MISS KONOHA 2008 - část 009

Tak chudinky děvčata jsme zanechali vydané na milost a nemilost Ibikimu a půjdeme se mrknout, jak chlapi tropí hlouposti ve školní tělocvičně...

Ze srdce na stropě naštěstí zbyly jenom cucky poté, co si šílené kvarteto ve složení Iruka, Ebisu, Izumo a Kotetsu zkoušelo hod na cíl, ovšem tělocvična i tak nadále připomínala rozpatlané růžové cukrátko... Sarutobiho oblíbený krepák pokrýval téměř všechna okna, v liánách se spouštěl z basketbalových košů, žebřiny nebylo pro samý krepák vidět a kdyby neměl tu nepatrnou vadu, a sice že se velmi snadno trhá, Sandaime Hokage by neváhal a položil ho na zem jako koberec... Uprostřed toho růžového oceánu se plácali dva ninjové a poněkolikáté se bez viditelného úspěchu snažili stlouct k sobě dvě neposlušná prkna, kterážto byla součástí přehlídkového mola. Výsledkem milionšestého pokusu bylo, že si Umino Iruka málem rozdrtil ukazováček na pravé ruce a chudák Ebisu si zadřel třísku.
„Se na to můžu vys...,“ zaklel Iruka vztekle a mrštil kladivem za hlavu.
Letící kladivo nabralo slušnou rychlost, cestou sejmulo několik dalších krepových závojů a vyrobilo menší otvor do zdi těsně vedle Kakashiho. „Pan velký kliďas Hatake“ nehnul ani brvou, jen nepatrně vzdychnul a líně obrátil stránku, protože si jako vždy četl. Jiraiya, který se válel opodál však nebyl zdaleka tak klidný. Vyskočil jak čertík z krabičky a začal vřískat: „Vám dvěma pitomcům snad hrabe nebo co! Já už jsem starší člověk, mám slabý srdce, blbě vidím, často se zadýchávám a bolí mě záda. Takovej šok mě mohl stát život!“
Jeho srdceryvnej proslov nezanechal v těch magorech žádnej hlubší dojem, právě naopak se div nepotrhali smíchy. Ero-sennin se chytil za hlavu a skoro zoufale dodal: „Já se z nich jednou zcvoknu...“
„Co?!“ nechápal Iruka.
„Zcvoknu. To znamená zbláznit se, zešílet, zmagořit, mít o kolečko víc, plácat pátý přes devátý, ZBLBNOUT!!!“ zařval Jiraiya a pak se vyčerpaně zhroutil Kakashimu do klína.
Ten si trochu posunul nohy, aby se jeho oblíbenému autorovi lépe leželo a znova se s chutí pohroužil do děje.

Zatímco na radnici probíhal zápis nových soutěžících kunoichi a v tělocvičně se taky děly věci, Kankurou s Gaarou si vykračovali jednou z mnoha úzkých uliček směrem na náměstí. Gaara se ještě občas pochechtával, když si vzpomněl na to, jak sebou Kin třískla o plot. Kankurou se loudal s rukama v kapsách a evidentně ještě pořád nechápal, co tam vlastně dělá. Najednou se ulička rozšířila a klukům se naskytl výhled na náměstí. Radnice se v dopoledním sluníčku tvářila docela přívětivě, koruny stromů se líně pohupovaly v rytmu šumícího větru a u kašny... U kašny se odehrávalo něco opravdu zvláštního.
„To tamhle někdo visí hlavou dolů z větve?“ žduchnul Kankurou do Gaary.
Gaara zaostřil, až se jeho černě orámované oči změnily na dvě úzké čárečky a pak řekl: „Ty krávo, mě asi střelí! To je Hyuuga Neji! Na to se musíme mrknout zblízka, pojď!“
A už si to hasil mezi stromy, až se mu z tykve sypal písek a tvořil za ním klikatou cestičku. Když doběhl k lavičce vedle kašny, Izumo zrovna hodně nevybíravými slovy nadával na Iruku za to, že se jim posmíval kvůli jejich porotcování v Missákovi. Jakmile Izumo Gaaru uviděl, párkrát naprázdno zalapal po dechu, a pak zmlknul. Vlastně zmlkli všichni, protože takovou návštěvu fakt nečekali.
„Tě péro!“ zahlaholil udýchaně Kankurou, který dosprintoval vteřinu po svým bráškovi. „Vo co tady, sakra, go?“ dodal ještě, než se svalil na zem a začal si ze zad sundavat tu svou „mumii“.
„No to teda čumim,“ pronesl Neji a vyšel písečným sourozencům vstříc, ale neudělal ještě ani dva kroky a byl předběhnut jásajícím Rockem Lee.
Lee se vrhnul Gaarovi kolem krku a cosi nesrozumitelnýho vykřikoval. Klukům se podařilo zachytit něco jako „...rád že tě vidim...se mi stýskalo...zapaříme...síla mládí...“ Když ho ze sebe Gaara konečně setřásl, odložil si tykev a šel se přivítat s ostatníma. Pak si všichni společně sedli na kašnu (kromě Kotetsu s Izumem, kteří se rozhodli pokračovat v lepení plakátů a pomlouvání Iruky) a Neji se rozpovídal o svém oblíbeném tématu – Missákovi 2008.

A nyní se konečně vracíme k Ibikiho přihláškám... Temari se stejně jako ostatní holky neubránila smíchu, když viděla ten krásnej pravopis plus otázku o bankovním kontě. Ibiki po ní vrhnul krajně rozladěný pohled a už už se chystal ji zpražit, ale přesně v tom okamžiku do zasedačky nakráčel zbytek poroty, čili Sandaime Hokage, Jiraiya, Tsunade a Kakashi (který opět čuměl do knížky, takže zakopl na prahu a málem skončil hlavou u Tsunade ve výstřihu). Všech pět porotců chvíli zmateně obíhalo stůl, protože se nedomluvili, jak kdo bude sedět, nakonec se však po menší strkanici uvelebili.
„Úvodem bych vás rád přivítal, děvčata. Těší mě, že jste se dostavily v tak... ehm... hojném počtu. Tak bychom se asi měli navzájem představit, že? Já jsem Hokage, místní starosta, po mé levici sedí Tsunade a Jiraiya, Legendární Sanninové,“ rozpovídal se Třetí. Když viděl, jak se na sebe Tsunade s Jiraiyou vražedně podívali, začal přemýšlet o tom, že si přece jen měl sednout mezi ně. Bohužel teď už se s tím nedalo nic dělat, a tak mu nezbylo než doufat, že se do konce jeho proslovu navzájem nezakousnou. „Po mé pravici jsou Morino Ibiki, náš expert na výslechy a volné disciplíny,“ po tomto výroku se Sarutobi mírně uculil, „a kopírovací ninja Hatake Kakashi - jediný známý žijící člověk, který kdy přečetl Icha Icha Paradisu pozpátku. A teď se nám, prosím, představte vy. Přednost mají samozřejmě hosté, takže jestli můžu poprosit slečnu z Otogakure no Sato.“
Kin, které se jakž takž podařilo uklidnit a rozčesat vlasy, si stoupla a spustila: „Mno, takže zdravím. Jmenuju se Tsushi Kin a co bych tak o sobě řekla, no... Baví mě počítače, taky hraju na flétnu a nejradši ze všeho mlátím svého týmového parťáka Zaku... A to je asi všechno.“
Hned po ní se naprosto suverénně zvedla Temari, trochu si potáhla rozškubnutej rukáv a bez obalu pravila: „Já jsem Temari z Vesnice ukryté v písku. Mám dva otravné mladší bratry, o které se musím starat, takže na žádnou zábavu mi nezbývá čas.“
Tsunade se usmála. Jako bych v ní viděla samu sebe v mladším vydání, pomyslela si, a pak se zaměřila na malou kunoichi z Mlžné, kterou právě Hokage vyzval, aby se taky představila.
„Noooo,“ protáhla a trochu se začervenala. „Moje jméno je Ubaraki Noriko, eh, mám ráda cvičení taijutsu a hm..., procházky...“
Začervenala se ještě víc, cudně sklopila oči a posadila se zpátky za stůl.

Příště vás čeká již dříve slibovaný velký návrat... ;)