě za ruku. Dotkly se mě její dlouhé hebké prsty. Byla bez chyby. Naprosto dokonalá.
Ruku v ruce jsme vyrazili k domovu. Přemýšlel jsem, jestli to je náhoda, že jsem ji našel. Nebo snad osud?´Hlavní je, že jsme zase spolu. Hledal jsem ji dlouho dobu a byla malá pravděpodobnost, že ji najdu. Jako jehlu v kupce sena. Došli jsme domů a já šel uvařit čaj. Stála tam a pozorovala mně. Na zemi pořád ležely květiny. Došel jsem k ní a políbil jí na rty. Vzal do náruče a nesl do postele. Tam jsem ji položil a líbal. Inonue mi polibky opětovala. Prožili jsme noc plnou vášně a lásky. Byl jsem ten nejšťastnější muž na celém světě. Rok uběhl jako voda a nám nestály v cestě žádné překážky. Jednou jsem se dověděl úžasnou zprávu. Budu otcem. Budeme rodiči toho malého drobečka který roste u Inonue. Po celou dobu jejího těhotenství jsem o ni velice dobře pečoval. Každým dnem jsme to očekávali. Narození miminka.Těšil jsem se na roli otce.

Jednoho dne se to stalo. Inonue porodila krásnou holčičku. Dali jsme jí jméno Kanji. Oči měla po Inonue. Byl jsem nadšený. Starali jsme se o naší holčičku. Nebyl to andílek, jak jsme očekávali. Celé noci plakala. Nespala ani hodinu. Nebývala k utěšení. Její maminka byla neštastná. Byla unavená a už jsme nebyli štastní tak, jako před tím. Ale měl jsem je moc rád. Obě. Byly jediným štěstím v mém životě. Kanji bylo pět let a problémy nepřestávaly. Naopak. Ještě se to zhoršovalo.
Jednoho zimního dne jsem se vrátil domů. Na zemi seděla Inonue a koukala do zdi. Myslím, že mě ani nezaregistrovala. Chtěl jsem jít k ní, ale teď jsem si všiml toho našeho malého drobečkaj jak bezvládně leží na zemi kousek od maminky.
V břiše má zapíchnutý kunai. Rozběhnu se ke Kanji. Mé slzy dopadají na její krásnou tvářičku. Dlouho dobu ji držím v náručí a pláču. Potom si uvědomím hroznou věc. Inonue zabila naší malou Kanji. Otočím se na ni, pořád kouká na to samé místo. Vzteky bez sebe se na ni rozběhnu. Vezmu ji za ruku a táhnu ji z domu. Táhnu ji tak, jako táhl ten muž Inonue v mém snu. Jako smetí. Nic jiného si nezaslouží. Vyhodím jí ven.
,,Zabilas ji! Mojí malou holčičku! Už tě nechci nikdy vidět!‘‘

Vrátím se zpátky k mé mrtvé dceři. Koukám na ni. Byla moc zlobivá, ale já ji miloval. Miloval jsem ji tak, jako její maminku. Tohle si nezasloužila. Tohle se nikdy nemělo stát. Neměl jsem nikdy poznat tu ženu, o které jsem si myslel, že mi přinese jen samé štěstí. Nelituji toho, že jsem ji vykopl.

Vracela se snad stokrát a prosila o odpuštění. Neodpustím jí už nikdy v životě. Jednou jsem řekl, že pro její oči bych udělal cokoliv. Neudělal. Nedám jí druhou šanci. Už kvůli Kanji. Mohli jsme být štastná rodina. Můj život se mi zhroutil jako domeček z karet. V mém srdci Kanji zůstane už po celý život. Až se někdy zasměju, vzpomenu si na tebe. Na to, jak moc jsi byla podobná své mamince, na to, jak ses dokázala smát, na to, jak jsi dokázala mít ráda, na to, jak jsi udělala své první krůčky. Tvoje první slovo bylo táta. Mé srdce už je prázdné. Už nikdy nebudu moct milovat. Ani bych ti to nikdy neudělal, moje malá holčičko Kanji. Budeš vždy v mém srdci jediná...

Poznámky: 

Doufám, že po tom jak jste si přečetli první odstavec, tak že jste nepřestali číst...Smiling
Doufám že se vám moje poídka líbí...

3.944445
Průměr: 3.9 (18 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, St, 2018-02-07 09:35 | Ninja už: 5685 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Mise V3: Páni, nestačila jsem zírat na to, jak rozehráváš tuto povídku. Musím říct, že to bylo kruté tak zakončit, ale zasloužila si to. Kdyby měla srdce a trochu té trpělivosti, nemuselo se to stát... Ale to jsou jen samé "kdyby, co by"... Mě by spíše zajímalo, zdali nebyla z nějakého klanu a neměla v sobě něco, co ji nutilo jednat tak, jak jednala, ale to se asi už nedozvím, nebo to měla dědičné, stačí, když si to domyslím sama. Nic jiného mi nezbude. Opravdu smutná povídka, bylo mi u ní úzko. Ale všechny povídky nemohou být šťastné a dokonalé. Někdy je potřeba být nedokonalý...

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Tenny
Vložil Tenny, Ne, 2008-11-02 15:35 | Ninja už: 5792 dní, Příspěvků: 567 | Autor je: Prostý občan

Krásná a moc smutná povídka. Sice to s Narutem moc společného nemá, ale i tak. Smiling
( Já bych ji ještě šanci dala... Asi jsem až moc dobrá duše... Laughing out loud )

Obrázek uživatele Merrysek
Vložil Merrysek, Pá, 2008-10-31 15:20 | Ninja už: 5663 dní, Příspěvků: 43 | Autor je: Prostý občan

Ahojky Bauuu, je to moc krásný Smiling Jako všechny tvoje povídky Smiling Tak piš hezky dál ať nám nezakrníš! Laughing out loud Smiling Eye-wink