Kriminálník 6. Díl

"Nevím, jelikož už tak jsem vyrůstala bez mámy... A říct to, mohl se člověk hned cítit jinak... Ale co se stalo tobě, jsi najednou smutný.“ Zvedne se a přejde k němu. Opatrně si k němu sedne a obejme kolem krku. "Co se ti stalo, řekni. Neviděla jsem ještě u tebe takový smutný pohled, jen ten ledový a chladný."
Podívá se na ni. Přímo do očí. Jeho pohled je tentokrát již opět chladný a neprostupný. Je skoro až těžké uvěřit tomu, že jeho oči snad ještě před chvilkou mohly dávat najevo jakoukoliv emoci. Kdokoliv jiný, kdo to neviděl, by nevěřil. "Sakuro." Vydechne, pečlivě kontrolovaným tónem, ale navzdory jeho snaze do něj prosákne trocha nepřátelství, které ovšem nemá nic společného s ní samotnou, ale spíše s tématem, které poněkud neohrabaně nakousla. Vždy sice nesnášel, když někdo chodil kolem horké kaše, ale tohle na něj bylo trochu příliš.
"Řekl jsem ti to, aby sis sama uvědomila, co všechno můžeš ztratit... myslím, že chápeš," podotkne potom, přeci jen po ztrátě matky by si jej snad měla vážit o to více. Nic dalšího k tomu všemu ovšem raději nedodá, protože v tu chvíli uslyší, jak mu v kapse zvoní mobil. Trochu sebou při tom zvuku trhne, protože to nečekal, ihned mu ovšem ruka vystřelí ke kapse, ze které mobil vytáhne a podívá se, kdo mu volá. Mírně přitom svraští obočí a nakonec se zvedne, ale tak, aby Sakuru za sebe neshodil, nýbrž ji jenom přesune na židli, na které předtím seděl on.
"Nechoď, no tak. Nechci tu být sama." Zesmutní.
Koutkem oka se na ni podívá a jen zlehka zavrtí hlavou. "Nikam nejdu, jen to musím vzít.“ Řekne potom a poodejde k topení, kde si dá mobil k uchu a následně hovor přijme.
"Hinato?" Osloví ji, jakmile v telefonu uslyší její hlas. "Ne, nic se nestalo." Řekne poté a uhne pohledem k Sakuře. "Jiné okolnosti." Dopoví poté a opět se na chvilku odmlčí, aby postřehl i slova, která se poněkud ztrácí v hudbě, která hraje v pozadí. "Já vím, mrzí mě to, ale s tím počítám, určitě jak jsme se domluvili." Odpoví jí poté a ramenem se zlehka opře o rám okna a svůj pohled upře opět ven. "Jak to tam vůbec vypadá? Je to moc zlé?" Zeptá se jí potom. "Tak alespoň něco, dej mi potom ještě vědět." Řekne následně a podívá se na hodinky na ruce, aby se podíval, kolik je hodin. Docela jej překvapí, že už je poměrně pozdě, nečekal to. Uteklo to poněkud rychleji než čekal.
"Určitě se mi potom ještě ozvi, mobil bych měl mít u sebe a nikam se stejně nechystám, alespoň zatím ne." Dodá a na chvilku se odmlčí, než si pro sebe přikývne. "Tak zatím." Řekne ještě, než si mobil oddělá od ucha a schová si jej do kapsy tam, kde jej měl i předtím. Ke stolu se ovšem ještě nevrací a místo toho upřeně kouká z okna na ulici, která se pomalu, ale jistě plní vodou. Asi po třech minutách si tiše povzdechne s otočí se opět čelem k Sakuře.

"Přítelkyně?" Zeptá se a pak se zvedne a dojde k lednici, kde vezme nějaké máslo a nějakou zeleninu. A da si to na linku, kde si to nakrájí a dá na talíř. Vezme pečivo a namaže si tak dva krajíce. "Chceš taky? Měl bys něco sníst."
"Hmm…" Vydá ze sebe jen na její první otázku. Nejdřív ze všeho ji sjede pohledem od hlavy až k patě a dokud k němu ještě stojí zády, tak udělá několik kroků směrem k ní a zastaví se, až když je ani ne třicet centimetrů od ní. Následně k ní natáhne jednu ruku, kterou jí jemně odhrne několik pramínků vlasů na záda. Hlavu následně dá blíž k jejímu uchu.
"Změnilo by se tím snad něco, kdybych řekl, že ano?" Zeptá se jí tiše, dává si přitom dobrý pozor, aby jeho teplý dech dopadl na její krk, protože už předtím si všiml, že se jí z toho téměř podlamují kolena. Chvilinku potom vyčkává na její odpověď, jemu samotnému je ale jasný důvod, proč se na tohle asi ptala a právě proto se mu na chvilku na tváři usadí úšklebek, který ovšem zmizí, než se na něj stihne Sakura otočit. "Ale takhle bych to neřekl." Dodá nakonec, aby ji zbytečně moc dlouho nenapínal. "Spíš bych řekl známá kamarádka, možná něco mezi tím." Řekne zamyšleně, sám se nad tímhle chvilku pozastaví ve svých myšlenkách, než se vrátí zpět do reality. "Ale abych přesněji odpověděl, tak ne, přítelkyni nemám." Dodá potom, aby ji ušetřil ještě dalších dotazů, které by ohledně tohohle mohly nastat. Nakonec nemá nejmenším důvod k tomu, aby jí to tajil, hlavně protože tohle zrovna není jeho styl.
"Aha, znělo to tak, proto jsem se ptala. Dáš si teda něco k jídlu." Zeptá se ještě jednou a pak se k němu otočí a když zvedne pohled, tak trochu zrudne z jeho pohledu
"Aha." Kývne hlavou, ani nic raději neříká k tomu, že poslouchá cizí rozhovory, nakonec občas je to nejlepší způsob k tomu, jak se něco dobrého dozvědět. Než svou ruku úplně spustí podél těla, tak se jemně dotkne její tváře v místech, kde se jí zbarvily do ruda. "Copak? Nemáš snad horečku?" Vydechne hraně. Sám moc dobře ví, čím je zrovna tohle způsobeno, ale přesto si tuhle tu poznámku nemohl jen tak odpustit. "Možná by sis měla jít lehnout, nebo si trochu odpočinout." Dodá potom a na chvilku uhne pohledem, hlavně se zamyslí nad tím, jak dlouho se zde vlastně chystá zdržet, protože má takový pocit, že Sakura jej zrovna dvakrát pustit nechtěla, což jej na jednu stranu ani moc nepřekvapuje. Říká si, že možná by ji tu neměl nechávat po tom všem samotnou, i když to nezávisí tak úplně na něm.
"Ani nemám na nic chuť, popravdě řečeno.“ Odpoví jí po chvíli. Večeře, kterou měl před plesem, mu totiž bohatě stačila a teď nemá na jídlo ani pomyšlení. "Ale děkuji za nabídku." Řekne potom a podívá se zpátky na ni, přímo do její tváře. "Vlastně mi stačí ten čaj." Dodá potom, když si vzpomene, že mu jej předtím uvařila, a tak nakonec poodejde několik kroků od ní a natáhne se pro hrnek, ze kterého se napije. Tentokrát má již ta tekutina tu správnou teplotu, a tak se neopaří.

"Nemám horečku a ne nechci si lehnout. Nejsem unavená." Odpoví mu. "Máš aspoň nějaké sourozence?" Zeptá se a sama se opět napije.
Navzdory tomu, že je to poněkud běžná otázka, tak se na chvilku zarazí. Pevně stiskne čelist a obličej jakoby se mu najednou potáhl stínem z nějakého neznámého důvodu, V duchu jakoby bojoval sám se sebou a hodně sil vynaloží i na to, aby se mu ve tváři objevoval jen a pouze ledový výraz, skrze který nedokážou proniknout žádné emoce. Přesto nedokáže udržet část svých emocí, a tak zatne ruku v pěst. Zhluboka se nadechne, i když to zprvu působí poněkud trhaně. Nakonec otevře pusu, aby jí odpověděl, ale z jeho úst nevyjde ani hláska. Skoro jakoby se nemohl překonat a říct to.
Na moment přivře oči a po krátkém výdechu se mu ze sebe nakonec podaří dostat: "Měl jsem staršího bratra." Odpoví jí nakonec. Ta informace jakoby z hloubi jeho paměti vyvolala vzpomínky na jisté období jeho života, na které se vší silou snažil zapomenout, a nebo jej alespoň z části vytěsnit z hlavy. Docela se mu to nyní i dařilo ovšem až doposud. "Proč se na to vůbec ptáš?" Zeptá se jí, aby z části přenesl řeč zase na něco jiného a ona se tak dále nevyptávala na to stejné téma, i když je mu bohužel až moc jasné, že u ní to zrovna moc platné nebude a stejně se tak nezbaví nějakých dalších otázek, které se Sakuře jistě objevují na jazyku. Ostatně to může vidět i z výrazu v její tváři, ze kterého by snad byl i schopný jednotlivé otázky vyčíst.
"Aha. Stalo se mu něco? Když si s odpovědí váhal?" A kouká na něj. "Já ani nevím, jaké to je mít sourozence."
Střelí po ní pohledem. Do té doby se mu na tváři snad ještě neobjevil tak nepřátelský pohled jako nyní... jakoby ji snad chtěl tímhle pohledem umlčet. Samotného jej ovšem trochu překvapí, že není schopný ten pohled udržet dlouho a brzy se zase vrátí zpátky ke svému nic neříkajícímu ledovému výrazu, který je velmi špatně čitelný i pro lidi, kteří jej znají již řadu let.
"Proč se vůbec tolik vyptáváš?" Zeptá se ještě trochu nevrle, než se nadechne, aby se uklidnil a trochu mírněji dodá. "Je to minulost, na kterou se snažím zapomenout a o které by si měla být ráda, že vůbec nic nevíš." Nadhodí poté s vážným tónem. Přeci jen se necítí na to, aby si tady vyléval srdíčko. "Některé věci nechceš vědět, věř mi." Dodá potom tak tiše, že to bylo spíše jen zašeptání do vzduchu. Skoro jakoby to snad ani nemínil říct nějak moc nahlas. Jeho pohled se na chvilku upře někam do neznáma jakoby byl hluboce ponořený ve svých myšlenkách než se pomalu zvedne ze židle a od stolu a bez myšlenkově dodá: "Měl bych jít." Řekne a bez dalšího otálení vyrazí k předsíni.
"Nechoď. Prosím." Rozběhne se a chytí jej zase kolem pasu. "Prosím, zůstaň."
Pevně stiskne čelist, když se Sakura natiskne na jeho záda a zároveň tak i na jeho dosti citlivé rány. Trhaně se nadechne a pomalu zase vydechne, aby se uklidnil. Otočí poté hlavu směrem k ní, aby jí řekl, že skutečně půjde, ale výraz v její tváři mu jakoby vzal vítr z plachet. Najednou jakoby měl pocit deja vu. Tahle scénka mu připomene tu, která probíhala u nich doma pokaždé, když se jeho bratr chtěl vydat někam bez něj. Moc dobře si uvědomuje, že jeho snaha jej zastavit vždy selhala a nejspíš právě kvůli tomu, aby se historie již neopakovala, tak si nakonec rezignovaně povzdechne.
"Jestli mě předtím nerozmačkáš." Poznamená tiše, zároveň, aby jí naznačil, že by své sevření skutečně mohla trochu povolit už jen kvůli jeho stehům, které by se se mohly teoreticky i roztrhnout, i když kdo ví, když už přežily i jeho nedávnou rvačku. "Zůstanu tady." Dodá potom, aby ji ujistil. Ví, že by neměl, ale na druhou stranu si říká, že tím ničemu nemůže ublížit. "Ale řekni mi jednu věc." Dodá potom z části mírně zamyšleně. "Proč. Proč pořád trváš na tom, abych zůstal?" Zeptá se jí nakonec. Tahle maličkost jej skutečně dost zajímá už jen kvůli tomu, že se neznají ani den a fakt, že si k němu vytvořila za tak krátkou dobu takovou vazbu je pro někoho, kdo má s důvěrou problém i po letech známosti, velmi zvláštní.
"Protože se cítím s tebou v bezpečí, ať máš jakoukoliv práci. Navíc jsme kamarádi a taky nechci být sama."
Chvilku ji ještě mlčky pozoruje, přemýšlejíc nad tím, co mu nyní vlastně řekla. Přijde mu docela směšné, že zrovna s ním se cítí v bezpečí, ale nesměje se. Právě naopak. Jeho tvář je ledově klidná až z toho mrazí. "Kamarádi?" Zopakuje potom po ní z části mírně nevěřícně. "Hmmm, když myslíš." Dodá potom a jemně sáhne na její ruce, které jí od sebe zlehka oddělá, aby mu skutečně na ty stehy tolik netlačila. Už tak má co dělat, aby zůstal stát na nohou. "Pokud ti moje přítomnost v něčem pomůže." Pokrčí rameny a následně se posadí zpátky na židli, kde má ještě stále hrnek s trochou čaje. "Nemyslíš si, že by pro tebe možná bylo lepší, kdyby sis vzala v práci volno a odcestovala někam mimo? Změna by ti možná prospěla vzhledem k tomu všemu, co se kolem děje, nebo spíš co se už stalo a to právě dnes." Nadhodí poté zamyšleně. "Třeseš se jako ustrašené kotě." Poznamená potom, aby pochopila, proč jí tohle vůbec navrhuje. "Izolace doma by ti v těchhle věcech stejně zrovna moc nepomohla a práce no…" Pokrčí nad tím rameny, jemu to zrovna dvakrát dobrý nápad nepřidá. Přeci jen Sakuřina práce je poněkud více náročná na zodpovědnost, když už se stará o různé lidi a zachraňuje jejich životy.
"Ne, nepůjdu nikam. Ne sama. Co ti přijde na tom divného, že jsme kamarádi. Kdyby to tak nebylo, nechal bys mě tam a nešel se mnou, když jsem už s tátou potom všem nechtěla být."
"Nic jsem neřekl.“ Řekne poté s pokrčením ramen, aby si to snad všechno nezačala vykládat ještě nějak jinak, než on sám původně chtěl. "Možná že nenechal, ale řekněme, že to bylo hlavně i kvůli tomu, že já jsem byl docela rád, že se mi naskytla příležitost se odtamtud vypařit o něco dříve. Přeci jen po tom, co se tam stalo jsem tam již nechtěl o moc déle zůstávat, myslím, že to je docela pochopitelné." Dodá potom směrem k Sakuře, aby jí vysvětlil, proč to ve skutečnosti udělal. Na druhou stranu nemůže říct, že by v tom snad nebylo ještě i něco jiného, ale tohle a ten útok na tom měli skutečně velkou zásluhu. "Byl to pro tebe hlavně jen návrh, aby sis mohla alespoň malinko odpočinout od toho, co se stalo, jasně jsem dneska viděl, že ti tohle nedělá dobře, jde ti to vidět i na výrazu ve tváři." Poznamená potom docela vážně. "Pokud mě tedy považuješ za kamaráda, tak by sis měla moje slova vzít k srdci a pochopit, že to nemyslím špatně." Dodá potom vážně, alespoň takhle toho může z části využít.
"Ale pokud nechceš odjet a radši zůstaneš tady doma, a nebo se budeš v práci utápět myšlenkami na to, co se dělo, tak." Pokrčí nad tím rameny. "Tak je to na tobě ostatně je to tvoje věc." Pokrčí nad tím rameny, chtěl k tomu ještě něco dodat, ale zbytečně ji nechce přemlouvat. Raději se tedy chopí hrníčku, ze kterého se trochu napije a opět jej odloží zpátky na stůl. "Ale měla by si přemýšlet i nad tím o čem jsme si povídali předtím." Dodá po chvilce přemýšlení. "Myslím tím o tom o tvém otci." Dodá potom vážně. "Zkus nad tím přemýšlet alespoň trochu, možná že nakonec pochopíš, že bude nejlepší, když to alespoň malinko zvážíš a zkusíš mu odpustit, navzdory tomu všemu, co se stalo a co ti neřekl je to pořád tvůj otec a jak si řekla, tak i jediný z rodičů, který ti zbyl."
"Já svůj názor nezměním, je mi jedno, co tím myslel. Měl mi to říct a ne mě s toho vynechat. Jak by asi bylo tobě, když ti tolik let rodiče lžou?" A taky se napije. "Sama holt nikam nepůjdu, teda jestli by si šel se mnou, tak klidně na pár dní půjdu."
Povzdechne si, ještě do nedávna si myslel, že nikoho tvrdohlavějšího už nepozná, ale teď si říká, že Sakura začíná být docela slušná konkurence. "To je směšné." Zavrtí nad tím hlavou, dopije čaj a zvedne se, aby přešel k lince kam ten hrníček odloží a na chvilku se o tu linku opře. "Je sice hezké, že si stojíš za svým, ale zároveň je to dost hloupé." Řekne na rovinu. Nemá důvod se před ní nějak přetvařovat a říkat jí snad něco jiného než si myslí. "Tak tady moc dobře vidíš, že žiju, když už zacházíme do těchhle podrobností." Řekne potom ohledně té poznámky o jeho rodičích. Výraz v jeho tváři se přitom sice ani trochu nezmění, ale i tak. "Tak co takhle, odjíždím na nějakou dobu mimo Konohu, nejspíš budu trochu cestovat. Tokio a jiná města. Pracovně." Nadhodí po chvíli, "Co kdybych ti řekl, aby si jela se mnou?" Navrhne jí a následně se na ni podívá, zvědav jestli bude souhlasit, a nebo jestli raději odmítne. "Bylo by to na pár dní. Nejspíš." Dodá potom. "Ovšem nikdo by ti nebránil odjet, kdy budeš chtít." Dodá potom, aby si snad nemyslela, že s ním musí jet tam, kam pojede i on.
"Ráda s tebou pojedu, ale nebude ti moje přítomnost vadit?" A zvedne se a jde umýt oba hrníčky.
"Pověz mi jednu věc." Řekne, místo odpovědi na její otázku. "Proč bych ti to snad navrhoval, kdybych o tvou společnost nestál?" Podívá se na ni a zavrtí hlavou. Je to nelogické a to hodně. "Navrhl jsem ti to, protože mi to nevadí, takže pokud chceš jet, tak jedu už zítra." Poznamená potom. "Stavil bych se pro tebe." Dodá potom, zatím sice nemá v plánu odcházet, ale dříve nebo později si stejně bude muset zajet pro své věci, protože bez nich odjet nemůže. "Záleží taky na tom, jestli si budeš moct vzít volno kvůli práci, ale řekl bych, že změnu prostředí už potřebuješ jako sůl, navíc je tu ještě jedna věc, která je v tomhle případě kladná." Řekne po chvíli a na chvilku se na ni mlčky zahledí, jak umývá oba hrnky, které nakonec odloží někam bokem.
Sám se nakonec napřímí a projde kolem ní. Když je kousek před ní, tak se na chvilku zastaví a jakoby mimoděk nakloní hlavu k jejímu uchu. "Přijdeš na jiné myšlenky, na to se spolehni." Šeptne tiše, aby to slyšela jen ona, i když v domě kromě nich nikdo jiný není. Sám se od ní potom odtáhne a pomalým krokem pokračuje až ke stolu, kde se usadí na židli, protože pomalu cítí, že by si měl dát chvilku pauzu.
"No dobře, a co kdyby sis zajel pro věci. Ti tu nachystám pokoj a aspoň se více prospíš."

Na chvilku se nad jejím návrhem zamyslí než jemně zavrtí hlavou. "Musím ohledně toho potom ještě něco zařídit, pojedu potom domů, vyspím se a ráno pro tebe přijedu. Třeba tu budu ještě dříve, než budeš sbalená," nadhodí potom. Bere to spíš jako dost velkou pravděpodobnost, protože moc dobře ví, jak dlouho trvá ženám se připravit, i když jedou někam jen na několik dní. "Je zbytečné, aby sis se mnou dělala další starosti." Dodá potom a na chvilku se nad tou myšlenkou pozastaví, když si uvědomí ještě jednu drobnost. "Ale měl bych na tebe ještě jednu malinkou prosbu, která by se týkala zítřejšího rána." Řekne potom a podívá se na ni.
Jindy by se tomu nejspíš chtěl vyhnout jako čert kříži, ale nakonec není blázen, aby zbytečně hazardoval se svým vlastním zdravím. "Než pojedeme, mohla by ses mi potom kouknou na ty rány?" Podívá se na ni potom. "Myslím potom, před tou cestou to bude asi nejlepší, stačilo by mi, kdyby si mi to potom ještě převázala." Dodá potom, aby pochopila, že po ní nechce nic moc složitého, ale spíš jen jednoduchý převaz. Uvědomuje si, že když pojedou autem, tak bude dlouho sedět, a tak mu to dá určitě samo o sobě zabrat. Bohužel sehnat léky na bolest, které by zabraly a zároveň neovlivňovaly jeho reflexy je trochu těžší.
"Samozřejmě, to je maličkost se ti pak na to podívat, Sasu. Ale mě tu nebudeš překážet, tak tu klidně můžeš spát."
Mírně se zamračí nad tou zdrobnělinou, "Sasu?" Podívá se na ni se zdviženým obočím. Tohle už jednou slyšel, vlastně ne jen jednou. "Proč všechny ženy cítí potřebu moje jméno zdrobňovat?" Povzdechne si, je to spíše řečnická otázka, ale kdyby na ni dostal odpověď, tak by se rozhodně nezlobil. Navíc mu tohle dost dobře připomíná i jisté období jeho života, přesněji řečeno dětství. Vždycky se kvůli tomu čertil, i když tenkrát se mu na to jen smáli, že je roztomilý. "Dobře no, tak budeš se balit ještě teď, a nebo se sbalíš až večer?" Zeptá se jí potom zamyšleně.
Zvažuje, jak to zítra udělat, aby mohl potom odejít a Sakura se zároveň necítila nějak špatně. "Mužů tu s tebou zůstat, než budeš chtít jít spát. Potom bych šel a ráno bych pro tebe přijel, řekněme nejpozději kolem osmé, aby jsme vyjeli co nejdřív a nedorazili na místo nějak pozdě." Dodá poté, aby jí alespoň malinko nastínil plán zítřejšího dne. "Zítra ještě nikde nebudu muset nutně být, nemám žádné schůzky, takže nás čas zase tolik netlačí, kdyby jsme se náhodou trochu zpozdili." Řekne a následně se podívá na Sakuru, jestli k tomu třeba bude taky chtít něco říct, a nebo dodat. Kdyby to bylo jen na něm, tak by nejspíš vyjel možná ještě dřív, ale vidí, že i Sakura si potřebuje odpočinout.
"Tak a proč ne, zní to pěkně, když ti někdo řekne Sasu. A i je to takové roztomilé. Teda aspoň si to myslím. No balit, hmm, na jak dlouho chceš jet?"
Sjede ji pohledem, z části trochu nevěřícně. "To myslíš vážně?" Vydechne, nerozumí tomu, jak je možné, že v něm lidé skutečně vidí někoho roztomilého. Ani v nejmenším mu totiž nepřijde, že by snad mohl na první pohled vypadat, a nebo působit roztomile. Snad ani na ten druhý ne. "Nejspíš jen na pár dní, týden maximálně, možná že přijedeme zpátky i o něco dříve. Závisí to na více věcech, ale myslím, že ti bude bohatě stačit, když si sbalíš věci na celý týden." Řekne potom zamyšleně. "Navíc pokud budeš chtít náhodou odjet dříve, tak není problém, abych tě odvezl, kdyby si potřebovala, a nebo něco podobného. Řekl bych, že tobě asi záleží i na tom, jak dlouhé volno ti v práci dají." Řekne potom. "No zítra mi můžeš i říct, nespěchá to." Řekne potom směrem k ní jako dodatek k odpovědi na její otázku. On sám by nebyl proti, kdyby nemusel pracovně zůstávat pryč moc dlouho, protože neustále jezdit z místa na místo je trochu dost časově náročné. "Navíc nepojedeme někam na konec světa, takže v případě, že by sis něco zapomněla vzít, a nebo si ještě něco dodatečně potřebovala, tak není problém se někde zastavit." Dodá potom, aby náhodou nedošlo k tomu, že si s sebou Sakura poveze úplně celý obsah svého šatníku.
"To mi na týden stačí sbalit ráno. Nebuď zase takový mrzout, sice ti ten pohled sedne, ale nemusíš být takový pořád." Řekne a mile se na tebe usměje.
"Dobře, jak myslíš." Pokrčí nad tím rameny, holt při nehorším na ni potom bude ráno ještě čekat. On se svět stejně nezboří. "Nejsem mrzout, ale prostě jen nemám náladu rozhazovat úsměvy všude, kam se podívám." Dodá potom naprosto vážně. "Nejsem jako Naruto, pokud jsi zvyklá na něco poněkud jiného." Řekne potom zamyšleně a zlehka nad tím opět pokrčí rameny. Nakonec po tom všem snad ani nemá nějak důvod jí vysvětlovat proč tomu tak je, protože je to poněkud dlouhá historie. "Sama to znáš, jsou lidé, kteří bez smíchu nevydrží, podívej se třeba na Naruta, ten vypadá, že je vždycky nadšený úplně ze všeho, i když to mnohdy tak není. Já prostě nemám důvod a ani chuť tohle dělat." Dodá potom. Z části je to nejspíš i jakýsi jeho způsob, jak od sebe odradit lidi a potenciální přítelkyně, ale bohužel se to zatím jeví jako poněkud neúčinná taktika. Přeci jen nikdy neměl problém si nějakou tu dívku sehnat a na škole to pro něj byl doslova horor.
"To chápu, ale nemusíš se tvářit, že na potkání někoho zabiješ ,takhle ti každý jen bude utíkat a holky jakbysmet."

"Kéž by." Zamumlá… "Ale bohužel jsem se již přesvědčil, že v praxi to takhle rozhodně nefunguje ani v nejmenším." Řekne potom jen tak, pro její informaci. "Kdyby to fungovalo, tak bych byl nejspíš úplně nejšťastnější na světě." Vydechne potom. Už jen představa, že by snad skutečně nakonec měl alespoň na několik dní pokoj od všech, tak by byl skutečně úplně nejspokojenější a světě. "Dobře," podívá se potom na hodinky a následně i na ni. "Je už skoro půlnoc, pojedu... ty si odpočiň a přijedu pro tebe zase ráno kolem osmé, tak zkus být nachystaná." Řekne poté, i když má takový pocit, že možná to nebude mít úplně velký účinek. Pomalým krokem se opět rozejde k předsíni, ale zastaví se ještě ve dveřích kuchyně, kde se na ni ještě otočí, aby jí věnoval ještě jeden poslední pohled na rozloučenou. "Dobrou noc." Popřeje jí následně a potom už přejde do předsíně, kde se obuje, vezme si kabát, který stihl mezitím trochu proschnout a bez dalších okolků vyběhne ven rovnou k autu a rychle si sedne na místo řidiče, aby zbytečně nepromokl. Zdá se, že déšť jen tak neunikne, ale upřímně doufá, že do rána to přestane, a nebo se déšť alespoň trochu zmírní a oni tak měli pokud možno klidnou cestu. Ještě naposledy se podívá na Sakuřin dům a nakonec nastartuje a vyjede k sobě domů, aby byl na zítřek taktéž připravený.

Povzdechne si a jde raději nahoru, kde si vytáhne kufr na ráno... Pak si vezme košili, osprchuje se a převlékne, následně pak zalehne. Ráno se probudí kolem půl sedmé a pomalu si začne balit věci, jelikož má ještě dost času.